Milan Turek: Zázračné fotografie
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Ještě před pár lety měl jen málokdo představu automatických fotoaparátů a automatů na barevné vyvolávání fotografií, natož digitálního zpracování. Fotografové se objednávali a barva byla ve fotografii často považována za kýč. Obtížné bylo sehnat i kvalitní fotoaparát, fotilo se obyčejně Směnou a Flexaretou. Dobrou úroveň měly ruské fotoaparáty na kinofilm a také z NDR. Česká zrcadlovka byla velice oblíbená a velký formát se dobře zvětšoval, nedostatkem bylo jen dvanáct snímků, s nimiž musel člověk šetřit.  Byli jsme tehdy na dovolené u moravské stařenky a vyfotili jsme tři filmy. Nakoupili jsme chemikálie, papíry a fotografie jsem chtěl vyvolat s kamarádem v jeho sklípku. Stařenka dodala talíře, ve sklepě jsme připravili na sudech roztoky a vytvořili tak primitivní linku na vyvolávání. Neobešlo se to bez trochy pokoštování vína. Když by se dalo říct, že je vše připraveno, šel jsem pro filmy.Jeden z filmů byl rozmotaný, což mi připadalo divné, tak jsem se zeptal stařenky, jestli s tím nic nedělala. „Šak tam žádné obrázky nejsů“, prohlásila, „na špulce byl jen jakýsi červený papír a celuloidový pásek a žádná fotka.“ Celý pásek si prý pozorně prohlédla a nikde nic nenašla. Tož prý to zase zabalila a co prý s tím budu dělat. Škoda, záběry zasněžené Moravy a bílých luk okolo Lednice už nikdy nevzkřísím. Snad pochopila, že celuloid je citlivý na světlo a že po vyvolání je možné z filmu promítat na papír a podobně zakonzervovat světlo v podobě obrázku. Vysvětlování se neobešlo bez pohárku a chvíli trvalo, než jsme sešli zase zpět do sklípku, abychom vyvolali jeden ze zbývajících dvou filmů. Talíře byly připravené, a tak jsme zhasli a šátrali s filmem v roztoku Rodinalu. Jeden budík zazvonil po deseti minutách, to byl čas na propláchnutí ve vodě a potom honem do ustalovače. Po dalších deseti minutách zazvonil druhý budík a film by měl být vyvolaný. Potom jsme hodili film do kýble s vodou. Vydýchli jsme si, kamarád rozsvítil a dali jsme si pohárek dobře uleželého chorvátu. Konečně jsme se odhodlali a s napětím vytahovali film z vody. Prohlíželi jsme ho z jedné i z druhé strany, shora i zezdola. Nikde nic. Negativ byl prázdný, nikde žádný obrázek. Vysíleni nezdarem, přišla nám vhod malá přestávka vylepšená pro změnu pohárkem staršího ryzlinku. Lokli jsme, ale chutnalo to jaksi natvrdle, lokli jsme podruhé a už nám svitlo. Místo vývojky nalil kamarád tři roky starý ryzlink do taléřku. Na chuti nic neztratil, ale z filmu obrázky nenadělal. Tak vzal za své i druhý film s pěknými záběry pravé slovácké zabíjačky. Navíc mě mrzelo, že nebudu mít děcka a strýce, jak honili po dvoře prase. Třetí film se nám i přes pokročilou večerní dobu a notně pohárků přece jen podařilo vyvolat dobře. Druhý den jsme šli půjčit k dědinskému fotografovi zvětšovák. Strýc nám půjčil přístroj vlastní výroby z deskového fotoaparátu, se kterým samozřejmě také fotografoval, a jakéhosi plechového monstra se stovkou žárovkou. Ve sklepě jsme jen rozšířili o něco málo vyvolávací linku a k talířkům postavili zvětšovák. Za sudy blikala skomíravě svíčka, abychom alespoň něco viděli, fotkám to nemohlo vadit. Radovali jsme se jak malí kluci z každé fotografie a pochopitelně jsme ten úspěch pořád zapíjeli. Do rána toho už moc nezbývalo, a tak jsme nechali fotky v kýbli s vodou. „Ná tož chlapci“, povídali stařeček, když jsme se vyhrnuli zpod peřin už do pokročilého dopoledne celí malátní, „jak to včil usušíte?“ „Žádné starosti“, povídáme a nechali jsme obrázky trochu okapat na novinách. Až byly oschlé, nalípali jsme je stařence na okna. Lidé chodili kolem a prohlíželi si, cože to má ta Filoména na oknech. Soused Piškula stál u obrázků a prohlásil, že jsou skutečně zázračné, že se nám podařilo vyfotografovat i vítr. Záběr sousedovy Mařky lezoucí přes plot to dokazoval sukní převrácenou přes hlavu. Strýček Matůš měli za hlavou krásné kravské rohy, jak prý mu seďá, prohlásil Piškula. A co teprve, když hodnotil učitelovu dceru, starou pannu se svatozáří kolem hlavy. Téj to pasuje, a bylo. Joškovi zas vylézala ze škarpy jen hlava, ten byl nadraný, komentoval soused. Poslední fotografie byla celá černá, jen pár světlých bodů dokumentovalo prostředí sklípku. Soused Piškula spolu se stařečkem si notili a uznale pokyvovali, jak s takovou bedýnkou se dají udělat zázračné fotografie. To reportážní fotografování je inší, ocenili, než na občanku nebo svatební fotky. Takový fotoaparát dokáže udělat zázračné fotografie a uhádnout to, co každému patří. Dovede aj vyfotit větr, tmu aj věci nevídané. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Stanislav Motl |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |
 |
Jiří Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Helena Štáchová |