Vzpomínky rodáka z Dolních Bojanovic na 50. léta minulého století (vysvětlivky lidových výrazů naleznete za článkem)
Uzené a velká mše
Na Hod boží* sloužil kněz tři mše svaté a na všech bývalo plno. Brzo ráno chodily hospodyně, aby měly dost času na vaření slavnostního oběda, uvaření šišek*, masa. Stařenka vařívaly úděné* s hnědou omáčkou a šiškama. Uzené bylo ze zabíjačky, nebylo-li, což bylo většinou, zabil stařeček králíka nebo slepici. Dostala-li stařenka kus flakse* od řezníka, bůček nebo žebro, pékávala maso spolu s králíkem, ale slavnostnější byl králík na smetaně. Hnědá omáčka byla nejběžnějším pokrmem k masu pečenému, uzenému a často i k drůbeži. Stařenka měla připravenou zásmažku, tu povařila s trochou vývaru z polévky a okyselila octem, oblíben býval i mléčný křen. Nudle byly dobré, z mouky a vajíčka je dělávala, schovávala do pytlíku a potom přidávala podle potřeby do polévky. Svátkem bylo, když jsem dostal od některého sedláka obúk*, živé hrozny, uchovávané na trýbu* vinné révy i s listy ve sklepě až do Vánoc. Stařeček a já jsme chodili na hrubou, což bývala zpívaná mše o desáté. Stařenka říkala, že Pavel, učitel, bude hrát, jak když kočku tahají za ocas. Ministranti byli nastrojeni v krojích a sloužilo jich někdy i šest a zpěvačky zpívaly koledy a orchestr hrál onu zmiňovanou Rybovu vánoční mši. Pan farář zpíval texty latinsky a ministranti odpovídali také latinsky. Byla to skutečně nádherná mše s kázáním o všelijakých příhodách a hlavně o poslušnosti Pánu Bohu a také pan farář čítával často pastýřské listy. To byly všelijaké výzvy k modlitbám, návštěvě kostela a tak. Kostelník Hunča chodil v komži* s červeným krejzlem* a do „zvonečku“, červeného pytlíku s malým zvonečkem, vybíral peníze. Slavnostní mše trvala nejméně půldruhé hodiny, ne-li déle, podle toho, kolik lidí šlo ke svatému přijímání. Nejdřív se podávalo děckám, potom přistupovala chasa, ta měla své místo také na kůru*, odkud se scházelo dolů po točitých schůdkách do žebráčky* a odtud do kostela. Ženáči seděli na oratórce*, ti museli obcházet celý kostel, protože vchod tam vedl z venku od fary. Když bylo po příjímání, zaznělo už jen knězovo rozloučení a poslední písnička. Zpívali jsme všichni a kostel burácel veselme se a bylo nám všem moc a moc krásně. Ale to už jsem pospíchal z kostela domů a ani jsem s nikým moc nemluvil, měli jsme všichni hlad. Stařenka měla už polévku vařící na plotně a hned nalévala do hlubokých talířů; když v ní bylo maso, polévka byla bez jíšky. Uzené s kynutým knedlíkem se podávalo do stejného talíře jako polévka, jen místo lžíce jsme měli vidličku. Tou se maso uždibovalo a pojídalo. Knedlík se omáčkou nepoléval, ale kousky se rovněž napíchly na vidličku a smáčely v omáčce, umístěné uprostřed stolu v kastrůlku pro všechny. Oběd se zakončil koláčem nebo pečeným cukrovím a zapíjel vodou ze studny, i když byl venku mráz. Stařenka měla stát vodu v kýblech za dveřmi v předsíňce a tam často zamrzala. Jednoduše vzala hrnek, led rozbila a nabrala vodu, někdy ji trochu ohřála na sporáku. Jindy vařila čaj nebo sušené*, stávalo ve větším hrnku často na sporáku celé dny.
***
Hod boží - 25. prosinec, 1. svátek vánoční, 26. 12. je svátek sv. Štěpána šišky - knedlíky úděné - uzené flaksa - kus masa, něco jako horší druh hovězího obúk – trýb vína s hrozny a listy trýba – větev komže - dlouhá bílá říza po paty (nosí kněz, kostelník, ministranti) krejzl - škrobená malá část oděvu kolem krku kůr - vrchní patro v kostele, kde jsou umístěny varhany žebráčka – vstupní místo do kostela, kde stávali žebráci oratórka – horní část kostela, vymezená ženáčům a kde nebyl žádný hudební nástroj, někdy harmonium a pak oratórka sloužila při cvičení zpěváků sušené - usušené ovoce (jablka, hrušky, švestky)
Karty, hospoda a návštěvy místo požehnání
Sváteční den obědem nekončil, obyčejně jsem se stačil najíst a brzy bylo nutno znovu navštívit bohoslužby. V domku bylo pořád co dělat, drobné práce se nevynechávaly ani v neděli, a třeba přinést vodu v kýblech ze studny, to byla pravidelná činnost kluka, který dokázal kýbl těch pár metrů unést. Nádobí ale umývala stařenka. Potom jsme všichni šli na požehnání*, stařeček ale často nedošel dál než k Bařinovi nebo do hospody. Hrávali s chromým pekařem mariáš, nejspíš však si poslali Mařenku pro pivo a hráli jen tak o sirky. Otec chodíval do hospody i dopoledne a místo na hrubou, tak se říkalo také velké mši, šel na „hrubou“, což se také říkalo velké štamprli. Odpoledne s maminkou šli do hospody na kávu s rumem a otec si dal několik piv. Já jsem musel do kostela na odpolední pobožnost, bývala sice krátká, ale byla to povinnost. Jediná příjemná vzpomínka na požehnání, jak jsme říkali pobožnosti, byla ta, že jsme si krásně zazpívali nádherné koledy. Fungovalo to pořád. Varhany burácely a my kluci jsme zpívali často i falešně, ale nikomu to nevadilo a bylo to opravdu nádherné. Od té doby jsem nikoho tak krásně a vskutku emocionálně zpívat neslyšel. Taky Veselé vánoční hody byly oblíbené, ty další už se nedaly tak krásně hulákat a to nebylo ono. Zpívalo se jich dost, protože při odpolední pobožnosti bývala ofěra, což znamenalo obejít oltář, vložit peníze na misku a políbit kříž, který pan farář pořád otíral zdobenou rouškou. Chodívalo hodně lidí a vybíralo se na všechno možné, i když si myslím, že z peněz, které fara odváděla, byly podporovány i aktivity protináboženské. Stejné drama svátku se odehrávalo na Štěpána*. Označení jako Druhý svátek vánoční byl pro nás zcela neznámý. Bylo prostě Štěpána a hotovo. Šlo se zase do kostela a odpoledne po požehnání bývala tancovačka v sále u Holubců. Byla to trochu větší místnost, ale pro dědinu o dvou a půl tisících lidech hodně malá. Hrálo se tam divadlo, bývaly tam svatby, plesy a všechny tancovačky. Štěpánská zábava bývala první muzikou po adventu, v padesátých letech, myslím, že ji mládež také někdy nepořádala pro dosti vzrušené politické události. Období, kdy zemřeli oni velikáni Stalin a Gottwald, bylo charakteristickým pro združstevňování a na dědinách to nebylo zrovna přijímáno s velkým nadšením. Situaci nezlepšilo ani vypínání proudu, omezené dodávky potravin a prázdné obchody. Kdo měl sad, ať už meruňky nebo cokoliv, prodával načerno a byl boháč. My jsme mívali dost jablek, otec přivezl vždy na kole nejméně deset dvacet kilo, sbíral je nebo spíš nakradl podél silnic, když jezdíval jako závozník v Naftových dolech. Měli jsme tak dostatek nasušených k vaření sušeného neboli kompotu pro odpolední siesty tetiček a stařenek. Ony svátky byly také obdobím návštěv. Na Hod boží* se chodilo jen k nejbližším příbuzným. Sedělo se, popíjelo víno, ženské sladkou kořalku a podávalo se cukroví nebo taky jen již jmenované sušené. Stařenku občas navštívila některá ze sousedek, aby si za pár vajíček nebo hrnek sádla nechala namastit záda. To jsem musel z domu, protože stařenka dotyčnou položila na gauč v kuchyni a s trochou sádla jí masírovala záda.
*** požehnání - odpolední pobožnost, nikoliv mše, ale pouze motlitba s požehnáním kněze Hod boží - 25. prosinec, 1. svátek vánoční na Štěpána - 26. prosinec, 2. svátek vánoční
Krásu prožitků i strasti přenáší čas
Bývalo-li jen trochu slušnější počasí, a to o Vánocích bylo asi jen výjimečně, šli jsme se klouzat a klzačky* bývaly nádherné. Byl to požitek jezdit na botách pár metrů z malého břížku* u mlýna nebo jít na saně ke starej studni. Lyže neměl v dědině téměř nikdo. Viděl jsem od truhláře Herky krásné dvoumetrovky s nádherným vázáním v kůži, to byl mistrovský kus. Určitě už se v dědině nenajdou a je škoda, že tak muzeální exkluzivní kus zmizel. S Edou, mým nejmilejším kamarádem, jsme chodívali někdy do polí a trhali zmrzlé švestky, jindy jsme nacházeli hrozny a to byly opravdové pochoutky. Oskoruše* byly již opadané, ale najít bylo možné i jablko a nejsladší byly trnky*, plaňky*. Živo na Štěpána bývalo pod búdama*. Po Čaganov* přicházeli hospodáři a v té době zrovna moc kvalitního vína nebývalo, ale koštoval* se chorvát, dnes víno už téměř zapomenuté, vyrobené z jakési dovezené americké odolné odrůdy. Byl to druh řízného vína, mělo zřejmě hodně kyselin a ještě víc alkoholu, bolela po něm hlava, protože opilost se dostavovala velice rychle. Ale pila se také kvalitnější vína a byli hospodáři, co měli dobrý ryzlink, sovignon či veltlín. Pilo se spíše víno tvrdší a červeného jen málo. Většinou se nesladilo, ženám se víno obyčejně dávalo jen ochutnat, ale chlapi, ti ochutnávali a popíjeli pořád. Tehdy se začaly také dělat velké obchody s vínem a hlavně se zjistilo, že může být vedle slivovice dobrým mazacím prostředkem. Všude, kde se jím namazalo, tam to krásně fungovalo. Mezi svátky, ale pak i po celou zimu jezdívali sedláci mlít do mlýna zrní. Stávalo tam i několik povozů s pytli zrní. Vzpomínám i na košatinu* připevněnou na sanicích a taženou koňmi, stařeček říkával, že koně se musí i v zimě prohánět, že nemohou jen stát v maštali*. Po Štěpánovi* bývaly hojně mysliveckým sdružením organizovány hony. Stařeček chodil nahánět a pokaždé přinesl domů zajíce. Stařenka ho nechávala viset v předsíni, aby se uležel, a pekla ho na Nový rok. Býval na smetaně skutečnou pochoutkou. Smažívaly se také řízky, ale to jen když náhodou měl řezník maso. Veliké veselí nebývalo ani na Silvestra. Byla tancovačka, poslouchalo se rádio, ale šampaňské nikdo nepil, pilo se domácí, čemuž dodnes staří hospodáři dávají stejně přednost. Na chlebíčky byly snad jen domácí klobásy a stejně hospodáři a chlapi měli nejraději kus špeku nebo oškvarky*. S křenem to bývala pochoutka. Uzené, když bylo studené, se podávalo se slivovicí, ale často v búdách* se jedlo jako večeře a zapíjelo bílým vínem. Po Novém roce začínaly již plesy a hojně časté byly svatby. Zabíjelo se v zimě, aby se maso nekazilo. Také napadl první sníh a deštivé Vánoce byly zapomenuty, stejně jako povinnost dvakrát navštívit chrám Páně. Připadl-li Hod boží na všední den, pak se šlo do kostela v neděli, dvakrát v týdnu a opět v neděli a to na dětské duše bylo až moc modliteb a moc bohoslužeb. Nemocní jsme nikdy nebývali, doktor byl v Hodoníně nebo až v Kyjově a nemocnice také. Do dědiny nikdo nejezdil, léčil kdo jak uměl. Všelijaké bramborové, tvarohové obklady, černá mast, jodová tinktura... rodila porodní bába. Říznutí nožem se zafačovalo*, větší úrazy se vozily do Kyjova. Nejčastější medicínou byla slivovice, děcka dostávala čaj a nejvýš acylpyrin. Lidé umírali, i když nemuseli. Jen proto, že lékař byl daleko, jen proto, že nemocnice nebyla a i těžce nemocní zůstávali doma. Krásu těch let a vánočních svátků vážíme přes lásku svých nejbližších, svých milovaných, přátel i známých, vzpomínáme osobnosti, které dokázaly udržet tradice. Zapomínáme na chudobu, na nedostatky, a v bohatosti duchovního života, v kráse domova a v bohatosti kulturních tradic, uchovávaných každým z dědiny, spíš najdeme vzpomínky radosti, vzpomínky svátků nejmilejších.
***
klzačka - klouzačka na sněhu nebo na ledě břížek - vyvýšenina v krajině oskoruše – ovoce vynikající chuti, něco jako plané hrušky, ale velikosti palce trnky - plané švestky plaňky – laťky v plotu pod búdama – mezi vinnými sklepy Po Čaganov – název čtvrti vinařských sklepů koštovat - ochutnat košatina – velký koš z proutí posazený na klády, v němž seděl sedlák a řídil jízdu sání maštal - stáj oškvarky - škvarky zafačovat - obvázat (ránu)
1. část Vzpomínek rodáka z Dolních Bojanovic
Konec |