Jan Jurek: Šárka

Rubrika: Literatura – Povídky

Přicházela k nám na pokoj téměř pravidelně, aby si poklábosila s mým spolubydlícím. Jmenovala se Šárka, měla krásné velké oči, velká ústa a postavu drobounkou až příliš na můj vkus. Petr, můj parťák na koleji, s nímž jsem to táhl celé čtyři roky, měl Šárku za dobrou přítelkyni. (Nic víc nic míň – jak mě léta asi v dobré víře ujišťoval.) Vždycky si spolu sedli v kuchyňce, pili krabicové víno nebo kafe, mluvili, smáli se, chvílemi i mlčeli a já seděl vedle v pokoji u svého psacího stolu nad skripty plných blbostí a tiše ty dvě hrdličky poslouchal. Kolikrát jsem měl chuť se přidat, ale většinou mi stud bránil dělat jim křena. Mimo to – měl jsem za to, že jsem nejen v jejich očích nudný patron, s nímž nikdo moc neví, o čem mluvit. Ale to netušila, že já ji miloval, už tenkrát v prváku, kdy jako jediná z té bandy spolužaček na mě udělala opravdový dojem. Bohužel jsem se ale nerozhoupal k tomu jí to včas říct. Chyběla mi kuráž či co a než jsem se k čemukoliv odhodlal, zapletla se holka zrovna s mým v tu chvíli nejlepším přítelem, Petrem Macháčkem. Pravda, byl o hlavu vyšší, průbojnější, sebejistější, hovornější a taky o poznání dynamičtější, ale i tak jsem to nechápal. To přece nemůže být její typ, jsem si kolikrát říkal, to přece nemůže myslet vážně, že on je pro ni ten pravý. Jednoduše jsem na svého parťáka žárlil a to, že randili přímo před mýma očima, jsem považoval za zlomyslnost osudu, kterému nebylo možné se vzepřít. 

                 
 
Uplynuly čtyři roky (jako voda by se dalo říct) a mezi mnou a Šárkou se neodehrálo nic významného. Já ji miloval, ona mě přehlížela, majíc oči jen pro Petra. Byl to můj přítel a já nebyl stavu lézt mu do zelí. Krom toho jsem žil v domnění, že v konfrontaci s Petrem nemám nejmenší šanci a, pakliže si ho Šárka vybrala, nezbývalo, než se s tím nějak smířit a přijmout to jako hořký fakt. Až večer před závěrečnými státními zkouškami se mezi mnou a Petrem odehrál následující rozhovor:
„Vyspal jsem se s ní,“ řekl mi Petr. Seděli jsme v naší oblíbené hospodě a lámali do sebe jedno pivo za druhým. Na chvíli jsem docela oněměl. „Byla panna, vole, ve dva a dvaceti, chápeš to?“ Já to chápal, a že to nechápal Petr, mě nepřekvapovalo. Šoustat začal - promiňte mi to slovo - v šestnácti (někdy jsem měl pocit, že to bere jako sportovní disciplínu), a když se zeptal mě, kdy já začal, řekl jsem – „Bylo mi osmnáct a byly na mě dvě.“ Jen jsem žvanil, říct mu, že jsem ve tři a dvaceti panic, potrhal by se smíchy. 
„Miluješ ji?“ zeptal jsem se.
„Ne.“ Ani na chvíli nezaváhal. A záhy k mému překvapení dodal „Ona miluje tebe V O L E!“ Nevěřil jsem svým uším. Mě že ona miluje? Odkdy? A jak na to přišel? - Že mu to, jen co s tím skončili, Šárka řekla.
„Její první slova byla – Tohle mi Vašek nikdy neodpustí.“
„Neodpustím co?“ zeptal jsem se.
„Žes nebyl první.“ Tak já měl být první? A že nic neřekla, že nic nenaznačila? Postrádalo to veškerou logiku. „Tě provokovala, ti nedošlo? To kvůli tobě jsme si hráli na Romea a Julii. Jenže tys při své natvrdlosti vůbec nic n e p o c h o p i l.“
„Nepochopil co?“ 
„Že je do tebe ta holka blázen. Ale nebyla stavu ti to říct, tak jako tys nebyl stavu ji zbouchnout. Sem to holt musel udělat za tebe.“
Způsob, jakým poslední větu Petr řekl, mě iritoval. V momentě jsem vstal a vplul opilý do nočního města, potáceje se vylidněnými ulicemi. Abych si to všechno nějak srovnal v hlavě. V půlnoci jsem se vrátil na pokoj, kde už Petr spal jako špalek. Díval jsem se na něj a vážně jsem ho v tu chvíli nenáviděl. Jak mi to mohl udělat? A jak mi to mohla udělat ona? Nenáviděl jsem je oba. Měl jsem chuť toho parchanta vzbudit a namlátit mu a pak jít o patro níž, kde byla Šárka, a říct jí… co bych jí asi tak řekl? Že ji přes to, co se stalo, miluju? A možná víc než kdy dřív. Že jsem vlastně rád za to, jak se věci mají, třeba už nikdy nebudu pro ni první. Ale že by mi vůbec nevadilo být druhý. 
 
S Šárkou jsem se pak setkal hned druhý den na školní chodbě, kde řada studentů nervózně přešlapovala z místa na místo, protože se blížila hodina H, státní zkouška z matiky, z níž měl každý vítr a hlavně z té zamindrákované docentky, která nemohla vystát dlouhonohé útlé studentky, neboť sama při těle a za zenitem, ke všemu ještě stará panna, neměla důvod podobné výkvěty přírody milovat. Já byl v klidu. Já jí totiž nevadil. Žádní kluci jí nevadili, pakliže to, jak o ní smýšleli, neventilovali otevřeně, ale jen skrytě mimo dosah jejích uší.
Šárka v klidu seděla u automatu na kafe. Šel jsem a bez rozpaků vhodil do automatu desetikorunu, zmáčkl kolonku – capuccino, chvíli počkal, až automat capuccino vlije do přistaveného kelímku. Šárka celou tu dobu nehla brvou. Jen civěla do skript a já se ptal sám sebe, jestli už ví, že já vím, že s Petrem… dělala, jako bych neexistoval, a s capuccinem v ruce jsem si sedl vedle ní. Mezitím vpochodovala za dveře třídy další studentka (v tu chvíli bledá jako stěna) a já věděl, že byl nejvyšší čas si vše s Šárkou konečně vyříkat. 
„Sluší ti to,“ řekl jsem. „Už je z tebe opravdová ženská.“ Šárka se na mě podívala a odtušila, že už to vím. Ale mlčela a dál mě tiše ignorovala.
„Miluju tě,“ řekl jsem tiše a nesměle. Podívala se na mě. V jejích očích byl nevyslovený smutek a snad i pocit viny. A já si uvědomil, jaký jsem byl blbec, že jsem prošvih díky vlastní nemohoucnosti čtyři roky randění s tou nejhezčí holkou pod sluncem, že jsem prošvih příležitost připravit svou první dívku o její panenství, že jsem prošvih ji samou v celé její kráse a s ní i život sám, tu jeho část, v němž měla být mou a já její, alespoň do chvíle, než bychom zjistili, že se naše cesty musí rozejít a že to své štěstí zase musíme hledat jinde mimo sebe, mimo dosah našeho chápání.
 
Šárka, já i Petr jsme státní zkoušky v zátahu jednoho dne zvládli. Nikdo z nás neklopýtl. Petr exceloval, já byl šedý průměr a Šárka, ta držela krok s Petrem. Ve všem výborná a nejspíš i v tom, o čem jsem už nikdy neměl možnost se přesvědčit. A týž večer jsme všichni z našeho kruhu skončili v hospodě, abychom zapili tečku za naším studentským, v pravdě bohémským, životem. Náš milostný trojúhelník seděl společně u jednoho stolu. Zpočátku to byla trochu schizofrenní a neurotizující situace – alespoň pro mě. Šárka s Petrem se zdáli být ale naprosto v pohodě. Zase spolu klábosili, já, jako bych neexistoval, do sebe lámal pivo za pivem omámený cigaretovým kouřem a láskou k dívce, které jsem se před Petrem nedokázal ani dotknout.
„P r o m i ň,“ řekla Šárka, když Petr odešel k baru promluvit si s dalšími spolužáky.
„Snad si na mě aspoň někdy vzpomeneš.“
„A co ty, ty si na mě vzpomeneš?“ zeptal jsem se.
„Jak by ne. Na první lásku se přece nezapomíná.“ Položil jsem dlaň na její ruku a jemně ji stisknul. Usmála se a z očí se jí vylouply dvě slzy nevinnosti, o niž přišla s mým nejlepším přítelem, který tou dobou laškoval s jednou princeznou u vedlejšího stolu.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Dat Vuong-Datattoo

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.