Marek Janáč, Pavel Tumlíř, Milan Harvalík: DIVNOPIS
Rubrika: Literatura – Doporučení
Představte si, jak by vypadala mapa republiky, kdyby byl zavden zákon, že názvy všech měst, městeček, obcí i samot musí být na první pohled srozumitelné. Praha by nebyla Praha, ale třeba Vyprahlov, Všetaty by se jmenovaly Zlodějov, lidé by nejezdili do Kladna, ale do Dřevoskladova. Krom toho by existovala Trpaslíkárna, Kýchaly a Strašpytlíci. Jenomže my žijeme v době, kdy už je pro nás význam původních jmen dávno zapomenutý. Takže už nevíme, co znamená Ublo, Člupek, Pihel, Drštěkryje či Příštpo. V knize Divnopis najdete vysvětlení 101 divného jména a zmínky o bezpočtu dalších. Čtení na vás zapůsobí podobně, jako byste snědli maso zázračného hada z Pohádky o Zlatovlásce; budete rozumět řeči našich předků a svým přátelům dávat všetečné otázky: „Víš, co znamená Felbabka?“ V případě, že rádi cestujete, přijdou vám vhod i odkazy na turistické zajímavosti okolí každého z těch divně pojmenovaných míst. |
ČÍBUZ 9 km sv. od Hradce Králové, část obce Skalice, první zmínka 1143 Na pařezu sedí postarší muž. Na chvíli přerušuje práci, které se věnuje už od rána. Hřbetem ruky si otírá pot z čela, pak ponoří prst do jamky, která se v posledních hodinách už pořádně zvětšila. Rychle prstem cukne. Jamka je teplá jako uhlík z ohně. Ještě pár milimetrů a bude mít novou zbraň – černou, hladce opracovanou sekyru, kterou nasadí na topůrko z pevného dřeva, připevní jeleními šlachami a vyrazí na lov… STŘIH Na kolenou klečí postarší muž. Na chvíli přerušuje práci, které se věnuje už od rána. Hřbetem ruky si otírá pot z čela, pak si všimne tmavého předmětu, prosvítajícího kyprou hlínou. Odhrne nános a spatří oválný kámen s hladkým otvorem uprostřed – sekyru starou tisíce let… To všechno se stalo na číbuzkých polích. Archeologové tu našli vrtané sekery, kamenná dláta a další předměty, upomínající na dávnou minulost tohoto koutu světa. Část předmětů je v jaroměřském muzeu, část dokonce ve vídeňském státním muzeu. Jak se v té době říkalo Číbuzi, to se asi nedozvíme, ale pátráme alespoň po tom, co se ví. „Seš tady? Pocem…“ Paní Jaruška Rosenbergová se nás v Číbuzi ujala. Když zjistila, že jménu obce nepřijde na kloub, dovedla nás k sousedce. „Zeptejte se jí, vždyť vy jste od toho…“ postrčila nás a sama se rozesmála na celou vesnici. Nedáme se dvakrát pobízet a paní Jana Toušková sděluje: „Jmenuje se to tu podle nějakého náhonu.“ Sousedka Rosenbergová ta slova doprovází táhlým povzdechem, vyjadřujícím hluboké pochopení: „Ahááá…“ a paní Toušková pokračuje: „Támhle je přece potok Číbr…“ „A jo, tomu říkají Číbr, no…“ nedokáže už paní Rosenbergrová zadržet zaujetí novou stopou. Její sousedka si ale není zcela jistá. A tak že prý má chytrého manžela a že mu zavolá o radu. Ta debata trvá asi pět minut, když se na nás obrací s gestem, kterým jako by chtěla smazat všechno už řečené. „Není to podle toho Číbru, je to podle nějaký tvrze, která kdysi byla na návsi, u Jirsů.“ V Číbuzi už žádná tvrz není. Co tu ale je a na co si paní Rosenbergrová pamatuje ze svého dětství, to jsou podzemní chodby. „Asi před padesáti lety jsme jako malé děti kopaly vedle fary na dvoře jámu. Do hloubky měla asi půldruhého metru, na délku přibližně tři metry. A tam jsme našly takové chodbičky. Pan Špaček, který tam bydlel, nám vykládal, že vedou až do podzemních chodeb Josefova.“ Děti v chodbách našly neforemné lahvičky, misky a podobné věci, vzpomíná ještě paní Rosenbergová. Při tom neví, že už v roce 1924 se v okolí Číbuzi stalo něco podobného. Tenkrát, bylo to 30. ledna, se na pokraji pole zvaného Nad vejmolem propadla hlína. Když na tom místě kopali, v hloubce šesti metrů objevili opukový sklep dlouhý šest a široký dva metry. Našli dubová dřeva, kameny podložená, zrezlý vrták a dva džbánky. Výsledek? Býval tu asi vinný sklep. O tom, že se u Číbuze kdysi dávno pěstovalo víno, svědčí jméno farského lesa Vinice z roku 1403. Tehdy to už byl les na místě bývalé vinice. O jménu vesnice nám to ale opět nic neříká. Dejme tedy slovo jazykovědě. Místní jméno Číbuz má stejný původ jako jméno Čábuze. Základem je předpokládané osobní jméno Čábud, k němuž byla přidána přivlastňovací přípona – jb (blíže se o ní zmiňujeme v souvislosti s výkladem jména Bransouze). Oba názvy původně znamenaly Čábudův dvůr. Rozdíl mezi podobami Čábuze a Číbuz je dán pouze různým hláskovým vývojem u obou místních jmen a skutečností, že jméno Čábuze je v množném čísle, zatímco Číbuz v jednotném. Nejbližší v okolí: Km Název Popis 3 Smiřice Zámek a zámecký kostel Zjevení Páně(NPK) z přelomu 17. a 18. století. Zvláštností kostela je jeho orientace k severu 7 Josefov Naše největší pevnost z konce 18. stol.,dochovaná téměř v původním stavu 8 Jaroměř Železniční muzeum ve výtopně nádraží ČD 11 Třebechovice p. Orebem Celosvětově proslulé Muzeum betlémů Ukázka z knihy DIVNOPIS, kterou vydal RADIOSERVIS, a. s.
|
Související rozhovor v PN: Marek Janáč - Renata Šindelářová: Spojuje nás láska k jazyku
foto © Marek Janáč
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 02. 2009.
Pozitivní noviny
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Milan Markovič | |
Jiří Menzel | |
Vladimír Just | |
Zdeněk Pošíval | |
Ivan Rössler | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Blanka Kubešová | |
Jaroslav Vízner |