Dáša Cortésová: Jaký byl Jan Werich (3)

Já jsem vyrůstala se jmény Jan Werich a Karel Vlach od dob, co si pamatuji. Panu Vlachovi jsem směla říkat strejdo, ale říkala jsem tak i jiným muzikantům. Kdo mi to dovolil a já ho měla ráda, tak to byl strejda. Jen panu Werichovi jsem tak neříkala. Všech, co měli vousy nebo knírek, jsem se totiž trochu bála.

Také mě vyvedlo z míry, když jsem slyšela Janu Werichovou, jak říká svému tátovi Jene. Potají jsem si pak zkoušela nahlas, jaké by to bylo, kdybych říkala svému tátovi Rudolfe. Přesto, že se mi to u Jany a pana Wericha moc líbilo, u mě to překonat nešlo. Mezi nimi to ovšem bylo takové vznešené, byl z toho cítit oboustranný respekt. Já kdybych řekla tátovi Rudolfe, tak bych měla pocit, že oslovuji někoho cizího. Asi bych si nezvykla. Neřekla jsem tak tátovi ani v dospělosti. Ale Janě jsem tiše záviděla. Pan Werich mi zase málokdy řekl Dášo, častěji mi říkal Dagmaro. Dáša byla pro něj moje máma.

Měla jsem moc ráda očička pana Wericha. Nikdy jsem nevěděla, kdy myslí něco doopravdy vážně, anebo kdy mě jen tak zkouší. V těch očích byly čertovské plamínky a jeho smích byl nezapomenutelný. Měla jsem ráda jeho vyprávění.

Werichovi měli kocoura, který strašně rád odpočíval v koši se špinavým prádlem. To se ale paní Zdeničce Werichové moc nelíbilo. Když ho načapala, tak ho z toho koše vyhnala a vynadala mu. To prý si ovšem dovolila moc!
Kocoura, kterému patřily všechny kočky od Smíchova po Kampu, nebude nikdo ponižovat a urážet! Počkal si, až přinesou koš zpátky domů, ovšem tentokrát s vypraným a vyžehleným prádlem, a vykonal strašlivou pomstu. Doprostřed koše s voňavým prádlem se vyčůral a vykakal.

Já poznala pana Wericha nejprve „naživo“ a teprve až později na filmovém plátně. Chodila jsem s tátou a panem Werichem na ryby a také k Werichům na Kampu. Jednou - to už ale bylo později, v šedesátých letech - jsme tam přišli s tátou na návštěvu a pan Werich měl zrovna hosta.
Byl u něho takový malý, nenápadný človíček, který nemluvil zrovna nejlíp česky. A tenhle malý pán, když uviděl a uslyšel mého tátu, tak se rozzářil a povídá: „Člověče, vy jste krásnej chlap! A ten krásnej hlas! Vy být v Americe, tak být okamžitě filmová hvězda! Tolik předností, co máte, to se jen tak nevidí."

Pan Werich nám ho pak představil a my s tátou nevěřili svým uším! Byl to pan Rudolf Friml, autor slavných operet Rose Marie, Král tuláků nebo Španělská vyzvědačka!

Každý rok pořádal pan Werich na Štědrý den dopoledne takzvané „pánské jízdy“. Paní Zdenička Werichova připravila k jídlu českého kubu, což je bezmasá houbová dobrota, ve které byla paní Werichova nepřekonatelná. Pilo se, co kdo měl rád, a diskutovalo se o všem možném.
Byl to výborný nápad. Ženy a děti měly doma čas a klid na přípravu Štědrého večera a muži se duševně povznesli, dověděli se mnoho zajímavých věcí, neboť tam byla pozvána společnost vynikajících lidí ze všech možných oborů, kolegové z divadla, spisovatelé, malíři, skladatelé...
A také můj táta. Když už byl pan Werich starý a nemocný, tak udělil výjimku některým ženám, v mém případě ještě dítěti. Vrylo se mi to do paměti jako něco úžasného a vzácného. Všechny jsem pozorovala, ani jsem nedutala. Jednou se otevřely dveře a vstoupil mladý muž - doslova dvojník Jiřího Voskovce. Byl to synovec pana Voskovce. Ta podoba nám všem vyrazila dech!

Občas se mě pan Werich zeptal, jestli se mi u nich líbí. Špitla jsem, že ano, a on mi na to jednou řekl: „Dagmaro, ty těm našim řečem ještě moc nerozumíš, ale buď ráda! Až jim začneš rozumět, tak nenávratně skončí tvůj bezstarostný dětský život.“ A pak mi daroval svoje pohádky.

      

Další díly najdete zde