Z jídelníčku klaunů a komiků (25)

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

Přiznám se, že trvalo hodně dlouho než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu. A trvalo ještě déle, než jsem se dozvěděl, že Oldřich Horský, zpěvák šlágrů třicátých a čtyřicátých let, jako byly Čikičita, Láska je fata morgana, Fakír, anebo Srdce mé odešlo za tebou, byl pak po válce pod svým pravým jménem Oldřich Dědek talentovaným operním tenorem Národního divadla, později Armádní opery.

Dnes už mám celou uměleckou činnost Oldřicha Dědka dobře zmapovanou, ale věřte – před očima ho mám stále takového, jakého jsem ho uviděl poprvé, když mi bylo těch necelých patnáct. Byl jsem jeho výkonem okouzlen, i když už ho vlastně dnes ani neumím pořádně popsat. Pamatuji si, že šlo o jeden z nedělních odpoledních „tanečních čajů“. Na pódiu hrál orchestr Jaroslava Echtnera s nímž kromě „jeho“ zpěváků vystoupilo i několik hostů (jaké bylo pro mě překvapení, když se mezi nimi pojednou objevil i můj bratr, aby tam ve výstřední červené vestě odzpíval svůj tehdejší šlágr Blues pro tebe). V jednu chvíli pak orchestr přestal hrát, muzikanti ovšem zůstali sedět na místě, a na scénu rázně přikráčel v podivném sklonu muž v černém (snad fraku?) a to, co tam předváděl, pak rozesmálo celý sál. Mluvil jakoby italsky? Koktal při tom? Měl v ruce taktovku anebo pikolu? Padal, aby se opět prudce jakoby nic zvedl se země? Pak zpíval? Anebo pískal…?

Jó, kdybych si jen uměl dnes přesně vybavit, co tam ten člověk vyváděl ! Jenomže já jsem se stále jen smál. A pamatuji si stoprocentně pouze jméno, kterým byl konferenciérem uveden: Oldřich Dědek! Jsem moc rád, že ho mám příležitost zde připomenout prostřednictvím jeho dcery, RNDr. Marcely Borgesové.

Vraťme se ještě na chvíli k Dědkově kariéře operního pěvce. Zatímco v opeře Národního divadla se k příliš významným rolím nedostal, Armádní opera mu vše vynahradila – v Prodané nevěstě dostal roli Vaška, v Rusalce prince, v Lazebníku sevillském Figara atd. Nedlouho po zrušení Armádní opery se „mihl“ jednu sezónu v Divadle estrády a satiry, aby se v roce 1959 pokusil ještě o návrat na prkna Národního divadla. Tady ho ovšem čekalo velké zklamání; místo Vaška, což byla jeho životní role, mu nabídli v Prodané nevěstě roli Principála.

„Na tom představení jsem byla,“ vzpomíná dnes jeho dcera, „ale šéfové divadla byli dotčení, že táta kdysi odešel do AUSu a dali mu to znát, už ho nepřijali. Tím ovšem bohužel víceméně skončila jeho umělecká kariéra. Od té doby vystupoval už jen na koncertech a estrádách, občas se uplatnil v menších filmových rolích…

Táta byl veselý, životu otevřený člověk. Rád se dobře najedl, napil, rád se pobavil, ale nejšťastnější byl, když bavil ostatní. Říci o něm, že byl společenský, to je slabý výraz. Byl bohém, rozený komik, obdařený mnoha talenty. Jako operní pěvec, tenor bufo, byl ideální pro komické role. Václav Kašlík, šéf opery Divadla 5. května, režisér a dirigent v jedné osobě, musel pro něho mít zřejmě nejen pochopení, ale přímo slabost. Dovolil mu totiž zpívat v Prokofjevově Maškarádě (Zásnuby v klášteře) v zavěšení na hrazdě hlavou dolu. A tak táta pěl svou árii a létal přitom čtyři metry nad jevištěm. Nevím, zda by mu to dnes prošlo. Avantgarda má už jinou podobu.

Později, jako člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (AUS VN) poněkud shazoval důstojnost umělce budujícího zpěvem lepší zítřky, když přitom dělal na jevišti stojky. Smáli se diváci, orchestr i pěvecký sbor v pozadí. Jen já, malá holka, jsem se za něj strašně styděla. Tohle přece na koncert nepatří!!!

Ale ani Antonín Dvořák nezůstal ušetřen jeho vtípků. Táta zpíval hajného v Rusalce a pojal svou roli vskutku realisticky. Byl totiž gurmán a měl rád pečené kuřátko. Proč si na něm nepochutnat během duetu s kuchtíkem? A tak jsem večer spěchala, přesně na čas, do Vinohradského divadla, kde tenkrát působila Armádní opera. Nesla jsem kastrůlek zabalený do vlněné šály, ve kterém se skvělo pečené kuře s chřupavou kůrčičkou. Už tenkrát mi přišlo divné, že někdo může zpívat a při tom jíst! Táta mohl! Poslouchal vyprávění vyděšeného kuchtíka o čarodějnici sídlící v temném lese a přitom si pochutnával na stehýnku. Pak si labužnicky olízl mastné prsty, zapil poslední sousto, nasadil správný tón a jel...! Vůně pečeného kuřete se táhla jevištěm. Slinil kuchtík i obecenstvo, jak ten Pavlovův pokusný pes!“

Doktorka Marcela Borgesová uvádí:

Kuře na másle a soli (pro Oldřicha Dědka)

Kupte kuře na farmářském trhu, to je podmínka úspěchu! Je totiž krmené obilím a kukuřicí po dobu asi 80 dnů. Přibývá tedy na váze pomalu a jeho svalovinu tvoří bílkovina a ne voda! Až ho budete péci v troubě, nebude za pár minut plavat v nechutně páchnoucí tekutině a jeho maso bude maso a ne blátivá vláknina.

Zvenku i vevnitř kuře posolte, nožky mu chuděrkovi přivažte k sobě a položte ho na pekáček, na kousky másla, prsíčky dolu. Mírně ho podlijte horkou vodou a pečte spíše déle, na mírném stupni. Občas ho polijte vysmahlou šťávou. Až uznáte za vhodné, kuře otočte, zesilte teplotu, lehce ho polijte studenou vodou a dopečte do červena. Kdo má rád vůni slaniny, nechť protáhne svalovinou kuřete sem tam tenký plátek a další ať položí i na dno pekáčku. Přeji všem, ať se pečené kuře zase stane lahůdkou!

(Pekla jsem opravdu jen osolené a na másle, s plátky slaniny, tedy tradičně. V padesátých letech, kam spadá moje vzpomínka, se ještě s kořením tolik neexperimentovalo, hlavně nebyla taková nabídka. Máma byla navíc velmi konzervativní a vařila „klasicky“, co bylo psáno, to bylo dáno, jakýkoli experiment jí byl bytostně cizí. Vtip spočívá: a) v surovině, tj. v  normálně vykrmeném kuřeti, žádná „rychlokvaška“, co neunese své poprsí a ve stoji spatném padá na zobák, a b) v pomalém, dlouhodobém pečení při nízké teplotě.

Oldřich Dědek (1920–1973)

Oldřich Dědek, herec, zpěvák, akrobat a stepař. Hrál ve dvanácti filmech v nichž převážně uplatňoval svůj komický projev. Začínal v roli šantánového zpěváka v komedii Parohy (1947). Dalšími jeho figurkami byli: inspicient (Červená ještěrka, 1948), ceremoniář (Pyšná princezna, 1952), komediant (Divotvorný klobouk, 1952), bubeník (Hudba z Marsu, 1955), doktor (Dařbuján a Pandrhola, 1959) aj.

Koncem šedesátých let si zahrál v Šíleně smutné princezně koktavého ceremoniáře Kokošku. (Koktání bylo Dědkovi skutečně vlastní, i když ho dovedl částečně ovládat a pokud zpíval, nikdo se o jeho handicapu nedozvěděl.)

Oldřich Dědek se dožil pouhých třiapadesáti let. Život byl k němu mnohokrát nespravedlivý. Kupříkladu na to, kolik písniček nazpíval s orchestry Jaroslava Maliny či Bobka Bryena, je opravdu s podivem, že v jinak podrobné supraphonské Encyklopedii jazzu a populární hudby jeho heslo chybí.

Jak už zde bylo řečeno, Oldřich Dědek nakonec vsadil na komiku. Ještě v roce 1972 vystoupil v hlavním silvestrovském programu Čs. rozhlasu jako jeden z vypravěčů anekdot. Vzhledem ke svým muzikálním, tanečním a akrobatickým schopnostem vytvořil s klavíristou (a bývalým kapelníkem) Jiřím Procházkou také komické duo, které působilo často na varietních scénách.