Milan Turek: Pohádková ekvipáž

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vilém Mrštík se narodil 14.5.1863 v Jimramově v rodině venkovského ševce a švadleny. Studoval na gymnáziu v Brně a v Praze, poté jeden rok práva. Proslavil se jako autor Pohádky máje, Maryši, Roku na vsi a dalších děl, tvořených zčásti s bratrem Aloisem, druhý bratr Norbert byl překladatelem a fejetonistou, třetí, František, lékárníkem. Žil střídavě v Divákách a v Praze, 1904 se oženil s Boženou Pacasovou z Hejčína, 1912 spáchal sebevraždu.

„Je krásná naše vlast jak zahrada veliká,
a kdo jen jednou prošel se mírně rozčeřenou
její rozlohou, neubrání se potoulat se po ní zas a zas.
Den jako den.
A každá cesta je událostí v člověku jednou z těch zlatých chvil,
na které vzpomíná po celý život.“
(Vilém Mrštík příteli Františku Marešovi v Knize cest, dne 24.11.1904)

Autorů českých děl v pohraničních horách na severu bylo v minulosti pramálo, leč mnozí velikáni o kraji hornatém a převážně Němci obydleném, nejednou psali svá díla a byli k němu poutáni i city nejvznešenějšími. Fejetony, povídky, romány, dramata a dokonce i opery proplétají osudy tradičních rodů i s příslušníky osídlenců. Jména česká i když ve značné menšině, často v naší literatuře zaujímají postavení nemálo významné, ale byli také v minulosti spisovatelé, o nichž se nemluvilo ani nepsalo nebo o jejich vztahu k severu se nikdo nezmínil.
Před sto léty žil spisovatel, jehož cesty na sever často nesměřovaly, i když zalíbenost v horách a řekách krajiny potvrdil přemnožstvím nejkrásnějším dopisů, na druhé straně pak stvořením nádherných verbálních symfonií, obrazů ve skvostných popisech Jizery, Českého ráje a Krkonoš. Tajemnou vazbu objeví čtenář hned na prvé straně překrásného románu Pohádky máje, Moravana Viléma Mrštíka:„Velevážené paní Joze Hálkové-Malinové v Turnově z nejhlubší úcty věnuje autor.“ Jen zasvěcený znalec neváhá a přiřkne věnování Josefině, neteři básníkově. Od studentských let až do konce svého života choval spisovatel k dívce z Kladna a manželce turnovského sochaře hlubokou náklonnost. Nejenže ji miloval, ale stala se jeho průvodkyní při tvorbě jednoho ze skvostů české literatury.

Bohémskou duši poety tvárnila krajina Hanáckého Slovácka se svými nesčetnými teplomilnými květy, bohatou škálou barev proměnlivosti vinohradů, mrazů a vánic v zimě, tropických hiců v létě. Země, kde rovina se snoubí s táhlými nevysokými kopci až kamsi k horám, již boží dlaň v ženské tvary ladných boků Ždánického lesa proměnila až k hrotům ňader Pálavských vrchů laskavým pohlazením. Ve spisovatelově mysli zatavila se tradice lidu v jeho zbožnosti až tmářské, ale i v barevnosti oblečení a denních projevech života. Pluhem obracená černá zem, putny hroznů i nápoj královský, povozy koňské, mlácení obilí, hejna drůbeže, šťavnaté ovoce, lesy plné zvěře a čisté průzračné potoky, množství dějů, lidských charakterů v nepřeberné škále barev, činností i věcí zahrnovaly duši bujného literáta v bezprostředním kontaktu. Stavby, zdobené ornamenty, procesí, nádherné kroje i tance, burcovaly jeho umělecké cítění. Stejně jako se laskal s vínem ve sklípku v Divákách, stejně lokal krásu žen, stejně vnímal celým tělem přírodu, její změny i horkost slunce či chlad mrazu.

V prostoru krásné přírody, obdělaných polí, bohatství plodin, tradic i lidí jeho poetická duše se střetává s četnými předsudky. V každém svém psaní vyzařuje obdiv nekonečnosti vesmíru, směřuje tam, kde bohem je krása nikoliv krása Boha. Poutě a církevní ceremonie byly v jeho životě víc pojmy estetickými, dekorujícími a podbarvujícími scenérie přírodní či lidských dějů nereligiózních. Slovácké hody, oslava církevních patronů, slavnosti Božského srdce nebo Božího těla či Velikonoc a další velkolepé církevní obřady zůstávají jakoby na pozadí jeho obrazů.

Najít literáta, v jehož díle by byla popisována česká krajina s takovým niterním zanícením až neskutečným a pohádkovým stylem, jak je tomu v dílech moravského, spisovatele Viléma Mrštíka, v dějinách do dnešního dne nelze. Nebesky vysněné obrazy přírody, počasí, nálady jsou popisovány dramatičtěji než jakýkoliv obraz, než jakákoliv hudební symfonie. Z barev života i přírody spřádá pohádkové až neskutečné obrazy, které ať zobrazují jižní Moravu nebo Šumavu, Tatry či Krkonoše mají stejný impresionistický nádech plný smyslných vizí exponovaných až do erotického vzrušení. Opojnost je dosahována nejen lahodným popisem, ale jakoby neexistovala hranice mezi smyslnou rozkoší a tělesnou bolestí. Spisovatel nerozlišoval ony pocity a vyústění jejich totožnosti ho dovedlo nakonec k sebezáhubě.
Návštěva cizích krajů, putování domovskou krajinou bývalo na konci devatenáctého století spíše z důvodů duchovních nebo při vyhledávání lepší obživy. Cestovat pro potěšení jen tak, poznávat život, jiná sídla, přírodu patřilo spíš lidem s touhou po rozšíření znalostí, s touhou vzrušovat se neznámým prostředím, s touhou navazovat nové známosti a přátelství. Umělci viděli příležitost navíc častějších střetů, konfrontací a inspirací. Jakoby nastřádanou touhu z mládí po dalekých krajích a poznání světa uspokojuje moravský literát alespoň častým cestování po vlastech českých. Navštívil Šumavu, sever Čech, Beskydy i Slovensko, vzdálenějšími byla Vídeň, Paříž, Dalmácie nebo Novgorod.
„Ah, jak já rád jezdím! Když tak stromy letí kolem, lesy šustí, vítr čechrá vlas. Po klíně stíny se trousí, světla se míhají, mění se nebe, stíní se hory, po rukou, po tvářích mazlí se jas.“ Tak začíná jeho fejeton „Jak já rád jezdím“ v něm rozkmitává pohádkovou ekvipáž, s níž se vydával do světa a především ne-li osobně, pak alespoň formou písemnou na sever Čech, do Turnova. Sem směřovaly jeho dopisy, z nichž tvořil Pohádku máje, nejvýznamnější svoje dílo. Josefína Hálková-Malinová byla jeho největší inspirací.
„A cesta se prohýbá, cesta se sklání – v nekonečno bez prostranství vábí cosi dál a dál, a v čelo dýchá takový svěží a vonný, tichý a milounký chlad… Jako na vlnách, v polosnách vznáší se tělo, hned na tu, hned na onu stranu kloní se skráň, než jeden svět se zavřel, zas druhý odkrývá své krásy, a nové kraje, nové země vrší se až do oblak. Hory, hory, divoké hory, neznámé končiny, úchvatné kraje, i když nic na vás není než ovocná alej, hrbaté chaty, něco rozházených niv!“

Cestopisné črty v Knize cest a později vydávané pod různými názvy zahrnují práce obou bratrů, Vilémovi lze však připsat cesty na sever Čech, kam ho táhlo srdce a kam putovaly nesčíslné dopisy od roku 1895 od svatby Josefíny s turnovským ředitelem školy až do roku 1912. Josefině psal však již dávno předtím. Seznámil se s ní na studentském zájezdě do Národního divadla v roce 1883, když byl poprvé v Praze. Své dojmy z okouzlení městem napsal vroucími slovy, duchem vzrušeným z krásy a majestátnosti tak, jako žádný literát. Daleko silněji z pražského výletu na něj zapůsobilo pro celý život seznámení Josefinou Hálkovou. Snad i proto po neúspěšné maturitě v Brně odhodlává se ke studiu na malostranském gymnáziu. V roce 1885 studuje práva, filozofii a jazyky, současně začíná se svými literárními pokusy. Brzy nato se za ním přistěhovali i rodiče, i když v Praze dlouho nevydrželi, po dokončení studií syna Aloise stěhují se zpět na Moravu do Divák a v roce 1889 za nimi přichází i Vilém.
Kladenskou lásku navštívil Vilém také v jejím rodišti, ale po jeho po příchodu do Prahy je už provdána za Josefa Malinu, v té době váženého sochaře a odchází za ním do Turnova, kde dostal místo ředitele šperkařské školy. Za krátký čas, po Mrštíkově duševním rozladění nebo spíše zklamání ze ztráty nadějí se jejich vztah opět urovná a Josefína s ním udržuje stálý styk. Nikdo nemůže tvrdit, že by Turnov navštěvoval pravidelně nebo že by se s Josefinou setkával někde jinde. Paní Malinová se brzy v severočeském městě s nádherným romantickým okolím uvedla, stala se středem pozornosti nejen pro svou krásu, ale i intelekt. Vábila veselou povahou, vytvářela svěžejší ovzduší i svým chováním velmi dobré hostitelky.

O jedné své cestě na sever píše v črtě Jizera. Vyprávění začíná tesklivou náladou v Praze, tehdy ji už dobře znal a sám se snažil i o zachování jejích památek, o zachování a rozvíjení její krásy. Zadumán v kavárně píše o Praze po létech i nedobrých zkušeností jako o špinavém brlohu:

„Strašná byla v tu chvíli Praha!
Páchla jako Cařihrad. Všechna zblácená a černá nepodobala se ani velkému městu, ale lotrovské peleši středního věku, plné smrdutých zátočin a zacpaných děr. – V kalu válelo se všechno lidstvo jako rozuteklý hmyz a zdálo se, že za každým rohem, za každým pilířem číhá jeden na druhého s drápy nabroušenými, zuby vyceněnými, s očima lakotně upřenýma tu na tu, tu na onu stranu, kde by kdo koho polapil dřív, zavlék a zatáh, vysál a vypil duši cizí do posledního vzlyknutí…
A mraky houstly, vody rostly, déšť se bouřně řítil…“

Konečně nasedl do vlaku a v 1.12 hodin odpoledne odjíždí. V zápětí, když vlak opustil město, objeví se slunce a jeho slova změnila se v poezii laskající čas, prostor a lidského ducha. Vlak není vlakem, vznáší se na nebesa a pohádková ekvipáž kvapí ne krajinou, ale nebeským éterem. Z rachotu kol modelujících tóny s odfukováním lokomotivy do laškovné humoresky, pachu vybafujícího kouře a černých sazí létajících oknem do kupé, dřevěných sedadel a hřmotných cestujících netvoří nevkusného železného a rachotícího netvora. Pro Mrštíka je lahodnou lodí, vznášející se široširým údolím:
„Jak kolébka zelená vypadala tu země a vlak se v ní kolébal, vlak se v ní houpal a dole jak děcko rozmarné v závojích vrb a v krajkách olší nahnutých hověla si krásná Jizera….
Jak se usmívala!
Jak se vyhřívala – šťastná v odrazu modrých, v blankytu do země zvrácených sfér!“
Svou cestu konal pravděpodobně v neděli, v Mladé Boleslavi do vlaku nastupovalo procesí z pouti, v srpnu žádný církevní svátek není, a jelikož cestoval až odpoledne, mohl do Turnova přijet nejdříve okolo čtvrté.
„Hory, hory to byly, hory svaté, povídalo to všechno, i srdce i oči, duše i krev, celé okolí, všechny ty háje, potoky, pastviny, bystřiny, lesy a nejvíce vzduch rozkošný a zdravý, který opíjel, až dusil, mocnou vlnou zachvacoval dech.-
A vlak stoupal vůní nahoru, vlak se brodil mořem rozlitého výdechu hor a Jizera jako družka jeho věrná jemu neustále po boku, provázela jej po té cestě vzhůru a hory, hory defilovaly oknem jedna za druhou – mraky stavěly se na jejich temena a ---
Turnov, Turnov, šířilo se od vozu k vozu…
Trosky, Valdštýn, Hrubá Skála, Rohozec, Kozlov, Friedštejn, Kost – známá jména, známá krajina, ta věčně mladá, věčně zelená kolem Turnova, ověnčená hrady, posvěcená kouzlem starodávných pověstí, ležela tu před námi. – Vlak se zastavil, byl v samé duši toho kraje.“
Z řádků lze vyčíst, že místa zná a nejsou mu cizí, vyjmenovává názvy vřele, jako kdyby jména rodnému kraji byla mu stejně milá. Přebýval tady častěji, stačila mu jen jedna cesta, aby vystihnul náladu pohledů z okna jedoucího vlaku? Je možné, že někde už dříve přespal za časů studentských a navštívil nejen Český ráj, ale vydal se i do Krkonoš. Další z črt směřují svými tématy na východ, k řece Orlici, do Babiččina údolí. Okouzlení z první návštěvy Prahy po několikaleté zkušenosti z poměrů studentských, v redakcích, nakladatelstvích i mezi literáty překonal a z jeho cestopisných črt lze sledovat návrat k přírodě, do čistého nezkaženého světa. Snažil se najít ji vysoko v horách, na Sněžce. Potkává zde samotné Němce a to je mu do určité míry zklamáním, přestože na Luční boudě najde ubytování a okouzlení přírodou neskrývá. Zatímco na Šumavě nachází krásu potoků a řek, stejně jako obdivuje Ohři, v Krkonoších jsou to lesy a skály. Z Janských lázní se vydává na Sněžku až ve tři odpoledne a brzy se šeří, cesta se stává strašidelnou. Ponechme autora promluvit o jeho zážitcích:

„Cosi zapraskalo v haluzích, sosny zalomily rukama a zas ty bílé, bílé závěje mlh cedily se shůry a jejich konce stále jakoby někdo ždímal, dštily bezpočetným počtem krůpějí – A mlhy padaly, stále smutnější a tmavší šouraly se lesem tam a sem a les nezdál se být ani lesem, ale místem, kde stáří dohnívalo dávno zničený svůj věk. Jak tu bylo smutno! Děsno, úzko, k zalknutí“ jak opuštěno všechno samou přírodou, k věčnému odsouzeno skomírání, ztlívání!“

Sever nebyl pro Mrštíka jen čistou přírodou a zážitkem z nových krajů a poznatků. Čistotou je charakteristický i mnohaletý vztah k Josefině Hálkové-Malinové. Historici přičítají její osobě místo mezi šesti Helenkami, zosobněnými v partnerce Ríši. Psal se rok 1892, kdy čtenáři časopisu Světozor poprvé četli Pohádku máje. Veřejnost i kritici zahrnovali chválou románovou prvotinu. Milostný příběh lehkovážného, povrchního, třeba dobrosrdečného pražského studenta Ríši a nezkaženého, čistého dítěte přírody Helenky, dcerky ostrovačického revírníka Nováčka z Podkomory, podnes dojímá. Jakoby malířským štětcem impresionisty zachycen je obraz jarní přírody ostrovačických a diváckých lesů devětadvacetiletým spisovatelem. V té době se už dávno s mladičkou krasavicí setkával, neboť prvý jeho dopis do Kladna je datován 9.6.1883:

„Drahá Józo!
Józo „mám Tě rád“ – a to je to celé tajemství mé lásky. Víš sama, jak báječně rychle moje láska vznikla. Jen úsměv jediný, jen jedna blýskavice Tvých očí, jen jediný vřelý, český tón Tvé roztomilé mluvy a – no šak víš.
Drahá duše, nevíš, co je to, najíti duši spřízněnou, která Ti rozumí a přece žádných povinností Tobě neklade, vždy jen upřímnou lásku k Tobě cítí. Vím, jak drahocenná perla Tobě v očích svítí, vím, koho mám rád a jsem na Tebe pyšný.“
Józa byla informována o literární tvorbě Viléma od jejich seznámení, imponoval mu její intelekt a ona znala i jeho ostatní práce, o kterých ji pravidelně ve svých dopisech informoval a nejen o nich, ale také o názorech na poměry mezi umělci včetně divadla. Prvotní osudová láska má řádky Pohádky v rukou dříve než redakce:
„Máj. – Cítíš tu vůni, která dýchá už z prostého toho slova? – Slavíci mně zpívají – z diváckých lesů – divoké holuby slyším broukat ve smutných borech – zelené pásy polí – zelené hrby – modré nebe – bílá oblaka – vysoko nad hlavou – jako když labutě bílé v sněhovém chumáči plynou po modrém moři ---
V kufře mám na polo zpracovanou Pohádku máje – a ta je plná těch obrazů – i rozkvetlých stromů – bzučících včel. Lesy tam šumí – větve se otvírají a zavírají nad hlavou světlého jednoho zjevení, které v lesích vyrostlo – z lesů vyšlo do světa a do lesů se vrátilo jako víla. Procházím se s ní, na každém kroku se s ní zastavím a dívám se s ní, jak mouchy se honí – komáři víří v soumraku – a v lese jak malé, drobné posud nevyspělé její tílko se chladem zachvívá v přísné velebě černého vysokého lesa – “

Dopisem z 20. dubna 1891 seznamuje Józu s dalším postupem své práce. Následuje celá řada dopisů, píše, kde všude byl, aby načerpal nové inspirace k pokračování a dokreslení Pohádky:
„Asi za 14 dní – totiž budu mít tak dvě třetiny hotovy – zajedu si na místa, kde se pohádka odehrává. – Je půl hodiny vzdáleno od malé dědinky s běloučkým kostelem, výstavnou farou a roztomilou – na jednom poschodí vyzdviženou školou – Tam jsem vyrostl – tam jsem se proháněl – a krása vzpomínek přivádí mne k světlému jednomu bodu pod komorou na pokraji lesa, kde žila – a nyní bůhví kde je moje lesní víla. – Já byl hoch asi 9-10letý a opravdu jako v pohádce se pamatuju na zlatovlasou lesníkovu dceru, které říkali Helena.“
Pohádková ekvipáž pokračuje do Turnova až do vydání díla v Ottově nakladatelství. Dvěma listy den před termínem zahájení tisku žádá o svolení, aby dílo mohl věnovat Józe. Obšírně píše jejímu manželovi Josefu Malinovi, jak byla Józa tou, která posílila jeho sebevědomí v době, kdy začínal svou kariéru. Józe dílo věnoval už od jeho počátku:

„Myšlenka, že pohádku píšu pro Tebe, žene mne do práce od rána do večera, až bývám někdy tupý. S večerem lehnu, vyspím se s příjemnými sny – a s myšlenkou na Tebe zas vstanu a sedám k Pohádce znovu. Chci, aby se Ti líbila – jméno Tvoje aby bylo požehnáním celé té básně, na kterou myslím bezmála celý rok …“

Až do roku 1912 trvala korespondence mezi Aloisem Mrštíkem a Josefinou Hálkovou-Malinovou. Spisovateli byla oporou v každém jeho dalším psaní a z korespondence, která se zachovala, je zřejmé, že dopisy byly téměř totožné s pasážemi v Pohádce máje. Kouzlil své řádky tak živelně a plasticky, tak skvěle poeticky právě proto, že cítil přímé doteky jejího oblažujícího ducha a stejně planoucího srdce. Byla spolutvůrkyní a mistr jí vysvětluje, že dílo jí nejen patří, ale že je vtělesněna do řádek, do ducha celého díla. Je známo, že Malinovy navštívil ještě před Vánocemi v roce 1911.

Zdenka BraunerováNa Pohádce spolupracovala ještě jedna žena, pražská emancipovaná malířka Zdenka Braunerová, byla svobodná a Mrštík se s ní měl v roce 1897 oženit. Je označována rovněž za jednu ze šesti dívenek , které byly předlohou pro lesní éterickou žínku z impresionistických obrazů. Označil ji za světici a kladl se jí k nohám jako pes, ke sňatku však nedošlo, ale přesto Pohádka dostala pro první vydání u Otty její grafickou úpravu.
Helenka Nováčková byla jeho nejranější láskou a její postava se stala kostrou, k níž dotvářel další děje a vlastnosti s Růženou Vystavělovou z Klobouk. Byla to chytrá žena, které Mrštík zasílal své rukopisy a Pohádku máje jí daroval. Podobnou postavou byla Józa Břenková z Jimramova. Za Mařenkou Procházkovou, dcerou řídícího učitele a její sestrou docházeli s Aloisem do nedalekých Nikolčic. Lásek Mrštíkových bylo víc, mnohé z nich se po jeho smrti ztotožňovaly s Helenkou, ale oněch šest byla skutečně jediná Helenka.

Osud spisovatele byl ovládán výbušným, temperamentním talentem, který nedokázal zkrotit ani v tvorbě ani v životě. Množství přelétavých lásek, vzrušených okamžiků, neustálý neklid, aféry, neukojitelná citová vzrušivost. Neměl děti a jeho rozumové manželství s venkovskou ženou od Olomouce netrvalo dlouho. Byla amatérskou herečkou a dokonce i autorkou divadelní hry Anežka. Božena Pacasová byla hodná žena. Když projevila obavy, zda mu se svým skromným vzděláním vystačí, odpověděl stroze: „Jaképak vystačení či nevystačení? Nepotřebuji posilování, jen sdílnosti je mi třeba.“ Navzdory rozdílu věku i duchovní úrovně dovedla mírná a pokorná povaha této ženy způsobit téměř zázrak – připravit prudkému a měnlivému Vilémovi vcelku harmonické soužití.
V době, kdy s ní žil, pronásledovaly jeho poklidné manželství osudové rány jedna za druhou. Úmrtí obou mladších bratrů, lékárníka Františka a lékaře Norberta, tahanice s Národním divadlem o uvedení vynikajícího a nekonvenčního dramatu Maryši, nepřízeň Prahy, kritické hlasy k jeho dílům nejen tam, ale i v jeho moravském bydlišti. Polínka do vnitřně stravujícího ohně v mysli Mrštíkově svou kritikou přiložil i F.X. Šalda. Znali se velmi dobře a liberecký kritik se spolu s dalšími osobnostmi včetně T. G. Masaryka vyjadřovali ostře.

V Divácích se mělo objevit i udání o černém pálení slivovice ve sklepě u Mrštíka, stálé neshody s farářem stejně jako se sousedy a navíc později i aféra s třináctiletou dívenkou, kterou políbil ve včelíně, způsobily jeho silnou duševní krizi. Přidalo se onemocnění, kterého se nejvíc bál, cukrovka. Do Turnova sice stále píše a informuje Józu o svých spíše neúspěších, ale jeho pohádková ekvipáž už neprojíždí nádhernou krajinou, psychické chmury a nemoci stále pohlcují Mrštíka až k náhlému a neobvykle tragickému dobrovolnému ukončení jeho života.
Bylo ještě chladné předjarní počasí, když Vilém odcházel odpoledne do včelína, aby jej připravoval na jaro. Rodina o něm nevěděla, a když se po něm sháněli, nikdo nevěděl, kde je. Přišli už pozdě, aby někdo mohl jakkoliv pomoci, lékař stačil jen mírně ulehčit jeho smrt, faráře nezavolali.

Alois MrštíkHrůzostrašný byl nález přivolaného lékaře o smrti Viléma Mrštíka: Sebevražednou zbraní byl chirurgický skalpel upravený na odkrajování pláství. Na krku byla nalezena příčná rána, asi 5 cm dlouhá, vlevo šikmo asi 12 cm dlouhá, hlubší. Pět ran bylo zasazeno do krajiny srdeční, zdálo se, že z jedné při dýchání vychází vzduch. Křičím na něho: Ležte! Alois napomíná, abych mluvil pomaleji, protože vím, že je revolucionář. Museli ho držet. Rozhodl jsem se dát solný roztok do postranních částí břicha. Jak dlouho musím ležet? Nemohu si lehnout na bok? Ještě dlouho musím tak zůstat? Já to nevydržím – Otec se ptá, zavolat-li kněze, nežil s farářem v přátelství. Raněný se pokouší vstát – převrátí se, ale jeho ruka křečovitě se brání, když ho držím. Alois je proti tomu volat faráře. Vždyť bychom ho zabili! Mluvil, ale některým slovům nebylo rozumět. Mátl se, zdálo se, že usíná. Křečovité sevření rtů, pěna u úst… bylo skoro dvanáct, Vilém leží, jakoby spal, jen bledost prozrazuje, že už je mrtev.“

Zápis faráře Buchty ve farní kronice byl podstatně jednodušší: Dne 2.března, v sobotu, podřezal se Vilém Mrštík, spisovatel, člověk neucelený a hodně rozervaný. Od víry odpadl a byl kam vítr, tam plášť. Již v Karlových Varech se chtěl zabít, ale bylo mu v tom zabráněno a ututlali to…vůči katolicismu nespravedlivý… v listopadu 1911 byly misie a to odjel se svou ženou do Prahy, aby nemohla chodit na kázání… pohřeb v úterý 4.března v 9 hod. ráno… děvečku vystrnadili pryč, aby nemohla prozradit vlastní příčiny….mělo dojít k rvačce mezi domácími, jak dosti často předtím se stalo… Bylo to současně svědectví o jeho pověsti ve farnosti. Lidé ho považovali pana Viléma za podivína bez práce, spíše jako včelaře, a on naopak každého podezříval, že mu chce ublížit.

Následná léta po dobrovolném odchodu ze života začínají díla Viléma Mrštíka vydávat různá nakladatelství, Maryša se hraje v desítkách divadel, jsou natáčeny filmy s nejlepšími herci. Evokují ke vzniku opery, v moravských obcích jsou mu vzdávány posmrtné pocty, vznikají jeho muzea, je usilovně shromažďována jeho korespondence a vydávány publikace o jeho životě, Brno odhaluje sochu a pojmenovává divadlo jménem bratří Mrštíků. V Divákách je muzeum a ani ostatní muzea na moravského bohéma nezapomínají. Jeho Pohádku čtou bez dechu zamilovaní a pro svou krásu slova je literární pochoutkou všech milovníků dobré literatury.
Bez pasažéra podnes pádí v divoké jízdě snivou krajinou Vilémova májová pohádková ekvipáž …

(Podkladem pro napsání článku byla díla Radko Pytlíka: Vilém Mrštík a Emanuela Havelky: I princezny mají děti. Citáty byly použity z děl Viléma Mrštíka.)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 03. 2009.