Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Dvoudílné vyprávění moravského rodáka z Dolních Bojanovic na Hodonínsku není popisem jen samotných vánočních svátků, je to především sled vzpomínek na období před 50 lety.
Autor vypráví typickým jihomoravským nářečím o beznadějné situaci, kdy byl naprostý nedostatek uhlí, obchody zely prázdnotou a profesionální řízení státu komunistickou bestií vytvářelo dusno v celé zemi. Ideologický tlak byl veden zvláště proti jižní Moravě s katolickou cyrilometodějskou tradicí a navíc stále uctívající svého rodáka T.G.Masaryka.
Navštivme s autorem jižní Moravu právě teď, v době adventu, a proměňme předvánoční shon za vzpomínání, které nám podá obraz dávno zapomenutý nebo nový, o němž stále mnoho nevíme.
Redakce PN
Vzpomínky rodáka z Dolních Bojanovic na 50. léta minulého století
(vysvětlivky lidových výrazů naleznete vždy za článkem)

Zatmívání, čas Dědy Mráze a fronty na maso

Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů, vyprávění při svících a petrolejkách. Úzkost zašlých časů, útrap a útlaku vzpomenou kamarádi, kteří v té době do školy chodili nebo začínali hospodařit, když v sklépku, v čase očekávání sejdou se u nového vína. Tam, v světle svíce či malé žárovky, na onu dobu „zatmívání“ nejlépe vzpomínají.
Už víc jak šedesát let uplynulo od oněch dob, kdy zavřená ústa a mrtvolné ticho panovalo v celé zemi a dvacet let od dob, kdy nezbylo nikomu, kdo v klidu chtěl žít, než mluvit, jak bylo nařízeno. A nemluvil-li kdo v tónu poslušenství, už nepromluvil. Nemálo bylo dobrovolných i nedobrovolných odchodů; jak vivisekcí zbavena byla plodnosti jakákoliv protivenství, ale i sama plodnost zmražena byla. Nové tradice vrchnost budovala v zemi, kde tisíce let vládli králové a žili následníci duchem věrozvěstů slovanských, a i když jejich jazykem zákony byly psány, o nich samotných nesměl nikdo mluvit. V zemi nesměl znít smích stejně jako modlitba, ani obrazů jejich nesmělo být tvořeno, či znameních, která s sebou přinesli. Vzpomínky milé naše dětství provázejí, ačkoli čas a doba přízní nakloněny nám nebyly.
Začal být nový řád budován a snad smrt dvou velikánů otevřela či uzavřela éru krutovlády tyranství a smrti. V těch dědinách jen ústy tiše a večer plynula řeč o tom, co kde a kdo byl a co pravil. Jen sem tam smělá ústa kazatelů v kostele potichu zazněla. K večeru, aby řád omezil lidem sdělit si své denní starosti a novinky, zhasínal elektrický proud. Výhoda dětí, že úkoly jsme psát nemuseli, když nebylo možno svítit; dospělým pak dala častokrát i čas v práci spát. A pak - ani snad nikdo nikam nespěchal, když podzimní přišel čas a advent deštěm zkrápěl den; jen málokdo se vydal k Vánocům dárky obstarat.
Může z nás někdo vzpomínat, že v chalupách se tenkrát stromek na děti rozzářil a Ježíšek, žel ten ne, musel přijít Děda Mráz, dárečky rozdávat?! Nevzpomínám, že by Eda, Peťa či Cyra, Metyn nebo Bedřa měli pod stromkem dárečky. Spíš ráno jsme na roráty spěchali, po škole knížky hltali nebo hry všelijaké zkoušeli, ale bylo víc povinností jak zábavy. Často, byť malý školáček byl, večer šel k řezníkovi do fronty postát. Potom na střídačku syn starší neb děvče, až nakonec z rodičů nad ránem poslední střídající se masa dočkal. Náklaďák přijel po ránu a pak kus po kuse řezník odsekával flaksu*, ať ji hospodyně chtěla či nechtěla. Na čas systému lístků v té době už dávno zapomněli, leč příděl i tak byl omezen a k flakse ještě kus salámu, pokud nějaký byl. Ber jak ber, jinak nemáš nic.

flaksa - kus masa většinou horší kvality


Vaječné daně, neokázalé štědrovečerní hostiny

Když stýskáme si, že stát vyměřuje daně a hledá do pokladny nové a nové příjmy, jen tu a tam vzpomenem, že občan Surý v Bojanovicích chodil po domech a počítal, kdo jaký má majetek. Měl-li doma kdos pár slepic, husu či králíka a nedej Bože snad prasátko, pak sádlo, či vejce a krupon bylo zapotřebí odevzdat státu. Ten chudý byl a každý kus komisař venkovský prozkoumal, do lejster zapsal. Bývalo králíků dost a otec k neděli jednoho k obědu obětoval, kůži zpeněžil. Byly i husy, slepice a nějaké vajíčko. Matka načerno vyšila pár šátků či zástěru a koupila mouku a cukr do koláčů. Tak ani k Vánocům nebylo potřeba velkých nákupů. Ať si kdo chce vypráví o stromku, ty nebyly v rodinách, leč později, když bohatší u hajného ozdobu Vánoc koupili, otec můj pokaždé pár dnů před Štědrým dnem, spíš až v týž den z lesa malý stromeček ukradl. K tomu napodruhé přinesl dubec*, soušku*, aby vedle trochy lignitu* z přídělu bylo čím v kamnech zatopit.
Cukroví jsme pekli moc. Načerno se napálilo i lavórovice* a víno bylo jako podíl za letní práce od sedláka za vyrovnání. Matka napekla linecké, pak zdobilo se ořechem, sněhem, marmeládou slepovalo, z ořechů byly úly, medvědí tlapky. Slavnostnější byly trdélníky nebo výjimečně korýtka. Nebývalo výjimkou, že byly napečené koláče. Na Nový rok se smažily koblihy-paprčáky, bez náplně. I ozdoby se připravovaly na stromek v adventu. Kostky cukru, nastříhané papírky, ořechy ve zlatě, jablíčka, voskové svíčky na žabičkách. Později byly i prskavky, i když jen malé. Betlém jsme měli s mechem a pár figurek všelijak pomíchaných.
Štědrý den patřil půstu, ráno poslední roráty*, dopoledne jsme byli ve škole a když jsme přišli domů, navařeno nebylo. Odpoledne jsme šli opět do kostela, ke zpovědi, večer jen polévka a krajíc chleba. A až kdysi později, to už jsem nebyl dítě, matka přivezla z Hodonína kapra; na Písečném prodávali živé. Mražené nebo kuchané nikdo neměl. Večer se chodilo po návštěvách a zpívaly se koledy, na Poddvorově strýček Ludva Popovský hrál na varhánky, i do tlampače*, a lidé slzeli. Bývaly doby, kdy muzikanti zahráli koledu pro celou dědinu. Chasa se procházela před půlnoční a zpívala do noci. Potom šli všichni do kostela. Bývala Rybova mše vánoční, regenschori Pavel Janeček ji nacvičil se Svatováclavským sborem a hraje se podnes i po jeho smrti. Sbor a orchestr zná sice i jiné pastorální kompozice, ale slavnostní mše se hrála pravidelně. Kostel býval plný. Hodně lidí chodilo na půlnoční i ke svatému přijímání. Ministranti v krojích, děvčata v rožkách*, a kostel duněl slavnostně když Fatěna šlápnul na pedály a rozezvučel Narodil se Kristus Pán; vyřvávali jsme tu píseň s radostí, až se zdi otřásaly.

dubec, souška - dřevo z lesa na topení
lignit – hnědé uhlí, které se těžilo v Dubňanech okr. Hodonín
lavórovice - po domácky vyráběná pálenka (např. slivovice, meruňkovice)
roráty – ranní bohoslužba v době adventu
tlampač - místní rozhlas
děvčata v rožkách – rožky jsou vlastně zdobená pokrývka hlavy

Pokračování 23. prosince

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová http://www.bitmapsisters.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 12. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.