Milan Dubský: Na straně slušných lidí
Rubrika: Publicistika – Historie
| Na straně slušných lidí Složitá mysl i život Karla Kryla  26.února t.r.uveřejnil internetový deník Britské listy toto sdělení:Zádušní mše za Karla Kryla V sobotu 7.března v 18,00 hod. bude v basilice sv.Markéty v Břevnovském klášteře celebrována zádušní mše za Karla Kryla (15.výročí úmrtí -3.března 1994 v Mnichově). Po mši, ve 20:30 hod., proběhne U Kaštanu koncert Krylových písní v podání skupiny Missa-Karel Kryl revival. Jejich nové CD pokřtí Dana Němcová. Tolik zpráva, kterou poslal Britským listů Martin Štumpf.Ještě pozoruhodnější je, co píše dále. Prosím čtenáře BL o rozšíření této informace a Britským listům děkuji, že jako jediné médium informaci o mši vždy ochotně zveřejní. Tištěné deníky odmítají takovou zprávu otisknout, případně nás odkazují na placenou inzerci.Ne že bychom na ni neměli, ale připadá nám to v tomto případě trochu divné. S jistým údivem jsem také zaznamenal, že mladá redaktorka celostátního deníku nemá vůbec pojetí, kdo to Karel Kryl byl. Tolik Martin Štumpf. Mne to ani tolik neudivuje, ale je mi líto, že se tak děje. Naše současná společnost ve své velké většině se nerada dívá do tváře pravdy. A Karel Kryl byl právě velkým hledačem pravdy. Proto jej ani mnoho lidí, zvláště mladých, nezná a ani se nepídí po jeho odkazu a památce. 3. března 2009 jsme si připomněli 15. výročí Krylova skonu v Mnichově roku 1994. Souvisí to také m.j. s vlivem, který na nás měla nadvláda komunistické ideologie. Vliv komunistické ideologie nepominul ani po roce 1989. Proč se na Kryla tak trochu zapomíná, je mj. v tom, že viděl obě strany, naší, ale nejen naší, skutečnosti. Vrátil se 30.listopadu 1989 do Československa, do své vlasti. Jeho návrat byl spojen s úmrtím jeho matky, která zemřela 26. listopadu 1989, aby se zúčastnil jejího pohřbu. Kryl při svém návratu měl výjimečně stále československé občanství a nebylo jisté, co se bude dít na hranicích. Opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek mu pomohl přes bavorskou vládu opatřit humanitární vízum, tj. vízum na 24 hodin. Jeho pobyt mu byl později prodloužen na týden. Karel Kryl se později zmiňoval o tomto týdnu ve vlasti, přes bolest a žal nad úmrtím své matky, coby jednom z nejhezčích týdnů v jeho životě. Dědeček Karla Kryla založil v Kroměříži tiskárnu, kterou zdědil Krylův otec. Zde se 12.dubna 1944 narodil Karel. V roce 1948 komunisté tiskárnu rodině Krylů zabavili. Otec Karla šel budovat, jako občan buržoazního původu, do Ostravy Novou huť Klementa Gottwalda. Také jeden z paradoxů dějin. Občané, označené jako buržoazní, budovali zářnou budoucnost komunistů. Karlovi byly tehdy čtyři roky. Přihlížel spolu se svými dvěma sourozenci a matkou, jak nerozumní, když zfanatizovaní lidé, kterým se říkalo předvoj dělnické třídy, ničí drahé tiskařské stroje, na nichž se tiskly knihy a vědění, jež má sloužit a vždycky sloužilo k povznesení společnosti. Mnohem později Karlovi a jeho sestře, přestože se dobře učili, nedala škola doporučení k dalšímu studiu. Karlův otec jezdil po stavbách socialismu, přespával v maringotkách a domů se vracel pouze na neděli. Někteří jeho přátelé, když jej potkávali, začali přecházet na protější chodník, někteří mizeli v komunistických lágrech. Tato doba třídního boje byla kulisou výchovy chlapce Karla Kryla. Rodina se přestěhovala do Nového Jičína. Zde teprve nalezl chlapec dobré kamarády a jeho dětství nalézalo příjemnější tvář. S turistickým kroužkem procházel moravsko- slovenské pomezí a objevoval mj. krásu lidové písně. Jeho první zamilovanost patřila cimbálu. Sestra se dostala na keramickou školu do Bechyně a Karel ji posléze následoval. Vedle studií keramiky se učil na kytaru, znovu trempoval a psal básničky. Zde došlo k bližšímu kontaktu s hudbou ve školní kapele, pro niž složil texty na melodii Duke Ellingtona. Začal také s vlastními písničkami. Ve škole nepatřil k výtečníkům, ale to není u mladých lidí nic výjimečného. Maturoval v roce 1962, studovat chtěl, ale pro svůj původ nemohl. Na umístěnku se dostal do Teplic, do továrny sanitní keramiky. Na vojnu odešel v roce 1963 do Dobřan. Pro svůj individualismus nemohl nemít časté problémy v kolektivu. Poznal zde šikanu i neblahé vojenské praktiky. Cítil se zde osamělý a opuštěný. Zapojil se s některými kamarády do Armádní soutěže umělecké tvořivosti. U publika s jejich Mikrokabaretem polopoesie uspěli, u nadřízených nikoli. Armádní „soudruzi“ usoudili, že se nejedná o pořad protiválečný, ale protivojenský. I zde pokračoval Karel v psaní písní, jež některé patří k jeho nejlepším. - Pieta, Tráva, Nehažte kamení, Anděl. - Po vojně se vrátil do Teplic, kde s přáteli založili Divadélko na zámku. Zde Karel recitoval, hrál na loutnu, užíval svobody a života. Byl tvořivý, neuzavíral se do sebe, a tak potkával lidi, s nimiž spolupracoval a tvořil. V Olomouci to byl třeba Pavel Dostál, pozdější ministr kultury, v Ostravě Miloš Zapletal z ostravského Mikrofóra, s Luďkem Nekudou, Tomášem Slámou, Petrem Ullmanem a dalšími. Do Prahy přišel začátkem roku 1968. Pracoval v ČT. Zde poznal další zajímavé lidi a přátele. Intenzivně prožíval Pražské jaro. Nazval je výbuchem svobody. Při zkoušce na FAMU ho opět nepřijali.V tvorbě pokračoval. Pak přišel 21. srpen 1968, druhé osvobození sovětskou armádou. Na to Kryl reagoval svoji protestní tvorbou. Bratříčku, zavírej vrátka, Bratři a dalšími. V ostravském rozhlase, a potom i pražském, vysílané písně získaly miliony souhlasných posluchačů. Karel zpíval jako o závod v klubech, na vysokých školách, v továrnách. Zpíval našim občanům z duše a srdce. V rozhlasové hitparádě Houpačka obsadila píseň Bratříček první místo. Hudební redaktor a kritik Jiří Černý s ním udělal sólovou desku. Vyšla půl roku po invazi, v březnu 1969, pod názvem titulní písničky- Bratříčku zavírej vrátka- a měla ohromný úspěch a ohlas. V roce 1969 byl konečně přijat na FAMU. Kryl vystupoval v klubech. rozhlase, televizi. Stal se svědomím a mluvčím mínění našich občanů. Rok 1969 byl také rokem normalizace. Euforie, odvaha a správné, spravedlivé postoje se vytrácely nejen oficiální propagandou a nastupujícími represemi, ale také, jak napsal Ludvík Vaculík, vstřícnou předposraností. Kryl jako tisíce dalších vzdělaných lidí byl upozaděn. Nesmělo se objevit ani jeho jméno, natož jeho písně a tvorba. 9. září 1969 odjížděl do Spolkové republiky Německo na písničkářský festival na hrad Waldeck. Odjížděl na tři týdny a vrátil se za dvacet let. Život v emigraci nebyl, hlavně první roky, vůbec snadný.Neovládal němčinu. První Vánoce v exilu strávil jako host Jana Anastázie Opaska.* /Římskokatolický kněz, básník, teolog a benediktinský mnich, opat a posléze arciopat břevnovského kláštera. V letech 1968-1990 v emigraci v Rakousku a SRN./ Kryl začal spolupracovat s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa v Mnichově. Zde natočil svoji druhou gramodesku, první v exilu, Rakovina. S falešnými etiketami byly propašovávány do normalizovaného Československa. Počátkem roku 1971 mu zemřel otec. V tomtéž roce potkal dceru českých emigrantů, do níž se zamiloval..Byla mu inspirací. Tužkou na obočí jí psal básničky na zrcadlo. „Napiš mi něhu miláčku, vločkami sněhu z obláčku, o princi s kněžnou, o kvítku, napiš mi něžnou povídku.!“ „Něha je lehčí pozachvění hlasu v samotě. Něha se nedá napovídat slovy, děvčátko. Slova jsou šedá. O něze ti poví zrcátko.“ „Už zase pláči u kávy. Slzička smáčí rukávy a kreslí šmouhu na líčku. Napiš mi touhu mazlíčku!“ To je jedna z těchto básní. Myslím, že by se líbila i čtenářům Galerie in v Pozitivních novinách. S Evou Sedlářovou se Karel Kryl oženil. Oddával je opat Anastáz Opasek. Štěstí se za krátký čas rozplynulo jako obláček. Eva si našla jiného. Přišel, pro Kryla traumatizující, rozvod. Ve své knize Půlkacíř napsal. „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale vztah duše..Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to bylo pro mne tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí.“ Kryl dále tvořil. V roce 1975 mu vyšla ve Škvoreckého nakladatelství v Torontu kniha Slovníček poetického scénáře. V té době studoval Maxmiliánovu univerzitu v Mnichově a pracoval externě v rozhlase Svobodná Evropa. Měl tam svůj vlastní pořad písniček a komentářů. Přitom vystupoval na mnoha koncertech v Německu, USA, Kanadě, ve Francii a Australii. Zde natočil další svoji desku Dopisy. Ve své tvorbě pokračoval jako skladatel, autor textů i jako ilustrátor. Od 1. ledna 1983 nastoupil jako stálý člen redakce Svobodná Evropa.Před Vánoci téhož roku vydal svoji další již pátou LP desku Plaváček. Byl oblíbeným a známým nejen v zahraničí, ale i doma, kde bylo vysílání Svobodné Evropy hodně poslouchané. Druhá polovina osmdesátých let přinesla velké změny. V Sovětském svazu byl u moci Gorbačov s perestrojkou. Němci z NDR prchali přes Maďarsko a Československo na západ. V pražských ulicích zůstávaly stovky trabantů, v Polsku vítězila Solidarita Lecha Walency. Jen českoslovenští komunističtí bossové jezdili ve svých šestsettrojkách dál na ÚV, jako by se nic nedělo. V polské Vratislavi se konalo na podzim 1989 slavné setkání písničkářů. Mezi desetitisíci posluchači byly tisíce Čechů, kteří tam jeli ponejvíce přes bývalou NDR kvůli potížím na hranicích s Polskem. Třetí listopad byl na tomto setkání dnem Karla Kryla. Po dvaceti letech stál opět tváří v tvář živému publiku z vlasti. Opět zpíval o život. Nejen Češi, ale i Poláci se přidávali. Kryl v euforii zvolal na závěr hlasitě z podia –Tak za měsíc v Praze. Nikdo tomu nevěřil, ani on sám. 17.listopadem 1989 se začaly otřásat základy i v poslední středoevropské totalitní moci. Zvonění klíči bylo slyšet i v zahraničí a Kryl je slyšel i v Mnichově. Do této euforie přilétla smutná zpráva. Krylova maminka v nemocnici Ostravě Porubě zemřela. Kryl mohl přijet na pohřeb 1.prosince 1989 jen díky humanitárnímu vízu. /Humanitární vízum, úzus mezi kulturními státy, je platné 24 hodin. Na letišti ho čekalo pár přátel. Na improvizované tiskovce formuloval své představy. „Za prvé nenechat si ukrást revoluci. Za druhé přesně vědět, koho mít na Hradě, z jaké strany a kdo to má být, kdo mě zastupuje, kdo za mne mluví.“ Když se vrátil z jičínského pohřbu, dozvěděl se, že mu vízum bylo prodlouženo o týden. Prožil jej na téměř třiceti plně vyprodaných koncertech. Byl to pro něj, jak řekl, jeden z nejhezčích týdnů jeho života. Byl překvapen, že i po dvaceti letech na něj Češi nezapomněli. Setkal se také s Václavem Havlem. Ten ho přemluvil, aby na jednom z prosincových sychravých odpolední zazpíval na balkoně pražského Melantrichu hymnu s Karlem Gottem. Učinil tak, ale vyčítal si to posléze často a Havlovi nikdy nezapomněl, že jej k tomu přemluvil. Jezdil po celé vlasti. Jeho koncerty byly vyprodané. Sám s kytarou dokázal dvě až tři hodiny bavit plný sál. Lidé znali jeho texty a zpívali na koncertech s ním. Přemýšlel nad sebou i nad vším kolem. Popularita jej těšila. Ale při své sebereflexi si uvědomoval, že popularita a sláva trvá jen do té doby, dokud je člověk viditelný, na očích. Stává se celebritou. Ale ještě nemusí být osobností, kterou se stává, pokud tvoří něco smysluplného a hodnotného pro lidi. Začal přicházet k poznání, že je velký rozdíl mezi celebritou a osobností. Celebrita se objeví a zrodí vyrobená tiskem a medii, např. zvolením Miss a jejím častým uváděním před zraky veřejnosti. Ale Zvolená Miss se o svoji krásu nezasloužila. Je to dar přírody. Ano, pohled na krásnou ženu je libý a těší. Celebrity se rodí, mizí a blednou. Osobnost nelze mediálně vyrobit. Celebritu ano, třeba i skandálem. Osobnost je svým způsobem lidským živlem.Provokuje svou rozsochatostí, neústupností a obhajobou jiných, většinou správných názorů a stanovisek. Z osobnosti neudělá žádný bulvár celebritu a navíc opravdová osobnost o to ani nestojí. Osobnost nebledne ani poté, co již není dennodenně na očích veřejnosti. To se honilo hlavou také Karlu Krylovi. Obecenstvo a lidé z ulice to nijak neanalyzují. Protože je to složitější, než se to jeví na první pohled. Karel to jednou formuloval tak, že když fanouškové a fanynky zjistí, že i celebrita a populární člověk má také hlad, je unavený a má své chyby, cítí se být podvedeni. Tvrdil, že „ není nic trapnějšího, než žijící klasik“. Stávalo se mu to nepohodlným. Po dlouholeté známosti se v únoru1991 podruhé oženil s německou přítelkyní Marien Broussert, která byla o devět let mladší. Našel v ní ženu, jež mu svojí péčí a oddaností poskytovala dobré zázemí. Oddával je kněz Anastáz Opasek. Rozhodování o trvalém návratu do vlasti nebylo jednoduché. Zaměstnán v Německu, manželku v Německu, kam se rád rebel a bouřlivák z Čech vracel. Ve vlasti pozoroval vývoj situace přímo, z Německa je mohl posuzovat s větším nadhledem. Vývojem a skutečnostmi v Československu byl znepokojen. V tom nebyl sám. Mnoho občanů mu dávalo za pravdu. Aparátčíci, nomenklaturní kádry, kteří zvonili klíči, schovaní v davu, žili stejně dobře jako pod bolševikem, získávali ve spojení s lidmi majícími kontakty nové prebendy. Sametová revoluce nebyla revoltou proti nemravnosti, proti mocenským strukturám parazitní vládnoucí vrstvy. Mnozí z vládnoucího předvoje dělnické třídy, jak si říkala Komunistická strana, se převlékli a stali se předvojem podnikatelů a kapitalistů. Byl to přece odkaz Vítězného Února, ale svým způsobem i odkaz listopadové sametové revoluce. Po ní bylo mnoho lží, mnoho krádeží, zůstal a zůstává zde odér lidí, kteří už tolikrát sklonili hlavy a nedokázali překročit svůj stín. Jejich většina sedí a sedává v hospodách u piva a žvaní. Karel Kryl to definoval takto: „Staré struktury se daly dohromady s novými strukturami a společně kradou, lžou a žvaní“. Kryl se nezměnil. Zůstal radikálním jako v šedesátých letech. Nechtěl stát v „jednotné frontě pracujícího lidu“. V roce 1991 dal ve Svobodné Evropě výpověď. Tam se také situace měnila. Stín cenzury a lehkého nátlaku, co se smí říkat a co se nelíbí, se ovšem nelíbil také Karlu Krylovi. Jeho otevřené kritické výroky o vývoji poměrů v polistopadovém Československu, kritiku řady politiků včetně Václava Havla, napadali někteří novináři články proti Krylovi. Rozzlobily jej taky potíže, když žádal platné doklady k opětnému získání státního občanství, které mu odebrali komunisté. Měl prokázat nepřetržitý trvalý pobyt na území republiky. To bylo pro myslící lidi průkazné. Bodejť by ne, když v ministerstvech zůstaly osvědčené kádry. Mnohé další okolností vedly k tomu, že spěl k rozhodnutí podruhé opustit zemi a emigrovat. Formuloval to takto: „Teď chci odejít odtud. Tohleto není moje vlast, tou bylo Československo. Ale to už neexistuje.“ Kritizoval také komercializaci kultury. „Parní válec západní civilizace teď tuhle zemi válcuje a já nechci být u toho.“ V průběhu šesti měsíců názor na odchod ze země změnil. V rozhovoru pro Mladý svět v lednu 1994 řekl „ Zůstávám. Dostal jsem odklad… Je to taková kartička a jmenuje se občanský průkaz… Rozhodl jsem se, že sám neodejdu. Nechám se vyhodit.“ Své padesátiny, 12. dubna, chtěl Karel Kryl oslavit v Čechách. Ale naše životy jsou psány rukou osudu. Když se 2. března 1994, ve středeční podvečer vracel se svojí manželkou z obvyklé procházky a ze skleničky vína, upadl na rušné mnichovské ulici v důsledku infarktu. Následující den jej lékaři nemocnice U anglických zahrad odpojili se souhlasem manželky od přístrojů. Jeho vitální funkce podlehly přesile. V ten den se v Praze ulomilo z průčelí Vinohradského divadla křídlo anděla. Zádušní mši celebroval 11. března 1994 Krylův dlouholetý přítel Anastáz Opasek, arciopat Břevnovského kláštera. Připomeňme si v tento den tj. 11. března letošního roku patnácté výročí pohřbu Karla Kryla, který stál vždy na straně slušných lidí. Byl čestným a poctivým člověkem. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jan Krůta |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Rudolf Křesťan |