Milan Dubský: Dopuštění kohosi a čehosi

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Celebrity netvoří dějiny, ačkoliv si to dost velká část této nehomogenní skupiny myslí. Aniž bych podceňoval úlohu osobnosti v dějinách, dějiny pouze osobnosti netvoří. Dokonce ani jejich větší část. Dějiny tvoří občané, lidé, kteří žili a žijí, my současníci.

Jsme schopni říci jací jsme, o co nám jde, o co usilujeme, kam kráčíme, co chceme vykonat? Kolik frází, prázdných vět bez hlubokého obsahu je denně napsáno v tisku a na internetových stránkách, a stejně tak proneseno, proklamováno a zbytečně vypuštěno v rozhlasech a televizích. Žijeme v inflaci slov, žvástů, omylů a nesmyslů. Ne, že by nebyly napsány a vyřčeny také krásné, pravdivé a patřičné myšlenky. Jsou, ale utápí se v přesilové většině. Musí se hledat takřka s archeologickým úsilím.
V mnoha kritických vyjádřeních a postojích, které vyšly a vycházejí z reality života, dějů a skutečnosti a jsou potřebné a oceněníhodné často v závěru, v řečnické otázce objeví nebo zazní - proč se stát málo stará o nápravu věcí, jichž se vyslovená kritika týká. Ale stát nemůže všechno udělat, napravit ani zvládnout a ani to dokonce nespadá „ do náplně jeho práce“.

Z dopuštění kohosi a čehosi se stává to či ono. Někdy to má smysluplný obsah a je to lidem ku prospěchu. Jindy to je zmetek, nepodařená věc, jejímiž dopady trpí a jsou poškozovány lidé a obrací logiku a „selský rozum“ na hlavu.
Setkávali se s tím lidé často, setkávají a budou se setkávat. Jsou to časté případy v politice, v zákonech, nařízeních, v předpisech, v organizaci, v chování jednotlivců, skupin atd. A stěžující si lidé a kritikové žádají, aby stát sjednal nápravu. Ale co je stát? Kdo je stát?
Jedna z definic říká: Stát jsme my. My lidé občané. Ve Francii říkal král - a bylo to proklamováno i v zákoně - Stát jsem já. A nebylo to jen ve Francii.
V tomto slovese nepřestal platit všude minulý čas. I v přítomné době je přítomný čas ve větě - Stát jsem já - platný. Reálně i právně.
Fundamentalisticky uplatňované náboženství islámu, dosud existující diktátorské režimy ve světě, nerovnovážné vládnutí politických stran v řadě států, týrání dětí a bití žen hrubiánskými otci, někdy i matkami, předpis, který zapovídá poslat totálního narkomana nebo alkoholika do ústavního léčení, když sám nechce dobrovolně, jednání sobeckého člověka a části sobeckého lidstva a civilizace vůči přírodě. Dala by se napsat a přidat dlouhá řada dalších.
K té nejsprávnější definici se blíží ta, která říká, že stát je organizace politické a hospodářské moci ve společnosti, jakkoli ohraničené. Tato organizace se utvářela a utváří podle nasbíraných zkušeností a potřeb členů dané společnosti.
Stát jako organizace je pak definován potřebami, právy a povinnostmi občanů a funkcemi, která má a musí jako stát plnit.K tomu je vytvářen státní aparát. To je soustava státních orgánů, úřadů a složek, jejichž úkolem je realizovat funkce státu podle platných zákonů.
Tyto zákony a nařízení definuje ústavodárné shromáždění. To jsou občany volené orgány, zastupitelské sbory od obcí až po nejvyšší, centrální orgány. Musí sloužit občanům, kteří je zvolili, a nejen zvolení funkcionáři, nýbrž i úředníci-zaměstnanci, armáda, soudy, prokuratura, vězeňství, policie a ještě řada dalších .
Veřejnoprávní media, televize, rozhlasy. Pracovníci v těchto orgánech a institucích pracují jako zaměstnanci občanů dané země, státu. Jsou placeni z odvodů a daní občanů. Mají a musí tomuto zaměstnavateli, tj. občanům, plnit jejich zákonné potřeby, hájit jejich zájmy a pracovat v jejich prospěch.
Stupeň prospěšnosti v tomto poslání má bohatou stupnici. Čím lepší a lépe je promyšlená organizace, stát, zákony, administrativa, úměrný a odpovídající počet úředníků, a hlavně čím je demokratičtější systém, tím více se blíží ten který stát k hornímu okraji stupnice.
Záleží tedy na občanech, na lidech žijících v daném státě, jaké je a bude ovzduší a klima ve společnosti. Mohou to ovlivnit svojí aktivitou, nejenom jednou za čtyři roky vhodit do volební urny hlasovací lístek.
Jak žijeme, jak jsme spokojeni není jenom rozhodnutí kohosi a čehosi, ale také nás všech. Říká se, že národ a lid má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 04. 2007.