Milan Markovič: Nápisy mne zajímají i dezorientují / Člověka poznáš po řeči
Rubrika: Literatura – Fejetony
|
|
 Nápisy mne zajímají i dezorientují Pamatuji si, že číst jsem se učil rád. Zjištění, že Ema má mámu a máma má mísu, byla pro mne sice bezvýznamná majetková přiznání, ale vzrušovalo mne to množství slovíček, co na mě číhalo na veřejnosti. V mládí jsem sice neměl tušení o reklamních poutačích à la Las Vegas, ale i tramvaj s nápisem JEDNO VEJCE DENNĚ dokázala zaujmout. O něco horší to už bylo s pochopením toho či onoho textu a ten tramvajový nebyl výjimkou. Stále častý nápis POZOR, ZLÝ PES! mne vždy dezorientoval. Jednak mi nadlouho zafixoval názor, že pes je jedno rafinované, hloupé a nebezpečné zvíře, jednak jsem nechápal, proč to ten majitel vlastně prozrazuje. Pes je přece na to, aby hlídal majetek i majitele. No a když přijde zloděj, pes ho má chytit, vytrestat, případně odevzdat patřičným orgánům. Jenže když si asociál přečte hned na brance varování, no tak nebude riskovat a jde páchat zlo tam, kde nápis, a tedy ani psa, nemají. A tím vlastně pes v naší společnosti ztrácí opodstatnění! – říkal jsem si. Díky nápisům ve vlaku jsem se naučil první slova v cizích jazycích. A tak dodnes vím, že NICHT HINAUSLEHNEN, NE PAS SE PENCHER AU DÉHORS a E PERICOLOSO SPORGERSI! znamená Nevyklánějte se z oken, přičemž jsem měl vždy sto chutí vyzkoušet, jestli se mi to přes ten asi patnácticentimetrový otvor vůbec podaří.
Vůbec nejvzrušujícím pro mne vždy byl a zůstal nápis CIZÍM VSTUP ZAKÁZÁN. Vždy mi připomínal tu pohádkovou třináctou komnatu, do které když Zlatovláska nakoukla, ihned oněměla. Nápis NEKLEPAT! sice laskavě naznačuje, že za tyto dveře se možná jednou dostanu, ale zároveň jasně zdůrazňuje, že nerozhoduji o tom - kdy. Nápisů stále přibývá. I navzdory náročné grafice dokážu přečíst skoro všechny. Stále však ne všem rozumím. A nejen proto, že už pomalu jen výjimečně jsou to u nás nápisy slovenské či české. |
| ČLOVĚKA POZNÁŠ PO ŘEČI Už dávno jsem si všiml, že věta je vlastně nejspolehlivějším poznávacím znamením. Je totiž velmi důležité, CO a JAK člověk řekne; no a slovo, pouhé slovo na to nestačí. Vím, existují i silná, mimořádně silná slova, ale většinou je to v celkovém kontextu málo. Ne nadarmo se říká, že ptáka poznáš po peří a člověka po řeči. Je sice pravda, že i šaty dělají člověka, jenže mohl by vám někdo řekněme na sídlišti Antala Staška jen tak v trenýrkách recitovat ty nejkrásnější věty z Ovídia, byl by to asi trapas. Pokud má vůbec význam recitovat na sídlišti Antala Staška Ovídia. Ale v tmavomodrém dvojřadovém obleku to přece jen působí jinak. Aspoň z dálky vypadáte jako solidní, slušný a asi i vzdělaný člověk. Jenže žádné šaty nepomohou, když je nutno promluvit. Nikdy nezapomenu na příhodu z časů mého učitelování na Záhoří, kam jsem dennodenně dojížděl. Jednou jsem také tak vystoupil z vlaku, přestoupil do autobusu a sedl si naproti děvčeti, které mne upoutalo svým zevnějškem, příjemným a sympatickým zjevem. Než jsem však stihl dosnít na téma „jaké je to Slovensko krásné“, přistoupilo další děvče, které moje sousedka přivítala větou „Ná, kdes´ byua, Terezo, ty…“ – a přidala ještě jedno slovo, které nebudu citovat, i když chápu, že moje popularita tím rapidně klesne, protože vulgarity dnes letí. Jinak – až na to nářečí – byla ta věta gramaticky správná, intonačně bezchybná, měla i adekvátní dynamiku, ale přece… dodnes vlastně nevěřím tomu, že patřila tam, odkud vyšla. Jistěže každý z nás má někdy den, kdy mu to nejde a ani s výřečností to není v pořádku. Není přece třeba mluvit za každou cenu. Jenže v takovém případě je myslím vhodnější obléknout si tmavomodrý dvojřadový oblek a ukazovat se lidem jen z dálky. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivan Kraus |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ondřej Suchý |