Byli jsme na návštěvě, a přesto jsme byli sami. Naši hostitelé nám totiž svůj byt jenom propůjčili. Zřídka kdy, ale občas přece, musím do Sydney. Zařídit to či ono a také se utvrdit, že jsem udělal dobře, když jsem z tohoto velkoměsta vypadl. Většinou bydlíme u syna v západní Sydney, ale tentokrát nám svůj byt nabídli přátelé, kteří pravidelně navštěvují náš kousek ráje a s kterými jsme se skamarádili a ti mají domek ve východní Sydney. Tam je přece jen většina úřadů a život tu tepe mnohem rychleji než kdekoliv jinde, takže o zábavu postaráno. Je tu ovšem i větší kriminalita, která tu zábavu trochu kazí, ale s tím jsem nepočítal. Vesele jsem proto souhlasil, že teda ano, zůstaneme v jejich domku na pár dní, než vyřídím vše potřebné a navštívíme pár hospod, abych zkontroloval, kolik z mých kamarádů se už také odstěhovalo na venkov jako já. Nebo jestli ten venkov třeba nepřeskočili a nevydali se na zasloužený odpočinek tam, odkud není návratu.

Domek byl čistý a stál kousek od Randwicku, kde se konají každou sobotu koňské dostihy. Také kousek od pláží a Centennial Parku, kde jsem s kamarády kdysi hrával fotbal. Je to zkrátka centrálně položeno na křižovatce cest do vnitřní Sydney a k plážím jako Bondi, Bronte, Clovelly a Maroubra. Ty mne ovšem nelákaly, neb kde bydlíme nyní, to mám k moři ještě blíže. Spíše mne lákaly ty hospody. Obzvláště jedna, která leží na Bondi Road a kterou znám jako hospodu "Na růžku". Bohužel, ač jsem měl zaručené zprávy, že pár kluků z mé generace tam ještě chodí, tak jsem tam nikoho nezastihl. A tak, zatímco má žena zkoumala výplatní pohotovost místních poker mašin, já jsem se dal do hovoru s místními.
Vzpomínal jsem, jak jsem do této hospody chodil v roce 69. Tenkrát to ovšem byla špeluňka, uvnitř s betonovou podlahou, aby se dala dobře ostříkat hadicí. Což bylo tenkrát standardní, protože hospody zavíraly v osm večer. Tím pádem patroni do sebe házeli jedno pivo za druhým, aby se dokázali dostat do nálady před zavírací hodinou. Tuto rychlou konzumaci mnohý žaludek nevydržel, proto ta betonová podlaha a hadice na ostříkání... Kdepak dneska! Samej koberec a přepych! No, zakecal jsem se a tím pádem jsme druhý den ráno vstávali dost pozdě. Umyl jsem si zuby a vyhlédl ven z koupelny. Okno vedlo do malé zahrady, která končila dřevěným plotem do uličky, za kterou byly zase zahrady domků z druhé ulice. A právě přes ty dvě zahrady jsem uviděl mladého kluka, jak vykopl přízemní okno baráčku za námi. Bylo mi jasné, že jde o lupiče, a tak jsem zalarmoval ženu, aby zavolala emergency (v Austrálii tři nuly) a v rychlosti jí vysvětlil situaci. Hodil jsem na sebe kalhoty a tričko a za jejích protestů( že jsem starej a ještě mě někdo zabije) vyrazil do uličky mezi zahradami. Kluk stál na římse okna a opatrně z něj vyndaval roztříštěné sklo, které po kopanci v okně zůstalo.

Hej, ty tam! křikl jsem.  

 

  
Obrátil se a zle na mne beze slova civěl. Teprve teď mi ztuhla krev v žilách a došlo mi varování mé ženy. Nejen, že to byl mladý kluk, ale ještě byl svalnatý! Ten z toho okna skočit, tak doskočil až ke mně. Oči se mu leskly jako po drogách, nebo se mi to zdálo? Nasadil jsem svůj nejpříjemnější hlas a zeptal se: Já jenom, jestli to okno spravuješ?

No a? on drze.

Ty budeš šikula (handy man), řekl jsem přátelsky, umíš také malovat? Myslím byty, potřeboval bych vymalovat byt! To víš, jsem už starej, kdysi jsem si maloval všechno sám, ale dneska už nemůžu na štafle. Jak snášíš vejšky?

S tím nemám problém, odpověděl zamračeně, ale už ne tím tónem, který mě vylekal.

Já štafle mám, barvy koupím, ale to víš... potřeboval bych mladší tělo...

Kde bydlíš? zeptal se.

Tady za rohem, kousek...

Jak se ta ulice jmenuje?

Já ti to napíšu, nemáš tužku a papír?, odvětil jsem rychle, protože jsem pochopitelně neměl ani ponětí, jak se ulice za rohem jmenuje.

Nemám, ale já to najdu, dej mi svou adresu!

Víš co? Já půjdu domů, mám to kousek a napíšu to na papír a přinesu ti to sem. Taky přinesu peníze, mohli bysme třeba ty barvy hned koupit?  

Tak jo, zaváhal, ale nebuď dlouho.

Nebudu, zatím sprav to okno.

To počká, řekl docela přátelsky.

Obrátil jsem se a začal odcházet. Z dáli jsem uslyšel policejní sirénu a v ten moment do uličky mezi zahradami vběhli dva policajti v uniformě. Málem mě porazili. Kluk zmizel v útrobách domu a po chvíli se ozvalo vysypané sklo z okna. Pokusil se vyrazit přední okno a vyskočit do ulice, ale tam už na něj čekali dva detektivové. Prý se zatčení nebránil. Jak jsem zjistil, policejní zásah byl proto tak rychlý, protože má žena řvala do telefonu jak pominutá, že si operátor myslel, že mě někdo vraždí. Nakonec mi kluka bylo líto. Seděl na zemi s rukama za zády a tekla mu z nich krev. Asi se při seskoku do ulice pořezal. Líto nelíto, musel jsem svou hru hrát až do konce.

Tak mám takovej dojem, řekl jsme smutně, že mi s tím malováním asi nepíchneš, co?

Bude to muset chvíli počkat, souhlasil odevzdaně.