Pračlověka Janečka uvedl do povědomí čtenářů v roce 1931 Karel Čapek v apokryfu „O úpadku doby“ a byla to ve své době mile štiplavá parafráze jednak na generační problém, který byl, je a bude („to za našich časů nebejvalo - naopak všechno bylo lepší“), jednak na svou dobu.

Nemohl tehdy tušit, že určité myšlenky pokroku, pacifismu a humanismu, tam vtipně podsunuté, se za několik málo roků obrátí proti němu samotnému. Že se stane svědkem degradace těchto vznešených myšlenek, a to nejenom v Německu, kde nacismus za přihlížení civilizovaného světa pozvedl hlavu, ale že bude svědkem lhostejnosti i těch států, které humanismus, svobodu a jiné vznešené ideály silně doporučovaly jiným, ale v konkrétním případě samy tyto ideje odložily.

Že bude muset spolknout hořkou pilulku Mnichova, alibisticky hloupé nečinění Anglie a Francie, k nimž tolik vzhlížel. Že se stane terčem útoků z řad českých umělců a intelektuálů, jimž ani jejich křesťanská orientace nebránila se na něho zuřivě vrhnout v čase pro něho víc než osudovém. Kdo správně pochopil závěr jeho dramatu Matka, ví, o čem píši a co to muselo Čapka stát, aby se k tomu přihlásil. Proto neberme pračlověka Janečka jenom jako vtipný apokryf.

Tento exkluzivní rozhovor se pokusil vyjádřit více než jenom určitý - zdánlivě „úplně nepoužitelný a mylný“ Janečkův pohled na věci, s nimiž se stýkáme či potýkáme. Je také o tom, aby se přestalo nekriticky věřit hlasatelům takových hezkých „moderních“ idejí, kteří je v době tísně odhodí jako první a ještě s nimi hodí nepříteli jako chutné sousto důvěřivce, kteří jim sedli na lep. Na to by se nemělo zapomínat, historie přinesla i tuto krutou zkušenost, o němž se dnes sice nerado píše, ale to neznamená, že neexistovala. Je zde určité memento, neboť historie má zálibu mimo jiné v tom, že se ráda opakuje. Stačí se jen trochu rozhlédnout po současném dění ve světě i u nás. Jsou totiž věci v člověku, jakožto živočišném druhu, které jsou mu vlastní, ať si to chce přiznat nebo ne...