Letní a již dospěle placená brigáda v Krkonoších byla pro studenty průmyslovky vítaným výdělkem. Navíc to byl krásný pobyt v divoké přírodě za Harrachovem. Lesní správa jim přistavila maringotku, kde se jejich osma na noc ukládala ke spánku, obědy měli zajištěné v objektu Lesní správy jako zaměstnanci, večeře pak v nedalekém dětském táboře, počasí bylo krásné a mládí 16 let bylo s nimi - co více si lze přát?!

Vysazovali po stráních mladé stromky, pomáhali při sušení a svozu sena, čistili lesy od padlých soušek, by­li to takoví čeledíni pro všechno, ale nevadilo jim to.

Už když sem jeli, zadarmo, ve voze speciálního poš­tovního kursu (to jim zajistila průmyslovka na spoje a na poštu navázaná, a sice velkoryse i pro další dva, kteří studovali jinde), bylo to jiné než cestovat autobu­sem nebo vlakem za své.

Tady poznali v terénu tehdy populární vojenskou třítu­nu Praga V3S, přezdívanou vétřieska a později dokon­ce vejtřaska, ale jet na její korbě do svahu pěkně str­mého a svižně, to byl pro mládence zážitek. Pan nadlesní si jejich partu oblíbil, přinesli mezi lesní dělníky trochu pohybu a nečekaného humoru, třeba někdy nechtěného a na ostří nože. To když se třeba pod dvojkou na korbě sesulo špatně jimi ukládané seno a kluci se málem napíchli na vidle kamarádů, po­dávající další a další. Ale odvrátili to se směšným za­skřehotáním, zasmáli se tomu, aniž tušili riziko, místní jim ukázali, jak ukládat seno na korbu, aby ani ve str­mém terénu za jízdy nepadalo, a jelo se dál.

Dny a týdny plynuly, ale jednoho dne přišel pan nad­lesní (tak si ho aspoň pojmenovali) jako jindy, a mezi jiným řekl, že bude muset odstřelit jednoho srnce ze zdejšího stavu vysoké, protože se chová má­lem jako škodná.

Vyprávěl klukům, co tenhle výtečník všechno vyvádí, dostali se na některá tajemství volně žijících zvířat. Romantika.

Nicméně když ho jeden z nich poprosil, jestli by se nemohl jako tichá myška účastnit tohoto lovu, pan nadlesní k překvapení ostatních souhlasil.

Domluvili se na dni a hodině, bude to v podvečer, srn­ce pak zavezou do tábora, kde ho nechají pěkně od­ležet jak zvěřina má být, a připraví se hody.

Na motorce odjeli poblíž místa jeho pravidelných ob­chůzek, pak se potichu krok za krokem blížili k místu předpokládaného setkání. Vyšlo to, pan nadlesní odjis­til pušku, němým gestem ukázal klukovi, že srnec opravdu přichází ke svému osudovému místu, ale jak zvedal hlaveň, aby mohl zamířit, ulomil jí tenký zby­tek uschlé větvičky na kmeni vzrostlého smrku, srnec zpozorněl a už chtěl prchnout. Práskla rána, nic nebylo vidět, ale pan nadlesní šel najisto k zasaženému cíli.

Srnec tam ležel, krásný a nehybný, na čumáku pár kapek krve a s vyhasínajícími nádhernými světly. Oba lovci byli trochu dojati, ale tenhle městský kluk pře­kvapil střelce, když ulomil svěží výhonek mladého smrčku, smočil jej chvějící se rukou v krvi nádherné­ho zvířete a s očima planoucíma mu jej podal, jako poctu úspěšnému střelci.

Pan nadlesní si jej podle dávné tradice vetkl za stuhu služební čepice a úklonou mlčky poděkoval. Kouzlo okamžiku trvalo jen malou chvilku.

Pak už zcela prakticky vyvrhl zastřeleného srnce, vnitřnosti zanechal na místě pro jiné obyvatele lesa, naložili úlovek na motorku a jeli do tábora, kde se o něj v příštích dnech postarají.

Ale pro kluka romanticky cítícího a vnímavého, byl to zážitek na celý život.

Snad proto dnes píši také o něm.

U kázka z připravované připravované knížky "Malý klukopis"