Jaroslava Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (9)
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Už chtějí ten článek, pane Čapku... (9) Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf  Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba. |
| Karel Čapek My a ti druzí Uvažuje-li se dnes hojně o tom, jak by se u nás měla vybavit a soustředit účinná propaganda. Především myslím, že bychom tomu raději neměli vůbec říkat propaganda; dnes už se propagandě celkem nevěří; stala se až příliš velkovýrobou lží, nadsázek, demagogie a hrubého ovlivňování. My nemáme zájmu na tom, abychom někomu sypali písek do očí. Náš zájem je, aby se vidělo nachlup přesně, jací jsme a co v nás je; nám nenáleží mlátit propagandou do jiných národů a států, ale zato nám a jenom nám náleží, aby cizí propagandy nestrkaly na náš národ psí hlavu. Ne propaganda, ale obrana proti propagandám, obrana proti lžím a polopravdám, obrana pravdy - a tahle obrana je zároveň a nutně také obranou té pravé svobody ducha. Na naší straně musí být pravda, ale také neúprosná pohotovost ji bránit; jako na svých hranicích, tak i u každého mezníku pravdy musíme stát se zbraní v ruce. Druhé, co jsme dlužni svému národu a státu a co také není propaganda, je mluvit k těm druhým, hovořit s těmi na druhém břehu; informovat je otevřeně o nás, o tom, jak smýšlíme a co chceme; vytvořit mezi námi a jimi něco jako osobní poznání. Například zbytečně dlouho to trvalo, než jsme postavili německou vysílačku; a teď jako bychom nevěděli, co se z ní má mluvit. Bůhví jak dlouho ještě budeme takhle utrácet a prohrávat den za dnem; jako by bylo málo toho, co by se mělo říkat o demokracii a míru, o lidské svobodě, o společných evropských ideálech - hlavně těm, kdo toho času jdou za jiným hlasem. Tu a tam by aspoň někdo z nich začal pochybovat a přemýšlet - a už to by byla jedna maličká výhra. Jako demokracie nebudeme a nemáme mluvit jenom s jejich politickými vůdci, nýbrž přímo s nimi; dosud se to nestalo. Třetí konečně, v čem zůstáváme hodně pozadu, je, aby se taky víc a přísněji mluvilo k nám všem; právě proto, že se v nás silněji než kdy jindy zrodil duch společenství a pospolitosti, máme víc zapotřebí, abych se vyjádřil i zevně, slovem, myšlenkou, vírou a společným chováním. Dnes je psychologický okamžik, kdy vše, co je nám společno, je přijímáno hlouběji a uchováváno zbožněji než dosud; v takové chvíli se rozhoduje duševní osud národa na dlouhé věky; ta výjimečná situace se nesmí za žádnou cenu promarnit. A nyní, jaké máme praktické možnosti, aby se v těch věcech konečně dělalo něco kloudného. Máme svobodný, v naprosté většině nezkorumpovaný tisk; máme vysílačky, zeměpisně umístěné co nejpříznivěji; cizina se o nás a naše záležitosti zajímá jako nikdy. Teď jen - já opravdu už nevím co; zdá se, jako by nějaká mrtvá ruka ležela na našich intelektuálních zbraních. Tedy tahle duchovní mobilisace, jíž nám je třeba jako těch druhých zbraní, zatím selhala. Prosím vás, nevíte, čí vinou? 2.června 1938 |
 Poznámka autora PN: Přes 70 let nás dělí od napsání Čapkova textu. Leccos se opakuje, leccos má stále svůj nesplácený dluh - dnes bychom tomu řekli „česky jadrně“, že nám schází „self-promotion“, tedy nejen umění a snaha poukazovat na naše reálné přednosti (na rozdíl od reklam, kde o realitu až tak moc nejde, podobně jako v případě propagandy), ale také schází vůle k takovým krokům. V ideální společnosti možná platí, že dobrá věc se chvílí sama. Ale ve světě zaplavovaném desinformacemi a účelovými výklady a pohledy na ty či ony národy, státy, na jejich jednání či konkrétní kroky, úspěchy či debakly - není pro „panenku v koutě“ příliš místa. Je třeba nést kůži na trh, netřeba barnumsky nadsazovat, mít však určitou hrdost - není toho zas až tak málo ani z let posledních, kde si ČR vedla nezřídka lépe než jiné země, a to i ty tzv. „vyspělé“. Netřeba být také stále skrčený a jakoby ve studu za svůj status quo, živit v sobě a kolem sebe nesmyslný pocit méněcennosti ne-li viny před „těmi druhými“, a tvářit se, že budeme šťastni, když je za nějaké desítky let začneme dohánět. Ono mnohdy není co dohánět, nebo to za to již ani nestojí. Historie rovněž nestojí na místě - stačí se rozhlédnout po současném světě, zejména po tom tzv. vyspělém. Netřeba mít pocit jakési vykonstruované viny, že některé otázky, např. z oboru xenofobie jsou jenom „naší“ specialitou a NIKDE ve světě neexistují. Nuže, existují a existovat budou i jinde. Netřeba také propadat „hujerovské xenofilii“ a nekriticky chtít přijímat všechno zvenčí - záměrně nespecifikuji výčet světových stran - jako „hurádůkaz“ důvěry v takové vzory; spíše však jako důkaz primitivní a pohodlné servilnosti. Ta by ovšem ve „svobodném“ světě neměla mít místo. Též by bylo dobré včas klepnout nejen přes prsty i rádoby mluvčí za svou zemi a národ, kteří vytvářejí umělou a zavádějící představu, co Češi chtějí, třeba to vůbec není pravda. Pak odpadne divení takových „samospasitelů“ a „proroků“, když to lidi konečně omrzí a dají jim „náhle“ najevo, že se národu i občanům vzdálili a žijí na vysněném písečku. Pak nebude ani třeba zpětně poslouchat trapné blábolení o nevděku a ztrátě paměti - věci nebývají tak černé nebo bílé, aby to bylo stavěno jako „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ nebo cokoliv podobně ultimativního. Češi si užili s ochránci a protektory a rádci historicky své - a mají oprávněnou nedůvěru v jakékoliv další vnější „spasitele“ či „ochránce“. Mimochodem, to je také jednou z příčin tolik nám předhazované slabší víry v instituce „spasitelského typu“, včetně církevních nebo bruselských. Nic není bez příčiny, a nelze to požadovat na nás jen proto, že „někde jinde“ se to historicky odvíjelo jinak a že např. víra - tedy v podobě oficiální konfese - je tam snad silnější, ač není-li to dnes již jen určitý druh folkloru, jak se často zdá. Český národ má v sobě víru, obecně a obdivuhodně silnou, je to víra v pravdu, ve spravedlnost - i v toho boha či Boha, který ovšem nemusí mít podobu nějakého institucionalizovaného vyznání, např. vatikánského typu. To je ovšem pro některé „partaje“ - u nás i venku - a jejich exponenty nepochopitelné. K jejich vlastní škodě. Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public) Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf Na žádost autora nebyl text upravován. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 08. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Karel Šíp |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ondřej Suchý |