Barbara Semenov: Zuřiví novináři
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Jen málokterý z dnešních novinářů může napsat, nikoliv z touhy po senzaci, ale z bytostné touhy být u toho, řádky Egona Ervína Kische: „Tlačil jsem se mezi zástupy mrznoucích v ohřívárnách, čekal jsem s hladovými v lidových kuchyních na polévku pro chudé, přenocoval jsem v nočních útulcích s lidmi bez přístřeší, sekal jsem s nezaměstnanými na Vltavě led, plul jsem jako vorařský pomocník do Hamburku, dělal jsem v divadle statistu, táhl jsem s naverbovanými deklasovanými živly na Žatecko na česání chmele a pracoval jsem jako rasův pomocník.“  Motivací zakladatele novinářského žánru reportáže byla možná touha po dobrodružství, touha odhalovat tajemství, touha dotknout se vlastnoručně života, o kterém psal. Touha „být při tom“ zůstává dodnes hnací silou každého skutečného, poctivého reportéra, každého „zuřivého novináře“. Egon Ervín Kisch, narozený 29. dubna 1885 v Praze v Melantrichově ulici, v domě U Dvou zlatých medvědů, byl tím prvním... Podobně jako mnozí moji kolegové stejné generace Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy mám jistou afinitu k legendě žurnalismu, zuřivému reportérovi Kischovi. Bylo nám myslím právem vštěpováno do povědomí, že tento novinář má být svým způsobem naším vzorem. „Egon Ervin Kisch je – dalo by se říci – mýtická postava tuzemské žurnalistky, postava, která naplňuje představu „správného“ novináře, novináře „od boha“, novináře osudem...“ napsala Doc. PhDr. Barbara Kopplova, CSc, moje profesorka na FŽUK v „E. E. Kisch: vzdělaný novinář“ (2005). Egon Ervin Kisch je považován za prvního českého reportéra. Byl autorem reportáží, fejetonů, povídek a divadelních her. Zasloužil se o založení moderní literární reportáže 20. století jako samostatného literárního žánru. Ve své době patřil ke světově uznávaným reportérům. Ve Vídni navštěvoval přednášky žurnalistiky, kde získal jako jeden z mála tehdejších reportérů teoretické znalosti o novinařině. „Oplýval znalostmi a také chutí pátrat po informacích a zajímavých tématech, proto vynikal nad svými kolegy. Pro dobrou reportáž byl ochoten udělat nemožné....“ Kisch měl mimořádně vyvinutý sociální cit. Sám nevyšel z tíživých sociálních poměrů, nepoznal bídu a strádání. Hledal však cestu z osamocenosti židovsko-německého ohraničení v přimknutí k českému prostředí rodného města, především ve vztahu ke specifické vrstvě společenských ztroskotanců, nezaměstnaných, bezdomovců, prostitutek, pasáků, číšníků, spodiny tehdejší Prahy. Později, na vlastní kůži jako voják a válečný zpravodaj poznal hrůzy válek. V první světové válce ztratil svého mladšího bratra, aby v té druhé přišel o dva další. Netajil se nikdy svou levicovou orientací. Vize komunismu zasáhla ostatně po válce mnoho českých spisovatelů. Přihlásili se němu dokonce takoví literáti jako Seifert, Olbracht, Hora, Vančura, Wolker, Nezval, Halas, Frejka a mnoho dalších. U mnohých z nich šlo vlastně o sociální cítění nikoli o víru v demagogický totalitní systém, vždyť se prokazatelně jednalo o znamenité autory a silné humanisty té doby. V souvislosti se zmínkou o rudém Kischovi v glose Miloše Ondráška otištěné v dubnovém čísle Čechoaustralana jsem pocítila nutnost Kische hájit. Kisch jako novinář měl své důvody cítit se levicově zaměřen. Uvažoval víc srdcem než rozumem, byl bohém a dobrodruh, byl neukázněný a výstřední, ale svojí snahou a úsilím opravdově poznat lidské úděly a psát o nich s přesvědčením a s vášní zůstává, musí zůstat velkým novinářským vzorem. Egon Ervin Kisch budí sympatie i tím, že se ničeho nebál. Hnaly jej všechny správné touhy člověka, který chce zaujmout veřejnost a ovlivnit její stanoviska. Významně se podílel na světovém mírovém hnutí a byl neohroženým bojovníkem proti válce a fašismu. Byl kosmopolitou, tykal si s celým světem. Přátelil se s Chaplinem, se Sinclarem, Mannem, Feuchtwangerem, Zweigem, s Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Jaroslavem Ježkem, s Vladislavem Vančurou, s Františkem Halasem, Vlastou Burianem, Vítězslavem Nezvalem. Když v se v roce 1934 plavil na lodi do Austrálie, byl delegátem Světového výboru proti válce a fašismu. V červnu 1935 vystupoval na I. mezinárodním kongresu spisovatelů v Paříži, poté se aktivně účastnil španělské revoluce na straně demokratických sil. Po podepsání mnichovské dohody odešel jako pražský Žid do exilu, z kterého se vrací do milované Prahy až 21. března 1946. Vrací se do rodného města a vyslovuje své odhodlání: „Přijel jsem napsat knihu o novém Československu. Už jsem začal, potkal jsem mnoho mrtvých. Stojí před každým domem, hledí z každého okna. Dívají se na mě staří přátelé, příbuzní. Umřeli nacismem. Je to smutný pocit vracet se na hřbitov.“ Kisch ve své tvorbě provokativně upřednostňoval reportáž, kterou nazýval literární stravou budoucnosti. Zahájil polemiku o životnosti románu jako o umění výmyslu a reportáže jako reálného obrazu když napsal:- „Co si myslím o reportáži? Věřím, že je to literární strava budoucnosti. Ovšem reportáž kvalitní. Román nemá budoucnosti. Nebude románů, nebude knih s vymyšleným dějem. Román je literatura minulého století. Źádný román, který je dnes starší třicet, čtyřicet let, se nedá číst. Romanopisci, kdysi nesmírně oblíbení v německé literatuře, jsou již tak zapomenuti, že dnešní mládež nezná ani jejich jmen. Co zbylo z francouzské literatury druhé poloviny minulého století? Je to skoro jen Balzac a Zola. Proč zrovna ti dva? Jen proto, že popisovali reportérsky své století, protože užívali na své romány reportérské techniky. Ještě snad bych mohl říci, že svou dobu přežil Stendhal, a ten také jen pro svou diplomatickou reportáž. Ostatní zmizelo, a nic na věci nemění, že třeba dívky nebo určitý druh mládeže ještě čtou Dumase. Po válce se všechny románové zápletky staly malichernými, když jsem je postavili vedle ohromných zážitků světové vojny. V letech světové války každá rodina a každý jednotlivec prožíval kruté zápletky románové, luštil sám pro sebe obtížnější otázky, než o jakých kdy četl, zkrátka každý člověk žil svůj román, a třeba několik románů zároveň. Tím se vytvořila reportáž - Reportage an sich. Tato reportáž se po válce stala dokonce obecnou, velkou módou. Její dozvuky slyšíme ještě dnes v oblíbenosti válečných románů, které jsou svého druhu reportáží... Reportáž je aktuální problém. Věřím, že jednou lidé nebudou chtít číst nic jiného o světě než pravdu. Psychologický román? Ne. Reportáž. Pravdivá a skutečná, velkorysá reportáž má budoucnost.“ Snad nejlépe na tato celkem přijatelná slova odpověděl František Langer:- „Román nebo reportáž? Kisch řekl, že ne román, ale reportáž. A mnoho lidí by snad mohlo podlehnout aforismu výtečného reportéra. Protože jeho aforismus má sugestivní kouzlo neočekávanosti. Ovšem neobstojí před nejjednodušším rozborem. Protože je jasno, že román a reportáž nemůžeme stavět proti sobě. Daleko zajímavější by snad bylo rozebrat uznání, jak se reportáž octla v těsné souvislosti s ostatní literaturou, které se dříve říkalo krásná. Jak začínají do ní vplývat memoiry, biografie skutečné, smyšlené i upravené, cestopisy atd. Ale to, čím tyto, řekněme reportáže působí, je to právě románové v nich. To výpravné. Sama fakta Kischových reportáží by nebyla ničím zajímavým, kdyby nebyla vyprávěna s jeho vtipnou duchapřítomností, s níž se aklimatizuje kdekoli na světě. Bassovy potulky pražského reportéra vyhrávají jeho domorodým hmorem, rodným, pražským nerudovským pohledem. Vyhrává v nich Kisch a Bass, ne reprotér, ba jejich črty bezmála povídkové, ne samy reportáže... Konečně ať je reportáž ráda, že smí do literatury.“ Na tom, že reportáž vstoupila díky svému barvitému líčení skutečnosti do literatury má trvalou zásluhu Egon Ervin Kisch podobně jako další geniální novináři potažmo spisovatelé – Jan Neruda, J. S. Machar, Eduard Bass, Ludvík Aśkenázy, Viktor Dyk, Rudolf Těsnohlídek, bratří Čapkové, Karel Poláček,... Ti všichni se mohou právem honosit oním titulem - přízviskem, za jehož vznikem stojí právě Egon Ervin Kisch. Je velkou poklonou pro každého novináře jakékoliv doby, je-li v dobrém slova smyslu označen za novináře zuřivého. Závěrem tedy jen, že ač se dnes nemohu ztotožnit s ‚komunistickými‘ názory Egona Ervina Kische, zůstává pro mne jako pro novinářku tato legendární postava světové žurnalistiky celoživotním vzorem a důkazem, že opravdový reportér musí být při tom, musí o životě kolem nás psát s vášní sobě vlastní, s pozitvním zaujetím až posedlostí, která vyplývá ze síly osobního prožitku zuřivého novináře. Převzato z časopisu |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ivan Kraus |
 |
Jiří Menzel |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Helena Štáchová |