Barbara Semenov: Anglické jahody
Rubrika: Publicistika – Doporučení
| ANGLICKÉ JAHODY je netypický, zvláštní název nového českého filmu, který se objevil v kinech koncem minulého roku a který mne osobně nejvíc zaujal z nedávné celkem slabé produkce našich filmařů. Film je obdivuhodným počinem režiséra Vladimíra Drhy a scénáristy Martina Šafránka, kteří se konečně chopili jednoho z nejzávažnějších historických témat země - 21. srpna 68. Téma, dosud opatrnicky či váhavě obcházené českými tvůrci možná s výjimkou filmu Pelíšky, se objevuje na plátně s producentsky minimalistickým finančním zázemím, a přesto se pamětníka té doby, ať již staršího nebo v mém případě mladšího, dokáže emotivně silně dotknout. Není bez zajímavosti, že mnohé recenze filmu psané kritiky z generace, která zjevně události toho dne nezažila, filmu vytýkají zcela nedůležité věci a nechápou podstatu sdělení filmu. Tragické hodiny prvního dne sovětské okupace spojují osudy několika lidí a mění jejich život, stylem ne nepodobně propletené příběhy připomínají prolínání dějů v amerických úspěšných filmech Crash a Babel. Nicméně, toto je česká scéna. Nálada filmu je proto jiná - česká, malá, tragická i komická zároveň. Nelze napsat nadnesené zhodnocení, že se jedná o „zrcadlo společnosti“, je to spíš takové zrcátko nastavené té nepochopitelné události jednadvacátého srpna v české zemi, spatřujeme v něm tvář okupantů i okupovaných bez stranickosti, patosu či zášti. Zrcadlí psychiku obyčejných lidí pod tíhou osudově hořkých chvil, které nikdo nechtěl.  Zajímavá faktická linka příběhu je spojována přechodem z černobílé dokumentární podoby do barevného příběhu tří mladých lidí - studenta Tomáše, který má v nejasném plánu toho kritického dne snad emigraci do Anglie pod záminkou brigády na jahody, jeho lásku Táňu a mladého Rusa, který se rozhodne emigrovat přímo ze svého tanku. Postavu vojáka, který zásadním způsobem vstoupí do života hrdinů, hraje skvěle Alexej Bardukov, tento mladý herec je ve své zemi označován za ruského Brada Pitta. Představitelé rodiny Tomáše, herci Viktor Preiss, Pavla Tomicová a Nina Divíšková budou za své výkony s největší pravděpodobností nominováni na ceny Zlatého Lva. Charaktery, které dokonale ztvárňují v „hereckém koncertě“, jsou podobně jako v Pelišcích důvěrně skuteční, lidští a obyčejní, jako ze života.Za zmínku stojí i zvláštní písnička, která zní celým filmem - „Malčik moj“. Zpívá ji její autor, jednadvacetiltý Tomáš Klus, říkají mu už dnes novodobý Karel Kryl a myslím, že o něm ještě uslyšíme. Je to prý správný kluk, sportovec a citlivý intelektuál. Už jsem zmiňovala, že mezi mladou českou generací film příliš neuspěl. Možná to bude i tím, že, jak říká režisér filmu Vladimír Drha, kterému bylo v době okupace 24 let, byla mládež tehdy jiná:- „V hospodách se vedly intelektuální debaty, protože lidi byli vzdělanější. Všechny znalosti a vědomosti si museli sami hledat a uchovat v paměti. Neměli internet, kde by našli cokoli, kdykoli to potřebují. Navíc se tolik nepilo, na alkohol ani nebyly peníze.“ Každá generace je jiná, žádná by však neměla být lhostejná k historii své země. Byla jsem ráda, že mou dceru film zaujal. A vzhledem k tomu, že se narodila dvacet let po 21. srpnu a na druhém konci světa, by jí mohla být tématika filmu ještě daleko více vzdálenější. A nebo taky naopak. Převzato z časopisu Čechoaustralan – únor 2009 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Rössler |
 |
Ondřej Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Josef Fousek |
 |
Zdeněk Pošíval |