Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (2)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

To, čemu věříš, funguje!

Putování časem o 2000 let zpátky

Ráno vstáváme nekřesťansky brzy. Chceme zanechat stopy svých barbarských chodidel v písku na historicky nejstarší osídlené části Sri Lanky. Těšíme se na starověké královské město Anurádhapura, ve kterém se našly důkazy o lidském osídlení již z doby železné v 5. stol. př.n.l. Leží na severu Sri Lanky a po více než tisíc let bylo nejen hlavním městem na ostrově, ale patřilo i k největším městům na světě.
Vysoce vyspělá sinhálská civilizace vybudovala rozsáhlá a promyšlená vodní díla a zavlažovací systémy, vyprahlou půdu proměňovala v úrodné pláně a dokázala uživit značný počet obyvatel. Množství římských mincí, které zde byly nalezeny, napovídá o čilém zahraničním obchodu již v prvním miléniu.
Po velkém rozkvětu, který jako by tu byl na věky, přišel pád. Na konci prvního tisíciletí (v r. 933) po pádu velké sinhálské civilizace bylo město úplně opuštěno a jako mnoho jiných památek je pohltila džungle.
Pro nový svět bylo objeveno až Angličany v r. 1833 a od té doby se intenzivně pracuje na jeho záchraně. Srílančané jej považují za mocný symbol své národní identity a kultury.
Pořád si kladu stejnou otázku, co všechno dokázaly vytvořit předešlé civilizace a kam se najednou ztratily? Jak snadno podlehne vysoká kultura násilí a agresi „barbarů“?
Anuradhapura byla centrem dávné civilizace více než tisíc let a dnes jsou z ní ruiny, ke kterým chodíme žasnout. Kroutíme hlavou s nadhledem jako nedotknutelní bozi, kterých se vzestupy a pády civilizace netýkají. Jakže dlouho už trvá naše vyspělá civilizace? A kdo říká, že bude trvat na věky? Odoláme nájezdu „barbarů“, kteří nemají co ztratit? Neznamená náhodou vyspělost = závislost na civilizačních vymoženostech? Prohospodařili jsme už téměř všechna fosilní paliva a dochází nám pitná voda.
A co když nám vezmou naftu a znovu přiškrtí plyn? Jsme součástí VELKÉ CIVILIZACE a teď je třeba ji nejen udržovat, ale zabezpečovat její další rozvoj a najednou nám dochází dech. A když bude nejhůř, bude se ještě kam stěhovat? Prastaré stavby zahalené tajemstvím ve mně vzbuzují pokoru k našim předkům i k naší možné budoucnosti, a proto náš výlet spojuji s velkým očekáváním.

Ale začnu pěkně po pořádku, totiž včerejším večerem. Zažili jsme první tropickou bouřku. Ohlásila se výpadkem proudu. Začal foukat vítr a ohýbal palmy až k zemi. Vypadalo to jako v televizi. V jeden ráz se z nebe začaly valit proudy vody. Celé nebe bylo jako jedna obrovská sprcha s teplou vodou. Lilo několik hodin.
Ráno bylo nebe šedivé a plné páry. Náš vůz s řidičem jsme si nechali přistavit už v 6:15. Cena za takovou cestu se domlouvá předem a zahrnuje i dobu čekání. Vlastně cena se nedomlouvá, o ceně se smlouvá. Řidič navrhne a uvede cenu pro turisty obvyklou a vy uvedete cenu pro vás výhodnou. Výsledná ceny je průsečíkem obou nabídek. Pro ty, kteří si smlouvání nedovedou představit, malá ukázka.

Jak se smlouvá?

Když potřebujete auto, stačí, když se postavíte před hotel a rozhlédnete se. Máte bílou kůži, potíte se a nadouvá se vám zadní kapsa u kalhot. Vysíláte jasné signály, že si nevíte rady. Počítejte s tím, že vás pořád někdo pozoruje, protože vaše peníze potřebuje, aby uživil svou rodinu a tak je otázkou několika vteřin, kdy se kolem vás vytvoří hlouček, aby vám nabídl své služby.
„Potřebujete někam odvést?“
„Ano, to tedy potřebujeme“.
„Odvezu vás, kam budete chtít!“. „Já taky!“. A já taky!“
„A odvezete nás do Anurádhapury?“
Je to 170 km, takže Tuk-tukáři poodstoupili, ale stále se zájmem naslouchají. Ve hře zůstává jediný řidič auta. Nikde jsme ho nehledali, zjevil se zčista jasna, jako by už dávno stál před hotelem.
„Odvezu vás, kam budete potřebovat!“
„A proč bychom vám měli věřit?“
„U mě jste v nejlepších rukou, mám na to licenci!“ Řidič ukazuje barevnou placku.
„Ale my nepotřebujeme jen odvést tam a zpět, ale chceme si všechno prohlédnout, chceme po cestě stavět, chceme fotografovat!“
„To není problém, zastavím vám, kde budete potřebovat a zase na vás počkám!“
(„Co myslíš, zkusíme to s ním?“) Zkoumáme, jestli má řidič klimatizaci a prohlížíme čistotu vozu. Vypadá to dobře. Cena se domlouvá předem, ale jak můžeme tušit, kolik mu máme dát?
„Kolik za to chcete?“
„Moje cena je 9000 rupií (asi 90 USD/1890 Kč)“.
„To je nějak hodně, neslevíte trochu?“
„To je moje pevná cena!“.
(„To není moc, když uvážíš, že jen taxi v Praze na letiště stojí 600 Kč“. „No jo, ale víš, co psali v průvodci, že rádi předražují. Abychom nebyli za blbce!“ „To stejně budeme, s tím nic nenaděláš :-) !“ )
„To je moc peněz!“
„Ale uvažte, že s vámi budu celý den. Zavezu vás, kam budete chtít. Dobře vám poradím!“
„Ale pro nás je to moc drahý!“
„Je to 170 km. Za jinou cenu auto neseženete!“
(„Nějak moc nás tlačí, podíváme se jinde!“)
„Ne, je to drahý, zeptáme se jinde!“
A TADY NASTÁVÁ KLÍČOVÝ MOMENT SMLOUVÁNÍ
„Počkejte, a jaká cena by pro vás byla dobrou cenou?“
(„Kolik mu mám říct?“) Zdá se, že řidič nám visí na rtech. Je vidět, že se vyzná v odezírání řeči těla víc, než všichni naši prodejci dohromady.
„8000 rupií!“
„ Ale to je strašně málo! Musím zaplatit za benzín a splátky za auto.“ Řidič se užasle nadechl. Výborný herecký výkon! „To na pokrytí mých nákladů nestačí!“
(„Myslíš, že jsme to přehnali?“
“ Ne, ne, jen ho nech!“
„ A co když jiný auto neseženeme?)
„8000 je naše konečná cena, vem nebo běž!“
„ Tak tedy dobře, tak 8500 a plácneme si!“
(„Co uděláme? Víš co, tak to riskneme. Auto má čistý a vypadá slušně. Ušetříme vzácný čas a budeme se raději pohupovat na vlnách!“)
Plácli jsme si, okounějící tuk-tukáři spokojeně přikývli a představení skončilo. Za auto na celý den i s řidičem jsme zaplatili 1780 Kč, to bylo na české poměry za hubičku. Ještě, aby nám všechno vyšlo podle našeho očekávání. Jsme tu krátce a nevíme, jak se na místní lidi můžeme spolehnout.

Ráno nás čekal vymydlený řidič v nažehlené košili, v dlouhých kalhotách s páskem a v mokasínách. Čekala nás daleká cesta. Na kilometry 170, ale na hodiny téměř 5 tam a 5 zpět. Může za to provoz, kvalita silnice a předpisy. Mimo ves se smí do 70 km. Alespoň jsme měli dost času si všechno prohlédnout.
Projížděli jsme krajinou podobnou Kersku, jen místo borovic tu stály palmy, vesničkám k našemu překvapení dominovaly malé křesťanské katedrálky, lagunky s vodními buvoly a volavkami a chvílemi neprostupná houšť pralesa.

První setkání s historií nás čekalo na cestě. Řidič nám zastavil v Resthousu. Byla to evidentně stará budova a číšník nám prozradil, že ji postavili Angličané na počátku 19. stol. Oni totiž rádi cestovali po celém ostrově a vždycky si potřebovali někde odpočinout. Proto si postavili síť podobných budov po celém ostrově a občerstvovali se čajem. Uplynulo jen 200 let, ve starožitném a neuvěřitelně zachovalém nábytku z týkového dřeva se rozvalujeme my a pijeme stejný čaj.
K tomu jsme se jako bonus dozvěděli, proč se Srílančané tak rádi smějí. Teorií jsme slyšeli několik, jako třeba, kdo by se pod tak nádherným sluncem nesmál, ale tahle byla lepší.

Proč se Srílančané rádi a často smějí?
Protože smíchem se čistí krev. Když se někdo nesměje, všechny škodliviny mu zůstávají v krvi, usazují se v srdci a jsou příčinou všech nemocí. Také se prý může stát, že by se nemocný chtěl začít smát, aby se uzdravil, ale už mu to nejde. Je tak plný škodlivin, že už se smát nedokáže a proto se nikdy neuzdraví.
Tohle si musíme pamatovat!

Anurathapura

Ještě dvě hodinky jsme se natřásali na hrbolaté cestě a najednou se před námi objevila první veliká bílá dágoba (stúpa). Pro ty, co nevědí, jak vypadá a k čemu slouží, velmi stručné vysvětlení (tímto se omlouvám všem cestovatelům a milovníkům Buddhismu za velké zjednodušení). Dágoby na Srí Lance mají většinou tvar přibližně poklopu na sýr a stavěly se na všech místech, které měly něco společného s Buddhou.
Viděli jsme několik nej: nejstarší dágobu na Sri Lance (a možná i na světě), postavenou ve 3. stol. př.n.l. a údajně obsahuje Buddhovu klíční kost.

 

Obdivovali jsme největší dágobu na ostrově, která v době svého postavení (3. stol) byla třetí největší stavbou na světě (120m), větší byly údajně jen Egyptské pyramidy v Gíze (i dnes má 70m a je největší stavbou postavenou jen z cihel na světě). Stavěla se téměř 25 let. Z důvodů rekonstrukce je obalená velmi důmyslným lešením. Jakpak dlouho se asi bude opravovat? Pokud byste ji chtěli rozdělit na cihličky, vyšlo by vám prý 90 milionů cihel.
Všechny dágoby jsou navzdory své velikosti uvnitř plné, nedá se do nich vstoupit. Jejich tvar symbolicky vyjadřuje pět základních živlů, dole je země, na ní voda, potom oheň, nad ohněm vzduch a špička znamená prázdnotu, nicotu a možná i spojení s vesmírem.
Ale tím naše pouť po magických místech ještě zdaleka nebyla u konce.
Nejkrásnější soše Buddhy na Srí Lance vytesané z pískovce už ve čtvrtém století jsme hleděli přímo do kamenných očí.
Abychom si porovnali naše dějiny, připomeňme, že až v 6 – 8. stol v době raného osídlení Slovanů nastalo první sjednocování slovanských kmenů, budovala se první opevněná slovanská hradiště a na místě Pražského Hradu byla postavena první rotunda (v r 882 knížetem Bořivojem z Přemyslovců). Zdá se, že Srílančané byli o pěkných pár století napřed. Jednotlivé stavby byly od sebe vzdálené i několik kilometrů. Náš řidič nám velmi dobře poradil, v jakém pořadí je nejvhodnější jednotlivé památky navštívit. Bez něj bychom byli ztraceni. Všude kolem staveb je posvátné prostranství a bez ohledu na sálající slunce se musí kolem chodit s obnaženou hlavou a bez bot. Pochopili jsme, proč v průvodci celou oblast nazývají vyprahlými pláněmi a proč pro ně byly funkční zavlažovací systémy nutnou podmínkou k přežití. Tady bylo slabé místo celé civilizace. I ve stínu bylo nejméně 36°C. Dostali jsme radu nad zlato: „Navlékněte si na bosé nohy ponožky!“ Bez nich bychom bez újmy nepřežili. I tak nás rozžhavený písek pěkně pálil do chodidel.

Před samopaly

Každá posvátná stavba je pečlivě střežena vojáky se samopaly evidentně připravenými vystřelit. Komunikace v angličtině je běžná a přesto jsme právě tady poprvé narazili na komunikační problém. Souhlas nevyjadřují pro nás čitelným přikyvováním, ale jakýmsi podivným kroucením hlavou. Přitiskněte si bradu na prsa a opisujte s ní malý oblouček vpravo a vlevo. To znamená ANO a je to velmi podobné NE.

 

U nejuctívanější dágoby před námi ze tříkolky vystupoval neuvěřitelně maličký mnich a malými vrátky mířil do komplexu za zdí. Úplně nás fascinoval. Jako ve snách jsme ho následovali. Kroutil zajímavě hlavou, ale my jsme nedbali. Dalšími malými vrátky prošel na hlavní cestu k dágobě, aniž by prošel hlavní Bránou a vojenskou ostrahou. Co jemu prošlo, nám neprošlo.
Spatřili nás vojáci a něco halekali. Nerozuměla jsem jim a ptala jsem se, zda chtěli, abychom se vrátili. Znovu tak zajímavě zakroutili hlavou, zdálo se, že ne a tak jsme pokračovali v cestě. Porozuměli jsme až pohybu hlavně (od samopalu) od nás směrem k bráně. Aniž bychom tušili, prošli jsme klášterem a ignorovali jsme hlavní vchod, bezpečnostní rám a osobní prohlídku.
Ošklivě se na nás mračili. Ještě, že jsme byli bílí, vysocí a evidentně jsme měli peníze, když jsme měli na letenku. Usmířila je až propiska a dokonce povolili, aby si je Lúďa vyfotografoval. Nakonec ani nechtěli vidět vstupenku.

Sri Mahá Bodhi a její odkaz

Nejvíc zvědavá jsem byla na pupek Anurádhapury, centrum duchovního a fyzického světa, nejuctívanější památku Sri Lanky, a to nejstarší strom na světě se zdokumentovaným rodokmenem, 2000 let starou posvátnou smokvoň. Vyrostla z odnože toho nejposvátnějšího stromu z posvátných, stromu, pod kterým Buddha došel k osvícení.
Po celou dobu jejího života bez ohledu na dramatické události kolem se o ní nepřetržitě stará celá řada strážců a ochránců. Třeba i na nás sestoupí moudrost poznání? Úžas ze stářím rozbrázděné kůry se nekonal. Moc jsme z ní neviděli. Je obestavěná plotem a chrámečky do čtyř světových stran.

 

V jednom z nich nám na pravou ruku uvázali svazeček bílých nití. JAKO NÁRAMEK PRO ŠTĚSTÍ! A jestli tomu věříme? TO, ČEMU VĚŘÍŠ, FUNGUJE! Jakkoli to zní úsměvně, najednou ve stínu 2000 let starého posvátného stromu mi došlo, jak velká síla se skrývá uvnitř každého z nás, pokud chce věřit…! A my jsme věřit chtěli... že naše putování určitě dobře skončí, naše rodina je zdravá a dobře se jí daří a že žádné pracovní průšvihy, které bychom nedokázali zvládnout, se nekonají.
Víra v boha je v životě účinnou oporou. Bez ní je život složitější. Pokud ji nemáme, je důležité mít něco jiného, o co se můžeme opřít. Třeba o víru v sama sebe a ve své schopnosti. To ale znamená za svá rozhodnutí přijmout i plnou odpovědnost. Bez výmluv.
Dokážeme ji vždy unést? My sami jsme strůjci svého štěstí. A že si pomáháme berličkami? Strkáme si kaštany pod polštář, nosíme talismany po kapsách a přehazujeme si začarované šály kolem krku? Proč ne? Když to pomáhá! Pro jistotu mám nitěný náramek dodnes (už je to dva týdny po našem návratu). Už zdaleka není bílý, ale věřím v jeho magické schopnosti a tak stále funguje. Zařídil, že piji jen z poloplných sklenic. Moc mi to chutná.

Při zpáteční cestě se nám slunce ztratilo v pralese a najednou byla tma.
Před hotelem z našeho auta vystupovali dvě bílé, zpocené a uválené postavy a dveře jim otvíral svěží řidič v nažehlené košili a s pečlivou pěšinkou ve vlasech. Líbí se nám. Taky se učešeme a pojedeme s ním i zítra. Chceme si vystoupat na posvátnou skálu Sigiriya a prohlédnout si skalní chrámy v Dambulle. Ale to až příště...




Lenka Nováková a Luděk Novák
sponzor cestování SMART GALLERY

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 04. 2009.