Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (2)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem Zpráva o svobodném rozhodování a jeho důsledcích Ostrov Šri Lanka leží v Indickém oceánu vpravo dole pod Indií a je veliký přibližně jako Česká republika. Loni jsme na něm strávili 14 dnů naší dovolené a přišli jsme na to, že je to málo. Na ostrově jsou nejen  báječné pláže, ale i strmé hory, národní parky plné zvěře a významné kulturní poklady dávných civilizací. Dva týdny stačí jen na ochutnání a tak jsme tu zas. Máme ambiciózní plány, tedy vlastně já je mám, protože jsem celou cestu připravila. Toužím se podívat na východ, kam cestovky zatím nejezdí, do čajových hor na vycházku, do starodávného královského města Polonnaruwa, do chrámu Buddhova Zubu v Kandy, do národního Parku Yala a na nejkrásnější pláž Šri Lanky (a 10 nejkrásnější pláž na světě) Unawatuna. Sama jsem zvědavá, co stihneme a jak se splní naše očekávání. Ale nejvíc se těším na příběhy, které nás po cestě za návštěvou atraktivních míst potkají, protože ty nevymyslíš. Jsou to příběhy jsou o nás a proto si jich z celého cestování vážím nejvíce.Naše loňské vyprávění a nalezlo stránkách Pozitivních novin mnoho čtenářů. Pokud ještě váhají, zda se skutečně na Šri Lanku vypravit, posíláme další náměty k přemýšlení. |
| Část 2 16.3. Polonnaruwa Chandra nám domluvila auto i s řidičem a to na celých 7 dní či jak budeme potřebovat. Rozhodli jsme se, že se překonáme, vstaneme brzy a vyrazíme na cestu co nejdřív, než bude pražit slunce. Náš nový řidič byl jiného mínění. Dorazil o půl hodiny později a tím nás připravil o půl naší vzácné hodiny dovolené. Se smíšenými pocity jsme nasedli do roztřeseného VANu a dověděli jsme se, že jsme jeho první turisté. Královská koupel Jaké to bylo v Polonnaruwa? Lúďa by řekl, zase ruiny. Pravda je, že toto starověké město vzniklo kolem 10 stol., bylo velmi bohaté, postavilo se zde mnoho krásných paláců, ve 13 stol bylo úplně opuštěno a necháno na pospas nenasytné přírodě. Objeveno bylo až na konci 19 stol (1860) Angličany a od té doby se opatruje pod záštitou UNESCO. Protože si jeden osvícený panovník uvědomoval důležitost vody ve vyprahlých pláních, zbudoval tady v 11. století něco jako Máchovo jezero, místní mu říkají „Královo moře“. Dorazili jsme těsně po poledni a na vlastní kůži jsme poznali, jaké je horko ve vnitrozemí. Naším původním cílem bylo okamžitě navštívit zbytky starobylého města, ale při příjezdu se lákavě zaleskla vodní hladina. Moudrý král! Řidič nás snadno přemluvil, ať se jdeme nejdřív vykoupat. Jezero je využíváno celým městem jako obrovská vana (2500 ha), s teplou vodou, kde se provádí očista. Jezdí sem celé autobusy. Nahoře po nasypané hrázi vedla cesta a po obou stranách – na velkých kamenech u jezera i na travnatém svahu na druhé straně se sušilo prádlo snad z celého města. K našemu překvapení navzdory červené hlíně, která se vířila za každým autobusem, zůstávalo sněhově bílé. Tmavé ženské postavy stály na kamenných stupních vedoucích do vody a myly se zamotány v barevných sarongách. Na hlavě se jim bělala pěna ze šampónu a tekla po čokoládové šíji zpátky až k vodné hladině. Jiné ženy jednoduchým pohybem nahrazovaly otáčky bubnu automatické pračky. Jak? Prostě mlátily prádlem o kameny. Řidič zabručel: „Mezi nimi se koupat nebudu!“, a slézal do vody po kamenné hrázi. Lúďa se připojil, ale mně se po kamenech nechtělo a tak jsem se vrátila mezi místní. Ženy mě sledovaly s velkým zájmem a ustupovaly z cesty. Na posledním stupni jsem měla vody po kolena a tmavá voda kolem prozrazovala hloubku. Opatrně jsem se položila na hladinu. Najednou na mě všechny začaly všechny volat a mávat rukama. Odrazila jsem se a udělala pár temp. Přestaly prát a mydlit, všechny se napřímily a ukazovaly si na mě. Vypadalo to, že nikdy neviděli bílou téměř nahou ženu, která navíc umí ležet na vodě. Zamávala jsem jim a ony všechny mávaly mně. Když jsem šla z vody, některé z nich se mě snažily dotknout. Byl to hezký zážitek. Tropická romantika Našli jsme si hotýlek. Měli jsme strach, zda nebude plno, ale byl plný prázdných pokojů. Prohlédli jsme si je všechny a ubytovali se v zahradním domku uprostřed tropické zahrady. Pokojíčky byly značně opotřebované, ale oprané ručníky voněly mýdlem. Kde je asi prali? Hotel doporučili v Lonely Planet před 5ti lety. Od té doby zahrada povyrostla a hotel sešel, ale zahrada byla nádherná. Bylo vedro jako v tropech, takže jsme požadovali klimatizaci. Jakýsi předpotopní stroj pod oknem byl a my jsme mu lehkomyslně uvěřili.  Ve starém městě Starobylé rozvaliny jsme navštívili až se sluncem v zádech. My jsme zaplatili za každého 25 USD, za řidiče 40 Rp (asi 8 Kč). V muzeu jsme si prohlédli modely, jak asi velkolepé stavby vypadaly a při západu slunce zbytky staveb, které z nich zbyly po řádění džungle. Udělali jsme plán, jak co nejlépe využít auto a čas , abychom před západem slunce byli u skupinky obrovských soch Buddhy. Jeho ležící postava byla dlouhá 14 m a vytesali ji do skály před 1000 lety. Dva metry vysoká hlava měla zavřené oči a v tváři hluboký klid. S naším řidičem se dorozumíváme složitě, každý z nás mluví jinou angličtinou, ale tady jsme se odvážili do hluboké filosofické debaty: „Jakého jsi vyznání? Ty jsi křesťanka?“ S takovými dotazy se setkáváme často. Neurčitě kývu hlavou, aby to vypadalo jako ano i ne. „Já jsem buddhista, celá moje rodina vždycky byla buddhistická. U vás je taky buddhistické náboženství?“ „Vlastně ani nevím. U nás se o buddhismu hodně mluví, máme k dispozici knížky a internetové stránky a mnozí lidé aktivně provozují meditace, ale skutečných buddhistů u nás bude asi málo!“ „A víš, jaká je hlavní myšlenka buddhismu?“ „Asi dosažení osvícení?“ „Víš, my buddhisti věříme, že vše je v neustálém pohybu. Slunce, měsíc, planety, hvězdy i naše myšlenky. Teď tady stojíme a ty jsi šťastná. Ale stačí, když ti myslí proběhne nějaká smutná vzpomínka nebo nějaká obava z budoucna a tvoje štěstí najednou zmizí. A přitom navenek se nic nezměnilo. Pořád se mnou sedíš na stejné kamenné lavičce a díváš se, jak slunce zapadá“. Ten večer jsme u ležícího Buddhy zůstali i po setmění. Na jeho tvář vyjadřující hluboký mír, jsem se nemohla dost vynadívat. Byla dokonalá. Jak ji dokázali stvořit (vytesat ve své době primitivními nástroji) z obrovské skály a jak je možné, že zůstala nepoškozená i po 600 letech v džungli, ví snad jen Buddha sám. Ne/rozluštěné tajemství Na obloze se objevují první hvězdy a ze slunce zbývá jen oranžový proužek na obzoru. Nastává sametový soumrak. Tváří v tvář sochám a stavbám našich předků, které přežily staletí ba i tisíciletí, na nás padá pokora. Vytvořil je obyčejný člověk ve jménu hlubokého duchovního učení, víry, náboženství, morálky, říkejte si tomu, jak chcete, které se zdají být nesmrtelné a i po tisících letech stále mají co říci. Chápeme jejich poselství správně? Myslím na to, jak málo o našich předcích víme a jak málo nám po nich zbylo. Co se skrývalo a skrývá v lidské mysli? Je to jedna z hádanek, na kterou hledají odpovědi celé generace. K jejímu objasnění se dnes využívají nové oblasti vědy (neurovědy), které umožnil až rozvoj počítačů a nových zobrazovacích metod). K mému překvapení se využívá propojení buddhismu a nových poznatků o tom, jak mozek pracuje. Jeho studiem při meditacích „cvičené mysli“ buddhistických mnichů se odhalují netušené možnosti naší mysli a toho, co ji ve skutečnosti tvoří, NAŠEHO VLASTNÍHO PŘEMÝŠLENÍ. POCIT našeho štěstí je taky jen produkt našich myšlenek. Podle výzkumníků závisí z 50% na genetické dispozici (na to, jak žili a co cítili naši předkové), vnější podmínky jej ovlivňují jen z 10-15% (a to jsou naše vysněné domy, auta, dovolené, věci a peníze na další věci). Náš řidič obyčejný člověk už to ví dávno. Celých 30-40% pocitu štěstí ovlivňujeme my sami svými myšlenkami. Nemůžeme sice změnit svět, ale můžeme změnit naše vnímání. I my si můžeme vybrat, jestli na Šri Lance je dusno, nepořádek a lidé jsou pomalí anebo zda je tu voňavo, zeleno a lidé se usmívají. Obojí je pravda, záleží jen na naší volbě. O kultivaci mysli se v našich zeměpisných šířkách moc nemluví. Buddhismus je na ní založen. Je zjevné, že vyžaduje čas a soustředění, nazveme-li meditaci jinak. Všude kolem nás každý okamžik jsme svědky rozhodnutí, jak dělat věci správné a nemařit zbytečně čas těmi pomíjivými. Jak říká příležitostný řidič bílých turistů, je to věc naší osobní volby a její míry. Co se skrývalo v kořalce Jak byl náš řidič pasivní v radách, kde bydlet a za kolik, velmi aktivně nám navrhl, že ví, ve kterém obchodě prodávají místní kořalky a že bychom ji měli ochutnat. Poslechli jsme a zachovali jsme se podle jeho očekávání. Spravedlivě jsme ji rozdělovali. Náš řidič si hojně přihýbal a konečně se rozhovořil. „Ááá, paninka se nám trochu napařila!“ Jmenuje se Keerthi, je ženatý, má dvě děti, pracuje jako jeřábník u jedné dopravní společnosti, za ženu má zdravotní sestru, dokonce vlastní patrový dům, žije tam i se svou tchýní a svými dvěma švagrovými a je velmi rád, že má tak velkou rodinu. Pracuje u firmy, která distribuuje balenou vodu. Každý den dostává 20 lahví. „Lidé si mají pomáhat (významně se na nás díval). Já sám tolik vody nepotřebuji a tak ji rozdávám ve svém okolí. Každý den na mě čekají u silnice, až ji přivezu!“ Po několika kořalkách dodává: „Víš, nejvíc mě mrzí, že za to vůbec nejsou vděční. Pokud se náhodou zpozdím, často mi vyčítají, že na mě musí čekat a kde jsem se zase toulal!“ Pokoušela jsem se mu vysvětlit svůj názor: „Víš, já si nemyslím, že někomu pomůžu, když mu dám peníze. Možná mu pomůžu pro dnešek, ale co bude dělat zítra? Bude zase na někoho čekat, až mu dá do ruky peníze? Ale jen tak mu je nikdo nedá, takže se bude učit lhát, krást nebo podvádět? To není správné, to podporovat nebudu. Všechno, co se tady stane, si zapisuji a pak vyprávím lidem v mé zemi. Možná se někdo z našich čtenářů na Šri Lanku vypraví a bude ochoten zaplatit za službu zdejších lidí, kteří díky tomu budou mít práci. Věřím, že mnohem lepší, než peníze, je dát lidem práci a naději na lepší život, dát jim budoucnost!“ Po další kořalce i já jsem došla k prozření: „Najednou mi došlo, že mluvím i o naší zemi a o tom, co lidé u nás nejvíc potřebují“. Nejen lež, ale i vděčnost má krátké nohy a budoucnost se na ní postavit nedá. O nás a o naší volbě Když jsme se ráno sešli, my jsme byli vaření a řidič zasmušilý. V noci několikrát vyhodil jistič, přestala fungovat klimatizace a větrák u stropu se zastavil. Naše zmrzlá a opečená těla se následně celou noc dusila ve vlastní šťávě. Čekala nás volba. Udělat dusno anebo jen vyžadovat slevu. Z horka jsme byli téměř brunátní a ví Buddha, že velmi nevyspalí. Běžná lidská reakce v naší civilizaci je najít viníka a pořádně ho „potrestat“. Adrenalin se vyplaví a tělu se uleví. Na chvíli. Pachuť hádky obvykle zůstane a může ztrpčovat i celý den. Když už Lúďa startoval, zastavila jsem ho otázkou: „Jak bys chtěl, aby to dopadlo?“ Přemohl se a klidným hlasem požádal o slevu. Uspěli jsme jen částečně, ale sleva, o kterou nám šlo, byla menší, než 50 Kč, kolem kvetly ibišky, snídaně byla výborná, a hoteliér byl velmi příjemný člověk. Podařilo se nám, že jsme si nezkazili myšlenky a rozloučili se jako přátelé. Vlastně jsme ze sebe měli docela dobrý pocit. Dokázali jsme být velkorysí. Rozhodli jsme se správně. Keerthi po cestě koupil čerstvé ořechy a vysvětloval, že po prohýřené noci jsou to nejlepší. „Ááá, paninka měla trochu kocovinu!“. Zdá se, že s řidičem jsme uzavřeli velmi přátelský vztah – že by to bylo tou kořalkou? My pozorujeme jeho a on pozoruje nás. Zveme ho ke svému stolu a dělíme se s ním o jídlo. Je to pro nás příležitost, jak se o životě obyčejných lidí dozvědět co nejvíce. Budeme spolu celý týden, cítíme, že se vyplatí investovat do vzájemného vztahu, aby nám bylo spolu dobře. Na něm zase vidíme, jak se snaží udělat všechno, abychom byli spokojeni a, jak neustále propátrává a ladí svou mysl. Ačkoli naše angličtiny se lišily, měli jsme příležitost sledovat nit jeho buddhistického přemýšlení. Pokud se něco nevyvíjí podle našich představ a začínají s námi cloumat emoce, neříká „Nezlob se!“, ale říká: „Asi jsme se špatně rozhodli!“ Uvědomili jsme si, že tady na dovolené platí víc než kdekoli v pracovním procesu, že je opravdu jen a jen na vaší volbě, jak strávíme své dny: Když se nám někde nebude líbit, můžeme svobodně odejít a když se nám naopak někde líbit bude, zůstaneme. Pokud nás někdo bude šidit, můžeme se na něj zlobit a přivést se až i infarktu. Ublížíme jen sobě, ale nic tím nezměníme. Anebo naopak můžeme vzniklý konflikt k naší spokojenosti vyřešit. A jestli se budeme v myšlenkách stále vracet k tomu, co se nám doma nepovedlo anebo co za starosti nás čeká po našem návratu, možná si ani nestačíme všimnout, na jakém krásném místě jsme se najednou ocitli a co všechno se od zdejších lidí můžeme naučit Taky můžeme celé dny přemýšlet, jak a co výhodně nakoupit anebo kam a proč vyrazit. Je jen na nás, zda je pro nás důležitější něco mít anebo někým být. Náš vlastní svět je alespoň z poloviny tvořen našimi myšlenkami. Je jen na nás, zda uvěříme, že jsme smýkáni vůlí osudu, ten utváří i naše myšlenky (a nese za ně odpovědnost) a nebo zda si svůj svět (a své myšlenky) utváříme sami vlastní volbou. Opouštíme Polonnaruwu a vydáváme se na moje vysněné východní pobřeží ostrova. Co nás tam čekalo a jak to dopadlo, zase příště. Pokračování...  Lenka Nováková a Luděk Novák sponzor cestování SMART GALLERY |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 05. 2010.
Další články autora
- Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (2)
- Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (3)
- Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (5)
- Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (2)
- Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (6)
