Jana Pilátová: Milý deníčku... (7)

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

...aneb jak se myš* ženil a lev** vdávala:)
 
Začalo to trošku netradičně. Kvůli jakési nemovitostní transakci jsme společně s přítelem vymýšleli smlouvu, která by ošetřila to, že já kupuji a investuji hotovost a časem oba budeme stejným dílem na domeček přispívat. Termín pořízení nemovitůstky (neb má pouhých 25 metrů čtverečních obytné plochy) se blížil a stále žádný nápad krom návštěvy právníka a plýtvání drahocennou dovolenou se nějak nevyskytl. Jednoho dne si tak (bylo to nějak v půli února) jedu vlakmo domů, mozek se po celodenním namáhání brouzdal po obloze, či kde se mu zrovna líbilo odpočívat, a... jak kdyby se mi rozsvítilo!
Když jsem přijela domů, přítel cos kutil v dílničce. Přišla jsem k němu a povídám: „jediné, co mě napadlo jako nezpochybnitelná smlouva je to, že se vezmeme...“ Nastalo asi dvouvteřinové ticho, trojí zamžikání víčky a rozesmátá odpověď: „tak jo!“. Vzhledem k tomu, že jsme oba po rozvodu 10 let odmítali jakékoli myšlenky na další manželství, to bylo něco nevšedního.
Původní můj návrh a to, že se vezmeme pouze za přítomnosti svědků a nikoho nebudeme plašit naším takzvaně „novým“ stavem, se rozplynul vniveč ve chvíli, kdy jsem svému příteli neprozřetelně kývla na to, že by členům Klubu pro obnovu Kolínské Řepařské Drážky (KŘD***) přišlo líto, kdyby je nepozval, a že tedy se svatba odehraje tam a oddá nás náš kamarád a zároveň evangelický farář... Na faráři by nebylo nic tak divného, kdybychom nebyli oba nepokřtění a navíc (téměř) bezvěrci:-)
A pak to začalo pomaličku nabírat spád. Pomyslné drážní kolečko se roztočilo do té míry, že den svatební byl mou drahou polovičkou naplánován na Bílou sobotu L.P.2009. Poté se již začaly „samovolně“ nabalovat věci jako, koho tedy pozveme, aby to „nepřišlo nikomu líto“. 
Že bude pozvána téměř celá obec nadšenců pohybujících se v ČR a v SR okolo úzkokolejných tratí, mě ani ve snu nenapadlo. Po zjištění, že už je pozváno cca 200 osob (tedy ze strany nevěsty pouze 10 osob) mě málem křísili obrazně a těsně před dnem „D“ i doslovně. OhledněVláček nachystaný k odjezdu svatebních oděvů jsem měla naprosto jasno – nebudeme to nijak zvlášť řešit. Vezmeme se v tom, v čem se cítíme pohodlně, tedy nejlépe v džínách. Že na ně nakonec nedošlo, způsobilo to, že jsem se ocitla v second handu, kde probíhal výprodej divadelních kostýmů. Nelenila jsem a zakoupila pro nás dva cosi rádoby historického. Doma jsem oznámila, že kdo bude chtít přijet, má zakázáno se dostavit ve společenském oděvu na svatbách běžném, ale naopak, že maškary všeho druhu jsou naprosto vítány.
Z dohody „naložíme jen nějaké maso na večer“ povstaly následující počiny, kteréžto si zcela neskromně beru jako svou zásluhu, neb nemajíc rodiny, která by se svatbou pomohla... Jen pro pořádek - od babičky, které je osmdesát sedm let, nemohu již chtít víc než to, aby jí bylo dobře a byla v klidu a pohodě. Musela jsem chtě nechtě být tou, co vše „sama vinula“.

Tedy zpět k činům zmíněným výše. Spáchán byl guláš ze tří kilogramů masa vepřového a tří kilogramů jater vepřových a kolik kilo masa a jater, tolik kilo cibule, blíže neurčené množství a druhů koření, půl litru červeného vínka z Chille na podlití, chléb na zahuštění... Výsledkem bylo asi patnáct litrů guláše, který se musel vařit na etapy v průběhu čtvrtka a pátku a to na dvou hořácích plynového sporáku, protože hrnec takových rozměrů nebylo možno jinak dostat k bodu varu. Ještě že svatební koláčky po objednání dodalo místní pekařství. Čtvrteční večer už byl ve znamení téměř infarktu, protože mozek stávkoval a návštěva, která přijela pomoci s přípravou, mě s tupým výrazem na mé tváři téměř nepoznávala.
Vyhodnotila jsem, že je čas zahnat mě do postele, protože pátek a sobota budou teprve ten pořádný zápřah pro mé organizační i jiné schopnosti. Pátek byl od rána do večera naplněn činnostmi, které vyžadovaly plné soustředění a fyzickou připravenost – mimo jiné nakládání cca šesti kilogramů masa na gril, se ukázalo být docela zajímavým počinem, poněvadž se celým bytem šPříjezd myšolvího spřeženíířila vůně česneku a koření. Všechno dění páteční završila má návštěva hospůdky s kamarádkami a kamarády, kteří u nás v předsvatební noc přespávali. Přítel (nyní už příbuzný) zůstal doma s tím, že se potřebuje vyspat a navíc mu koleno vypovědělo své služby zhruba týden před svatbou, takže ani chození nebyla žádná sláva a pomoc s přípravami už vůbec ne.
Velikost našeho současného obydlí je 2+1 a spalo nás tam 12, tudíž se po příchodu z hospůdky byvakovalo naprosto všude. Ještě než jsme šli spát, zadul přítelův svědek na dudy a tím jej „donutil“ k tomu, že mezi nás postávající a poslouchající přikulhal a zavelel ku spánku jak to většinou činí nevěsta, která se bojí, že jí ženicha opijí a nebude druhý den schopen říci ono pověstné souhlasné slůvko. Ještě že byl páteční večer a sousedé pro tento výjimečný případ měli pochopení.
Ráno budík zazvonil v 6:00 a to proto, abychom se stihli všichni vypravit včas a tak trošku se „dát do pucu“. Zjistila jsem, že jakožto nevěsta jsem to asi popadla za špatný koneček, poněvadž jsem koordinovala pohyb mnoha lidí v omezeném prostoru a postupně je připravovala k odchodu, ale sama jsem ještě stále pobíhala kolem neoblečena do „svatebního“ a obličej stále ještě nebyl na svém místě, visel někde v krabičce s líčidly... tedy jsem nelenila a napravila, co se dalo, abych již spořádaně a včas nasedla do vozidla, které bylo přecpáno lidmi i věcmi, které bylo zapotřebí brát s sebou.
Odjezd svatebního vláčku z areálu KŘD ze stanice Kolín-Sendražice do zastávky Černý Most – odb. Františkov byl naplánován na 9:00 hodin. Svatebčané do posledního místečka zaplnili všechny připojené vyzdobené vagonky a parní mašinka zvaná členy klubu KŘD „Káča“ vyrazila plnou parou vpřed směr Černý Most. 

              A odjíždíme.... Ještě fotečku před obřadem.

Po vystoupení a seřazení svatebčanů se čekalo na příjezd ženicha, který za námi přijuchal nikoli na bílém oři, ale modrou mašinkou v KĎR zvanou „Kočkomet“. Jakmile ženich docupital po kolejích na místo obřadní, přivítal nás všechny příjemným necírkevním slovem pan oddávající a takto evangelický farář Marek Vanča. Započal tedy obřad.
Sluníčko svítilo, před námi se tyčily vagonky, za námi stál chumel svatebčanů a za nimi se skvělo v jarním ranním oparu něco, co kdysi bývalo stohem slámy a nyní se to tváří jako kupa hnoje. Snad na znamení štěstí či Oddávající je vážený muž.co.
Ve fázi obřadu, kdy došlo na slova „vyměňte si prstýnky“ a ku všeobecnému zděšení se ženich nesměle ozval „já k...a**** Karkulka je zapomněl v autě“. V davu to zašumělo, v křoví luplo, ale to by nebyla ta správně praštěná svatba, aby mohl nastat chaos, zmatek atd.
Neb jen takovou svatbu má nevěsta, jakou sobě uchystá. Vytáhla jsem bez prodlení ze sumky, která mi visela u pasu – světe div se - klíče. Promptně jsem sejmula jeden kroužek, druhý už jsem nemusela, neb ženichova kamarádka přiskočila a prstýnek Zátiší s hnojemjakýs zapůjčila a obřad mohl nerušeně pokračovat. Pokud bych tedy částečně neskákala oddávajícímu do řeči. Za to se mu hluboce omlouvám, ale snad mi ve světle skutečnosti a to té, že svatebčané místy slzeli (smíchy), odpustí moje až hříšně nevymáchaná ústa.
Následně došlo na focení u již zmíněné kupky hnoje, kde jsme chutě s ženichem zapózovali velice se křeníce jednak smíchy a pak také kvůli silnému slunečnímu svitu, který se v ten den opravdu vydařil. Po focení nás členové KŘD naložili do vagónků a odvezli zpět před staniční budovu. Tam se ukázalo, že zákaz nošení svatebních darů nikdo nebral vážně, tudíž všichni svatebčané ještě obdrželi od nevěsty držťkovou za to, že pokynů předsvatebních neuposlechli. Vzápětí jim toto příkoří bylo plně vynahrazeno podáváním svatebního guláše a koláčků. Tento k lítosti mé nezbyl na všechny přítomné svatebčany, leč více bohužel nebylo v mých silách, ale snad jim alespoň koláčky a následně večer grilované maso a točené pivko přišlo vhod. Večerní zpívání, hraní, grilování a veselení se bylo ukončeno bez úhony kteréhokolivěk zůstavšího svatebčana, což je věcí podstatnou a zároveň je důvodem ku radosti.
 
Tímto se myš a lev stali oficiálními příbuznými. A pak že je něco takového nemožné:)
 
Přeji vám všem ať svobodným, či ve svazku manželském, aby všechny vaše společné i samostatné cesty životem měly vždy zelenou na trati a žádné nehody a vykolejení:-)   

Záchranné klíče Škodolibá nevěsta
 
Jana Pilátová
 
Foto: Jan Sasínek, Tomáš Semerád, autor popisů fotografií JPi
 
P.S.: případné zájemce o svatební vláček si dovoluji odkázat na členy klubu KŘD
(viz níže uvedené www)
 
Vysvětlivky:
*myš = můj po sňatku příbuzný (rozuměj manžel), který tuto přezdívku obdržel v šerém dávnověku na vandrech
**lev = moje maličkost, která obdržela toto přízvisko od lidí, kteří vědí, že jsem narozena dle horoskopu ve znamení lva
****k...a = doplňte sobě libovolný výraz :-) 

Copyright © Jan Sasínek a Tomáš Semerád

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2009.