Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (12) - Karl Valentin

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (12): KARL VALENTIN

LIDOVÝ HEREC A KOMIK, významná osobnost předválečného německého kabaretu — KARL VALENTIN (1882—1948).
Bertold Brecht jej shledával „jednou z nejvýraznějších duchovních postav doby“ a stavěl ho na úroveň Charlieho Chaplina.
Dodnes vycházejí v Německu CD a DVD s jeho starými gramofonovými nahrávkami a filmy, dodnes také vycházejí knihy s jeho texty, monology a kabaretními skeči. Od roku 1911 byla jeho stálou partnerkou komička Liesl Karlstadtová, s níž nahrával gramofonové desky a vystupoval na mnoha kabaretních a varietních scénách.
Svérázný Valentinův humor ovlivnil u nás například v začátcích Felixe Holzmanna (vzpomeňte na slavný monolog o akváriu). V režii Jiřího Císlera se některé ze scének Karla Valentina dostaly svého času i na naše televizní obrazovky (šlo snad dokonce o televizní debut Josefa Dvořáka a to v rolích, které kdysi Karl Valentin ztělesňoval).
V roce 1978 vydala Valentinovy scény a monology také Dillia, pod názvem „Jdeme do divadla“. Nu a dneska se s texty tohoto legendárního německého komika a kabaretiéra můžete seznámit i vy. (Valentinovy texty tehdy pro Kvítko přeložila Šárka Tyrolová.)

2 x KARL VALENTIN

MILOSTNÝ DOPIS
Milý miláčku!
Rukama, které pláčou, beru do rukou pero a píšu ti. Proč jsi tak dlouho nenapsal, když jsi přece onehdy napsal, že mi napíšeš, když ti nenapíšu já. Můj otec mi včera rovněž napsal. Píše, že by ti rád napsal. Tys mi ale nenapsal ani slovíčko o tom, že by ti měl napsat.
Kdybys mi aspoň slůvko o tom napsal, že ti můj otec hodlá napsat, tak bych mu mohla napsat, že jsi mu už chtěl psát, ale neměl jsi na psaní bohužel čas, jinak bys mu byl už zcela určitě napsal.
S naším dopisováním je to moc smutné, protože jsi mi neodepsal ani na jediný dopis, který jsem ti napsala.
Kdybys nemohl psát, to by bylo něco jiného, pak bych po tobě nechtěla, abys psal. Ty ale psát můžeš a přesto nepíšeš.
Končím své psaní a pevně doufám, že mi už konečně jednou napíšeš, jinak je tohle poslední psaní, které jsem ti napsala. Jestliže ale tentokrát zase nenapíšeš, tak mi aspoň napiš, že mi nechceš psát a já přinejmenším budu vědět, proč jsi mi nikdy nenapsal.
Promiň mi špatné písmo, dostávám při psaní vždycky křeč do ruky. Ty samozřejmě žadnou křeč mít nemůžeš, protože nepíšeš nikdy. Zdraví a líbá Tvá N. N.

VŠE PRO ZDRAVÍ

Když tak člověk o tom uvažuje, je jízda na kole velká hloupost. Pokud se mě týče, nikdy bych na kolo nesedl, předepsal mi to však doktor. „Musíte mít pohyb, jinak budete otylý“, řekl a rukama nakreslil do vzduchu nejspíš sud. Smutně se přitom usmíval, jako by byl na pohřbu blízkého příbuzného. Začal jsem tedy jezdit na kole, abych mu udělal radost. Přišel jsem tomu opravdu na chuť teprve nedávno, když jsem se s kolem dostal pod automobil. Měl jsem ohromné štěstí, šofér byl můj dobrý přítel a hned mě poznal, takže zabrzdil právě včas. Vysvětlil jsem si to jako znamení shůry; osud tomu chce, abych jezdil dál. Kdyby tomu tak nebylo, byl by za volantem můj nepřítel. Jízda na kole mi dělá dobře. Ne každý by to vydržel, na to musí být jeden v pořádku. Svého zdraví jsem si proto začal hledět a zlepšil jsem životosprávu. To znamená, že časně ráno — někdy už v jedenáct hodin — vstanu z postele. První co udělám je to, že vykouřím pár dobrých cigár... podotýkám jenom nejlepší značky! Každý den si dám k obědu několik uzenek naložených v oleji a octě a pořádně kyselých, což je dobré na krev. To zapiju pár pivy — to je zase péče o játra. Odpoledne nasednu na kolo a šlapu, jen tak v pohodě 40 km. Když pak člověk v tom rozhicovaném stavu dosáhne cíle, jde se hned osvěžit do lokálu. Nebo ještě lépe: zchladí se v průchodu baráku, kde to pořádně táhne, a pak si zajde na pár orosených plzeňských! Jenom tímto způsobem lze získat zdravý sportovní vzhled. Podívejte se na mě — a to to provozuji teprve pár týdnů. Několik mých přátel se rovněž řídilo těmito zásadami — teď už jim vůbec nic neschází. Jenom závodů na kole se už nikdy nehodlám zúčastnit, ač jsem sklidil pár úspěchů. Ve všech jsem sice skončil poslední, nebyla to však moje vina, mohli za to ti ostatní, protože mě pořád předjížděli. Podívejte se, ten, kdo získá první cenu, je nemocný člověk — trpí stihomamem. Představa, že ho ten druhý pořád dohání, vzniká při závodění. Samosebou že dotyčný pak jede jako šílenec a musí nutně zvítězit. Z toho plyne, že jenom nemocný a vyšinutý člověk může být vítězem.
Láska k cyklistice a teoretické znalosti mě přivedly do čela cyklistického klubu „Větrný pes“, stal jsem se jeho předsedou. Onehdy jsme od podniku dostali pro náš klub novou standartu. Nádhernou standartu! A na ní bylo zlatým písmem vyšito krásné úsloví: Člověk myslí, a bůh řídí. Několik vteřin jsem hloubal a přemýšlel o tomto symbolu cyklistiky. Pak jsem si v tichosti vzal kolo, opustil jsem klub a posadil se na svou mašinu. Zkřížil jsem ruce, nos sem hrdě namířil k nebi a rozjel se, aniž bych řídil. Ujel jsem pouze 5 metrů. Narazil jsem na roh jednoho domu a zřítil se na zem. I přes menší zranění jsem v sobě nalezl sílu usednout opět na kolo, od té doby však řídím jenom já sám.
Jízdu na kole pěstuji už od útlého mládí. Jako dítko sotva devatenáctileté jsem se rozhodl, že pojedu na své tříkolce do Kolína. Spočítal jsem si, že při hodinové rychlosti 4 km a za příznivého větru bych tam mohl dorazit za dvanáct dní. Mohl jsem však odstartovat až pozítří, protože jeden den trvalo loučení s rodiči a loučení se snoubenkou jednu noc.
Jen já sám jsem se nalézal na místě startu, nikde žádný zástupce úřadů ani starosta. Počasí bylo báječné — málem krásné. Mírný větřík profukoval paprsky kol mého přespolního stroje. Směle jsem vyskočil na ocelového oře, poslední pohled jsem vrhl k domovu, a už můj vehikl rozrážel atmosféru. Po půl hodině rychlé jízdy jsem zastavil. Protože jsem kolo při občerstvování musel nechat venku, opatřil jsem je velkým plechovým štítem: Prosím neukradnout! — Ukradli i ten štít! Do Kolína jsem se však dostal ještě týž den. Vlakem. Vše pro zdraví!

(Příští sobotu: Jiří Štuchal)
  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde


Copyright © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 05. 2009.