Karel Čapek: Kam jde Československo?

Této otázce lze rozumět dvojím způsobem: buď do jaké budoucnosti jde náš stát s námi všemi, nebo za čím jde a jaký cíl klade sobě i nám všem. Na tu první otázku nemohu odpovídat, nejsa prorokem z povolání; ale odpověď na otázku, za čím jdeme, zahrnuje do jisté míry také odpověď na otázku, co s námi bude. Naše budoucnost záleží totiž do valné míry na tom, oč usilujeme a jaký sobě ukládáme cíl. Myslím, že samozřejmá odpověď na tu otázku je: že se chceme udržet jako národ, jako stát a jako demokracie. Chceme žít, chceme žít svobodně a po svém způsobu; ta životní vůle je samozřejmá a nepotřebuje žádného důkazu. Ale zároveň je to při naší zeměpisné a politické poloze těžký úkol, který vyžaduje a bude vyžadovat napětí všech sil. Stálo nás mnoho práce a houževnatosti, abychom se udrželi jako národ mezi národy; dnes už víme, že je ještě těžší uhájit se jako stát mezi státy.

Chceme-li změřit své vyhlídky v tom směru, podívejme se na jednu složku, která bude hodně rozhodovat v tom našem ustavičném boji o bytí: podívejme se na naši národní náturu, na povahu našeho člověka. Všimněme si našil lidí v cizině: jsou to většinou nadprůměrně šikovní, vytrvalí a samostatní lidé; dovedou se vytáhnout a ukázat, co umějí. Jsou z nejlepších dělníků v Americe; všude po světě vynikají jako krejčíři, jako zahradníci, jako mistři v povoláních, která vyžadují obratnosti a důmyslu. Ukazuje se, že český typ člověka je nadaný, praktický a ctižádostivý, zejména tehdy, když může a musí měřit své síly s jiným prostředím a jinými národy.

Mohl bych uvést mnoho příkladů, jak se naši lidé, kteří v cizím prostředí a ostré soutěži světa vynikli nad průměr, vrátili potom domů a přestali vynikat. Už si nedali na sobě tak záležet a spokojili se s výkonem polovičatým. Řekl bych to tak, že obyčejně hospodaříme špatně se svým nadáním; kdybychom opravdu chtěli, dovedli bychom pracovat líp a vyniknout nad to, s čím se spokojujeme. Je v nás podivná malomyslnost, jako bychom věřili, že to, co děláme, je pro nás a naše prostředí dost dobré a nemusí být lepší. Neklademe sami na sebe tak vysoká měřítka, jaká bychom mohli, a nežádáme ani na druhých tak dobrý výkon, jakého by byli schopni. Často se zdá, že u nás ani není dost poptávky po nějakém vynikání; nežádáme to na lidech a pohlížíme skoro s nedůvěrou na ty, kteří usilují o něco víc než o průměrný výkon. Nadaní lidé se u nás až příliš často potkávají s překážkami, které neleží v poměrech, nýbrž v lidech a v jejich nevůli ocenit vyšší výkon. Jsou u nás továrny, které vyrábějí své nejlepší zboží jenom pro cizinu, prý proto, že na domácím trhu není žádáno. Zkrátka zdá se, že náš člověk, pokud se přímo nebije v soutěži s ostatním světem, slevuje příliš mnoho na svých nárocích na sebe i své prostředí.

Podívejme se na to, jak dalece se tato povahová vlastnost rýmuje s naší situací ve světě. Ještě si dost neuvědomujeme, že při své zeměpisné a politické exponovanosti se nacházíme v ustavičném a nuceném stavu soutěže s ostatním světem. Politicky, jako národ a stát uprostřed Evropy, jsme ve velkém měřítku to, co je v malém měřítku český dělník nebo řemeslník v rozsáhlém cizím světě. Jsme v situaci člověka, který buď bude přitlačen bez okolků ke zdi, nebo sebere své síly, aby ukázal, co dovede. Nebo řekněme, že jsme jako malý krámek mezi obchodními domy. Aby se takový malý krámek udržel, musí mít na skladě jenom to nejlepší zboží. Nejsme v té situaci sami: podívejme se na Belgii, Dánsko, Holandsko nebo Švýcary, a hleďme se poučit, čím se udržely. Myslím, že tajemství jejich poměrného úspěchu je ve výtečné jakosti práce i organisace. Dát každému našemu člověku. Ať je na kterémkoliv místě, vědomí, že chtěj nechtěj musí svou prací soutěžit s celým světem - pak by, nepochybujme o tom, ze sebe dostal celou svou vrozenou šikovnost a ctižádost, a nezůstal by za nikým druhým. Dobře a plně využít svých prostředků a darů, to je nejlepší, co můžeme udělat pro svou úchovu. Jenom se nespokojit s ničím polovičatým, nedotvořeným, ať je to v hmotné práci, v kulturní tvorbě, v organisačních opatřeních nebo v politice. Přitom si klást ustavičnou otázku, zda bychom v té věci nedovedli vykonávat víc a líp.

Znovu se vracím k typickému osudu českého člověka ve světě: že většinou se snaží vyniknout nad průměr. Tážu se, není-li to proto, že je osamělý. Náš člověk, ponechán sám sobě, má vrozenou vůli vynikat; naše společnost má té vůle, jak se zdá, daleko míň. Jakmile děláme něco dohromady, děláme to těžkopádně a vypadá to, jako bychom hleděli jeden druhém uspíš překážet. Jsme většinou slabí v tom, čemu Anglosasové říkají team-work, společná práce mužstva; chybí nám, abych tak řekl, ctižádost kolektivní, radost z toho, že nejen já, ale my všichni jsme chlapíci. Ale vždyť přece veškerá politika i sám stát je takový team-work; nenaučíme-li se té solidaritě výkonu, nenaučíme se nikdy dělat dobře politiku a řídit stát. Všimněte si, jak často se u nás dobrá myšlenka umoří tím, že o ní spolurozhodují druzí, místo aby se naše síly sčítaly, paralysují se navzájem... Pro ten nedostatek pracovní solidarity se často zbytečně snižuje naše výkonnost a zhoršuje její kvalita. Oč víc a oč líp bychom pořídili, kdybychom se do mnohých věcí dovedli zapřáhnout společně. Je to zase špatné hospodaření s prostředky, vážeme-li navzájem své síly, místo abychom pracovali s jejich součtem. Naši otcové té chybě říkali nesvornost; dnes to můžeme střízlivěji jmenovat nedostatek racionalisace ve veřejné a politické práci.

Jiný doklad toho, jak málo umíme užívat daných prostředků, je majetek, jak u nás vypadá. Vcelku jsme bohatší národ než mnoho jiných, nenáležíme mezi ty nejchudší; i když je mezi námi málo obrovských majetků, můžeme říci, že od předválečných dob se počet zámožných lidí rozmnožil. Vidíme také, že do značné míry stoupla životní úroveň velmi mnoha lidí; ale naprosto není vidět, že by stouplo i to, co lze nazvat kulturní a sociální službou majetných vrstev. Například: přibylo tolik lidí, majetků, a přece stěží dovedem udržet kulturní instituce, které kvetly v našich chudých a provinciálních poměrech předválečných, jako divadla, koncert a tak dále. Přibylo málo dobrovolných dotací na účely humanitní. Nově získaný majetek se nenaučil konat svou veřejnou službu, která by jej do jisté míry ospravedlnila. Z hlediska veřejných zájmů jsou to prostředky málo nebo špatně využité. Ani v době největší konjunktury jsme nepozorovali, že by u nás majetkový vzestup nechával po sobě trvalé a veřejné hodnoty. O tom úkazu by se dalo říci ledacos; tady jej uvádíme jako doklad, že vcelku je u nás dost prostředků a sil, ale nedostatečně využitých k obecnému prospěchu. Mohli bychom víc pořídit i ze svého nadání i za svůj národní důchod. V obojím směru nehospodaříme dost dobře se svými skrovnými silami, kterých jako malý národ nemáme nazbyt.

Řekli jsme si, že Československo jde především za tím nejpřirozenějším a nejnutnějším cílem: aby se udrželo. To není úkol, který mají na starosti jenom vojáci a státníci; my sami a každý z nás musíme být schopni soutěže s ostatním světem. Chceme-li se ve světě udržet jako národ, jako stát a jako svobodná demokracie, musíme stejně dobře, ne-li lépe pracovat a vyrábět jako ti nejlepší ve světě: tvořit stejně dobré, ne-li lepší hodnoty duchovní; být stejně dobře, ne-li lépe organisováni; být stejně dobrou, ne-li lepší vlastí komukoliv a stejně dobrým, ne-li lepším řádem sociálním, jako kterákoliv jinde uskutečněná sociální koncepce. V ničem se nesmíme spokojit s pouhou polovičatostí. Naše vlast nemůže růst v prostoru a nemůže početně překročit populační vzestup, který je jí dán přírodou; jediné, v čem nám není dáno mezí, je národní kvalita a výkonnost. Nemůže růst do šíře, jediná cesta vývoje, která je nám otevřena, je cesta nahoru, ustavičná cesta k lepšímu, k co možná nejlepšímu. Československu je jako jediná životní možnost uložen vývoj kvalitativní, proto tolik záleží na tom, abychom my všichni ze sebe dostali to nejlepší a nejschopnější, což také znamená, abychom hleděli v sobě i v našem prostředí překonat vše, co tomu překáží.

Listopad, 1934