Karel Čapek: Anesthesis

Ve své utopii „The Brave New World“ nám vedle jiných luzných vyhlídek líčí Aldous Huxley, jak to bude mít budoucí lidstvo snadné s pozemskými starostmi; spolkne se prostě pilulka úředně dostávaného preparátu „somy“, jež okamžitě opatří zkormoucené duši zapomenutí. Přiznám se, že když jsem toto četl, styděl jsem se za budoucnost a rozhostilo se ve mně cosi jako vděčnost za to, že žiju v pradávné, primitivní a hrdinné přítomnosti.

Ale kdyby se nějaký lidský tvor z pravěku nepříliš odlehlého přišel podívat na nás, měl by možná podobný pocit. Snad by shledal, že odvěká lidská potřeba odpoutání a zapomenutí už nedochází svého úkoje jen výjimečně, nýbrž stala se prostě denní potřebou. Rádio, film, sport, lehká atletika a divadlo - vždyť to jsou vlastně také jenom drogy, které lidé berou, aby zapomněli na tíhu a starost života. Snad by takový návštěvník z minulých dob na první pohled nepostřehl, že největší spotřeba těchto prostředků se nenalézá právě tam, kde se té tíhy nese nejvíc; snad by se proto domníval, že se dnešní lidé vcelku něčím tuze a vytrvale žerou když tak horlivě hledají únik ze své vlastní tísně. Teprve ponenáhlu by na to kápl, že obecenstvo, které konsumuje maximum těchto prostředků, neuniká nějaké trýzni nebo konfliktu, nýbrž něčemu jinému: prázdnotě a nudě. Že se lidé odpoutávají vlastně jen sami od sebe; že se pokoušejí zapomenout vlastně na svůj životní normál. A tu by se ten člověk z minulých časů patrně zasmušil nad tím, co vidí.

Pokud máme doklady o minulých dobách (jako například o devatenáctém století), zdá se opravdu, že konsum těch kulturních anesthetik se od těch časů nějak zmnohonásobil. Předně, rozumí se, nebylo tehdy tolik příležitostí; ale nesporně nebylo také té habituální potřeby. Když si vzpomínám na lidi, kteří obklopovali mé dětství, mám dojem, že se nesnažili zapomenout na svůj osobní život, naopak, že si ho byli náramně vědomi a trvali na něm až komicky důstojně a důležitě. Že neměli nutkání přenést se přes meze svého všedního života, ale zato dbali, aby své místo vyplnili důkladně a bytelně. Zdá se mi, že se vůbec nenudili; ale pokud vím, pořád něco dělali, a když odpočívali, používali sebe samých, svého rozumu, své rodiny, svých přátel. Nehledali odpoutání, nýbrž připoutání. Člověk by řekl, že je nadobro saturovalo, že žijí, jak žijí a co dělají; i nebylo jim třeba úniku. Žili těžce, ale nějak sebevědoměji; své povolání nesli jako trvalou hodnost, ne jako špinavou dřinu, na kterou je lépe zapomenout. Nechci je vynášet, ale zdá se, že byli šťastnější a prožili svůj život silněji a bděleji. Měli ze svého života víc, protože jim nebyl předmětem zapomenutí a odpoutání.

Co tam, to tam; nač o tom marně mluvit. Jde o to, je-li dnešní výroba hromadné anesthesis biologicky a sociálně účelná. Nechceme zajisté kazit žádnou legraci a přejeme každému jeho potěšení; ale předně anesthesis není žádný pravý špás; i k tomu, abychom se hluboce veselili, je třeba bdělosti. A za druhé: anesthesis není léčením choroby, není řešením konfliktu, nevede nikam dál. Biologicky lépe je cítit, že nás něco bolí, a kurýrovat to, pokud to umíme. Sociálně lépe je nezapomínat, kde nás tlačí bota, a myslet na to, jak ji zout nebo předělat. Kulturně lépe je neunikat vlastní prázdnotě a hledět ji zaplnit něčím kloudným.

Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samotným. Žít je nudno; jděme do biásku. Pozorovat lidi je matoucí; pojďme pohlížet na jejich stíny. Stalo se potřebou odpočinout si od života, být vedle skutečnosti; v jádře je to kouření dýmčičky s opiem. Chodíme se dívat na zápasy; to nás zbavuje vnitřní nutnosti zápasit sami. Hledáme v novinách, co je nového; následkem toho už nemáme své vlastní oči pro to, co je nového ve vesmíru. Co všechno se vymyslelo jen proto, aby se nemuselo myslet! Říká se, že náboženství je opium pro lid; ale i politický chiliasmus, diktatura, demagogie jsou opiáty pro lid: zbavují jej odpovědnosti, osobní snahy a těžkého úkolu myslet a soudit.

Ale ne, žádného návratu není; není-li něco v pořádku, je jediný prostředek posvítit si na to. Například se jednou celým svým rozumem podívat na to, jak pitomá a nicotná je většina toho, co jsme si zvykli považovat za kratochvíli. Vzbouřit se proti ohlupování, které si kupujeme jako zábavu a zapomenutí. Shledat, že je to vlastně nedůstojné a že nás to ponižuje. Na to není třeba než obyčejného rozumu. Koneckonců víme skoro všichni, že to, čím zabíjíme svou nudu, je hloupé a věčně stejné; ale chováme se k tomu shovívavě a dáváme najevo, že jako neklademe větších nároků na pouhou kratochvíli. Ale řekněme si, že život přese vše je tuze cenná věc a že následkem toho i ta kratochvíle si zasluhuje trochu naší vážnosti. Bavme se cele, s vynaložením plného intelektu: shledáme potom, že k tomu je zapotřebí myslet, poznávat, kutit, s něčím se potýkat, něco tvořit - zkrátka být aktivně při věci; a přestat být pouhým obluzeným divákem.

4.ledna 1933

Karel Čapek by dnes byl víc než překvapen, kdyby viděl jak se v tomto směru nepříznivě vyvíjí doba pozdější, k čemu se dnes upínají lidé, co vše se přijímá jako „zábava nebo kratochvíle“. Ta úžasná primitivnost a plytkost námětů, scénářů, filmů, televizních programů - dnes silně maskovaná technickými prostředky.

Zástupy uměle vytvářených „celebrit“, které často vykazují příbuznost spíše s „tenebritami“, ovšem načančané a primitivně duchaplné, se stávají určitým vzorem důvěřivým divákům. Pohodlnost a prázdnota se snoubí v tomto nereálném světě, postaveném na rutinní „chlebařině“ a ždímání námětů do krajnosti.

Kdyby dnes musel Shakespeare nebo jiný autor, hodný toho jména, psát pro tyto zábavní prostředky, žil by v pohodě, jakmile by pochopil podstatu tohoto umění. Richarda III., Othella, Romea a Julii, Krále Leara a dalších trháků by „levou zadní“ proměnil v seriály nejméně o 26 až 52 dílech, stačilo by to jen rozmělňovat a natahovat dialogy k obrazu užvaněné současnosti - a kde nestačí slovo, nastoupí na pomoc rafinovaně zdržující kamera, hudba, kostýmy, nekonečné titulky. Mohlo by se poukazovat dále, ale je to k ničemu, pokud jsou to novodobá „šidítka“, zastupující onu pilulku „somy“, o níž se pánové Huxley a Čapek ve své době zmínili.

 

A pokud si o ně říkají prázdnota, lenost i strach být se sebou samým a s jinými lidmi „an sich“, tady a teď...