Eva Vlachová: Vytoužený čas
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Myslím tím samozřejmě čas prázdnin, ty báječné dva měsíce, kdy děti nemusí ráno brzo vstávat, kdy je rodiče nemusí tahat z postele a učitelé si první hodinu výuky nemusí zoufat, že snad, probůh, půlka třídy ještě spí. Jistě, že to není právě jen v tom vstávání. Všichni jsme chodili do školy a možná právě proto jsme občas přesvědčeni, že škole a školství musíme zcela samozřejmě rozumět. Tím se ovšem dopouštíme hlubokého omylu. Pokud člověk nemá vlastní zkušenost, co znamená stát před třídou tak dvaceti až třiceti dětí (věk už dnes nehraje takovou roli), vůbec netuší, oč vlastně jde. Vím o čem mluvím.  Vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži v jedné pražské škole a pokud mne paměť neklame, byla to 6. B. V té základní škole jsem tehdy měla miniúvazek při kanceláři hospodářky – něco mezi písařkou a pokladní. A došlo na nejhorší – toho jara chřipková epidemie nesklátila žactvo, nýbrž učitele. Situace byla natolik kritická, že suplovali pomalu všichni zaměstnanci starší 18 let. Ani já jsem nebyla ušetřena. Byla jsem mladá, nějaké ideály mi také ještě zbyly a vzpomínka na dětskou touhu býti učitelkou byla ještě dost živá. (Nezapírám, že v ní nebyl jen altruismus, ale i fakt, že jako učitelka bych měla rok co rok prázdniny). Hodina zeměpisu mi taky nepřipadala příliš obtížná, když nic jiného, použiji starý trik – orientaci na mapě. Podrobností o průběhu hodiny netřeba. Odnesla jsem si poučení, že i špatná zkušenost je zkušeností dobrou. Dětský sen byl pohřben navždy. Vězte, že děti neočekávají dychtivě svého pedagoga, aby se dozvěděly novinky o rozloze Asie, o větné skladbě, o rovnicích či o Darwinově teorii o vzniku druhů. Jistě se mezi nimi najdou i jedinci, které alespoň něco z výše citovaného zajímá, ale ti svou touhu po vzdělání před většinou pečlivě skrývají. Proto je hodina strávená ve třídě, tzv. za katedrou, pro laika nejen vyčerpávající, ale i poučná. Pochopila jsem velmi rychle, že správný učitel musí mít pevné nervy, přirozenou autoritu, nebeskou trpělivost, herecký talent a samozřejmě vědomosti. Po této zkušenosti mi bylo naprosto jasné, že kantorům opravdu není co závidět. Můžete namítnout, že jedno „ochomýtnutí” kolem katedry je dost málo na zobecnění, ale mívala jsem možnost dosti zblízka sledovat školní „cvrkot” a mohu zodpovědně prohlásit, že zatímco děti od půli května cítí prázdniny, jako kůň větří vodu, a tudíž finišují do závěru školního roku plny energie, učitelé do cílové rovinky v podobě závěrečné klasifikační konference klopýtají vyčerpáni jako po maratónském běhu. Když pak vidíte učitelku či učitele obtížené 30. června květinami od žáků, můžete si být jisti, že si tyto voňavé dárky skutečně zasloužili. Takže není od věci popřát krásné prázdniny nejen všem školákům a studentům, ale také jejich kantorům… |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 06. 2009.
