Eva Vlachová: Obyčejný symbol / Nezapomeňte si vzpomenout

Rubrika: Literatura – Fejetony

Fejetony naší Evy

Milí přátelé,
dnes posílám dva trochu nostalgické fejetonky, za to jsou oba osobně prožité a věřte, že velmi hluboce. S panem Jelénkem, ve zmiňovaném druhém příspěvku, jsem jeho problém řešila a radost z toho, že se nám společně povedlo najít odpověď na jeho otázky, nám osladila i ten smutný konec. Pozitivní na tom je, že stále ještě jsou na světě lidé, kteří prostě j e n pomohou...
Velmi vás zdraví  
vaše Eva 

Obyčejný symbol

Zase je listopad. Národní třídou se natahují od Vltavy chapadla mlhy. Tramvaj, přijíždějící přes most z Újezda, se z nich vynořuje jako přízrak. Časné ráno, tma a lezavý chlad nejsou zrovna ideálními podmínkami na procházku. Přesto vystupuji u Národního divadla, je brzo a do práce to v pohodě stačím. Mám totiž tady, na „Národní“, k vyřízení takovou malou soukromou záležitost.

Před lety jsem tudy také šla takhle poránu. Chvátala jsem, kousek odtud totiž bydlel můj tatínek, který ve svém důchodovém věku a s těžkou srdeční chorobou příliš ohnivě prožíval události toho podzimu. Strach o jeho zdraví ve mně potlačil jak obavy, tak i nesmělé naděje, jeho pevné přesvědčení, že teď se konečně něco změní, mi připadalo skoro absurdní. Na rohu Národní třídy a Spálené, u tehdejšího Máje, postávaly hloučky uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti, vypadalo to, jako by se sem slétlo hejno krkavců. Atmosféra jako ze známého horroru Ptáci. Přidala jsem do kroku a radši jsem se dívala pod nohy, připadalo mi, že jen čekají na svou příležitost. A pak jsem ji uviděla. Ležela u obrubníku a vypadala opuštěně. Byla úplně obyčejná a přesto výjimečná. Teniska, potřísněná krví.

Stává se nám, že zapomínáme. Že zapomínáme na věci nepatrné i na velké, ba přímo dějinné události. Ankety, které se čas od času objeví v tisku či televizi na téma – víte, co dnes slavíme? – mluví jasnou řečí. Letošní výročí 17. listopadu si ale jistě připomeneme. Budou se klást věnce, zapalovat svíčky, bude se rekapitulovat. Na Národní třídě se sejdou lidé a možná přijde i ten, jenž tehdy ztratil při útěku před obušky tenisku. Tak mě napadá, jakou obuv teď asi nosí.

Mnozí z nás si vybaví tehdejší události. Já si je připomínám tady – na rohu Spálené a Národní třídy, naproti bývalému Máji. Znovu ji vidím, botasku v chvatu ztracenou, celou od krve. Znovu se mi vybavuje ten podivný, dříve nepoznaný pocit číhajícího nebezpečí, který člověku zdvihá takové ty kratičké vlasy vzadu na krku. A znovu se mi zdá, stejně jako tehdy, že v dálce slyším dusot prchajícího davu… Davu mladých lidí, kteří na svém útěku ztráceli nejenom boty, ale i iluze.

A ještě dnes se stydím. Za to, že my, příslušníci tehdejší střední generace, jsme tam s nimi nebyli. S našimi dětmi, kterým tak mnoho dlužíme. A dlužíme dodnes…

Nezapomeňte si vzpomenout

Ranní vstávání do tmy a chuchvalce mlhy za oknem. Posledních pár barevných listů na stromech, rudnoucí šípky a zvláštní vůně tlejícího listí. Je tu dušičkový čas. U květinářství se objevily chryzantémy, věnečky a chvojí. Připomněly nám, že je na čase na blízké, kteří nás opustili, nejen vzpomínat, ale i upravit jejich poslední příbytky. Oni jsou s námi vlastně pořád, nepřestali být naší součástí, ale čas navštívit je, si někdy jen těžko hledáme…
Díky takto koncentrované nostalgii se mi vybavil příběh dvou mužů. Pan Jelének a pan Vašátko, oba už ve věku, kterému se tak příhodně říká podzim života, se seznámili před několika lety v lázních. Zatímco pan Jelének je Vinohraďák se vším všudy, s tím pravým „šmrncem“ člověka z města, s přáteli a známými, pan Vašátko, žijící léta v okrajové čtvrti Ostravy, je osamělý a možná i maloučko zatrpklý. Ale seznámení s panem Jelénkem na něj má, zdá se, osvěžující vliv. Společné procházky, posezení v lázeňské kavárničce, vyprávění příběhů, které, jak byl přesvědčen, už nikoho nemohou zajímat. A vida, teď je tu člověk, kamarád, který nejenže se skutečným zájmem naslouchá, ale i rozumí. Vždyť i ty jeho se odehrávaly na pozadí téže doby. Konec lázeňského pobytu nebyl ovšem koncem jejich přátelství. Dopisy a pohlednice, vyměňované mezi Prahou a Ostravou, svědčí o tom, že si ti dva ani zdaleka nedovyprávěli své životní osudy, že pořád ještě mají co říci nejen k minulosti, ale i k současnosti. Dopisy pana Vašátka byly dlouhé a obsažné a panu Jelénkovi přinášely velkou radost.

Ale najednou se něco přihodilo. Poslední pohlednice z Ostravy přišla před Vánocemi. Pan Vašátko přeje k svátkům a píše, že se necítí dvakrát dobře. Pan Jelének je znepokojen a okamžitě odepisuje. Odpověď nepřichází. Další dopis putuje do Ostravy už doporučeně. Vrací se zpět. To už je opravdu divné. A tak, pln starostí, píše pan Jelének další doporučený dopis. Ví, že pan Vašátko bydlí sám, že nemá blízké příbuzné ani přátele. Ale spoléhá na lidskou dobrotu a tak, možná naivně, ale o to upřímněji, píše na zadní stranu obálky:„Vážená paní doručovatelko, mám velké obavy o pana Vašátka. Píšu už druhý doporučený dopis, ten první se mi vrátil zpátky. Prosím Vás, jestli pan Vašátko nebude doma, požádejte jeho sousedy, aby mi dali vědět, jestli není v nemocnici. Poštovné jim rád uhradím! Předem Vám děkuji za Vaši ochotu“. Zda si paní doručovatelka jen nevšimla úpěnlivé prosby, nebo si řekla, že to není její věc, se už asi nedozvíme. Dopis se vrátil a pan Jelének zůstal v nejistotě. Jak zjistit, co se příteli stalo? Je v nemocnici, nebo snad zemřel? Pátrání se soustředilo na ostravské pošty a pak na městské úřady. Pokud byl pan Vašátko sám a nemocný, jistě pobíral nějaké dávky, chodila k němu třeba pečovatelka…

Další dopis pana Jelénka tedy putoval na úřad v Ostravě. Možná si řeknete, že se tam prostě mohl rozjet. Ale po něj to byla až ta poslední možnost. Na tak dlouhou cestu se opravdu necítil dost silný. Naděje, že se dozví něco o přítelově osudu, byla sice malá, ale přeci jen doufal. A skutečně se dočkal. Za čtrnáct dnů poté, co poslal svou naléhavou prosbu, se mu ve schránce objevil dopis s hlavičkou úřadu. Pracovnice oddělení sociální péče píše stručně, ale s citem. Zdá se, že i ji příběh dvou starých mužů hluboce dojal. Pan Vašátko krátce po Novém roce zemřel…

A tak má pan Jelének alespoň jasno. Jeho kamarád na něj nezapomněl. Ani on nezapomene a na Dušičky si ho připomene nejen on, ale možná i ta paní z Ostravy. A zcela i určitě já…

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 11. 2007.