ZPOVĚDNÍCI (7) Petr: Začněte se pomalu připravovat...

Rubrika: Exkluzivně

 
ZPOVĚDNÍCI
   

Exkluzivní internetová kronika těchto dnů, v níž se navzájem osobitě zpovídají dva zralí padesátníci - Zita a Petr - a odhalují tak čtenářům celou řadu problémů lidí středního věku na pozadí svých vlastních životních osudů. Příběhy našich zpovědníků se odehrávají na neviditelné hranici mezi každodenní realitou a lehce mystifikující literární fikcí.
Autor "zpovědníka" Petra je postavou veřejně známou, neboť se za ní skrývá vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký, zatímco autorka "zpovědnice" Zity si přeje zůstat v anonymitě. Budiž jí to v zájmu zpovědního tajemství dopřáno....

Předchozí díly ZPOVĚDNÍKŮ

ZPOVĚDNÍCI (7)  Petr: Začněte se pomalu připravovat...
pondělí 29.6.2009
Milá Zito,
když jsem Vám v minulém dopise odhalil svůj žebříček životních hodnot, bylo mi jasné, že se kolem tohoto tématu strhne posléze zajímavá debata. Ono je to téma natolik živé, proměnlivé a nádherně vzrušující... A já jsem navíc přesvědčen o tom, že by se jím lidé měli zabývat velmi často, hlavně pak v poloze opravdového uvědomování si těchto životních hodnot.
Psala jste mimo jiné i o zdraví, o tom, že právě zdraví je pro Vás teď hodnotou číslo jedna, zatímco v mládí jste ho považovala za pouhou frázi. I já jsem samozřejmě o zdraví přemýšlel velmi silně, ale jeho hodnotu jsem mu ve svém žebříčku přiřadil z úplně jiného úhlu pohledu. Možná Vás to bude zajímat....
Tím, jak neustále sledujeme v televizních zprávách a ve filmech různá neštěstí, kdy lidé přijdou o své zdraví a jsou upoutáni doživotně na lůžko, nebo když leží v nemocnicích a v sanatoriích a vyrovnávají se s následky jak vážných chorob či zranění, tak především se svým dalším přístupem k životu, napadne mě pokaždé otázka, jak bych se s tím asi vyrovnal já sám – být na jejich místě?
A právě tehdy mám tendenci znovu posuzovat a přehodnocovat svoje životní hodnoty optikou představy, jako bych o své zdraví už přišel. Neřeším tedy stav zbožného přání ve smyslu přeji si být zdravý (což si přeje logicky každý), ale spíše co mě udrží při životě, pokud bych – nedejbože – o své zdraví přišel. Přijít o zdraví (i o život) je totiž v dnešním světě dílem sekundy, aniž by pro to člověk musel sám cokoli dobrovolně udělat. A co pak?
Hlavně proto jsem na první dvě místa svého žebříčku dal takzvané „záchranné hodnoty“ před jakoukoli ranou, která mě v životě potká, a to zaprvé - mít práci, která mě baví, a zadruhé - mít víru v sebe sama.
Byla by to totiž jen a jen práce, která by mi pomohla nezbláznit se z toho, co se stalo, a opět by to byla jen a jen práce, kdo by mi nejspíš mohl dodávat víru v sebe sama, abych byl schopen sám sebe přesvědčit, že zas bude líp.

Myslím, že kvalita člověka se nejlépe pozná a projeví v mezních situacích, kdy je osudem k čemusi neblahému přitlačen, kdy nemůže přemýšlet a jednat na efekt pro své okolí, kdy je mu prostě už docela jedno, co si o něm kdo myslí, protože jemu jde o vlastní existenci na tomto světě.
Opět od těchto úvah zcela úmyslně odstřihuji podporu rodiny a přátel, která je sice obrovsky důležitá, ale ať už ji člověk má či nikoli, pokaždé nakonec skončí sám se sebou a se svými myšlenkami ve vlastní hlavě.
Tvrdím, že nedokáže-li člověk vyjít sám se sebou, nedokáže vyjít s nikým na světě.
Jsem-li sám sobě protivný a nemám se rád, nemohu mít a nikdy ani nebudu mít rád jiné lidi.

Ať chceme či nechceme, vždycky podvědomě hodnotíme ostatní lidi podle svých vlastních hodnot bez ohledu na to, jaká je doba, jaké jsou zažité konvence a v jakém morálním stavu se nachází společnost, v níž žijeme.
Je nepochybné, že tyto hodnoty trvale kopírujeme, přebíráme a více či méně dobrovolně sdílíme, a že ony se neustále vyvíjejí na základě životních etap, kterými procházíme. A my je stále „brousíme a hoblujeme“ skrze sebe sama, neboť každý z nás je originálním výtvorem přírody, individuem s pečetí jedinečné, neopakovatelné osobnosti.
 
Přišel jsem na to, že jakmile dáte komukoli za úkol, aby napsal něco sám o sobě, tak drtivá většina lidí okamžitě začne hrát hry. Jakýsi ďáblík v nich jim našeptává, že musí udělat něco pro to, aby ostatním nakukali, že jsou lepší a dokonalejší, než jací opravdu jsou, že musí zakrýt určité skvrny na kráse, které jim kazí ideální profil.
A naprosto stejné hry hrají, když dostanou za úkol sestavit svůj žebříček životních hodnot. Kdyby svého ďáblíka spláchli do záchodu a byli opravdu upřímní, nepochybuji o tom, že by se vždycky na vrcholu svého žebříčku objevili oni sami, jejich úzce zaměřený osobní zájem, jejich potlačovaná ješitnost, jejich touhy a sny.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že každý z nás myslí jen na sebe. Kouzlo je v tom, že čím jsou lidé starší, tím dokonaleji dokáží tento fakt skrývat, respektive přesvědčovat všechny kolem včetně sebe samého, že tomu tak není.
Možná je to vše způsobeno tím, že lidé přestali chodit do kostela zpovídat se svému zpovědníkovi. Tomu si nejspíš netroufli lhát, protože měli jakousi „boží jistotu“, že právě on je povinen zachovat zpovědní tajemství. Tím, že svému Bohu svěřili svá nejniternější tajemství a bylo jim posléze odpuštěno, si zpětně uvědomovali, že hřešit se nemá. Možná si říkali, že se tak stalo proto, že málo bojovali sami se sebou. Proto se po odchodu z kostela snažili podobného hříchu vyvarovat a tím se v podstatě stávali lepšími. Každopádně zpověď měla pro člověka vždy ozdravný účinek.
Já jsem ateista a do kostela chodím jen náhodně, především coby ctitel krásy všeho neuchopitelného, čemu nerozumím a co nade mnou ční do chrámové výšky, aby mě donutilo zamyslet se nad vlastní malostí a nicotností problémů, které řeším buď dobrovolně, nebo je prostě řešit musím. Nejspíš i proto byly kostely, chrámy a katedrály stavěny v tak nepředstavitelné monumentalitě: aby si obyčejní smrtelníci uvědomovali ony propastné kontrasty v hodnotách pozemských a nadpozemských.
 
Milá Zito, zmínil jsem se o tomto citlivém tématu zcela záměrně, protože já sám dnes – po několika vzájemných dopisech – začínám brát naše zpovídání jako určitou formu návštěvy svého „ateistického chrámu“.
Přestože vím, že mi Vy sama nemůžete dát žádné rozhřešení, a přestože se modlit neumím a ani se to nechci naučit, stává se pro mě naše psaní SKUTEČNOU ZPOVĚDÍ s vědomím, že tím nejdůležitějším, kdo naše vzájemné zpovědi poslouchá, není ten na druhé straně okénka zpovědnice-dopisu, ale především lidé, kteří nás čtou. Lidé, které netradičním způsobem nutíme zamýšlet se nad našimi slovy, které možná nutíme přemýšlet o sobě samých, o svých názorech, myšlenkách a činech. A to považuji za důležité a přínosné.
Dokud si totiž sami v sobě nevyřešíme své vlastní otázky, nebudeme šťastní a spokojení, ať už je nám padesát, sedmdesát nebo třeba jen dvacet let.
A že tak my dva činíme veřejně před zraky stovek čtenářů? To nesporně berou - a ještě hodně dlouho brát budou – mnozí z nich jako nepřekonatelný problém, jako hlavní důvod, proč se k nám nepřipojí, přestože budou naše dopisy vděčně číst a přijímat jejich obsah. Věřte mi, že to není málo. Cítím to do morku kostí. Vím to!
 
Dneska jsem opět nemístně vážný
 
Ještě jsem se totiž nedostal ze spár své pracovní depky, a proto pokaždé čekám na Váš dopis a hřejivá slova v něm jako na vysvobození ze zajetí zlého démona. A tak se raději vrátím k některým postřehům z toho posledního....
 
Ani nevíte, jak rád bych se těšil z krásy některých žen, které procházejí mým životem jako horký nůž máslem. Jak se jich toužím dotknout a pocítit po letech znovu to vzrušení z neznámého opojení citukrásna. Toužím se zamilovat a možná tím překonat vlastní hradby, které si nedobrovolně stavím kolem svého srdce. Ale opravdu nemohu za to, že mě život surově mlátí po hlavě, kdykoli vystrčím svoji čupřinu dva centimetry nad úroveň kanálu, v němž právě vězím po pás ve splaškách nejen redakčních problémů.

A do toho pak přicházejí další malé nechtěné pikantérie, které mě sice dokážou rozesmát, ale zároveň už pod víčkem pálí smítko prachu, aby ho následná slza rychle smyla.
Představte si jen tuhle naprosto reálnou scénu. Jdu si koupit sako, abych nebyl považován za nevkusného šmudlu. A když ani po čtvrt hodině hledání není schopna neochotná prodavačka najít pro mě v ratejně zvíci fotbalového hřiště, přeplněné nejméně dvěma tisíci obleky, mezi nimiž by si dozajista vybral šumné kvádro i jednoruký Marťan, přiměřený kus, v němž bych se necítil buď jako bordelmamá v korzetu, nebo naopak nemohl v pohodě přivinout na prsa ještě jednoho zoufalého zákazníka, a k tomu navíc mezi řečí prohodí cosi vtipného ve smyslu, že na tučňáky tu bohužel opravdu nic nemají, musím sice sebekriticky ocenit její pohotový sarkasmus, ale zároveň si říkám, proč zrovna já tohle musím poslouchat...!?! Sám přeci dobře vím, že nevypadám jako urostlý topol, a že moje - od věčného sezení u počítače - ohnutá záda v kombinaci s typicky hloubavou chůzí přednášejícího univerzitního profesora mohou „některým ošklivým prodavačkám“ živě připomínat roztomilého tučňáka. Ale i schopnost mého sebeironického laškování má přeci svoje hranice!  :-)
 
Chápu také Vaše upřímné zděšení nad představou, že bychom se mohli osobně sejít a Vy byste přitom nemohla promluvit. Věřte mi, že i já, jakožto zapřisáhlý nepřítel neúnavného ženského tlachání bych z toho byl zřejmě nervózní, takže bych Vás nejspíš - po první hodině úlevného mlčení - sám něžně vyzval, abyste už konečně něco řekla :-))) 
Nejsem si teď sice momentálně vůbec jist, jak dlouho poté byste byla poctěna mojí vnímavou přítomností, ale s Vámi, milá Zito, bych se rozhodně snažil držet na uzdě, a v žádném případě bych nevolil opouštěcí metodu stylem „Zavřete oči, odcházím...“ Tím ovšem vůbec nechci naznačit, že bych práskl dveřmi a zmizel beze slova. To zas ne!
 
Vy totiž máte jednu obrovskou výhodu a zároveň nezpochybnitelný náskok před ostatními ženami... Že Vás bych nejspíš poslouchat mohl a dokonce i chtěl, neboť máte - alespoň v mých představách - už teď to, co mnohé z jiných žen postrádají, přestože si na ně mohu kdykoli sáhnout: můj zájem, moji pozornost a mou úctu.
Která z nich by dokázala přistoupit na to, aby si se mnou veřejně dopisovala a nechávala se dobrovolně vláčet nevyzpytatelnými bažinami mých myšlenek a nápadů, zatímco by mohla relaxovat na plovárně při lovení bronzových lelků?
No uznejte sama, že tohle si prostě zaslouží odměnu. Takže se už teď začněte pěkně pomalu připravovat na naše první osobní setkání.
Do té doby mi snad někdo ušije nové sáčko, ve kterém Vám nebudu připadat jako tučňák! :-)
 
Petr

Příště:  ZPOVĚDNÍCI (8)  Zita: ....                                                   Další díly ZPOVĚDNÍKŮ

ZPOVĚDNÍCI: OHLASY na téma STŘEDNÍ VĚK
Exkluzivní internetová kronika těchto dnů ZPOVĚDNÍCI je určena i pro vás, čtenáře Pozitivních novin. Chceme, aby tento seriál opravdu žil a dýchal lidskými příběhy ze skutečnosti, aby ho lidé vnímali nejen jako určitou literárně-mediální hru, ale hlavně jako inspiraci pro své vlastní životy. Aby zde nacházeli různorodost pohledů na věc, moudrost, filozofii, úsměvy, poučení i zábavu.     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2009.