| ZPOVĚDNÍCI (28) Dagmar: A chalupu a chalupu dostane od táty!
neděle 4.4.2010
 Tak to zpívá Kecal v Prodané nevěstě. Od nepaměti se provozuje tento výměnný obchod. Je to až k neuvěření, jak dlouho se spojení dvou lidí odehrávalo za asistence prostředníka, který měl toto své povolání jako zdroj obživy. Funguje u primitivních (pro nás primitivních) národů, ale funguje i u národů a společenství vyspělých. V podstatě jde pořád o jednu věc. Když vynechám dobu, kdy se neustále válčilo a kdy dítě ženského pohlaví nebylo žádoucí a shazovalo se se skály, byla a dodnes je žena dobrým obchodním artiklem. Bum! Už cítím tu ránu od emancipovaných žen! Jak troufalé!
Dobrá, moje generace je odkojena myšlenkou, že žena na traktoru, žena na jeřábu, u stroje apod. je ta správná žena. Socialistická žena byla navíc skvělá matka, milenka, politička a kdovíco ještě. Tak nás to učili a to se bohužel táhne s námi ženami jako koule na noze dál.
Obávám se milá Báro, že se nám to dostalo nějak do naší DNA. Máme toto všechno hluboko v podvědomí, to, co se od nás očekává a nestíháme. Prostě nestíháme. Jsme mámatáta. Chlap to vycítí a lehne si na kanape. Co by se namáhal, že? My to přece víme líp, umyjeme líp, postavíme, vyprojektujeme, odřídíme i pomilujeme... líp!
A teď během dvaceti let jsme to ještě rozšířily o vydělávání peněz, řízení firem... a chlap leží s ovladačem u televize a má už věky stejnou otázku: „Co bude k večeři?“ Jestli nějaká žena odpoví „hned to bude miláčku, jen lež!“, tak není z této planety. Muž se již nebrání myšlence být na mateřské nebo mužem v domácnosti. To zvládne, když nemusí kojit! Klidně si to udělá po svém a jde to. To jen my, někdy vzteky bez sebe, že to zvládl, hledáme na jeho snažení zbytečně mouchy.
Moje babička, Báro, říkala: devatero řemesel a žádné pořádně... já zase učím dceru: když už něco děláš, dělej to pořádně. Ale to nejde, dělat deset věcí pořádně. Den má 24 hodin a spát se musí. Co se tedy stane? Nic! Jen budeme urvané, uštvané, už nestihneme ani kadeřníka, o kosmetice ani nemluvě... zkrátka budeme na prášky.
A chlap? Seznámí se v parku se singl maminou, když venčí děti nebo psa a je průšvih! Singl mamina je vycvičená jako my a jde po našem chlapovi jako pes po kosti. Použije vše, od romantiky, až po větu, která vždycky zabere: „Pane vy jste úžasný“! A má ho.
Tak a co teď? Slzy, vyhrožování, doprošování... konec. Chlap je pryč. A co udělá žena? Když uschnou slzy a rady kamarádek jsou na draka, sedne k počítači a otevře si seznamku.
Milá Báro, jak je to legrační! V té samé situaci, ani ne sto let dozadu v těch samých končinách je povolán dohazovač. A už to jede. Vybírá se chlap, počítá se kolik dívka dá do hry zvané manželství a je to hotovo. „Už je to hotovo, už je to hotovo“ zpívá Kecal v Prodané nevěstě. Bum! Odklepnuto!
Nebylo to dřív jednodušší? Ženich byl vybrán rodinou dívky, někdy si již byli zaslíbeni v dětském věku, jako je to dodnes třeba v Indii nebo v Orientu, a bylo hotovo. V té době neměly ještě dívky rozšířenou DNA o ty nové geny, které se jmenují „žena i na traktoru“, a žily víceméně spokojeně. Ctily hlavu rodiny, otce, protože je živil, splňoval jejich potřeby, vážil si jich a troufám si říci, že je i ctil. Podle daných, tisíce let praktikovaných pravidel: muž je lovec, žena hlídá oheň. Zjednodušeně.
Proč si myslíš, že dnes zoufalí muži dělají zoufalé věci, jako je hledání ženy přes internet? Proč se rodí stále víc mužů s jinou sexuální orientací, proč muži ztrácejí sebevědomí a vrhají se na stimulující prostředky jako jsou drogy a alkohol? Ztrácejí sebevědomí a tím i své mužství. Muž už není schopen jako dřív bez problémů oplodnit ženu. Má „líné spermie“ jak říkají lékaři. Jsou „stažení“, jako by oni měli pověstný pás cudnosti, a co z toho plyne? Už se nechtějí ani ženit. Mají strach. Hrají golf, aby to rozchodili. Chodí na fotbal, aby si zařvali a nějak si vybili svou vnitřní agresivitu. Jdou do politiky, aby se zviditelnili a vůbec jim o politiku ani o lidi nejde. Kupují si velká auta, stavějí si velké domy, chodí s „velkými“ misskami. Nastavují hlavu jako mazlivé kotě těm, kteří jim říkají, jak jsou úžasní, krásní, chytří, šikovní! Nechávají si dělat plastiky, odsát tuk z břicha, chodí do posilovny, berou anabolika... A proč? Asi jsme jim vzali sebevědomí! Tak a teď jsem si doslova naběhla na vidle. To to schytám! Od žen! Auuuuu!
Jenže moje milá Báro, Petře i Zito! Já to tak cítím! Jako mladé děvče jsem razila teorii, že on a ona by si měli udělat manželství na zkoušku. Na pět let. Bez obřadu. A pak by se vidělo, jestli spolu vydrží. My s manželem vydrželi. A víte čím to bylo? Dali jsme si volnost. Řekli jsme si, že když jeden z nás v té době potká někoho, kdo bude pro něj lepší pro život, tak ten druhý to přijme bez námitek a popřeje mu štěstí. Jsme spolu skoro přes 30 let a ten Damoklův meč nad námi pořád visí. Máme se rádi, ctíme se navzájem, hádáme se jako koně, ale účelově, ( já jako dechové cvičení :-)))) a žijeme vesele a s humorem.
Víš, Báro, ty doby sňatků z rozumu (těch prvorepublikových) jsou dávno pryč, ale je třeba v každé době použít ty osvědčené modely nejen chování a zakomponovat je do té dnešní, tak zrychlené doby. Zamyslet se nad tím, co je naším pravým údělem a zkoušet si každý den trochu osladit. A tak jak zpívá Kecal „a chalupu dostane od táty“..., dávejme svým dětem ne chalupu, ale dobrou výchovu, kde je naučíme ctít druhé pohlaví, toleranci a radosti ze společného života. A to drahá Báro, Zito i Petře... na příkladech naší rodiny. Protože, jak známo, příklady táhnou! Co si děti osvojí v rodině, to potom budou jako opičky opakovat v té své příští! To pozitivní, i to negativní. Mluvme s nimi, říkejme jim i o svých chybách... a pak přijde doba, kdy nebudou zoufalí muži, jak Báro uvádíš, sedět před počítači a křičet, že toto nechtějí!!! Třeba se potom znovu vrátí ta nádherná romantika, po které všichni voláme! Ach Viléme... Jarmilo... ! Je tu Jaro!
Jarně naladěná
Dagmar
|
