| ZPOVĚDNÍCI (8) Zita: Kterou švadlenku pověřím úkolem ušít šaty...?
pátek 3.7.2009
Milý Petře,
vždy když si přečtu Váš dopis, napadá mě na něj spousta odpovědí převedených do životních okamžiků, a tak jej pročítám znova a znova, abych si spolu s Vámi - jak ve filmu - promítla jednotlivé záběry, které se nesou často v duchu vážném, ale naštěstí jsou prokládány i úsměvnými příhodami, viz tučňák :-), a to mě utvrzuje v tom, že si píšu s člověkem, který je nejen hloubavý, ale má naštěstí i smysl pro humor. Vždyť humor je kořením života! Ach nebojte se, že budu spřádat opět filosofické úvahy o sbírání dalšího koření.
Ne, dnes bych raději s humorem reagovala na Vaše, ač vážné reflexe, abych definitivně zahnala smutek, čišící snad z Vaší přepracovanosti při pohledu na plný stůl papírů nebo pohledu z okna na psí počasí...
Být stále vážným by asi nebylo přínosem pro nikoho z nás, protože jak jste sám napsal, vnímal byste takto i své okolí, a co bych si pak počala před přísně zadumaným pohledem, který by na mě shlížel přísně káravým výrazem, při němž byste hloubavě krčil čelo, ještě než bych „po hodině“ směla promluvit , a tím pohledem mě umravnil natolik, že už bych pak neměla odvahu cokoli říct, v horším případě bych se zasmála (to ne Vám, nýbrž z té situace, do jaké jste mě přivedl) ...
Ještě máte chuť se se mnou potkat?
Vy si k této příležitosti hodláte pořídit slušný frak, ale co by se tak k tomu fraku hodilo nejlépe? Zase jsem bezradná, když můj šatník obsahuje rifle, trička - krinolínu nemám – že bych si také nechala ušít něco na míru, aby naše souznění bylo patrné na první pohled? No a jak se znám, než se k tomuto kroku rozhoupu, uběhne jich spousta, takže mám výmluvu: Až budou ušity moje šaty...( to je z pohádky).
Jednou jsem skutečně potřebovala nutně koupit šaty, střevíčky a všechno, co k tomu patří, neboť jsem měla povinně doprovázet svého muže na nějaký veledůležitý večírek jejich firmy. Takové události mně ničí život a nechtěla jsem ztrácet čas přílišným běháním po buticích. A tak jse m chytře přemluvila dceru, ať mi něco vybere, že jí pak ty šaty přenechám. Protože jsem sportovní typ a snědé pleti k tomu, volba byla jasná: vybrala mi jednoduché šaty smetanové barvy na ramínka. Padly mně dokonale a docela se mi líbily i při pohledu do cizího zrcadla v kabince (mám totiž vždycky dojem, že pouze s mým domácím zrcadlem jsem uzavřela příměří). Nechtěla jsem nákupy zbytečně déle protahovat a rozhodla jsem se okamžitě, že je koupím. Dcera byla poslána ještě pro nezbytné doplňky k nim a já jsem se začala z těch šatů rychle soukat ven. Ale ouha - byly příliš těsné a v té rychlosti se jich zbavit jsem neobjevila postranní zip a šaty jsem urputně rvala přes hlavu, používajíce trochu násilí. Bohužel narazily na další překážku a zasekly se v oné části těla, kterou by básník lyricky nazval ňadra a už se nehnuly ani nahoru, ani dolů. Takto uvíznutá v divném zajetí jsem nemohla vystrčit nos z kabinky, abych přivolala dceru, zato prodavačka se podezíravě zvenčí přesladce zeptala, jak mi padnou? Polovztekle jsem odpověděla, že jsou těsné: „Tak se mi v nich ukažte, mladá paní...“
Vtom se konečně objevila dcera, rozhrnula kabinku a vyprskla smíchy... Díky tomuto neblahému zážitku jsem k šatům moc nepřilnula, a také jsem je hned po večírku věnovala dceři, ať si s nimi užije ona.
I další historkou Vám potvrdím, že v mezních, překvapivě nových situacích, ač můžeme mít kolem sebe děti i přátele, se musíme s daným problémem prvotně vypořádat sami. Nikdo cizí nám z té šlamastyky v danou chvíli nepomůže. Je pouze jen a jen v naší hlavě, to máte naprostou pravdu.
Plně jsem si ten fakt uvědomila, když jsem se před pár lety v zimě značně nachladila a k tomu se přidala divná bolest levé nohy. V tomto stavu jsem odjížděla na gymplácký sraz, protože jsem nechtěla zklamat lidi, kteří kvůli mně přijeli zdaleka. V příjemné zámecké hospůdce mezi přáteli jsem na svoje status quo téměř zapomněla. Pochopitelně nastal okamžik, kdy jsem byla nucena odkráčet na toaletu, ale ... Vůbec jsem se nemohla odtrhnout nohou od země... Ostatní se smáli, nevěřili, že by ta bolest byla taková, když jsem se doposud vesele bavila a nejevila jiné známky, než veselí. Spolužák z Prahy se smiloval a galantně mě vyzval, že mě doprovodí. Chytila jsem se ho vděčně kolem pasu a středem lokálu jsem polomrtvá bolestí odskákala po jedné noze asi třicet metrů k oné místnosti. Cestou jsem zaslechla hlasy: „Ta, chudák, přebrala..“
Ostuda. Zpět z toalety stejná scéna umocněná strašnou představou, jak asi nechutně svou opěru kompromituji... ale naštěstí tomu tak nebylo. Závěrem se společnost bavila už jen na můj účet. Netrpělivě jsem vyčkávala syna, aby si mě odvezl rychle domů, ale mí rozmilí spolužáci mu ještě stačili navykládat, že jsem bujaře tančila na stole a zřejmě si vyvrtla nohu. On tomu uvěřil a nechutně mě vlekl do auta se slovy: „Kdy ty dostaneš rozum?“
Druhý den se bolest vystupňovala, přestala jsem chodit úplně a chtě nechtě musela celá vystrašená do nemocnice.
Při příjmu mě mladá lékařka psychicky připravovala na variantu možné pokročilé artrózy a nasadila okamžitě kapáky k uvolnění bolesti. Najednou jsem zůstala sama uvíznutá mezi čtyřmi studenými zdmi s kapačkou v ruce a moje smutné děti seděly kdesi šest hodin na chodbě a čekaly, co se bude dít dál. Pouze jednou za tu dlouhou dobu za mnou přišla sestra ve snaze „povzbudit“ mě novou injekcí a lítostivými slovy: „Taková jste ještě mladá..., chudinko.“
Při pohledu na ni jsem si uvědomila, že ona je mnohem mladší, ale v tuto chvíli jsem neměla chuť ji o tom přesvědčovat, protože probudila ve mně hroznou sebelítost, ta spustila příval slz. Nejsem asi žádná hrdinka, ale to díky té sestře, která účastně pokračovala: „Jen se vyplačte, to pomůže...“
Naštěstí po všech vyšetřeních i rentgenech - šlo pouze o jakési propletení nervních vlásečnic z chladu - už zase můžu „skákat přes kaluže“. Také mi bylo mladou paní doktorkou doporučeno „babičkovské flanelové negližé“ a já jsem si v duchu poprvé zle pomyslela: Však se neboj, ty se také jednou dočkáš prádýlka. To jsem vracela tu vstupní, dost nepřesnou diagnózu.
Po takovýchto událostech si pak najednou uvědomíme, jak je život krásný už jen proto, že můžeme opět dělat normální věci, žít normálním životem a vnímat něco jiného než pouze bolest. Takovou životní zkušeností si projde mnoho lidí a ne všichni mají to štěstí jako já se navrátit zpět do normálu a vymazat tu část životního filmu, která se zjevila odkudsi jako černá můra.
A tak si važme hezkých okamžiků na tomto světě, vnímejme hezké věci a radujme se třeba z toho, že můžeme jeden druhého vyslechnout. Umět naslouchat je důležitý předpoklad k tomu, jak si získat důvěru lidí.
Děkuji za všechny výhody, kterými jste mě vyznamenal, nesmírně si jich vážím a povídání s Vámi bych nikdy nezaměnila za lelkování na plovárně, tím spíše, že já jsem bronzová od malička :-))
Právě jsem začala přemýšlet nad tím, kterou švadlenku pověřím úkolem ušít šaty...
Zita
PS pro čtenáře: Pokud si chcete ověřit, že Zita skutečně existuje, zde je její e-mail pro přímou korespondenci s ní: zpovednicezita@seznam.cz
|
