ZPOVĚDNÍCI (15) Petr: Všechno má své důvody
Rubrika: Exkluzivně
|
|
| ZPOVĚDNÍCI (15) Petr: Všechno má své důvody pátek 2.10.2009 Milá Zito, téma „horoskopů“ z minulých dvou dopisů a naše odlišné nazírání na ně jasně dokumentuje, že opravdu stojíme na protilehlých březích jedné řeky. Vaše heslo o zrcadlu duše a o tom, že vidíte-li se černě, pak na svět vzhlížíte suše, je sice poeticky vtipné a určitě je na něm hodně pravdy, ale můj odporný smysl pro realitu mně osobně dává při každém pohledu do zrcadla duše pravidelně ránu pěstí mezi oči a dodá, abych se vzpamatoval, že už mi není dvacet. A mohu se stokrát utěšovat, jak jsem rád, že mi dvacet není, a mohu si tisíckrát nalhávat, že ze mě pozitivní myšlení stříká dnes a denně vším, co je zvenku vidět, ale stejně to nepomáhá. Není to tedy o tom, jak já vidím sám sebe, nebo jak pohlížím na svět, ale hlavně co se odehrává kolem mě, aniž bych to mohl jakkoli ovlivnit. A nevidět opravdu nelze. Zato já teď vidím Vás, jak právě zvedáte obočí a bystříte, co se to se mnou opět děje. Takhle že mluví čerstvě zamilovaný padesátník? Inu, mluví... Všechno má své důvody. Vaše kamarádka-vědma by na mě koukla skrzevá zvěrokruh a bylo by jí to určitě jasné, zvláště s vědomím, že jsem narozen ve znamení býka. Opravdu nechápu, proč mi každý, kdo mě zná, neustále podsouvá myšlenku, že jsem tvrdohlavý jako bejk, když moje povaha je nadmíru holubičí a poddajná jako čerstvě načechraný polštář před usnutím. Ále...., co bych mlžil. Řeknu Vám to. Vy to na mě neprásknete :-) Moje šedá nálada se samozřejmě týká Jany a našeho soužití. Po skončení naší skvělé portugalské párty jsem byl plný mladické euforie a odhodlání změnit svůj život od podlahy. Říká se, že láska hory přenáší, a nejspíš je to pravda. Kdyby mi bylo těch zmiňovaných dvacet, asi bych teď právě přenášel Himaláje, ale je mi padesát a záda mě bolí od věčného sezení u počítače jako čert, takže to přenášení hor musím jaksi oželet. Tedy ne, že bych chtěl nějak podvést lásku (dá se to vůbec?). Spíše jsem vnímal svůj „nový stav“ jinak, než bývá zvykem. Více rozumově a mnohem méně smyslově (příčí se mi v tomto významu použít slovo „pudově“). Užíval jsem si dny a týdny s krásnou mladou ženou plnými doušky i přesto, že mi kontrolka v hlavě nepřetržitě blikala, že dochází palivo. Hodně jsem se snažil prodloužit si nádherné období zamilovanosti, protože právě to se mi na tom všem líbilo a stále líbí ze všeho nejvíc. Opět jsem se cítil jako středoškolák na chmelu, který se bláznivě zamiloval do oslnivé krásky, a moc jsem se bál, aby to nedopadlo stejně, jako v roce 1977 (což je sice úplně jiná, ale téměř stejně nádherná historie). Opět zde sehrály svou roli zkušenosti. Tehdy mě o novou lásku připravila moje nedočkavost, příliš velké ambice a strach, abych nepřišel o štěstí, které jsem tak nečekaně získal, zatímco dnes mě o novou lásku paradoxně pozvolna připravuje moje rozvaha, manželské zkušenosti a především děsivá jistota, že to, co chce Jana, už bohužel nechci já. Víte, jak se právě teď cítím? Jako ti dva zamilovaní na Titaniku, kteří pár metrů před sebou vidí ledovec, řítící se na jejich loď. Oni už jasně vědí, co je zanedlouho čeká, ale nechtějí si to připustit. Problém je v tom, že v našem vztahu s Janou já ten ledovec už před sebou vidím a přímo bytostně cítím, jak na mě padají odlupující se kusy ledové tříště, zatímco ona se zavřenýma očima stále ještě sní o svém štěstí, protože je tak neohroženě mladá. Zdá se to být blbé sousloví, ale pro můj případ sedí jako prdel na hrnci. Ona je skutečně neohroženě mladá, protože si nepřipouští to, co musí zákonitě přijít, to, co mě už trvale poznamenalo. Téměř dvacet let věku mezi námi je rozdíl sedmi tisíc dnů prožitých v manželství s jednou ženou, kterou jsem na začátku také moc miloval. Každý z těch společně prožitých dnů našeho manželského života mě nutně formoval. Když jsem se ženil, byl jsem jako právě vytažený špalek plastelíny z krabičky mládí: sošně zarovnaný, jednobarevný, voňavý, prostě dárek k nakousnutí... Po dvaceti letech „manželského modelování“ jsem skončil jako beztvará placka rozválená do všech světových stran, z níž rozhodně už nikdo nikdy žádný sošný špalík nevytvoří. Dokonce ani Jana ne. A neříkejte mi, že jsem skeptik, a že bych to měl zkusit a neměl se poddávat a litovat se a házet flintu do žita a vůbec... Vím, co vím. A taky vím, co cítím. A co nejhůř: přesně vím, proč to cítím. Všechno začalo v momentě, kdy mě Jana pozvala poprvé k sobě. Byl to nádherný večer plný všeho, co si jen muž může přát. Ta euforie se ani nedá slovy popsat. Jenže pak nastalo ráno. Ve filmech začínají podobné scény tak, že krásná, svěží, mladá, usměvavá žena ťapká bosýma nohama po podlaze a přináší svému miláčkovi snídani do postele s něžnou výzvou v očích po opakování právě prožitého a naplněného štěstí. Střih – moje reálná scéna: Já ťapkám bos po podlaze, protože mi ještě nebyly přiděleny domácí papuče, směrem ke kuchyňské lince, abych si udělal něco ke snídani, neboť jsem už léta zvyklý vstávat ráno o sedmé, pustit si svůj počítač a vyřizovat poštu, která mi dorazila přes noc. Moje milá v ten moment spí jak zabitá, takže v očích nemá (zatím) zhola nic. Pro začátek musím zdůraznit, že to samozřejmě nebyla moje vina, když mi při vyndávání hrnku na kafe ze skřínky vypadl ten zatracený předmět z ruky. Scénárista by popsal scénu takto: Sklenice letí pomalu k zemi, padá na dlažice a roztříští se na tisíc kousků. Kamera švenkuje na Petrovy zděšené oči. Celé by to sedělo až na to, že já jsem neměl vůbec zděšené oči, protože všechno se událo doslova v mžiku oka, takže jsem okem nestačil ani mrknout. Jana až do toho momentu spala. Jakmile se však skleněný hrnek dotkl podlahy, aby navždy změnil svůj tvar, vystřelila z postele jako raketa země-vzduch. Ani jsem nezaregistroval její přílet - a už to začalo: To nemůžeš dávat pozor, ty nešiko? Tenhle hrníček jsem měla nejraději! Bože, to sis nemohl vzít ten zelený, co stál hned vedle? ... A pak následovalo ještě dalších dvacet vět, které nelítostně vystřelovala ze svých krásných úst jako dávky z kalašnikova. Pokoušel jsem se cosi zbaběle namítat na svoji obranu, ale nejspíš jsem vůbec nebyl vnímán. Kolem mě se jen míhaly barevné pruhy její noční košilky, jak – navzdory svému rozespání – kmitala v kuchyni s hadrem na holi, aby po mně uklidila tu skleněnou pohromu. Sledoval jsem její počínání jako ve zlém snu, protože jsem na jejím místě náhle spatřil svoji bývalou ženu po dvaceti letech manželství. Jana se sice za pár minut uklidnila, ale ten náhlý a naprosto nečekaný předmanželský výbuch mi bleskově otevřel oči a umožnil mi podívat se bez emocí na naše budoucí (?) soužití docela jiným pohledem. Nezastírám, že tato událost se stala spouštěčem mých dnešních úvah a závěrů. V dalších dnech totiž následovala celá série poměrně neškodných domácích epizod typu: Do těch bílých ručníků se neutírej, pro tebe jsou ty modré, když odcházíš z bytu, tak zavírej okna, aby mi sem nelítaly mouchy, zatahuj záclony, aby slunce nevyšisovalo nábytek, zeleninu v lednici dávej zásadně do spodních průhledných šuplíků, po ukrojení chleba nůž umyj a vrať do zásobníku atd. atd., po kterých jsem se pravidelně cítil jako malý harant, kterého peskuje nesnesitelně protivná učitelka. Pravdou je, že jsem v posledních týdnech pobýval ve svém staromládeneckém bytě jen zřídka. Jana chtěla, abychom byli spolu, takže jsem ho nechával opuštěný. Ale když jsem se pak do něho opět vrátil, pocítil jsem takovou nesmírnou úlevu, klid a pohodu, až jsem se z toho orosil poznáním, že tady fakt není něco dobře. Náhle mi došlo, že se přestávám na setkání s Janou těšit, jako tomu bylo na začátku, že pro mě už přestává být tajemstvím, které toužím odhalit, a že všechno je tak nějak posunuté docela jiným směrem, než bych chtěl.  Tím, že Jana přestala v rámci našeho vztahu kontrolovat účinek svého chování a jednání směrem k mé osobě a stala se konečně „sama sebou“, ztratila v mých očích jakési zvláštní kouzlo. Nemyslím, že by to bylo nedostatkem mojí lásky k ní, ani časem, který jsme strávili spolu (přeci jenom se známe necelé tři měsíce). Je v tom určitě něco jiného. Dlouze jsem o tom všem přemýšlel a nakonec jsem dospěl k následujícímu závěru. Jana podvědomě touží po tom, co já už jsem opustil: po jistotě domova, po zázemí, po rodinné pospolitosti, po dětech, po společném stárnutí. Její biologické hodiny začínají tikat hodně nahlas, zatímco ty moje už jen monotónně klikají v lety zaběhnutém tempu, a jakékoli zrychlování nebo změna rytmu mě uvádí do stavu psychického nepříjemna. Někdo by možná řekl, že už jsem holt starý prďola. Asi jo, i když já se tak rozhodně necítím. Ono to všechno nejspíš bude o životních prioritách. Tou mojí hlavní prioritou už prostě není budování rodiny ani vytváření životního zázemí a pořizování hmotných statků. Tím jsem si prošel do sytosti. Mé hlavní priority začínají býti nyní mnohem více sobecky zaměřené na to, abych zbytek svého života prožil v klidu a pohodě, abych mohl svůj čas věnovat tomu, co mě naplňuje a co rozvíjí mého ducha. Navíc velmi dobře vím, že si za žádnou cenu nesmím k tělu připustit nudu. To by byl první krok k sebezáhubě. Většina lidí v mém věku zřejmě upíná všechny své aktivity a myšlenky k rodině, k jejímu zabezpečení, nebo k zajištění pohodlného života svých potomků a jejich nových rodin, a svým vlastním životem začínají žít až v okamžiku, kdy je mladí přestanou potřebovat, tj. v čase důchodovém, počínaje 65. rokem věku. To mě sice ještě čeká, ale řekl bych, že oněch 15 let (od padesátky do pětašedesátky) je pro člověka klíčovým obdobím, kdy se každý musí rozhodnout, v čem spočívají - a do budoucna by spočívat měly - jeho vlastní životní priority. Je-li to opravdu starost o rodinu, práce, budování kariéry, hledání nového vztahu, nebo také užívání si života, cestování a vlastní koníčky, či na opačném pólu stojící „aktivity“ jako bezúčelné zabíjení času, nadávání na bídný život a odevzdané čekání na smrt. Snažím se pohlížet na své počínání z různých úhlů pohledu; tu očima rodiče svých dětí, tu očima bývalého manžela, syna, sourozence, zaměstnance, podnikatele, ale někdy také zkouším sám sebe poměřovat třeba i z hlediska dodržování mravních zásad nebo myšlenek spojených s vírou. Srovnávám svůj život s lidmi, kteří jsou pro mě vzorem, srovnávám jejich přínos pro lidstvo s tím, co vypadlo ze mě, a z toho všeho pak vařím vtipnou kaši, díky níž jsem živ. Někdy mám pocit, že se plácám od ničeho k ničemu, a pak zase nečekaně přijdou chvíle, kdy se cítím jako mořeplavec objevující nové kontinenty. Jedna pravda se však ke mně vrací stále jako bumerang, ať se ji snažím odhodit jakkoli často silou sebevětší: že totiž bez lidí to nejde. Nedokážu být sám a nechci být sám, přestože mě lidé neustále zklamávají jak na běžícím pásu a já je nedokážu zatratit ani přesto, že se po každém kolapsu svatosvatě zaříkávám, že tohle bylo už opravdu naposledy. Co říci na závěr? Chybí mi sranda, chybí mi někdo, s kým bych se cítil uvolněný, bez zábran, bez potřeby sledovat neustále své chování, někomu a něčemu se přizpůsobovat, abych dotyčného neurazil, nenaštval, neztratil, abych se někoho nedotkl nebo nezranil jeho city. Chybí mi přátelství bez práce, tj. přátelé, se kterými nedělám na nějakém společném projektu, se kterými se prostě nebavím o práci, protože se s nimi mohu a chci bavit o čemkoli jiném. Ale dost možná to už ani neumím.... Proto jsem rád, že mám Vás, milá Zito, že si mohu alespoň s Vámi takto povídat, říci Vám pravdu pravdoucí bez jakékoli přetvářky a v očekávání protiúderu, neboť si uvědomuji, jak je náš vztah nesmírně blízce vzdálený. Možná je to tak správně. Možná je to tak dokonce nejlíp, jak to jen může být. Díky Vám za to, že jste. Petr Napsat můžete i přímo Petrovi na e-mail: vydavatel@pozitivni-noviny.cz |
| Příště: ZPOVĚDNÍCI (16) Zita: .... Další díly ZPOVĚDNÍKŮ |
| ZPOVĚDNÍCI: OHLASY na téma STŘEDNÍ VĚK |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 10. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Stanislav Motl |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Markovič |