Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (7)

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Už chtějí ten článek, pane Čapku... (7)
Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf
 
Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba.
Karel Čapek 
K čemu nabádá Jirásek?
 
„... a kdyby občanstvo ve svém zápase zůstalo žijícími Múzami ve svém zápase úplně opuštěno, ten boj za to stojí, aby se fronta občanská spokojila s tím, k čemu Čechy, Moravany a Slováky nabádali v dobách zlých spisovatelé mrtví.“
 
Tuto citovanou větu jsem nedávno četl v Poledním listě s nepříjemným pocitem. Předně se mi zdálo, že snad není slušno reklamovat mrtvé spisovatele, kteří přece jsou majetkem celého národa, pro nějakou frontu, ať občanskou nebo jakoukoliv jinou. Za druhé mi tu něco scházelo. Nebylo tu totiž blíž řečeno, k čemu ti mrtví spisovatelé v dobách zlých nabádali Čechy, Moravany a Slováky. Je vážná otázka, zda je nabádali k tomu, k čemu obyčejně nabádá občanskou frontu Polední list a jeho dočasní komilitoni.
Jistě je oprávněno vidět v mrtvých spisovatelích jakési autority ve věcech českého vlastenectví. Stálo by za to ptát se velmi pozorně, k čemu nás svým dílem nabádali.
Například, k čemu nabádá dílo Aloise Jiráska, jenž bývá nejčastěji citován, když je řeč o vlastenectví. (Promiňte, že si osobuji právo dovolávat se právě jeho; mimo jiné pohnutky je tu jakýsi těsný vztah krajanský; naše maminka byla z Jiráskova Hronova, tak jako náš tatínek byl z Babiččina údolí; člověk to nese s sebou jako kus domova a nedá mu to, aby to nehájil.)
Ohlížím se po tom jenom jako čtenář, jako kdokoli z nás, kdo jste Jiráska četli; vím, že by to byl úkol pro literárního badatele, kterým nejsem.
 
Především si nemohu vzpomenout, že bych v Jiráskově díle četl něco velkohubého; že by tam někdo z plna hrdla hlaholil o národě a hlučně ukazoval na své vlastenectví. Jeho lidé buď dělají s sebou bez řečí a loajálně vojnu, jako třeba Chujava Slimáček, nebo roznášejí po kapsách knížky a osvětu, jako páter Vrba.
Jsou to neobyčejně skromní a tiší, milí a nenásilní lidé; velicí v tom, jak se drží své pravdy a víry, stateční a houževnatí v obraně, ale nápadně málo agresivní. Ti lidé kolem sebe nemávají velkými slovy ani nedávají najevo nějakou prudkost; Kozina není žádná vtělená ohnivost nebo vůdcovská nátura; je to hrdina ve svém vědomí práva, ale neuděláte z něho bojechtivého vyznavače síly.
F.L.Věk je jistě vlastenec, ale srdcem a ne hubou; na vlastenectví lidí Jiráskových leží zvláštní a ušlechtilý klid, klid národní víry téměř zbožné. Ani stopa po nějaké hysterii nebo choleričnosti; žádná potřeba křiku a hromadného opojení, spíš trpělivá a skoro pokorná práce, řekl bych dříčství na chudobném poli národa.
Jeho hrdinové, to nejsou vůdcové davů; vůdčí postavy, takový Hus nebo Žižka, zůstávají u něho v druhém plánu, kdežto v popředí, na dosah našich rukou, se hemží venkovští zemánci, písmáci a milostní panicové, drobní a mírumilovní lidé, jimiž v srdci zůstávají, i když jsou strženi do víru dějin.
Z Jiráska se nedá vycucat žádný apel k davovým vášním, nýbrž chvála národní tuhosti a spolehlivé víry. Jiráskovi lidé se vyznamenávají - budiž mi dovoleno to všední slovo - pozoruhodnou slušností; není na nich pranic dobrodružného, dravého, bezohledně se hrnoucího cestou necestou, Jiráskovo srdce není při fanaticích, křiklounech a ctižádostivých kořistnících, nýbrž na straně vzdělaných, osvícených, právomilných, osobně skromných a laskavých vlastenců.
To a nic jiného nám říká a dokládá jeho dílo; nenajdete v něm, co by omlouvalo nebo připouštělo jakoukoliv divokost, demagogickou hlučnost a pěstní právo; žádný nacismus krve a rasy, nýbrž vlastenectví duchovní, na němž spočívá milost lásky a humanity, snášenlivosti a kulturní osvícenosti.
Ano, ať se to, co bylo kulatě nazváno občanskou frontou, beze všeho spokojí s mrtvými spisovateli, ale ať je na té straně opravdu čtou; ať poslechnou toho, k čemu nabádá je celým svým dílem Alois Jirásek; ať si proboha přečtou Kollára, Havlíčka a Nerudu a Svatopluka Čecha - kdyby je skutečně znali, museli by se zastydět za mnohé, co se jim dnes předkládá jako české vlastenectví.
 
12.prosince 1934
Volf Jaroslav
Poznámka autora PN:

Tento Čapkův text jsem přepisoval se zvláštní radostí a s pocity naprosto stejnými, s jakými si Čapek vzal Jiráska jako příklad. Abych předešel účelovým výtkám, že jsem nositelem svého času tendenčního vyzdvihování Jiráskova díla Z.Nejedlým (který svým úzce politicky utilitárním vymezením ve své době uškodil více autorům), podotýkám, že je mi jasné, že poválečné hodnocení Nejedlého nemělo příliš společného se skutečnou hodnotou Jiráska (Smetany, Němcové a dalších). Ale také nesdílím opačně tendenční shazování Jiráska (a dalších, jím vyzvedaných) v době po Nejedlém a Gottwaldovi (snad to byla primitivní reakce na předchozí opěvování režimem, ale reakce stejně zaslepená, pouze s opačným znaménkem - a hlavně mířená vedle, na autory místo na Nejedlého a jeho dobu).
Jirásek se - na rozdíl od jiných autorů - poměrně drží historie, nejde mu však o nějakou detailní literaturu faktu, která stojí na oslňujících znalostech autora, který ví přesně, kdy šel objekt jeho výkladu spát, jestli ráno vstával levou nebo pravou nohou a podobně. Jirásek staví příběhy na podstatě historických jevů a postav, oboje pak dokáže literárně zdařile spojit v poutavý děj. To není ani zdaleka snadné a tak samozřejmé, jak se zdá při čtení jeho knih.
Český národ vícekrát již prokázal, že má dost síly na to, aby se stále a znovu obrozoval z nánosů uměle mu implikovaných „mravů“ a „kultur“. Ale také prokázal, že má dost síly na to, aby nezůstal uzavřen ve své kotlině a uměl si přiblížit i po svém přebrat skutečné hodnoty zvenčí, nejen ty uměle nafukované.
Bylo by dobře, kdyby se ve škole věnovalo těmto našim klasikům více prostoru než nějakým pozdním pseudoautorům, protože v našich klasicích je zachyceno ono národní - ne národnostní či nacionalistické - jádro lidí této země ve středu Evropy.
To je něco, co pozdější literatura většinou povýšené přehlíží, tu opičí se ráda po cizích vzorech, tu překladatelé přinášejí vše možné i nemožné, leckdy opravdu škvár - a nejedná se vždy jen o novou Červenou knihovnu nebo detektivky, ale i velice ohnuté výklady novější historie či plytké prózy rádoby se současnosti, akcentující okrajová témata jako hlavní v „moderním“ světě (zakrátko tyto neužitečné „poklady“ končí ve výprodeji v „Levných knihách“, ne-li rovnou ve stoupě).
Český čtenář není hloupý a dovede si vybrat; české děti však nejsou příliš vedeny příkladem směrem k literatuře českých klasiků, ani jim na ni není včas a srozumitelně ukazováno - tím jim nechci odpírat nádheru z četby Indiánek, Potterů či dalších děl zvenčí. Ale spolu s tím by si každé dítko mohlo - a mělo -také přečíst i něco z českých klasiků, a třeba právě Jiráska, aby nemělo v sobě představu, že literatura jako taková začíná za hranicemi ČR a snad až rokem 1989. A že předtím byly na území ČR jenom negramotné opice a lezly po stromech...
  
Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public)
Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf

Na žádost autora nebyl text upravován. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2009.