Jarmila Moosová - Jitka Dolejšová: 19 otázek pro....
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Dělat první rozhovor v životě je těžké. Dělat rozhovor s někým, kdo sám „levou zadní“ vyrábí bravurní rozhovory s významnými osobnostmi, je ještě těžší. A dělat rozhovor s takovým úžasným Člověkem, jakým je Jarmila Moosová, bude asi úplně nejtěžší. Ale když už jsem si to vymyslela, tak se do toho pustím. | |
1) Není malých rolí. Čím jsi? Básnířkou, publicistkou, ale také zaměstnanou ženou, matkou…  No přece maminou – to především, i když se to tak nemusí na první pohled jevit! Už jako malá jsem se těšila, až moje panenka začne plakat – jako ta Sněhurka z pohádky, uplácaná namísto sněhuláka, vzpomínáš? Všechno ostatní přinesl život – mám na mysli ta označení. Dnes si troufám tvrdit, že jsou správná: Básnířka a publicistka. A mám-li být upřímná – víš, já jsem se asi narodila hodně zvídavá – není ten výčet ještě úplný. Momentálně jsem presidentkou „Čajory a com. České republiky“, což je prezentace úžasných, především romských holčiček, ale také dívenek ze všech národnostních skupin, žijících na území naší republiky, v jednom krásném kulturním večeru v měsíci červnu – taková obdoba Miss Roma ČR v Hodoníně, kterou pomáhám realizovat už sedm let. Ale nebyla bych to já, abych si nechtěla splnit ještě jedno přání … vlastně dvě … no tak to vidíš! 2) Jsi básnířka a vyšlo ti již šest básnických sbírek. Jen tak, Už jen pár slov, Návrat ztraceného světla, Projdi branou, Sníh z křídel mých, Čím se ženy souží.. Po čem ženy touží… Mimochodem – čím se ženy souží a po čem touží? Tak to je velmi individuální, samozřejmě. Ale kupříkladu já a ženy, co se mi v mnohém podobají – a není to jen moje dedukce, mám spoustu kamarádek – touží po opravdu kvalitním partnerovi. Kdybys po mně chtěla výčet vlastností, nestačil by nám prostor ani čas a stejně by to nebylo k ničemu. Ale v podstatě jde o jedno jediné – aby tě měl rád. Víš, tak nějak opravdově. A to předpokládá, aby měl v první řadě rád sám sebe. Není to snadné v naší společnosti. Všichni se potýkáme s dědictvím předků, které nám upaluje křídla a brání v letu. Ve schopnosti rozvinout svoji přirozenost. To je pro život – on je přece docela krátký – velká škoda. 3) Jak vznikají tvé básně? O čem nejraději píšeš? Dnes rozhodně jinak než před lety. Já jsem odmalička strašně ráda četla, uměla jsem to už před školou. A recitovala básničky – myslím, že s určitými „hřivnami“ se člověk rodí. Je to o vztahu k poetickému projevu reality či snů. A ten můj je velmi niterný. Jako malá holka jsem napsala – co já vím – dvě básně za rok. Vždycky musíš mít buď důvod – třeba napsat báseň za domácí úkol – nebo inspiraci. No a právě z té já čerpám v posledních letech nejvíc. Nemám na mysli určitý objekt, pro který napíšu veršované vyznání, ale tu Inspiraci shora. Za tu jsem dílem vděčná, protože mi dopřává zakoušet chvilky nesmírné radosti, dílem mi překáží, protože mívám dojem, že se mi pletou do cesty emocionální stavy cíleně, aby vznikla nová báseň – vždycky se najde někdo, koho osloví ve chvíli, kdy ji potřebuje. A o čem nejvíc? Sice to povětšině vypadá jako milostná lyrika, ale já je vnímám jako odraz našich vztahů – to je to, co mi opravdu hodně leží na srdci. 4) Vzpomeneš si na své začátky? Která básnička byla tou první? To víš, že ano. Dokonce jsem ji před lety vysoukala z hloubi paměti a už si ji pamatuji. Já – ještě nevím proč – odjakživa zbožňuji slovenčinu. Tenkrát jsem sotva uměla důkladně česky, přesto jsem se pokusila. Určitě není jazykově vypilovaná, ale je to ona: „Kde si, zima, kde si? Pol‘a, lúky, lesy - všetko malo biele byť ani vtáka pierko“, na lavici u dverí plače malý Ferko. „Čo s novými lyžiami, korčulami, saňami? Kde si, sniežok, Kde si?“ 5) Máš svoji Poetickou čajovnu, kterou může každý navštívit, aniž by vytáhl paty z domova. Je to čajovna internetová, takže si každý návštěvník musí svůj oblíbený čaj připravit sám, ale ta pohoda při čtení, ta stojí za to… Jak se daří majitelce čajovny? Znáš to, ne? Kovářova kobyla chodí bosa! S čajovnou mám děsný deficit – představovala jsem si, že bude více živá, ale život mě vyzývá ustavičně k dalším činnostem a já mám výčitku. Snad jednou nastane čas, kdy také já si v klidu vypiju svůj doušek čaje. Prozatím jenom hltám, mnohdy ve spěchu, básně svých oblíbených i nových autorů na jiných serverech. Ale jsem tam šťastná. 6) Jak ses vůbec dostala k Pozitivním novinám? Musím říct, že tomu předcházelo toužebné přání stát se redaktorkou kvalitního týmu. Víš, já jsem takový osamělý běžec, ale současně mám ráda nad sebou autoritu, co mi dá mantinely. A možná také provázek – stejný, jakým se drží na podzim papíroví draci, aby neulétli někam příliš daleko. Ovšem potkat člověka, co by dokázal udržet takový živel, je hodně těžké. To už může zařídit jenom tvůj anděl strážný. Já ho mám. Poslal mi do cesty pár lidí, kteří mě k Pozitivním novinám dovedli. Tím posledním, kdo mi do nich otevřel dveře, byl dobrý přítel – vynikající básník – a já mu za to nikdy nepřestanu být dost vděčná. Je to můj vnitřní pocit – andělé nežádají náš vděk, žijí z naší radosti. Ale nebyla bych spravedlivá, kdybych nevzpomněla podíl lidí uvnitř Pozitivních novin, kteří mi vstřícně podali svoji ruku a obětavě mě za ni vedli k tomu, o co všechno jsem dnes, a to skutečně nezanedbatelně, bohatší. Tím úplně prvním byl předseda jejich Redakční rady Václav Richard Židek. Po pár kontaktních mailech nechat vzniknout jakémusi zvláštnímu poutu „objevitele talentu“ a „námezdního dělníka“ a skutečně ze mě vykřesal všechno, co se vykřesat dalo. Až jsem se sama nestačila divit! Posílal mě na „minová pole“ nejrůznějších osobností, které jsem dosud znala pouze z knih či kina a v životě by mě nenapadlo, že budu někdy pít kávu Ty jsi byla bezprostředně tím druhým člověkem, co už měl v Pozitivních novinách svoje pevné místo a mě s otevřenou náručí přijal. Člověkem, kterému jsem záviděla to množství článků, tam již publikovaných. Věříš, že jsem je zpočátku často počítala a hlava se mi točila, kolik mi jich ještě schází, abych se ti alespoň částečně vyrovnala? Krátce na to mi Václav šeptem oznámil, že mi v mém literárním snažení drží pěsti také dvě velmi významné dámy – Alena Heinová, kterou dnes už také můj přítel grafik Teo Adamy nazývá něžně paní Hájenkou, a Blanka Kubešová, již já zase vnímám přeneseně jako Vltavěnku. Pavel Loužecký, vydavatel Pozitivních novin, byl paradoxně posledním, s kým jsem se poznala. Nicméně můj vztah k tomuto člověku skrze jeho práci je tím nejniternějším. No řekni sama, existuje tam nahoře větší nebe, než tu na zemi? 7) Co považuješ v Pozitivních novinách za největší úspěch?To je těžká otázka – moc těžká. Já se nějak nedovedu nacítit do smyslu toho slova. Ale vlastně ano: Pozitivní noviny se mi staly místem, které mi přineslo dosud nejvíc ryzí radosti v praktickém životě. A to si myslím, že je, když si vezmeš to množství negativity, co nás dennodenně atakuje, opravdu velký úspěch. 8) Tvé rozhovory se známými osobnostmi patří v Pozitivních novinách mezi nejčtenější příspěvky. Prozradíš nám, jak se „to dělá“? Jééé, tak to je snadné! To stačí milovat četbu, milovat lidi, milovat svoji práci a milovat sebe. A aby to bylo v té správné rovnováze – být si vědom boží existence v nás. 9) Který rozhovor je tvému srdci nejbližší? Na které setkání nejraději vzpomínáš? Úplně všechny! Každé z těch setkání bylo zvláštní něčím jiným, tak jako se my lidé od sebe určitým způsobem lišíme. A nádherné v tom, co je nám společné – vědomím sounáležitosti. 10) A který ti dal nejvíce zabrat? Úplně všechny! Když chceš odvést nejlepší dílo, jakého jsi schopná, to se řádně zapotíš! Ale to přece znáš sama. 11) Co je ti bližší – psaní poezie, prózy, publicistická činnost…? Myslím, že v tom rozdíl nevnímám. Jeden z přátel – spisovatel – mi před časem řekl, že by moji prozaickou tvorbu nazval lyrickou prózou. S tím mohu souhlasit. Já vlastně ke každému svému psaní přistupuji s otevřením té části sebe, kde se rodí básně. 12) Co se ti vybaví, když řeknu Strážnice? | |
| SLIB MI TO |
|
Rozhovor byl poprvé publikován v magazínu www.subjektivnik.cz roku 2006
Foto převzato z webových stránek Jarmily Moosové http://jarmilamoosova.webnode.cz/
a www.rezbar.sk
Foto © http://jarmilamoosova.webnode.cz/
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Vladimír Just |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ivan Kraus |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ladislav Gerendáš |