Jakub P.Malý - Jarmila Moosová: Cyrano třetího tisíciletí

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Čas je skutečně velmi relativní. Tak dlouho jsem tomuto tvrzení nerozuměla, až jsem jednou, je tomu celkem nedávno, měla jeho pravdivost zažít na vlastní kůži. Někdy se to totiž v životě lidském tak přihodí, že během pár měsíců zažije tolik, jako by tím prožil vlastně bezmála celý svůj život. Pátý křížek na krku a v podtextu dost bolestně jsem se často smála, že „čím jsem byl, tím jsem byl rád“, zatímco v duchu záviděla všem kuchařkám a kominíkům, lékařům, modelkám i vědcům, že mají, na rozdíl ode mě, svoje řemeslo.

Já v krabici od bonbošky maturitní vysvědčení z gymplu, druhé ze dvouleté ekonomky, index filosofické fakulty, který jsem ve třetím ročníku, jímž jsem se rozhodla svoje studia ukončit, sprostě neodevzdala na studijním /jsem totiž vášnivá sběratelka fetišů/, tři rodné listy krásných zdravých synů, které jsem této zemi porodila, dekret na kosmetické služby a dekret na vizážistiku – zkrátka doslova a do písmene: „a čím jsem byl, tím jsem byl rád.“

Jaká byla tedy moje radost, když se mi dostalo té cti napsat krátký příhovor na obal jedné básnické sbírky a u svého jména pak číst ono kouzelné a vytoužené „básnířka“!
Konečně řemeslo, se kterým mohu mezi své. A tak jsem šla – nejprve na setkání básníků do Opočna, odtud pak na návštěvu významných literárních serverů. A tam se to básníky jen hemží. Ale člověk brzy zjistí, že sklony k básnění má z nás skutečně většina. Neřku-li každý.

Ve větším úžasu pak zůstane stát tváří v tvář fenoménu, který básní tak přirozeně, jako dýchá, a nelze nevzpomenout legendárního Cyrana de Bergerac, jemuž vyjadřování se verši bylo právě tou přirozenou vlastností. Poznala jsem desítky a stovky básní Jakuba P. Malého a před jeho umem se hluboce sklonila.
Malá ukázka pro začátek nejlépe osvětlí moje záchvěvy:

JSI DIVOKÁ JAK OSTRAVICE

Jsi divoká jak Ostravice
a vymíláš mě z kořenů.

Chytá mě závrať, motolice,
kdykoliv jenom vzpomenu
na rytmus tvého dechu -
- jak prudký proud se oddal spěchu,
vzdor přírodě chce téci nahoru,
do kopce, dychtí k vrcholu.

A tvoje tělo ve vzporu
či v zápasnickém úpolu
jej lačně následuje...
...dokud s výkřikem
nepropluje.

Vysoko nad světem
se změní v línou řeku
a oddychuje rákosím,
pomalu přitahuje deku
o pohlazení zaprosí
rty, které mluví beze slov.

A opět připravena na výlov
se vrací voda ke prameni.

Jsi divoká jak Ostravice,
ač usínáš mi na rameni.

•  Nebudeme předstírat, že se neznáme. Povídej, Petře, cítíš se být básníkem?

Když se ohlédnu a vidím, kolik jsem toho napsal a jak na to čtenáři, posluchači nebo porotci reagovali, tak snad ano.
Ne ve smyslu, jako že to umím – srovnání s duchem formátu Cyrana de Bergerac vnímám jako opravdu hodně přemrštěné.

•  Myslím že se nemýlím, když tvrdím, že veškeré umění pochází z naléhavé potřeby duše o jakousi vlastní regeneraci. Dokážeš sám sobě říct, co jsi regeneroval?

Se. (Odpověděla sis sama.)

•  Není slabost navštívit znalce duše, co by nám s tou regenerací pomohl. Člověk se pak trochu víc chápe a lépe rozmotává tu síť pocitů, v nichž na čas uvízne. Nicméně jsem přesvědčená, že pravý básník se nerodí v hlavě, ale ve svojí největší hlubině. Není to náhoda, žes měl období, kdy nebylo radno účastnit se soutěží s vizí prvních tří stupínků tam, kde se mezi účastníky objevilo tvoje jméno. Vzpomeneš si ještě na všechna dosažená ocenění?

Na svá literární ocenění si samozřejmě vzpomínám, je jich ke dvaceti a znamenají v mé tvorbě ty krásnější chvilky, protože ona jinak docela bolí. Moc ale nerozumím, jak v tvé otázce souvisejí s úvahou o návštěvě znalce duší. Také si nemyslím, že by má dominance na stupních vítězů byla až taková, jak říkáš /úsměv/.

•  Nerozumíš, aha: Byla jsem před časem u psycholožky, aby mi pomohla si porozumět. Pomohla. Poté řekla, ať se smířím se svým nitrem, bez něho bych prý nepsala svoje básně. No, občas si říkám, že bych se bez nich raději obešla – ale pravda je taková, že už asi ne. Ty sám by ses bez svých básní obešel?

Také si někdy říkám, že by mi bez nich bývalo bylo lépe.
Ale teď, když už jich je tolik napsáno, už by to bylo jako žít bez paměti, vzpomínek, bez části mozku či srdce, nebo kde to vlastně vznikají ... takže také asi ne. Ať jsem radši, jaký jsem
– i s těmi trably, které to přináší.

•  Obávám se, že každý nečekaný úspěch člověku poněkud zamotá hlavu. Jak sis ty s tím poradil?

Snad ten „úspěch“ není tak závratný, aby mi nějak zamotal hlavu, ale to by asi mělo posoudit spíš moje okolí. Že mě poezie (píšu teprve šestý rok) změnila, o tom nepochybuji – jestli k horšímu, nevím. Mám spíš pocit, že se hůř vyrovnávám s neúspěchy – a nemyslím tím pořadí v té či oné soutěži, ale spíš nepochopenou, neboli špatně napsanou báseň, myšlenku.

•  Bezesporu jsi při tolika úspěších byl nucen čelit naší příslovečné závisti. Vyrovnával ses, jak tě znám, s tím po svém. Jak?

Závist? Ani ne – možná občas na literárních serverech něco takového pocítím, ale nijak příliš mě to nebolí. Spíš mě trápí, když vidím, jak moje poezie ubližuje lidem, které mám rád, a jimž ubližovat nechci. Potažmo pak i mně. Danajský dar.

•  Byl jsi vášnivým čtenářem v dětství a mládí, či se tvoje inspirace přiblížila odjinud?

Ano, před pubertou, pak četbu vystřídal sport. Četl jsem ale spíš příběhy. Verne, May, sci-fi. Potom mě hodně oslovil folk, písničkáři ze sdružení Šafrán a především Karel Kryl.

•  Krásní kluci měli u holek vždycky vyhráno, když drželi na svých kolenou sladká dřeva. U tebe tomu bylo nejinak. Skládal jsi dříve texty k písním, nebo básně?

Současně. Zkoušel jsem skládat písničky, nijak úspěšně, a zároveň jsem zapisoval do sešitu branné přípravy odzadu veršované pošklebky na téma: Život studentů jihlavského gymnázia, čímž jsem si vykoledoval týdenní vyhazov ze školy a nakonec trojku z chování a podmíněné přijetí zpět. A taky bezmála třicetiletou pauzu v psaní veršů.

•  Vím, že si tě svojí poezií získal současný „věhlasný“ básník Jiří Krchovský. Už jste se spolu setkali tak blízko, aby vznikl prostor pro výměnu alespoň pár vět?

Ne, osobně jsme se ještě nesetkali. Že si mě získal není přesné, některé jeho věci se mi líbí, ale jeho postoje nesdílím.
Daleko více mě oslovili jiní, jak jsem říkal: Karel Kryl, ale i Karel Plíhal, Petr Skoumal, Emanuel Frynta a další.

•  Jakkoli se ve svých textech myšlenkově příliš neomezuješ, přece jenom tvoje poezie nejeví známky až takové recese, místy agrese, jako verše Jiřího Krchovského. Přes všechny drobné neomalenosti jsi básník něžný a romantický. Jak se v této poloze cítíš?

Kdybych se v ní necítil, psal bych nejspíš jinak.

•  V poslední době necháváš svůj kalamář poněkud vysychat. Přijdou v životě člověka období, kdy okolnosti ryze praktického a prozaického charakteru přimějí Múzu zdřímnout. Co myslíš, bude to nadlouho?

Kdyby jen kalamář. On mi „vysychá“ i počítač /smích/.
Ale vážně: Nevím, něco ve mně mi říká, že ano. Literatura to přežije. Nakonec Rimbaud psal také jen čtyři roky … /úsměv/

•  V podstatě se nic neděje, protože tvoje básnické portfolio je bezmála bezedné a je odkud čerpat jak pro vydávání nových sbírek, tak pro realizaci klubových večerů. Prozradíš nám, co všechno se v dohledné době chystá?

Už hodně po termínu dohodnuté uzávěrky kompletuji třetí sbírku, kterou mi slíbil vydat Roman Polák z nakladatelství Protis (kavárna Obratník na Smíchově, znáš?), ale nějak se na to nemohu soustředit. Snad Roman od toho plánu neustoupí.
Jinak jsem se dost stáhl, na čtení nejezdím ani je neorganizuji, po internetových serverech už tolik nebloumám, jen občas ještě obešlu nějakou tu soutěž. Snažím se spíš než psát být šťastný.

•  Přiznám se, že znám Obratník jen z doslechu, ale rozhodně to v nejbližší době hodlám změnit. Začala jsem skutečně z gruntu – první básní, kterou jsem od tebe četla. Nabízím ti právo výběru té, jíž dnešní vyprávění orámujeme z druhé strany. Která to bude?

Těžké dilema pro otce tolika „dítek“. Které vyzvednout?
Snad tu, kterou jsem jako první zveřejnil na www.pismak.cz

Žít s básníkem

Žít s básníkem je děsná věc.
Chvíli se chová jako pitomec
a hned nato je k sežrání.
Pěknej dar,
to jeho nadání…


•  To byl dobrý výběr. Děkuji a přeji tobě i nám ještě spoustu tvojí poezie.
Pro SUBJEKTIVNÍK exkluzivně připravila Jarmila Moosová
www.subjektivnik.cz
V době, kdy se tento rozhovor rodil, stačil Jakub P. Malý převzít v Chotěboři cenu za 2. místo v soutěži Literární Vysočina 2006. Gratulujeme.
A na závěr něco více i méně aktuálního:
•  Na podzim 2009 vyjde J.P.Malému v nakladatelství PROTIS u Romana Poláka čtvrtá sbírka "Jednokubky aneb jak to bylo s těma žížalama". 
•  Na jaře vydal pan Vejlupek v Edici hostů Prácheňského syndikátu soubor starších textů "Perseidy" 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 07. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.