| 
S Jaroslavem Víznerem mne před mnoha lety seznámil Ondřej Suchý, díky kterému jsem také objevil Pozitivní noviny.
Tehdy byl členem Divadla na Zábradlí a hrdinou dětských filmů. Dělal jsem s ním rozhovor o jeho dětství (když dětský hrdina, tak jaký byl hrdina, když byl dítě – to dá rozum). To bylo v roce 1968.
Pak já šel na vojnu a on emigroval. Po mnoho let jsme se neviděli.
Pak – už jako šéf zábavy TV Nova – jsem byl na festivalu Zlatá růže v Montreaux a tam jsme se potkali. Zavzpomínali jsme si u šálku kávy v jedné kavárně poblíž kasina.
A teď jsem objevil, že Jaroslav Vízner je i pilným dopisovatelem Pozitivních novin. A protože je tedy čtenářům dostatečně známý, pak si dovolím zopakovat naše červnové setkání v roce 1968 a připomenout jeho dětství.
Tehdy jsem napsal:
Děti na něj pokřikují „Martine!“ Stal se pro ně českým Belmondem ve filmech „Volejte Martina“ a „U telefonu Martin!“ Jinak má Jaroslav Vízner velice hubatou dceru, která občas neposlouchá, přestože její táta tvrdí, že má u ní autoritu. Tvrdím, že autoritu nemá. Ostatně Veronika má naproti tomu nádherné řeči. Jednou mi do telefonu řekla: „Tatínek není doma, tatínek spí.“
„Když se to tak vezme, měla pravdu,“ řekl mi potom Jaroslav Vízner. „Když člověk spí, skutečně je to stejné, jako když není doma. On tam vlastně jen tak leží a není s ním žádná legrace. Je stejně neužitečný jako třeba kredenc; pokud ovšem dítě nepodlehne touze skákat z kredence na spícího tatínka nebo naopak. A když se člověk probudí, je to jako když přijde domů.“
K tématu rozhovoru Jaroslav Vízner podotkl: „Myslím si, že bychom si měli zvolit nějaké téma. Já bych třeba rád povídal o dětských láskách.“
Nuže, proč ne, tak povídejte!
„Měli jsme před domem tři stromy, na takovém paloučku, a tam jsme hrávali Škatule, škatule, hejbejte se. Hráli jsme pochopitelně s holkama. Já jsem si na jednu z nich myslel. Když jsme měnili stromy, to znamená, když se řeklo to zaklínadlo „hejbejte se“, dal jsem té holčičce, jak jsme běželi proti sobě, v běhu pusu. Pusu na tvář. A v tu ránu jsem dostal facku. Ale pořádnou. Později jsem o tom přemýšlel, a bylo mi to divné, protože pusa v tom věku nic neznamenala. Dospěl jsem k názoru, že ta holčička asi někde viděla anebo četla, že se po puse musí dát facka, a tak mi tu facku, aniž by o věci nějak uvažovala, dala.
Taky jsme si psávali s holkama psaníčka, a to bývala vždy záležitost celé třídy. Obvykle a nejčastěji se psávalo: „Chtěl bych s tebou chodit.“
Jednou jsem šel s kamarádem do Stromovky, kde jsme si sedli na lavičku. On měl sebou holčičku, s kterou chodil, a já taky. I začali jsme soutěžit, kdo si s tou svou dá větší počet pus. Ale nějak nás to po dvou stech padesáti pusách přestalo bavit, a tak jsme si holčičky vyměnili a líbali se vesele dál, aniž to nám nebo holčičkám nějak vadilo.
A pak jsme rostli a rostli.“
Takže nakonec byl dětství konec a dál už ten příběh neznám, ledaže by nám ho Jaroslav Vízner dovyprávěl.
Jaroslav Vízer podepisuje prospekt Pozitivních novin v rámci autogramiády na Polabském knižním veletrhu v září 2007. Spolusedící (zprava): Ondřej Suchý, J.V., Zuzana Stirská, Ladislav Gerendáš. (Foto: Helena Stehlíková)
|
