Danuše Markovová: Horké chvíle pelyňkové

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Horké chvíle se dají zažít na vlastní kůži dvěma způsoby a vždy je konečný efekt stejný: Je nám ukrutné horko. Letos se o něj postarala rozžhavená Kréta, na níž slunce pražilo tak svědomitě, že pálilo i mou kůži, ostatními posměšně označovanou za hroší.
Na vlastní kůži jsem „hroší“ přívlastek měla přilepený už od dětství tak často, že jsem uprosila rodiče navštívit zoologickou zahradu a prohlédnout si ono adjektivum pěkně zblízka. Po pečlivém detailním průzkumu hrocha jsem dospěla k poznání, že jeho kůže je vzhledově ošklivá, proto jsem pochopitelně z takovéhoto nelichotivého označení mých vrstevníků neměla radost a navíc jsem k tomu byla mnohem tmavší než hroch!
Teprve v dospělosti jsem ocenila výhody skýtající z hroší kůže: odolává nejen rozpáleným slunečním paprskům, nýbrž i ironickým poznámkám všech členů rodiny. Jízlivé poznámky mířeny na mě padaly pokaždé, když si ostatní opatrně roztírali krém po bolestivých místech své spálené kůže a záviděli tu mou hroší, nespálenou. A tak jsem nakonec k přívlastku vřele přilnula, dokonce jsem na něj byla i hrdá, vždyť mi poskytl tolik předností i letos v Řecku. Emanace-IV
Po přečtení článku na pláži „ Druhy kožních fototypů“ ve „100+1“ mě dokonce rodina vyčlenila ze svého kruhu a přiřadila k jinému kožnímu fototypu. ONI prý jsou běžní Evropané s tmavší kůží, proto se mohou i občas spálit, zatímco JÁ jsem typ středomořský, tudíž se opaluji rychle a vždy téměř dočerna; manžel mě po tomto zjištění odsunul zrakem až kamsi na rovník. Mně úplně stačilo, že jsem přirozeně splynula s tamějšími obyvateli a spolu s nimi cítila jakousi antickou osudovost, ale hlavně jsem v noci mohla v klidu usnout, zatímco u mých „běžných“ Evropanů se tak nedělo, a první noc nechtěně bděli až do rozbřesku.

Dalo by se tedy jednoznačně usoudit, že mě se horké chvíle nedrží ani tak kůže, ale spíše se mi lepí na paty. V životě jich každý z nás zažije přehršle a zajímavé je, že ty mé nejžhavější chvilky se dodnes odehrávají u tabule v hodinách matematiky, ač jsem tam naposledy postávala velmi dávno.Vůbec první neblahou zkušenost jsem zažila už v první třídě s velkým stojacím kuličkovým počítadlem, na němž jsem před celou třídou měla demonstrovat početní příklad. Utkvělo mi v paměti, že barevné koule měly svůj půvab z hlediska estetického, bohužel z toho početního jsem s nimi nehnula. Také mě zmátlo to ohromné monstrum, na které jsem ani nedosáhla. Paní učitelka to přičetla mé nepozornosti a švihla mě nemilosrdně dlouhým pravítkem přes prsty, abych si to zapamatovala a stalo se.
Pythagorovská snaha proniknout do tajů čísel byla marná i na gymplu. Rovnice-nerovnice, propletené konečnem-nekonečnem, ve mně vzbuzovaly touhy spíše filozofické, ale matematicky jsem jim málokdy rozuměla.
Poslední nepříjemná matematická kauza se odehrála teprve před nedávnem, a to ve snu. Ocitla jsem se z ničeho nic u maturity na potítku, kde jsem řešila příklad a domáhala se tiše nápovědy své kamarádky, sedící naproti. Měla jsem doplnit jakýsi kořen nerovnice. Ani touto snovou cestou jsem se nedopracovala ke kýženému výsledku. Snaha rychle vypotit správné řešení způsobila, že jsem se propoceně probudila do reality po odsuzujících třech větách nejvěrnější spolužačky Zdeňky: Už to nepiš! To nemá cenu! To nestihneš!
Tato degradující slova způsobila ve mně takový zmatek, že jsem propadla i chvilkové nespavosti, podobně jako obyvatelé z Márquezova románu Sto roků samoty. Narozdíl od jejich hrdinů jsem ještě téhož brzkého rána usnula a dokonce s blaženým pocitem, že už mám po maturitě i po vysoké; a zlý matematický sen se rychle rozplynul do sladkého zapomnění.
Pokud by se nad horké chvilky ještě přidal háček, hodiny matematiky by zase mohly mít příchuť pelyňku. Avšak v ostatních předmětech nebyly tyto chutě naštěstí tak výrazně obsaženy a tudíž nemají potřebu mě po letech dramaticky budit ze snu jako ta pelyňková.

Obraz Emanace-IV © Danuše Markovová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 09. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.