Je až k nevíře, jak zprvu nevábně vyhlížející den může být pestrý. Ještě dosud se mi z toho pomyšlení točí hlava. A nemá to na svědomí pouze viróza, jejíž neviditelné částečky se viditelně uhnízdily do mého krku a sveřepě se tam drží zuby nehty po několik dní. Ačkoli jsem bacilům oplácela stejnou mincí – vitamíny, citróny, solí, bylinnými čaji či kloktadly, i tak se potvůrkám ideální krční ráj zřejmě zalíbil natolik, že ho jen tak lehce bez boje nehodlaly opustit. Ani nová opatření je nevyhnala z krku ven – TANTUM VERDE P je pouze přemístil níže, ale odplata byla nemilosrdná – rázem se proměnily do podoby kašle. To už jsem se namíchla také! “Počkejte, já ale na vás kašlat nebudu!“ vyhrožovala jsem bacilům a skutečně jsem se odhodlala učinit zásadní krok, a to směrem k lékaři.

Chtě nechtě jsem se tam odebrala zítřejšího rána. Musím dát plně za pravdu panu Jaroslavu Duškovi, kterému se ve hře Čtyři dohody podařilo poodhalit původ slova lékař – je to odvozenina od slova lekat, tudíž nenavštěvujeme lékaře, jak jsme si doposud mylně mysleli, nýbrž lekaře, a to by vám také všichni rodilí Ostraváci skutečně potvrdili slovy: „Idu do lekařa!“

Ale než jsem se tam ocitla, musela jsem drahnou dobu čekat – kde jinde než v čekárně? Nečekala jsem naštěstí sama. Čekaly jsme dvě – já a červená babička (tak jsem si pojmenovala okouzlující spolučekatelku, oděnou do rumělkově červeného svetru). Seděla kousek opodál, v jedné ruce držela elegantně černou divadelní kabelku a ve druhé kapesníček. Drobounký obličej, posetý četnými vráskami, vyzařoval trpělivost i lásku k životu. Jemně nalíčené rty se lehce usmívaly a v jasných pomněnkových očích se zračil bohatý život, prožitý už v dobách největší slávy prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Bělostříbrné vlnité vlasy tento dojem umocňovaly. Žasla jsem nad její vznešenou krásou a přemýšlela, co mě na babiččině vzezření uchvacuje nejvíce. A jak jsem tak dumala, lidé přicházeli a odcházeli - tu s receptem, tu s krví, tu pro lék či na injekci; jen my s babičkou jsme nadále způsobně a podle všech pravidel čekárny seděly bez reptání. Mně to nijak nevadilo- nač se zbytečně lekat dopředu; a babička zřejmě také neměla naspěch, dokonce ji bezohledně předběhl nerudný postarší pán a nehnula přitom ani brvou. Tím si získala mé sympatie úplně.

Ale čekací doba, zdá se, měla svá nepsaná pravidla, a chýlila se ke konci i v čekárně. Usměvavou sestřičkou jsme byly vyzvány dále. Zde už čekání bylo jen rutinní záležitostí a nestálo za nic! Posouvaly jsme se jak na běžícím pásu – z předčekárny do sesterny a odtud do ordinace. Mé obavy byly oprávněné. Polekala jsem se. Nejprve jsem lékařce, stále ještě zahleděné do karty červené babičky, zběžně popisovala potíže - podrobnostem jsem se raději vyhýbala. Nakonec jsem sama vyřkla pravděpodobnou diagnózu: „Viróza téměř na ústupu“. Nevím, na kolik jsem byla vnímána, ale následně mě lékařka vyzvala, abych přesně identifikovala barvu svých hlenů. Tento malířský dotaz mě velmi potěšil, jak by také ne! Avšak předčasně. Jako na potvoru jsem si vybavovala všechny hleny světa, jen tomu svému jsem asi nevěnovala ráno tolik pozornosti, kolik bych měla. A tak jsem byla nucena improvizovat. Vyšla jsem ze slonové kosti, do ní přimíchala neapolskou žluť, ale ještě se mi to nezdálo být to správné ořechové a musela jsem přimíchat i kapku jakési zeleně. Rozmýšlela jsem, zda kobaltovou či… ale to už jsem byla nervózně přerušena lékařkou, jíž se namíchaný tón zřejmě nezdál dostatečně přesvědčivý, a proto žádala jasnou odpověď. Dala mi na vybranou: mezi bílou, žlutou nebo zelenou. Tím mě zmátla úplně, tak jsem podvědomě vyřkla nejoblíbenější – zelenou.

Trefa do černého! Vystřelila jsem asi nejhorší variantu, která měla za následek jasný verdikt – antibiotika. Začala jsem protestovat, že to svinstvo brát nebudu. „A kdo mi tady tvrdí, že chce být do pátku na nohou, aby mohl do divadla?“ opáčila lékařka nazlobeně. Nakonec jsme dospěly ke smírnému řešení, že přijedu v pátek dopoledne na kontrolu a pak se uvidí – pevně doufám, že pouze divadlo.

S uspokojením i s receptem na šumivé tablety proti kašli jsem vešla do lékárny. U výdeje léků na recept stála opět červená babička! Spokojeně si ukládala krabičky s léky do své kabelky a při odcházení mě obdařila také jedním lékem – úsměvem.

A pak že měl být dnešní den šedivý! Když si pomyslím, kolik barev prošlo mou myslí už od božího rána a což teprve do večera, než zajde slunce za kopec!