Danuše Markovová: Čekací lhůty mohou pohladit
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Čekat se dá kdekoli, kdykoli, na cokoli či kohokoli; čekat se dá v krátkém časovém horizontu, ale i v dlouhodobém časovém rozmezí; čekat se dá trpělivě i netrpělivě, láskyplně i nenávistně, s úsměvem i zachmuřeně. Čekat můžeme úplně všechno, ale také vůbec nic. Podle všeho se dá čekat také žádoucně nebo nežádoucně. Pomineme-li nepříjemně napjaté momenty v čekárnách, ve frontách, na přechodu či někde za nepříjemnými dveřmi a dokážeme-li se dost dobře povznést nad nemilosrdnými čekacími lhůtami na složenkách a nevykolejí-li nás ani marné čekání na hezké počasí, pak nemůžeme zase tolik žehrat na nepřízeň čekání. Ba naopak, kdo čeká, ten se dočká, o to pak má větší radost.  Chci se nyní soustředit výlučně na čekání, o která tolik stojíme, a vůbec nás neodradí žádná časová prodleva. Nejde si nepovšimnout zasněné dívčí tváře, neustále hledící na hodinky, která seděla v parku na secesní lavičce. Tento výjev, tak zvláštně podmanivě jímavý, jsem nedávno letmo zachytila, když jsem procházela kolem. Dokonale jsem se vžila do této role a vychutnávala jsem povědomé okamžiky čekání i napětí, mnohokrát zažité v různých životních etapách. Lavička v parku přímo k tomuto aktu vybízela. Je to symbol čekání na lásku, na které se tetelíme radostí a trpělivě tolerujeme i delší čekací lhůtu, jež nás drží ve střehu i v napětí. Oč více se očekávaná chvíle prodlužuje, o to více je přitažlivě žádoucí. Dívka se také snažila zabavit psaním jakési mobilní zprávy a netrpělivě se podívala na hodinky. Její zasněný pohled se postupně proměňoval do zakaboněného úšklebku. Nyní jsem s ní už tolik nesympatizovala jako zpočátku. Copak to ještě neví, že když se chvíle čekání protáhnou, stávají se neopakovatelně napínavé? Pomyslela jsem nevěřícně. Asi to opravdu nevěděla. Začala nevraživě chrlit do telefonu spoustu pejorativních výčitek, nato se zvedla z kouzelně romantické lavičky a naprosto neromanticky odběhla na parkoviště k autu. Cestou smetla ukvapeně okamžiky slastného čekání do nejbližšího odpadkového koše a rychle odjela. A tu mě napadla jiná pointa, kterou jsem romanticky zasadila do tohoto zámeckého parku. Zasněná dívka po doručené zprávě zjistila, že její milý má neodkladné záležitosti, které ho pozdržely, a jí se tak naskytlo více prostoru ke snění. Pomalu vstala z lavičky, protože začalo poprchávat, a šla se projít po parku. Nadšeně si prohlížela vzrostlou zeleň, které se v těchto deštivých dnech tak dařilo. Zamířila také k nově zrestaurované rotundě a snila. Zničehonic si z povzdálí všimla siluety, která se k ní blížila. Rozběhla se láskyplně k ní… Prozaicky už bych pouze dodala: Dočkej času, jak husa klasu. Čekání tedy patří neodmyslitelně do našich životů a protkává je denně různými čekacími lhůtami, s nimiž můžeme jakkoli nakládat. Nakolik jsou nám milá či nemilá, záleží vždy na nás. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ondřej Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |