Karla Černocha jsem poznal v době písní Zrcadlo, Nářek převozníka, Ona se brání a jiných bigbítových pecek. Pamětníci vědí, že to bylo se skupinou Juventus. Pak jsem ho potkával často ve společnosti Pavla Žáka,  démonického a nápaditého textaře a režiséra (poněkud už upadlo v zapomnění, že tento muž byl jedním ze spoluzakladatelů pořadu 3 x 60 a to stereo, a řady dalších populárních rozhlasových programů).
Karel Černoch si dokázal udržet zajímavý repertoár i poté, co z bigbítových písní přešel na tzv. střední proud. Dokázal sám, jen za doprovodu kytary, vystupovat v klubech a stát se folkovou hvězdou.
Pak bylo zajímavé jeho období vystupování v Ateliéru (recitály s Petrou Janů. Jaromírem Hanzlíkem atd.).
V té době jsem pro něho napsal několik textů, ale uchytil se jen jeden duet s Petrou Janů a ten navíc nikdy nebyl zachycen na magnetofonový pásek.
Moje obchodní bilance s Černochem je tedy mizivá, ale přesto ho mám rád pro jeho smysl pro humor (jako neherec ho mnohokrát prokazoval například v pořadu Možná, že přijde kouzelník).
Rád bych vám Karla Černocha představil z jeho málo známé stránky. Jednou jsem si s ním totiž povídal o jeho někdejší profesi, o které se jeho umělecké životopisy nezmiňují. Karel byl totiž filmovým rekvizitářem. Zvu vás tedy na film zezadu s Karlem Černochem. A buďme důslední, chcete-li tuto profesi poznat, napíši toto setkání jako filmový scénář. Aspoň uvidíte, jak takový filmový scénář vypadá.
| FILM ZEZADU OBRAZ 1
ateliér - den | | | | | | Kamera zabírá místnost, která je rozdělena - stejně
jako scénář - na dvě poloviny. Levá strana je přecpána rekvizitami, pravá je prázdná. | | | | | | ČERNOCH: .... | | | | JÁ: To musíš jít ke mně, tam kde jsi, jsi sice vidět, ale neuslyší tě. Jsme ve scénáři. | | | ČERNOCH: Vidíš, na to jsem zapomněl. | | | JÁ: Na co tady máš ty krámy? | | | ČERNOCH: To jsou rekvizity. Jsem filmový rekvizitář, tak mám rekvizity. | | | JÁ: Těmhle šutrům říkáš rekvizity? To mám vzít krumpáč a začít do nich bušit? | | | ČERNOCH: To by ani nešlo. Zkus ho ale uzvednout. | | | JÁ: Nejsem blázen, má nejmíň metrák. | | | ČERNOCH: Tak se dívej. | | Černoch uchopí oběma rukama kámen, namáhavě ho zvedá. Ruce pod jeho tíhou se chvějí, na Černochově čele se objevují těžké krůpěje potu. Kamera zabírá detail jedné krůpěje. Sleduje, jak se z ní stává velká kapka a jak stéká po Černochově tváří. Nakonec Černoch drží kámen nad hlavou. Pouští ho na zem. Kámen poskakuje po zemi jako tenisák. | | | | ČERNOCH: Váží dvacet deka. Je gumový. A ty krumpáče taky. Takže o práci nemůže být žádná řeč. | | | JÁ: Dobrá, dobrá... další atrakci, prosím. | | | ČERNOCH: Jak račte. Tohle je například sklenička, kterou Hlinomaz schroustal ve filmu Limonádový Joe. | | Detail skleničky. Vypadá normálně. Rozhodně ale nevzbuzuje chuť k jídlu. Detail úst. Nedůvěřivé oči. Polodetail hlavy Karla Černocha. Vidíme, jak s blaženým výrazem ve tváři chroustá skleničku. | | | | ČERNOCH: Je z obyčejného cukru. | | | JÁ: Tak dobrá. Ale teď něco o tvé práci. Tvrdí se, že rekvizitář musí sehnat úplně všechno. Co ti dalo největší práci? | | | ČERNOCH: To bylo při natáčení filmu Žalobníci. Režisér Ivo Novák si vymyslel, že chce scénu, ve které bude scéna, jak otec mlátí syna - provazem. A chtěl provaz, silný provaz a aby to nebolelo, měl ten provaz jen vypadat jako silný a tak měl být vycpaný vatou. Lítal jsem, sháněl, telefonoval a nic. Šel jsem spát se strachem, co druhý den řeknu. Když jsem šel do práce, osvítil mne duch svatý a já si vzpomněl, že existuje takový druh knotu, který je vycpaný buničinou a tak jsem kýženou rekvizitu nakonec sehnal v jedné Narpě (tak se v té době říkalo papírnictví). | | | Když jsem provaz přinesl na natáčení, řekl mi Ivo Novák docela klidně: Jó, provaz. Tak ten nebudeme potřebovat, my tu scénu s mlácením vůbec nebudeme točit. | | | JÁ: Jako člověk od fochu se na filmy asi díváš trochu jinak než normální, běžný filmový divák, což? | | | ČERNOCH: Jsem asi přísnější. U mně je to navíc komplikované tím, že když jdu na nějaký český film, často ještě poznávám rekvizity a vím, kde hrály předtím. A to mě ruší. Pro mě je legrační, když třeba kovboj zvedá židli, aby s ní třísknul o zem a já si všimnu nalepeného inventárního štítku z druhé strany. Ale všímám si i jiných věcí. Rozeznávám, jak je to filmováno - jestli je kamera na vozíku anebo ji má kameraman v ruce. Všímám si i nedokonalého skriptu: člověk otevírá dveře a má v kapsičce saka kapesníček. Když je zvenčí zavírá (a tenhle záběr se točí o pár dní později) už kapesníček nemá. V Cidovi jsem si všiml, že jeden z rytířů měl na rukou hodinky. | | | JÁ: A co filmové triky. Ovládáš některé? | | | ČERNOCH: Co třeba tenhle: | | Karel Černoch švihne rukou a ubalí mi jednu do břicha. Heknu a složím se na zem. | | | | ČERNOCH: Nesimuluj a prozraď, že jsme to točili obráceně. | | Ruka je pevně přitisknutá k solaru. Ruka prudce švihne zpátky. | | | | ČERNOCH: Když se to pustí, je to rána jako z děla. Jako divák - který tohle ví - z toho nikdy netrnu. A když někomu ve filmu useknou ruku, jsem taky v klidu. Vím totiž, že tu useknutou ruku ušili řezníci z vepřového a ta pravá je schovaná někde v šatech. |
Tady jsem se rozhodl scénář ukončit a přestat se s Karlem bavit.
Taky máte rádi lidi, kteří vám půjčí detektivku a jen tak na okraj řeknou: jó a vrah je Karel Černoch.
Karle, odpusť! |
