Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (36) Jindřich Plachta II.
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Seriál KOMICI U PSACÍHO STROJE |
| V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. |
|
Ještě jednou se vracím k dosud stále ještě ne zcela zmapované literární pozůstalosti našeho milovaného herce a komika JINDŘICHA PLACHTY (1899— 1951). Plachta jako spisovatel a vtipný, pohotový glosátor veškerého dění kolem sebe, přispíval - ještě i po válce - do mnoha našich časopisů, novin, kalendářů a jiných tiskovin. Z vrozené skromnosti se však ze spisovatele nikdy nepokládal, a tak to bude nadále nějaký čas trvat, než se podaří uzavřít definitivní soupis jeho článků, povídek, monologů a dalších literárních prací.. Povídka, kterou vám tentokrát ve zkrácené verzi předkládám, byla například objevena v „Kulíkově Zábavném kalendáři na rok 1929“. Příjemně se bavte, i po těch osmdesáti letech! |
| Jindřich Plachta 0 školních výpravách do matičky Prahy Není to sice zákon, ale dodržuje se to, že příchod jara oznamuji nám rackové na Vltavě, kdežto předzvěst léta ohlašují v Praze školní návštěvy z venkova. Budiž vyposlechnuto, jak se takový školní zájezd vyvíjí: Na venkovské škole dostanou zbrusu nového pana učitele. Učí, učí, děti ho mají také rády a všechno klape, až jednoho dne. A sice jednoho jarního dne mu řekne sám pan řídící: „Poslyšte pane kolego, neblázněte ty děti stále s tou Prahou. Řeknou to doma a pak byste se musel zbytečně vymlouvat.“ Pan řídící snad zapomněl, že pan kolega je zbrusu nový a že jako takový míní vše doopravdy. On pojede se IV. a V. třídou do Prahy a outušická slečna učitelka se připojí s děvčaty. Slevu prý dostanou, počasí má být v červnu pravděpodobné, zkrátka pan řídící už mlčí a jen si myslí své. Za chvíli je v celé dědině jisto, že ten mladý učitel pojede s chlapcema do Prahy. V sobotu u holiče se také o tom mluvilo. Hajný Podzimek s tím přišel: „Prej pojedou do tý Prahy, sestřino chlapec taky jako má jet s nimi. Povídám, bodejť, co bys hocha nepustila, uvidí kus světa. Zrovna tam vystavujou tu kultůru." „A to snad v Praze ne - namítá holič - ta kultůrní výstava je v Brně.“ „Jo, jo, mám říct v Brně. Ale to nevadí, však vona Praha má taky svoje zajímavosti. Řekněme m ů z e u m...“ „No, tam toho zajímavého už moc není.“ „Ale to jsou zlomyslný řečí,“ zlobí se hajný. „Je tam příkladně ta velryba, teda ta kostra její - tu přeci neukradli, a spousta jiných maličkostí. Vod našeho učitelskýho je to chvalitebný, že von takhle podpoří vzdělání naších dětí.“ Bylo ujednáno, že výprava vyrazí pátého června. Pojede prý s nimi také starostů Francek a paní poštmistrová... Vlak zasupěl a škola jela. To bylo šumu ve voze, vlastně to byly dva vozy, ve kterých jeli. „Hoši,“ zavelel učitel, „jedeme do hlavního města republiky. Vzpomeňte si, co všechno krásného už jste o Praze slyšeli ve škole. Uvidíte Staroměstské náměstí, Hradčany, Vltavu. Jste už velcí, proto si každý sedni a v duchu přemýšlej, co všechno té naší zlaté matičce Praze řekneš.¨“ Chlapci asi Praze nechtěli nic říct, protože, když pan učitel domluvil, jedna část se pustila do jídla a druhá skupina projevila zájem o toaletu. Museli bychom být dětmi, abychom pochopili, co to znamená pro desetiletého kluka jít v rozjetém vlaku na záchod. Žádný neodolal tomuto kouzlu, a tak pan učitel až do Zdic dělal dětem andělíčka strážníčka a průvodce po malé straně. Konečně se děti nabažily této atrakce a začaly zpívat. Všechny školní výpravy, pokud ve vlaku zpívají, začínají: Kolíne, Kolíne... Naši kluci touto písničkou zároveň skončili. Konečně snad se utiší, doufal vůdce a v tom se ozvalo: Pane učiteli, prosím Svitákovi bolí hlava, on říká, že mu bude asi špatně... Tak pojď ven. Chlapec jde s učitelem ven, a když se vrátil, stačilo, aby řekl, že byli na plošině vagónu a že je to tam hezké, hned je dvanácti chlapcům zle a chtějí také ven. Mezitím, co má pan učitel tyto starosti, paní poštmistrová se baví s dětmi. Vyptává se jich, co dělá maminka, kolik tatínek vydělá, jestli se mamičkou nehádají a co mají v neděli k obědu. Ve vedlejším vagóně s děvčaty je lepši pořízená. Zpívají, dávají si hádanky a opět zpívají. Však už to dlouho trvat nebude, už je tu Chuchle, teď uvidí parníky, a konečně je i v chlapcích soustředěný zájem. Pak se řekne Praha-Smíchov a kluci krotnou. A když přijde tunel, jsou všichni ohromení. Nikdo z nich neví, jak se octli před Wilsonovým nádražím. Napřed je vedou do nějaké tělocvičny, kde budou spát. A odtud je ženou na Petřín. Než tam dojdou, jejich zájem a údiv pro Prahu přechází v únavu. Město v nich rázem vzbudilo nedůvěru. Všude vidí mnoho vozů, aut a elektrik, a z lidí si pamatují jen strážníky. Hledali očima děti, se kterými by mohli skákat. A zatím tam v parku pod rozhlednou seděly na lavičkách s maminkou takové divné smutné holčičky. Stály u písku a hlídač dával pozor, aby si žádné z děvčátek nehrálo. První a celkový jejich dojem z Prahy byl, že v Praze je dětem smutno. Druhého dne je přivedli do Národního na Prodanou. Pan učitel jim o Prodané nevěstě i o Národním divadle vyprávěl už ve škole, ale když oni si to teď nepamatují. Jdou do Národního a člověk jim čte z očí „pojďte raději domů k mamince“. Druhá galerie jim připadala vyšší než Petřín. V divadle děvčata cucala cukrátka a chlapci se pokoušeli přijít na kloub mechanismu sklápěcích sedadel. Pak se náhle setmělo a dětem se chtělo mluvit. „Prosím, pane učiteli...“ „Pst, ticho, co chceš?“ „Prosím, on Vočadlík tady říká, že uvidíme medvěda.“ „Ovšem, ale až v 11. jednání, teď seď a poslouchej!“ Chvíli je učiteli dopřáno vnímat čisté tóny ouvertury. Ba, i když sbor spustí „Proč bychom se netěšili“, děti jsou tiché. Za chviličku, v docela malé pauze, než Jeník s Mařenkou naberou dech, je slyšet ze tmy: „Pane učiteli, přijde už ten medvěd?“ „Psst, ticho tam!“ „Prosím, Brázdu tlačí boty…“ „Tak ať si je povolí drobet, ticho!“ „Prosím, on se zul.“ A brzy na to čistou melodii „Věrné naše milování“ přeruší malá rána a šum v hledišti. Brázda tam řve, že mu spadla bota někam dolů. To by byl asi vrchol nepříjemností v divadle. Děti se přece jen utiší, a právě když pan učitel nabyl přesvědčení, že hudba dovede i děti upoutat, byl konec jednání a dlouhotrvající potlesk děti probudil. Všechno má svůj konec. I výlet skončil. Jak? No, poměrně ještě dobře, končívají hůř. Jisto však je, že mladý učitel si od těch dob pana řídícího velice váží. Když děti mluví o velkém výletu, říká vždycky: „To už počkejte, až zase dostanete nového pana učitele.“ Příště: Boris Hybner Kresba: Ondřej Suchý Další díly najdete zde |
| Kudy do Šemanovic aneb Vítejte v Nostalgické myši ... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 10. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ivan Rössler |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |