Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (15)
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Už chtějí ten článek, pane Čapku... (15) Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf  Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba. |
| Karel Čapek Pozdravy Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního. Bůhví proč zrovna ta a nejiná drobná zkušenost se vám tak přesilně vtiskla do paměti, prostě stačí, že si vzpomenete dejme tomu na Anglii, a v tu chvíli vidíte... To tedy nevím, co vidíte vy a máte-li vůbec nějakou představu; ale u mne to je prostě jeden červený domeček v Kentu. Nic na něm nebylo, a zahlédl jsem jej sotva na vteřinu, jak si to perendil vlak z Folkestonu do Londýna. Vlastně ten dům nebylo pro samé stromy ani vidět; na zahradě starý pán stříhal nůžkami živý plot, a na druhé straně zeleného křoví jelo po rovné cestě děvče na kole. Nic víc. Ani nevím, vypadalo-li to děvče k světu; ten starý černý pán byl snad místní farář nebo obchodník na odpočinku, na tom nezáleží. Ten domek měl vysoké komíny a bílá okna, jako všechny červené domečky v Anglii, a víc vám o něm nepovím. A přece, jakmile si řeknu Anglie, vidím jasně ten obyčejný domek v Kentu, starého pána se zahradnickými nůžkami v ruce a děvče vážně a rovně šlapající na kole, a začne se mi trochu stýskat. Viděl jsem tam ledacos jiného, třeba zámky a parky a přístavy, viděl jsem Bank of England a Westminsterské opatství a kdeco historického a památného, ale to není pro mne celá Anglie. Celá Anglie, to je jenom ten naivní domeček v zelené zahradě se starým pánem a dívkou na kole. Proč, to nevím; povídám jenom, co je. Nebo když si chci představit Německo, vynoří se mi stará hospoda ve Švábsku. Nemohu za to, že to není Postupimská brána nebo vojenská paráda; v té hospodě jsem jakživ nebyl, jenom jsem ji zahlédl z vlaku kdesi za Norimberkem. Byl podvečer, a nebylo tam vidět živé duše; a ta hospoda byla vysoká a rozložitá jako chrám uprostřed starého, hračkovitého městečka, natlačeného jako na dlani. Před ní kvetly bezy, a nahoru k šenku vedly kamenné schody. Bylo to skoro k smíchu, jak byla ta hospoda důstojná a široká; jaksi připomínala kvočnu dřímající v teplém důlku. Pravda, viděl jsem v Německu onačejší věci a nápadnější a němečtější, než byl ten starodávný švabachový Gasthaus; já vám tam viděl měst a domů a pomníků, ale nade vším to vyhrála ta ctihodná a rozčapená hospoda: já nevím proč, ale to je pro mne Německo. Nebo si vemte, co všechno si člověk může představit, když si vzpomene na Francii. Moje neodbytná představa je tato: pařížská ulice už docela na okraji města, na celní čáře; ještě je tam několik hospod a benzinových pump mezi zelinářskými zahradami. Před hospodou, která má na plátěné stříšce napsáno Au rendez-vous des chauffeurs, stojí těžká dvoukolová kára, tažená plavým normandským valachem; sedlák ve volné modré haleně a se slaměným širákem pomalu pije před hospodou světlé vínko z tlusté sklenice. To je všechno, nic víc se tam neděje; jenom slunce žhne s křídově bílou tvrdostí, a ruměnný sedlák v modré haleně dopíjí svou sklenici. Nemohu si pomoci: to je Francie. Nebo Španělsko: to je zas kavárna na Puerta del Sol; u vedlejšího stolku sedí černovlasá maminka v černých šatech a chová v loktech černooké miminko s malou kulatou hlavičkou a slavnostně vážnými černými kukadly; a tatínek s černým sombrerem v týle se nadšeně a šprýmovně šklebí na své černooké niño. Nic na tom není, to by mohl poutník vidět všude na světě; jenže tam dole, víte, vypadají maminky víc jako madony, tatínkové víc jako bojovníci a nunátka víc jako tajemné hračky než kde jinde na světě. Kdepak, když čtu nebo slyším o Španělsku, nevidím žádné Alhambry nebo Alcazary, ale slavnostní niño v loktech černovlasé madony. Nebo Itálie: člověk by si mohl představovat Colosseo, pinie, Vesuv či co, ale kdepak! Vláček je to, drkotavý osobní vláček, myslím že z Orvieta do Říma; je už noc, a proti člověku sedí spící dělník, jen se mu chundelatá palice těžce a bezvládně bimbá. Potom se ten Talián probudil, funěl, mnul si prackou oči a něco ti povídal, pamatuješ se? Ale tys mu nerozuměl a neměl jsi k němu důvěru; a tu on pomalu sáhnul do kapsy, vyndal kus sýra zabaleného v papíře a nabídl ti samozřejmým gestem, aby sis kousek ukrojil. Tam je to takový zvyk. Jen že co dělat: ta hrubá ruka se skrojkem ovčího sýra, to je pro tebe ve zkratce celá Itálie. Já vím, dnes je hrozně daleko od národa k národu, a člověk si myslí ledacos; pravda, na mnohé se zlobí a říká si, nikdy nebude zapomenuto, co se stalo; prosím vás, co si do té nebývalé dálky a ciziny můžeme říci? A pak si člověk vzpomene třeba na Anglii, a najednou vidí před sebou ten červený domeček v Kentu; starý pán ještě pořád stříhá nůžkami keře a děvče si to rovně a bystře šlape na kole. A vidíš, chtěl bys je vlastně pozdravit. How do you do? How do you do? Pěkné počasí, že? Yes, very fine. - Tak vidíš, to by bylo odbyto, a je ti lehčeji. Teď bys mohl vystoupit po kamenných schodech do té švábské hospody, pověsit klobouk na věšák a pozdravit: Grüss Gott, meine Herren. I poznali by, že jsi cizinec, a mluvili by u stolu trochu tišeji, chvílemi se po tobě zkoumavě dívajíce. Ale když by viděli, že otíráš dno svého džbánku o červený ubrus stejně jako oni, byli by méně nedůvěřiví a ptali by se: Woher, woher, mein Herr? - Aus Prag. - So, so, aus Prag, divili by se; a jeden z nich by řekl, že byl jednou v Praze. Před třiceti lety. Eine schöne Stadt, řekl by, a ty by ses přece jen tak trochu zaradoval. - Nebo by ses zastavil Au rendez-vous des chauffeurs; ten sedlák v modré haleně právě dopíjí svou sklenku bledého vína, utírá si dlaní kníry. Faid chaud, řekl bys. A vôtre santé! - A la vôtre, povídá sedlák; dál vlastně není co povídat, ledaže bys mu řekl: Ne, mon vieux, na vás se opravdu nezlobím; co abychom spolu vypili ještě jednu sklenku? - A taky by ses mohl zašklebit na to španělské miminko; upřelo by na tebe vážná a slavnostní kukadla, černovlasá maminka by najednou vypadala ještě o něco víc jako madona a caballero tatík s kloboukem v týle by ti začal něco po španělsku drmolit, ale ty bys mu nerozuměl. To nevadí, to nevadí; jen když se tě to dítě nepolekalo! - A ještě si musíš ukrojit ždibec toho ovčího sýra. Grazia, grazia, mumláš plnými ústy a na oplátku nabízíš cigaretu. A nic dál; vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi! Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: How do you do, starý pane v Kentu? Grüss Gott, meine Herren! Grazia, signor! A vôtre santé! Karel Čapek |
 Poznámka autora PN: Víc než symbolicky uzavíral tento text Čapkovo životní dílo v uvedeném roce, a vyšel překvapivě ve stejný den, kdy autor umíral. Umíral fyzicky, ale duch jeho víry v lidstvo - tedy v lidi a v lidičky - nebyl snad nikdy s takovou přesvědčivostí a prostotou posud v jeho tvorbě vyjádřen. Je zde autorovo smíření se s životem, s jeho protivami a nástrahami; je to smíření - ne resignace - protože víru v člověka a jeho pozvolný historický vývoj k lepšímu v něm nikdo nedokázal uhasit. Karel Čapek je pro nás současnější mnohem víc, než různé oficiální prameny sice říkají, ale činí tak zároveň s jakousi setrvačností; ne již s přesvědčením nebo skutečnou znalostí jeho díla jako celku. Čapkova publicistická tvorba byla podkladem, ba živnou půdou pro jeho tvorbu tzv. „uměleckou“ - to je něco, co chybí mnoha tzv. „uměleckým“ autorům, kteří třeba pracují s historickými nebo současnými reáliemi, ale přes ně - a přes literární formu - jaksi člověka začasto nevidí. U Čapka bylo tomu přesně naopak, literární forma byla mu nástrojem, ne účelem nebo cílem. Tím byl mu vždy člověk, schopnost kontaktu člověka s člověkem - bez ohledu na místo, jazyk, kulturu či tradice nebo i čas. „Jsme jedné krve, bratříčku, ty a já!“ chtělo by se říci nad jeho řádky spolu s Kiplingem. Nuže, jsme jedné krve - a nebraňme se tomu pod nějakými umělými hesly o nadřazenosti či vyspělosti těch či oněch nad jinými. Na druhou stranu to neznamená, že musíme v rámci „jedné krve“ automaticky přejímat způsoby či zvyky „jiných“, čili usilovat o to, abychom byli Baghírou, ač tak zrozeni nejsme; abychom se tvářili, že musíme mít všechny čtyři, ač jsme zrozeni jako Kaá; či se snažili silou paží létat, až jsme zrozeni jako Mauglí - zkrátka snažit se jenom opičit. Přesně, na den přesně - rok před svou smrtí - to Karel Čapek vyjádřil ve svém jímavém rozhlasovém poselství míru a dobré vůle, které adresoval Rabindranáthu Thákurovi do Indie, které zakončuje těmito slovy: „Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí.“ K tomu není co dodat. Tímto pokračováním a jeho zářivým poselstvím z opravdu nelehké doby uzavírám tento třináctidílný cyklus Pozitivních novin „Už chtějí ten článek, pane Čapku...“. Současně je tento závěrečný díl mým osobním poděkováním panu Karlu Čapkovi za obdivuhodný příklad, jak lze přistupovat k tématům své doby, často více než ožehavým a palčivým. Však závěrem zde ještě navíc - a činím tak velice rád - děkuji Pozitivním novinám a jmenovitě jejich vydavateli, panu Pavlovi Loužeckému, netoliko za poskytnutí prostoru na jeho internetových stránkách, kde jsem měl nejen tu možnost, ale navíc i naprostou volnost vybrat a představit již delší dobu zamýšlenou „esenci“ z poněkud opomíjené publicistické tvorby pana Karla Čapka. Ale dovolte mi také poděkovat za to, že Pozitivní noviny netoliko že vůbec jako takové existují, ale že vycházejí již po řadu let, a to navíc v době tak chtivé senzací, krve i zkratkovitého bulváru – a že se k tomuto „proudu“ zkrátka nepřidaly. Vřelé díky! Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public) Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf Na žádost autora nebyl text upravován. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Vladimír Just |
 |
Blanka Kubešová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Lasica |