Jaroslav Volf: Skutek

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Nedaleko obchodního střediska je přes rušnou vozovku přechod pro chodce, ale řidiči zde jezdí dost bezohledně a chodci raději počkají chvilku, než by riskovali zranění. Semafor by možná dost vyřešil, ale z nějakého důvodu tady chybí.
 
Když dnes do práce spěchal, všiml si stařečka, nesměle postávajícího před přechodem, ale neodvažujícího se na něj vykročit. Kolem chvátali lidé a nijak si ho nevšímali, natož aby mu pomohli. I přišlo mu staříka líto, zpomalil krok a převedl ho přes vozovku, ten mu mnohokrát děkoval, až to připomnělo pohádku o kouzelném dědečkovi, který splní přání. Ale to se nestalo a každý šel svou cestou.

Když se odpoledne vracel domů, spatřil na obrubníku před přechodem jiného stařečka, i převedl ho ochotně a ještě chvíli slyšel, jak mu děkuje, i když už se rozešli. Až doma mu to připadlo zvláštní, jindy tady postávat staříky neviděl – buď jim jindy někdo pomohl před ním, nebo to dnes byla náhoda. Vzpomněl si na toho „ranního“ a usmál se při té vzpomínce, jak na chvilku podlehl pohádkové iluzi a málem čekal, až se ho dědeček zeptá, jaké přání mu může splnit. Ale i tak ještě chvíli snažil se rozpomenout, odkud mu ten stařeček připadl povědomý, jako by se již někdy setkali.
Ale pak na to pozapomněl ve shonu všedních dní.
 
O několik dnů později „svého“ prvního stařečka uviděl ráno zase na tom samém místě, pozdravil ho a převedl na druhou stranu, a bylo mu přitom dobře u srdce, jako by si nyní uvědomil, odkud ho zná - ze setkání před pár dny. Stařeček mu opět děkoval a byl velmi milý, ale zase se ho nezeptal na nějaké přání. Nicméně se za ním chvilku díval, jak mizí ve vchodu do metra. Odpoledne proběhlo bez stařečka na přechodu, a málem se přistihl, že než přešel, tak nějakého téměř vyhlížel. Ale nic z toho nebylo.
 
Jak plynuly dny, nepravidelně se potkávali, převedení přes vozovku na nebezpečném přechodu bylo pro oba již málem drobným rituálem, po kterém jim den zkrásněl, byť bez fanfár a víření bubnů či jásání davů neb vůně kadidla či řezaných květů ve svitu ohňostroje.
 
Nastala doba prázdnin, město se zčásti vylidnilo od domorodců, zato přijalo nápor turistů do své pohostinné náruče. Ti obdivovali architekturu mnoha století, jiní zvědavě či nedůvěřivě ochutnávali jídla národní kuchyně, ale všichni fotografovali jako na soutěži a na krátkou dobu se stali neoddělitelnou součástí města.
 
S novým školním rokem se těšil na další setkání se stařečkem u přechodu, kde by se pozdravili již jako staří známí a provedli drobný rituál přechodu po zebře. Uvědomil si, že se díky tomu odcházel dnes z domova o chvilku dřív, aby nepřijel pozdě do zaměstnání a ještě měl čas na pomalou cestu přes vozovku.
 
Překvapeně zpozoroval, že přes prázdniny se u přechodu neobjevil semafor, ale pokladna jako na pouti. Na ní byla velká reklama „Vykročte dnes s dobrým skutkem za pouhých 5 korun!“ Lidé si kupovali tikety s datem a hodinou provedení dobrého skutku, potvrzeným mezinárodní společností „Dobrý skutek s.r.o.“ Pak si směli přes vozovku převést jednoho z čekajících stařečků v prostých uniformách s odznakem společnosti a s číslem. Podobná pokladna i čekající dědečkové byli též na druhé straně přechodu. Ochotné biletářky dávaly dohromady dědečky ve stejnokroji se zákazníky s platným tiketem, a dbaly též o pořádek při vstupu na zebru.
 
V úžasu chvíli postával, nechápaje tuhle změnu, nikde ale neviděl toho „svého“ stařečka, kterého převáděl z prostého soucitu - a na kterého se těšíval. Přešel tedy sám, nekoupil si dobrý skutek důmyslně zde a levně organizovaný, třeba po něm několik dědečků v uniformách natahovalo ruce.
 
Den mu připadl šedivý a zatažený, měl pocit, že se ochladilo – ale venku byl krásný zářijový den. Naleštěné odznaky společnosti se nádherně blýskaly na uniformách dědečků ve službě pro „Dobrý skutek s.r.o.“ Nikdo z nich vlastně nepotřeboval převést na druhou stranu doopravdy, ale dostávali za každé převedení 1 korunu z ceny tiketu, biletářkou proplacenou hned po příchodu s průvodcem na druhou stranu.
 
Když se odpoledne vracel domů, dědečkové tam stále čekali, pokladny byly otevřené a lidé konali dobré skutky k potěšení jich samých, čekajících dědečků i samotného provozovatele, reportérů i fotografů. Zatímco čertíci dole se mohli potrhat smíchy nad akcí v přenosu barevné průmyslové televize, kterou si světový provozovatel dobrých skutků nainstaloval, andělé nahoře se po sobě mlčky dívali a otírali si zpocená čela, pobledlejší víc než jindy.
 
Přišel domů a bylo mu smutno nad tím cirkusem „Zebra“, jak si to pro sebe pojmenoval. Pociťoval nevolnost jako andělé nahoře, ale ti byli k němu milosrdní a ušetřili ho pohledu na zkrvaveného stařečka, sraženého nedaleko odtud autem do příkopu. Bez uniformy, odznaku a platícího zákazníka ho biletářky nepustily na vyhrazený přechod pro chodce - i zkusil to, chudák, o kus vedle sám. Jeho vyhaslé modré oči se posud užasle upíraly k obloze, jako by stále hledaly odpověď na nějakou otázku. Možná, že tu odpověď znáte vy...

  
Text Copyright © 2008 Jaroslav Volf

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 12. 2008.