Baťůžek II.
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh, do určité míry inspirovaný podnětem ze života. Třeba potěší malé i odrostlé školáky na jejich cestách do školy. |
Nestalo se to poprvé, ale dnes pojednou si náhle uvědomil určitou souvislost, která ho nejdřív co bláznivý nápad rozesmála. Ale jakmile se doma podíval na následky téhle události, už mu to tak směšné nepřipadlo. Když dnes šel ze školy domů, cestou si koupil svoji „týdenní“ láhev ovocné limonády, šetřil si na ni z kapesného a schválně kupoval balení 2,5 litru, neopomíjející zdůraznit 25% zdarma! Dal ji pěkně do baťůžka mezi učení, do postranních kapes by se taková „bandaska“ při nejlepší vůli stejně nevešla, ale když si doma odpínal baťůžek, cítil, že je vespod trochu vlhký.
Rychle jej otevřel a vytáhl velikou láhev, nebyla nikde ani naprasklá ani neměla porušené víčko, ale přesto vnitřek baťůžka voněl oblíbenou limonádou a - zdálo se mu to nebo ne - určitě jí trochu v láhvi ubylo. Vysypal učení a rozložil je po stolku, aby proschlo - moc škody limonáda zjevně nenadělala - a baťůžka dal sušit do koupelny. Jak tam tak prázdný baťůžek visel a on si jej prohlížel, připadlo mu, jako by se mu tvarem zipu v podobě úst a chlopněmi jako přivřenými víčky posmíval. Plácnul do něj, ale jinak nechal jej být, až uschne.
V pokojíku pak pečlivě odšrouboval uzávěr láhve a vzápětí už se slastně napájel, držel ten poklad oběma rukama, oči přimhouřené a málem předl blahem. Vypil skoro celou svou denní dávku - musí si to pěkně rozložit na celý týden a příště určitě použije plastový hrníček - zašrouboval uzávěr a postavil láhev
na poličku s věcmi. Tuhle limonádu nebylo dobré chladit, tehdy by ztratila svoji nádhernou chuť, a protože nebyla s bublinkami, setrvačně rozšířený rituál chlazení nepotřebovala. Ale ještě předtím znovu pozorně si prohlédl láhev i uzávěr - oboje bylo nepoškozené, a přesto trochu limonády zmizelo a nasáklo do baťůžka.
na poličku s věcmi. Tuhle limonádu nebylo dobré chladit, tehdy by ztratila svoji nádhernou chuť, a protože nebyla s bublinkami, setrvačně rozšířený rituál chlazení nepotřebovala. Ale ještě předtím znovu pozorně si prohlédl láhev i uzávěr - oboje bylo nepoškozené, a přesto trochu limonády zmizelo a nasáklo do baťůžka. Bum! Úplně ho to praštilo do hlavy, když mu to došlo: „Že mi to upíjí baťůžek nějakým trikem?“ Nakouknul do koupelny, baťůžek se na šňůře usmíval a byl už suchý. Vzal jej do pokojíku a pečlivě prohlédl, nikde ani skvrna po zaschlé limonádě, a přitom věděl, jak se s ní dá pěkně pokecat a jak je to na světlých kapsáčích vidět i po uschnutí. „Týý!¨“ řekl neurčitě napůl baťůžkovi a napůl sobě, a se zaujetím badatele učinil pokus. Posadil baťůžka na židli, odlil trochu limonády do hrníčku a nalil ji pojednou naráz do baťůžka.
Ten trochu sklouzl na židli, ale žádný okatý zázrak nenastal, žádný výkřik „Jupíí!“ nebo „Dík!“, ale za chvíli se podíval dovnitř, baťůžek byl suchý, nikde ani skvrna, židle pod ním byla také suchá. „Tak to jsme doma!“ řekl si a plácnul baťůžka, až spadnul ze židle. „Pěkného hada si hřeju na zádech!“ pomyslel si a nevěděl vlastně ani, zda má být naštvaný nebo se má tomu smát - protože, kdopak jiný má takového baťůžka?
Když si za týden zase koupil další limonádu, měl baťůžka na zádech, ale dnes mu oči svítily uličnictvím, až celý zářil daleko široko a v blaženém zapomnění se mu nedočkavě sbíhaly sliny, málem se mlsně olizoval už cestou - ale těžkou láhev nesl pěkně za uzávěr v ruce, až ho prsty bolely a měl chvílemi pocit, že mu baťůžek na zádech poskakuje, ale třeba si to jenom představoval. Fantazie měl vždycky nazbyt a něco básníka v něm bylo též, a tak mu často realita splývala s fantazií a naopak, i když si myslel, že pohádkám odrostl už před několika roky.
Doma si láhev prohlédl, byla plná málem až po uzávěr, a tak jej odšrouboval, odlil trochu do hrníčku, vysypal z baťůžka učení, posadil jej na židli a pěkně to do něj nalil. Baťůžek se zase trochu schoulil a limonáda rychle se vsákla, ale plátno uschlo až nečekaně rychle. A zase - nikde ani náznak skvrny, jaká by na kapsáčích už dávno byla znát. Lehce plesknul do baťůžka, ale jen tak přátelsky, aby nespadnul ze židle, a jako by pro sebe řekl: „Tak jo, ale další dostaneš až za týden!“
Také mu bylo jasné, že se s baťůžkovou mlsností nemůže nikomu pochlubit - kluci by na něj sváděli všechny vypité limonády v okolí a doma by mu to stejně nevěřili, tak jako tak si už o něm někdy mysleli, že je pohádkář. Takže vlastně to zůstane jako malé spiklenectví mezi baťůžkem a ním.
A tak klidně a s úsměvem naházel do něj zpátky učení, školní oblečení převlékl za sportovní soupravu a pohodlné botasky, popadnul míč a běžel si zakopat s kluky ze školy na nedaleký plácek. Ale láhev s limonádou předtím ještě uložil na nejvyšší poličku ve své skříňce, a zamknul dvířka na klíč - a baťůžka pěkně zatíženého učením, nechal na koberci vedle svého psacího stolku. To pro jistotu!
| Přečtěte si: Jaroslav Volf: Baťůžek (I.) |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 09. 2006.
