V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. |
| KOMICI U PSACÍHO STROJE (40): JAN WERICH (II.)
30. května 1987 jsem následující povídku uváděl takto:
Jeho knihy za výlohou neuvidíte; ty se v knihkupectví neohřejí ani na pultě. Pravidelní čtenáři našeho seriálku na jeho jméno jistě již netrpělivě čekají. Dnes se tedy dočkali: národní umělec JAN WERICH (1905-1980).
Od roku 1978 až do své smrti publikoval nejčastěji právě v Kvítku; vedle několika pohádek a bajek „ze šuplíku" napsal pro Kvítko i pár anekdot a úvah. 
Připomeňme si tentokrát tituly z jeho bibliografie: Vedle čtyřsvazkových Her Osvobozeného divadla, poprvé vydaných v letech 1954-57, vyšly ještě hry V+W - „Osel a stín" (1965), „Fata morgana a jiné hry" (1967) a Werichova úprava Shakespearovy hry Jindřich IV. „Falstafovo babí léto" (1969). Vydal rovněž pohádky „Fimfárum" (1980), cestopis „Italské prázdniny" (1960), knihu vzpomínek „Potlach" (1982) a „Úsměv klauna" (1984). Posledně jmenovaných dvou knih už se nedožil. Docela bohatá je i literatura o Janu Werichovi; jmenujme alespoň sborník „Jan Werich ... tiletý" (1965), „Rozhovory s Janem Werichem" od Jiřího Janouška (1982) či bibliofilii, kterou uspořádal V. Sainer, „Moudrý klaun“ (1985). V roce 1971 vyšla knižně obsáhlá studie Igora Ivanova „Jan Werich" v SSSR. Knih o divadelní tvorbě V+W a historii Osvobozeného divadla vyšlo pak u nás i v zahraničí ještě několik…
Tolik můj úvod psaný před dvaadvaceti lety. Dnes už by soupis knih Jana Wericha a o Janu Werichovi byl pořádně obsáhlý. Pro radost všech nás, kteří Jana Wericha milujeme.
|
| Jan Werich
TREST
Žili kdysi kdesi kohout a slepice.
Všecko bylo v pořádku, až na jednu maličkost. Kohoutovi připadalo, že ať dělá co dělá, nedokáže si zakokrhat vítězně. Svěřil se slepici, ta dala hlavu na stranu, pak na druhou stranu a zakdákala, co si o tom myslí.
„Nejlíp, kdybys někoho potrestal. To by se ti pak vítězně kokrhalo ajncvaj.“
Tak si kohout začal stavět vozidlo. Velice parádní vozidlo na čtyřech kolečkách. Jedno bylo červené, druhé bylo černé, třetí bylo zelené a čtvrté jaké chcete. Do vozidélka zapřáhl dvanáct párů myší. Usadil slepici vedle sebe na kozlíku a vyjeli.
„Kampak jedeme?“ ptala se zvědavě slepice.
„Někoho potrestat,“ povídá kohout. Pobídl myšky a jeli stále vpřed.
Nejeli ani moc daleko a u cesty sedí kocour. Mává na ně, aby zastavili.
„Kampak jedete?“ ptal se a práskl fousy.
„Jdeme někoho potrestat,“ povídá slepice.
„No to mě vemte s sebou. To bych taky rád.“
Usadili kocoura dozadu na vozítko, poradili mu, aby se na zatáčkách držel, aby nevypadl, a jeli stále dále vpřed.
Zase nejeli příliš daleko, když tu uprostřed cesty leží patník. Kohout zastavil vozidélko a obrátil se ke slepici.
„Ono se marně neříká blbej jako patník. Podívej se, kde usnul!“
Patník to ovšem slyšel. Probudil se a povídá:
„Kampak tak rychle?“
„Jedeme někoho potrestat,“ dala se slyšet slepice.
„Safra,“ po dlouhé době povídá patník, „safra, to mě vemte s sebou. To by se mi líbilo.“
Vyškrábal se na vozidélko a uvelebil se nad zadní osou, tam se mu to zdálo nejbezpečnější. Kohout pobídl myšky a jeli dále stále vpřed.
Tím to ovšem nekončilo. Sotva ujeli dvě míle, zastavilo je vajíčko. Myšlenka někoho potrestat mu lahodila a přidalo se k ostatním, jak jeli dále stále vpřed.
A pak se přidala kachna, a dokonce je zastavil i špendlík, a pak nakonec i jehla s velkým uchem.
A všichni jeli někoho potrestat.
Dlouho jeli a ještě chvilku. Všichni se už obávali, že jedou marně, ale báli se to jeden před druhým projevit.
Když tu náhle nedaleko silnice dům. K domu odbočuje cesta. Kohout dlouho neuvažoval, uhnul z hlavní cesty a otevřenými vraty zajel až do dvora za domem.
Myši odtáhly vozidélko do stodoly a ostatní vešli do domu. Pro jistotu zadními dveřmi.
Nikde nikdo. Dům byl prázdný. Nedalo se nic dělat než čekat.
Kocour se uvelebil hned vedle krbu, vajíčko se zabalilo v kuchyni do ručníku a kachna se posadila hned vedle do dřezu s vodou. Špendlík si oblíbil měkké křeslo, do kterého se zapíchl, kdežto jehla vyskočila na postel a usadila se na polštáři. Patník, víme, co o něm řekl kohout, se namáhavě vyšplhal na dveře a tam se nešikovně usadil na římsičce. Kohout a slepice zahřadovali na bidlo nad pecí.
A čekali.
A ještě čekají. Až teď někdo přichází.
Hospodář. Jde rovnou ke krbu. Chce rozdělat oheň, aby se ohřál.
Ale kocour skočí do popela a všema čtyřma mu hází popel do tváře.
Vylekaný hospodář utíká do kuchyně, chce si v dřezu opláchnout tvář, ale tam číhá kachna. S velkým povykem metá vodu na hospodáře. Ten, div že se nezalkne, sahá po ručníku, ale křehké vajíčko se vykutálí a zalepí mu oči bílkem i žloutkem. Chudák hospodář tápe zpět ke krbu. Nohy se mu leknutím podlamují. Chtěl by si odpočinout v křesle.
Jenže tam číhá špendlík. A zaboří se mu až po hlavičku tam, kde to nejvíc bolí. Bolest vymrští postiženého ubožáka až k posteli, ale sotva si lehl, jehla mu z polštáře vyjela k vazu. A teď chudák utíká poslepu ze začarovaného domu, tápe po klice, leč v tom spěchu příliš prudce otevřel dveře, takže patník nad dveřmi se pustil vratké opory a padl nešťastníkovi na hlavu.
V domě bez hospodáře stojí všichni nad mrtvolou v kaluži krve.
„To jsme ho potrestali,“ libuje si kocour.
„To má za to,“ dodala kachna.
„Za co vlastně?“ ptá se špendlík.
A z bidla nad pecí se ozývá vítězné kokrhání:
„To je irrelevantní!“
A čím dál hlasitěji a vítězněji kokrhá kohout:
„To je irrelevantní! Kikirrikirrelevantní!“
Pokračování možná až v příštím roce
Kresba: Ondřej Suchý
Další díly najdete zde |
