Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (5)

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Je docela zajímavé, že u našich domácích mazlíčků nikdy nemluvíme o fenkách či dokonce psicích, ale vždy o psech, pejskách či psících, a naopak většinou mluvíme o kočičkách či kočkách a málokdy o kocourech. Minule jmenovaný starý známý kocourek Modroočko či nově známý Garfield jsou výjimky.
Také je zajímavé, že ač jsou kočkovité šelmičky v našich domovech mnohem svobodnější než domácí šelmy psovité, my lidé zasahujeme do života koček mnohem více, než do života psů, zejména jejich velmi častou kastrací. Kdo ví, jestli to kočky podvědomě necítí a právě proto nám to odvádějí větší svéhlavostí a navíc na psy i proto jaksi žárlí!
Mírová symbióza těchto dvou druhů šelem v jedné domácnosti je velkou výjimkou - hodně by o tom mohla vyprávět má dcera, jejichž kocourek svého konkurenta vlčáka vyloženě provokuje. Proto je tedy nutné mluvit a psát zejména o soužití přátelském. Bude to pak i logický přechod od příhod psích k příhodám kočičím.

Vše následující se odehrálo a odehrává v malých jihočeských vesničkách. Už je tomu více než 15 let, kdy barevný televizor byl ještě velkou investicí, takže po zazimování chalupy jsme tuto drahocennost odvezli k příbuzným do sousední vesnice. Byla to jak známo velká a těžká bedna, tak tak jsem přes ní viděl.
A když jsem přišel do vrat, spatřil jsem na druhé straně dvora psí boudu a u ní strakatého černo bílého psíka a smečku černobílých štěňátek. Příbuzným jsme rodinku pochválili, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že to větší u boudy není fenka, ale pejsek a ta mrňata nejsou štěňata, ale koťata!
Jejich kočka domácí byla tak emancipovaná, že své potomky svěřila kamarádu pejskovi, který je nechával přespávat ve své boudě a hlídal před ní! Při tom ta koťátka jako by mu z oka vypadla!
U našich sousedů na chalupě zase v naprosté idyle spolu žijí už drahně let jezevčík Beník a kočička Čertík. Hladkosrstý jezevčík, má v současnosti už bohužel odsloužíno, ale ještě když byl ve formě, uměl na povel krásně metat boční kotrmelce a i v naší chalupě občas objevil tajně něco na zub.
Spával s páníčkem v sednici na peci, a když mu byla v noci zima, klidně využil naučené rotace, přisvojil si společnou deku, zaroloval se do ní a páníček klepal kosu! Dnes už toho Beník moc nenaběhá, klidně polehává na sluníčku před prahem a za páníčkem místo něj tak pobíhá po zahradě i k nám sousedům černý Čertík.
Je to vlastně takový kočkopes. Je sice také ochuzený (ochuzená) o svůj pohlavní život, ale je také pěkně rozmazlený. Když společně se sousedy grilujeme, sice přijde, ale většinou nic nechce, což nás velmi překvapuje. Soused nám to ale snadno vysvětlil. Protože nejen rybaří, ale i se stará o rybáře v této části Orlické přehrady, má vždy ryb několik habadějů. A tak Čertík si zvykl na čerstvé rybí filetky a vepřovou kotletou pohrdá. A když už jsme u kočičího menu, podívejme se, co někdy způsobí na opačném konci zažívacího traktu. Čertík má v chalupě samozřejmě své WC, ale přesto se mu často chce zejména v noci do přírody. Pak prý vyleze za páníčkem na pec, táhá z něj deku, jemně ho kousne do palce u nohy a on mu musí jít otevřít dveře na dvůr. Na našem venkově se z různých důvodů malá přízemní dvířka pro domácí mazlíčky ještě neujala.
Vrcholný stravovací zážitek jsme pak zažili u přátel v další vedlejší vísce. Tam má chalupu zemědělská inženýrka, která na penzi píše a společně se svým manželem fotografem vydává skvělé kuchařky a další knížky o zelenině a ovoci. V jejich pražské i venkovské domácnosti pak žije už asi čtvrtá či pátá kočička a není to náhodou.

Fotograf Milan dokumentoval práci našich archeologů v Egyptě na několika expedicích a spřátelil se tam s jednou bezprizorní kočkou. Krmil ji a samozřejmě ji i pouštěl do svého pokoje v pracovní ubikaci. Jednou v noci ho ta čtyřnohá přítelkyně probudila a otravovala tak dlouho, až s ní vyšel před domek ven. A pak po chvíli přišlo „zemětřeseníčko“, které ten domek pořádně poničilo!
V Egyptě si opravdu koček velmi váží, zřejmě tam působí jako „indikátory“, podobně jako u nás kanárci v dolech. Od té doby nedá Milan na kočky dopustit a jejich už x-tá šelmička s nimi pilně cestuje autem mezi Prahou a chalupou.
Mimochodem – jednu z jejich mladých šelem jednou na Nový rok zachraňovali v Praze hasiči! Tehdy totiž vylezla z okna na strom před domem a pak se nějak bála lézt zpátky. Když nepomohlo ani žehlící prkno, vystrčené z okna, byli povoláni záchranáři a dle slov našich přátel byli velmi vstřícní, prý to dokonce mají v popisu práce!
V současné době se u této dvojice vyskytuje velký, krásně světle zrzavý kocour s nádhernýma jantarovýma očima, a že je to rovnoprávný člen domácnosti snad ani netřeba zdůrazňovat.
Tento kocour se při naší návštěvě jednou převedl v plné parádě. Ve světnici na chalupě jsme si pochutnávali na kávě a nějakých koláčcích, když domácí mazlíček usoudil, že se mu málo věnujeme a začal vyžadovat pozornost.
Když to nepomáhalo, vyskočil dokonce na stůl, což prý dělává a naší hostitelce rozlil kávu, což prý nedělá. Koláčků si ani nevšiml. Kupodivu dostal pouze vyhubováno a uraženě se na chvíli vzdálil. Zřejmě jsme mu ale udělali při naší svačince chutě, neboť po chvíli přišel s myškou v zubech, usadil se pod stolem a pomalu ji zkonzumoval! Někomu by se to možná nelíbilo, ale nám to přišlo poučné. Přece nebude člen rodiny jen tak přihlížet, když páníčkové a návštěva baští!
Normálně prý ty myšky totiž pouze vyrovnává před chalupou na prahu a tím vylepšuje jídelníček místních vesnických koček a kocourů, kteří se tak nemusejí namáhat.
A ač je také kastrát, je prý mezi místní kočičí komunitou velmi oblíbený.

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 11. 2009.