OBČASNÝ "OBŠŤASTNÍČEK" Vladimíra Vondráčka (...22)

Rubrika: Exkluzivně – Senioři k počítačům


• RNDr. VLADIMÍR VONDRÁČEK - meteorolog ve výslužbě /ročník 1935/ 
 mimo práce v Českém hydrometeorologickém ústavu byl více než třicet let komentátorem počasí v ČT a pár let i na Primě.
• více než deset let měl pravidelné týdenní sloupky o lidových povětrnostních pranostikách ve Večerní Praze.
• v současné době se snaží bavit na internetových stránkách, a to aktivně. Kromě několika odborně-populárních článků na Neviditelném psu zde měl po několik měsíců i pravidelný sloupek s lidovými pranostikami, které ovšem inovoval vlastními říkankami. 

 OBČASNÝ "OBŠŤASTNÍČEK" RNDr. Vladimíra Vondráčka
vvondracek(a)seznam.cz

(22) nedělě 28.3.2010

Vážení a milí čtenáři,
po dvouměsíční odmlce svého občasného „obšťastňování“ cítím povinnost jít s barvou ven a konečně všem sdělit, že tento Obšťastníček 22 je poslední.
V roce 2008 jsem jich vypotil 52, a ti, kteří měli tu trpělivost a odvahu, že je alespoň přelétli, a ti, kteří v současnosti občas čtou mé Střípky, kterými se drze snažím obrátit svou sebe střednou pozornost na své pro leckoho jistě nezajímavé zážitky, tak ti vědí – proč! Jistě totiž poznali, že jsem upozorňoval v tomto periodiku zejména na články, které mě nejen zaujaly, ale také mi připomněli něco z mého života (prosím neplést se skladbou Bedřicha Smetany!). A tak kdybych pokračoval, vystřílel bych všechen prach a neměl náměty pro Střípky, ve kterých se už teď někdy opakuji, a to se nedělá!

Myslím, že Obšťastníčků není škoda, protože jsem už dávno zjistil, že upozorňovat a propagovat článečky v tomto skvělém internetovém magazínu je nošením dříví do lesa! Protože už poměrně dobře znám skladbu zdejší početné čtenářské obce a vím, že nejvíce času na čtení mají zejména senioři, dovolím si zde nyní dát poslední dobrou radu či doporučení. Samozřejmě bezplatně, jako je přece všechno, co se kolem Pozitivních novin odehrává a co jen dokazuje, že zdaleka není pravda, že toho, co je zadarmo, si nikdo neváží, protože to považuje za laciné. Velmi často je totiž opak pravdou!

Vím už tedy, že většina zdejších čtenářů nepotřebuje radit, protože si už dávno své oblíbené autory našla, a pokud ne, stačí věnovat vždy jen několik minut na začtení se do příspěvku nového neznámého autora a správně si ho zařadit. No, a jestliže si někdy náhodou z těch několika nových článečků nevyberete, protože nejsou dle Vašeho gusta, stačí kliknout tu po straně, tu nahoře na stránku, a v archivech zcela jistě najdete něco, co vás uspokojí každý den!

Takže bych se nyní s laskavým dovolením ctěného čtenářstva ještě naposled dopustil jistého faux pas a upozornil, že mé Střípky vlastně nahrazují Obšťastníčky a klidně je můžete dále v pravidelných intervalech číst, dokud se budou zdát redakci a panu vydavatelovi vhodné k dalšímu uveřejňování.

A nakonec se ještě k něčemu přiznám. Bohužel asi nedovedu být tak otevřený jako vydavatel pan Pavel Loužecký, a tak velký osobní problém mám v tom, jak dalece, nebo spíše hluboce se mám „odhalovat“! No – uvidíme…. A přeji klidné a šťastné klikání!

Vladimír Vondráček
(21) úterý 2.2.2010

My, narození za první republiky, kteří v současných mrazech pokud akutně nemusíme, raději ani nevystrkujeme nos mimo svá teplá doupata, máme najednou více času na provětrávání různých stránek, ať už tištěných či internetových. O tom, že mezi ty druhé patří k mým nejoblíbenějším Pozitivní noviny, snad nemusím nikoho přesvědčovat. A tak v tomto roce poprvé opět „spěchám“ se svým dalším Občasným „Obšťastníkem“.

Dnes bych chtěl důrazně upozornit vážené a milé čtenářstvo tohoto slovutného periodika na článek Vlastimila Marka – Mediální gramotnost, který zde vyšel 27.1.2010. Bohužel nevím, zda nemám být zděšen, že tento skvělý článek měl v PN svou premiéru už 4.11.2004. Vždyť i po více než pěti letech je aktuální, až mrazí v zádech! Doufám, že teď nikoho nepřekvapí, když k postřehům a návrhům autora připojím nyní několik postřehů svých.

Útokům současného mediální světa odolá opravdu málokdo. A nejhorší je, že si to snad nikdo ani nepřizná. Bojovat proti nim se podobá donquichotskému boji s větrnými mlýny nebo boji s lidskou blbostí, který dle mnoha moudrých nelze vyhrát, ale nesmí nikdy skončit!
Slovo boj samo o sobě se mi jako mírumilovnému příliš nelíbí, ale jinak se to nazvat nedá. Je to už dnes a bude to i v budoucnu boj nelehký, neboť na straně protivníka je nejen síla peněz, ale i síla stále se prodlužujících stereotypů, které v médiích preferují stresující negativa a katastrofy před pozitivními příklady.
Například většina současné hudby přímo vyvolává stres a mohu „vylétnout z kůže“, když slyším stereotypně vibrující elektronickou „hudbu“ pod jakýmkoliv mluveným slovem i ve filmech, které jsou jinak docela ke koukání.
A bohužel musím uvést ještě jednu neradostnost. Zdá se mi, že jakékoliv povinné varování před čímkoliv (cigaretami počínaje a autorem navrhovanými novinami, časopisy atd. konče) není a nebude příliš účinné. Vždyť pověstná hvězdička před televizní inscenací či filmem spíše mládež a děti přiláká, než odradí.
Zdá se, že člověk byl tak naprogramován, a že zakázané ovoce prostě láká už dob biblických! Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby se prosadily další autorovy návrhy – výuka této problematiky na školách a „prověrky“ všech, kteří mají s touto problematikou co do činění. Ovšem – známe své Papemheimské …..

Článek se mi opravdu velmi líbil, a jelikož mám konečně dost času, proběhl jsem si i další články pana Marka. A protože můj „pamatovák“ je už spíše na níži, než na výši, našel jsem zajímavé věci. Objevil jsem celou řadu pozoruhodných příspěvků tohoto autora (např. „Svět mohou zachránit pouze ženy“ – 27.12.2005), ale i to, že jsem už v jednom svém starším Občasníčku doporučoval jeho článek „Sex v názvu“.
No - abych to neprotahoval, nalistujte si v seznamu autorů jméno Vlastimil Marek, vyberte si něco a uvidíte, že neprohloupíte.

A na odlehčení si nakonec dovolím uvést jednu odvážnou anekdotu o tom, kam by až mohla zajít reklama.
Na jednom americkém hřbitově byla vymezena část, ve které mohly být umísťovány reklamy na jednotlivé hroby. Brzy to kdejaká firma využila, a tak na pomnících například stálo:
„V tomto hrobě leží John Smith, který se dožil 100 let, neboť celý život nepoužíval žádný pásek, ale vždy kšandy značky ***“, na dalším pomníku pak – „Zde odpočívá Katy Goodmannová, která se dožila 120 let, protože po celý svůj dlouhý a bohatý život nosila spodní prádlo značky xxx“. A na jednom pomníku pak bylo možno číst ohromující – „Na tomto posvátném místě neleží nikdo, neboť jeho matka používala antikoncepci značky xy a otec prezervativy značky yz“!

A mně teď nezbývá, než se za tento drzý závěr všem omluvit!
(20) úterý 29.12.2009

Po více než měsíci, který byl nejen ve znamení Adventu a Vánoc, ale ve svém závěru i ve znamení možná až nepřiměřeně mocného přejídání (velmi eufemisticky řečeno), mi pomalu začínají opět fungovat šedé buňky mozkové a také okolní závity, které byly ucpány zejména vánočkami. A tak si konečně opět mohu troufnout na několik doporučení zdejších článků, které mě velmi zaujaly a také vyvolaly mnoho vzpomínek. Nejprve ale ta doporučení.

Tentokrát bych chtěl vřele doporučit jakýsi triptych Miroslava Sígla o Karlu Helmichovi. Ty články vyšly v tomto pořadí – M. Sígl: Přítel, s nímž o zábavu není nouze (27.10.09), M. Sígl – K.Helmich: Bezzubá kuchařka (15.11.09) a M.Sígl – K.Helmich: Jedno péefko (29.12.09). A jak tak život přináší různé paradoxy, tak i tyto ve svém gró veselé články dokazují, jak často humor a tragika jdou ruku v ruce. A tak se snad milí čtenáři nebudete zlobit, když mé asociace dnes nebudou veselé, ale zato vzhledem k tématu článků opravdu podivuhodně propletené. Začnu tím zcela nejsmutnějším, protože poměrně nedávným.

Nejprve se jako dědek 70+ pochlubím, že jsem až do začátku října 2009 měl své vlastní zuby, i když samozřejmě ne v plném počtu. Čtyři dolní řezáky jsem si hýčkal jak jen to šlo, opatrný jsem musel být více než rok i při pití piva! Ale zkrátím to. Počátkem října už jsem našeho rodinného stomatologa neukecal a milé zoubky šly ven. Opravdu to nebyla žádná tragedie, už druhý den jsem měl provizorní protézu, ale teď to přijde.
Věřte – nevěřte - cestou na popravu těch řezáků jsem jel v autobusu do motolské nemocnice s panem Sitenským! Samozřejmě jsem ho znal pouze prostřednictvím jeho skvělých fotek, okukoval jsem ho tak, aby to nebylo nápadné a asi bych toho měl litovat, protože za pět neděl odešel do věčných lovišť.

U stomatologie ale ještě zůstaneme. Nepůjde ale pouze o zuby, nýbrž i o další záležitosti dutiny ústní. Má první žena, která předešla pana Sitenského o osmnáct let, měla slušný dolní předkus, který i se svým starším bratrem podědili po svém otci, a který naštěstí našim potomkům nepředala. Mužskému výrazná brada moc nevadí, možná naopak, ale ženě …?
Prostě někdy v polovině šedesátých let podstoupila na stomatologické klinice v Kateřinské ulici (pan Helmich byl možná také tam?!) docela náročnou operaci. Na stomatologickém křesle ji zkrátili dolní sanici na každé straně o více než jeden centimetr. A to prosím pouze při lokálním umrtvení! Vzpomněl jsem si na to po drahné době, když mi doktor asi půl hodiny trhal zub moudrosti a pod ním tesal zapomenutý kořen vedlejšího zubu. Má tehdy velmi mladá žena pak měla celý měsíc doslova zadrátovanou pusu a veškerou potravu přijímala ve stavu tekutém brčkem. A tak, ač zuby stále měla, tehdy by se jí zcela jistě hodila bezzubá kuchařka pana Helmicha.

A poslední vzpomínka, snad už trošilinku „veselejší“, ale ty uvozovky zde pro jistotu musím použít. Při návštěvě na té klinice jsem potkal kolegu z fakulty, kterého jsem několik let neviděl. Zpočátku nemohl mluvit a teprve po několika dnech mi horko-těžko vyšeptal, že mu tu zkracovali jazyk! Pamatoval jsem si, že jeho mluva byla docela divná, ale nevěděl jsem čím to bylo. A operace to byla také velmi zajímavá. Protože většina chuťových buněk je na špičce jazyka, museli mu doktoři jazyk uříznout docela vzadu, tu uříznutou část o něco zkrátit a přišít zpět ke kořeni jazyka. Omlouvám se za tento drsný naturalismus, ale vidíte, že ty uvozovky na začátku tohoto odstavce byly naprosto nutné.

Na závěr bych chtěl popřát všem příznivcům PN úspěšný rok 2010, hodně zdraví atd. A ještě něco – přimlouvám se velice velmi, aby pan Karel Helmich psal do Pozitivek osobně.
(19) středa 25.11.2009

V tomto Občasníčku si dovolím opět navést vážené a milé čtenáře Pozitivních novin na několik článků, které by neměly uniknout pozornosti.
Nejprve urgentně připomínám reportáž O prvním setkání přátel Pozitivních novin ve druhé pětiletce, o kterém si můžete přečíst v příspěvku ze dne 14.11.2009. Na tom přemilém setkání jsem seznámil s celou řadou pozoruhodných lidí z líhně nejen PN, ale i z líhní mnohem starších. Nemá cenu zde psát něco více, pokud jste si to, přátelé, ještě nepřečetli, pak rychle „listujte“! Teď ale sbírám odvahu, abych alespoň trochu s nejlepším úmyslem zakveruloval, což je zřejmě má dosti nepříjemná vlastnost, která se moc do Pozitivek možná nehodí. Věřím však, že mne pochopíte a odpustíte mi to.

Ten večer byl báječný, ale přece jen měl několik chybiček. Prostředí vinotéky Bresto bylo velmi příjemné, postrádal jsem však několik dobrých duší těchto novin. Účast autorů ale byla dobrovolná a navíc prostor byl omezený, což způsobilo, že autoři a spolupracovníci PN byli proti čtenářům (spíše čtenářkám) ve velké přesile. A to byla jistě velká škoda. Nezoufejme ale, v kuloárových rozhovorech několikrát zaznělo, že příště se organizátoři pokusí sehnat trochu větší prostory. Ale pozor, aby to další setkání neztratilo tu příjemnou intimitu. Hrome, co mne to dnes stále odvádí od pozitivity, vždyť sladit tyto požadavky bude pořádný oříšek. No – držme organizátorům palce a to další setkání by nemuselo být až za rok!

A teď další upoutávka.
Jedním z nepřehlédnutelných pamětníků, který na tom setkání přispěl svou „pořádnou kupou“ do mlýna zábavných historek, byl režisér a spisovatel Zdeněk Pošíval.
Na jeho originální písemné rozhovory jsem tu už kdysi upozorňoval, a teď bych chtěl doporučit jeho vzpomínání na Vůni čerstvých pilin, chleba a medu, které vychází v PN na pokračování. A protože jsme s panem Pošívalem „časoví vrstevníci“, není divu, že mi jeho vzpomínky leccos připomněly. Třeba těšení se na jarní odložení potupných dlouhých punčoch s podvazky nebo na „mlaskání“ nad domácím, krásně ozdobenou hrudkou másla. Mohu ale také přidat svou opravdu „trošininku“ do mlýna? A jako obyčejně – odpovím si drze sám – mohu!

Válku jsem prožíval jako šesti až desetiletý kluk v rodném Jičíně a naše Cvičná škola při Raisově učitelském ústavu se v těch letech asi dvakrát stěhovala. Pro nedostatek uhlí jsme se jednu z tuhých válečných zim učili dokonce ve studených zdech starého kláštera. Český Ráj byl náletů ušetřen, ale při velkých náletech byly až k nám slyšet výbuchy rafinerií v Kolíně a v Pardubicích.
Při tom pardubickém náletu zasáhla střepina skla nebo dokonce bomby, už nevím přesně, jednoho našeho kamaráda, který tam byl na návštěvě a nemusím snad ani zdůrazňovat, že jsme mu tu jizvu na stehně naivně záviděli! Při těch bombardovacích náletech si ještě pamatuji krásné bílé pruhy na obloze a proužky staniolu, které letadla shazovala, aby rušily pozemní zaměřování. Ty proužky jsme samozřejmě sbírali a daly se použít i na vánoční stromeček. Ale ještě na jednoho kamaráda jsem si díky panu Pošívalovi vzpomněl.

Myslím, že to bylo jednou před Vánocemi, když se v naší třídě objevil nový žák. Jak známo, bývá to vždy velká událost a v našem případě to platilo na více než sto procent. Postupně jsme se dozvídali, že jeho rodiče byli v koncentráku a Vincu si vzala k sobě jeho teta a snad ho dokonce ukrývala! Na toto téma se děti moc nebaví, důležité bylo, že Vinca mezi „nás hochy, kteří spolu chodili“ rychle zapadl. Navíc, byl syn železničáře jako já a zejména první dny po konci války jsme se na jičínském nádraží pořádně vyřádili.
Několik dní tam byl totiž odstaven vlak, před časem napadený „kotláři“, což byly bitevní, nízko létající letouny. Na tom vlaku zůstaly německé kulomety a protiletadlová děla, včetně různých nábojů. Něco jsme si vzali domů, ale naštěstí nám to rodiče ihned zabavili.
Nevím, zda Vincovi rodiče válku přežili, ale on se z Jičína brzy odstěhoval a zmizel mi z očí. A teď přijde podivná pointa. Někdy kolem roku 1970 jsem dostal dopis (to jsme ještě neměli telefon) a v něm se přihlásil Vinca, který mě poznal na obrazovce při předpovědi počasí!
Měli jsme tehdy nový byt v paneláku a tak jsem ho pozval k nám. Dozvěděl jsem se, že zůstal věrný vláčkům - stal se z něj výpravčí a zavzpomínali jsme na konec války v Jičíně. Mrzelo mě, že si toho pamatoval mnohem více než já, dokonce se dá říci, že nebýt této jeho návštěvy, tak jsem na něj asi úplně zapomněl!
Bylo to setkání po více než pětadvaceti letech a čas je pěkný prevít. Navíc jsem si uvědomil, že pro malého Vincu bylo to jeho krátké jičínské období z nejrůznějších důvodů zřejmě nezapomenutelné a pro Vincu dospěláka možná jedním z nejdůležitějších v životě! A pro mě to byla bohužel jen epizoda krátkého klukovského přátelství ….
No – příště to snad bude veselejší!
(18) středa 11.11.2009

Vážení a milí eventuelní čtenáři, snad mi dáte za pravdu, že v pošmourných listopadových dnech je jistě nutné si to pochmourno trochu vyjasnit a vylepšit. A těm, kdo neví čím a jak, se teď pokusím poradit. Věk i drzost na to mám!
Chtěl bych vás s vaším laskavým dovolením upozornit na dva články, které by vás mohly – tak jako mne – alespoň na chvíli vytrhnout z té listopadové letargie. A jako obyčejně přidám i pár svých vzpomínek, které ve mně ty články vydolovaly. Nejprve ale tedy ty upoutávky, z nichž jedna je dosti stará a druhá dosti čerstvá.
Oba články ale mají styčné téma, neboť mimo jiné pojednávají o dvou velmi důležitých tekutinách.

Už 14. října 2007 vyšel v PN milý článeček Zdeňka Matouška – Lovec piv. Dozvíte se v něm o muži, který určitě musel imponovat nejen pivařům.
„Ten pravý Michael Jackson“, jak britského pivního publicistu a osvětáře odlišují milovníci dobrého piva od slavné hvězdy populární hudby, zemřel 30. srpna 2007 v Londýně.
Oslaben dlouhými lety vzdorování Parkinsonově chorobě nakonec podlehl infarktu.
„Věřme, že nebeské obláčky jsou z pivní pěny,“ napsal ve webovém chatu jeden z amerických příznivců a pokusil se tak symbolicky ukonejšit nejen zesnulého, ale i sebe a ostatní.

Po této citaci si dovolím přidat pár svých postřehů. I když vím (a už jsem tu někde i napsal), že v našich osvěžovnách nám ten pravý český nápoj pouze půjčují, přesto už ta pivní pěna mě vždy lákala.
Pivo ovšem muselo být správně natočené, aby se namočením brady do bílé čepice na sklenici mohl správně předvést tu Komenský, tu Lenin, podle okolností a složení společnosti! Mohu ale posloužit i velmi hodnotnou vzpomínkou.
Jednou někdy v letech osmdesátých jsme my – komořanští meteorologové - zachránili pověst českého piva a budějovickému Samsonu pořádnou sumu tehdejších Kčs. Tehdy totiž zmrzla velká dodávka piva do Polska, a my vydali posudek, že mrazy byly tehdy mimořádné a chyba byla na přepravci, který nezajistil správné vozy.
Vzpomněl jsem si ale i na dávného přítele, který se - jako mnoho dalších - ztratil někde ve světě, a který kdysi jako čerstvý „pivní průmyslovák“ přespával koncem padesátých let v Nuselském pivovaře, kde pilně trénoval pod pípou tak, aby zdroj své obživy nemusel polykat a tekl mu hltanem přímo do žaludku.
V mimopražských hospůdkách – tedy většinou na dovolené – byl pro nás doslova k nezaplacení. Stačilo, aby se vsadil s místními štamgasty, kdo rychleji vypije půllitr piva. Sázel se o 10 piv a vždycky vyhrál, neboť sklenici vypil za 2 sekundy a my měli co pít. Měřili jsme mu to! Světový rekord v té době prý byl 1,6 sec. Tož tolik k pivu a nyní přejděme tolerantně k vínu.

25. října 2009 nás potěšil (tedy mne určitě) článek Karla Hrušky – Plavba po Rýnu a Mosele za historií a vínem. Zde nezačnu žádnou citací, jen se mi líbil hned začáteční postřeh, že Rýn je větší, mohutnější a rovnější a je proto rodu mužského, a Mosela je pak menší, klikatá, a je proto femininum….
Asociovalo mi to naši domácí zeměpisnou zajímavost, že na soutoku našich dvou českých největších řek je delší a mohutnější Vltava a kratší Labe, a přesto ten jeho střední rod „převálcoval“ rod ženský a řeka dále nese jméno Labe! Ale i tento hezký článek mi leccos připomněl.

Když se na přelomu jara a léta v roce 1988 doposud „setrvalá níže na politickém barometru“ začala pomaloučku vyplňovat, mohli komořanští meteorologové konečně navštívit své kolegy v Evropském meteorologickém centru v německém Offenbachu. Nebojte se, nebudu nikoho obtěžovat podrobnostmi, i když by to bylo také zajímavé. Ale k věci.
Němečtí přátelé pro nás uspořádali zájezd do vinařské oblasti na Rýnu a tak jsme poznali mnohé z toho, o čem píše pan Karel Hruška. Jeden náš zážitek si však za rámeček nedáme. V té oblasti nejsou vinné sklípky a tak jsme byli pozváni do staré stylové restaurace pod vinohradem na ochutnávku rýnského vína. Majitel vinohradu patřil k několik set let starému vinařskému rodu a oprávněně se chlubil nesčetnými diplomy a děkovnými dopisy, které visely na stěnách. Nás nejvíce zaujal jeden z nejčerstvějších od amerického prezidenta Reagana, neboť jejich víno bylo po řadu let dodáváno do Bílého domu.
Víno jsme ochutnávali z deci litrových skleniček s krásným rodinným emblémem a možná tušíte, jak to dopadlo. Ano, některým z nás se skleničky moc líbily a zachovali se tak jako u nás doma! Jaké ale bylo naše překvapení, když na závěr pan majitel s úsměvem na líci nás vyzval, abychom si všichni na památku ty sklenky ponechali a bylo nás čtyřicet! Tož tolik k vínu …..

(17) pátek 16.10.2009

Dnes bych chtěl čtenáře Pozitivek – opět možná i trochu zbytečně – upozornit na významného novináře a publicistu. I když v poslední době přispívá Miroslav Sígl do tohoto magazínu články nejrůznějšího žánru – o slavných parnících na Vltavě, o cykloturistice či o našich slavných cestovatelích, zcela jistě těžiště jeho literární činnosti je v novinářské publicistice.
Letos na jaře zde skončila 15. pokračováním řada jeho článků o událostech, médiích a novinářích v letech 1966-1971, a teď na podzim vyšlo souhrnné vydání – kniha o téměř 550 stranách s více než 200 ilustracemi – Události pravdy, zrady, nadějí.
Tato kniha je mimo jakoukoli pochybnost mimořádná. Její cenu historickou ocení historici, a tu literární jistě každý, neboť kromě téměř detailního denníku z těch let zde autor přináší i celou řadu osobních, často velmi citlivých prožitků.
A protože recenze nejsou mou parketou, jako obyčejně nyní přidám pouze několik svých osobních vzpomínek, které jak zmíněné články, tak zejména kniha sama ve mně vydolovala.
S hlasem tohoto skvělého člověka Miroslava Sígla se mnozí z nás seznámili už koncem srpna 1968 – jeho „Jsme s Vámi, buďte s námi“ jsme slyšeli ještě před tím, než se ilegálního hloubětínského mikrofonu chopila Kamila Moučková s Richardem Honzovičem.
Kdo čte mé Občasníčky, ten už ví, že se rád chlubím tím, s kolika známými a významnými lidmi jsem se potkal. A přestavte si, že mezi ně patří i oba tito legendární televizní hlasatelé.
S paní Moučkovou jsem se setkal několikrát v televizní maskérně ve Vladislavce, kdy jsem byl před relací o počasí česán a líčen stejnýma rukama. To bylo ještě před srpnem 68.
Na pana Honzoviče mám mnohem smutnější vzpomínku. Potkali jsme se někdy počátkem 80. let v pražském metru, já si ho dovolil pozdravit a on, tehdy už dávno z obrazovky odsunutý, mě kupodivu poznal a já nemohl pochopit, že se diví, když já samozřejmě poznal jeho!
V těch Událostech najdete vše, co se v tom důležitém v období 1967 - 1971 stalo, a jsou zde popisovány názory i činy hrdinů opravdových i „hrdinů“ záporných. A narazíme tady i na další známé televizní jméno - Jan Zelenka - ústřední ředitel Československé televize v letech 1969 až 1989. A opět - věřte–nevěřte – i s tímto velenormalizátorem jsem se párkrát setkal, poprvé dokonce už na začátku jeho politické kariéry. Musím ale začít obšírněji.

Po odhalení Stalinova kultu osobnosti v únoru 1956 to hned na jaře začalo na pražských vysokých školách vřít a připravoval se po dlouhé době první majáles. Už tehdy nebyli studenti žádní troškaři a měli celou řadu neuvěřitelných požadavků. Mezi nejdůležitější patřil zákaz rušení zahraničních vysílaček, větší a pravdivější informace v tisku a rozhlase, povolení dovozu zahraničního tisku a literatury a třeba i pikantní požadavek – nehrát sovětskou hymnu a nevyvěšovat vlajky SSSR při každé příležitosti.
Majáles byl kupodivu nakonec povolen, a přes chladnější počasí se mimořádně vydařil, zúčastnilo se přes 100 000 lidí. Namísto doporučených hesel se v průvodu skandovalo například nezapomenutelné – „Nebojte se Pražáci, jsou tu ještě študáci“!
Doufám, že jsem tímto dlouhým vyprávěním moc neunavoval, ale má své opodstatnění.
Bohužel nejsem zdaleka tak soustavný a pečlivý, jako Miroslav Sígl, a tak nevím, zda to mé výše avizované setkání s Janem Zelenkou proběhlo už v období kolem majálesu, nebo až na podzim po maďarských událostech. Na tom ale nezáleží, faktem zůstává, že snad na jediné celofakultní schůzi ČSM, které jsem se zúčastnil, přišli asistenti katedry marx-leninizmu dokonce s požadavkem na jakousi revizi tohoto vypečeného učení! Také to pak odskákali. A tu – kde se vzal, tu se vzal – o slovo se hlásil muž na první pohled asi o 10 let starší než my. Nikdo ho neznal, a když řekl, že se jmenuje Jan Zelenka a je šéfredaktorem Večerní Prahy, byl vyzván, aby opustil akademickou půdu, na které nemá co pohledávat. No a když se mu moc nechtělo, pěkně jsme ho vystrkali po schodech velké posluchárny na chodbu a z budovy Mat.- fyz. fakulty na Karlově.
Druhé mé setkání s tímto protagonistou normalizace proběhlo někdy v polovině osmdesátých let a bylo spíše úsměvné, než dramatické. Tehdy po několika letech bylo opět několik nás – hlasatelů televizních předpovědí počasí - pozváno na Kavčí hory na natáčení velkého celovečerního silvestrovského pořadu. Na závěr pak soudruh Zelenka poděkoval všem účinkujícím i nám v hledišti za zdárné dokončení pořadu, a pak celé velké studio začalo skandovat – my chceme šampáňo! Bylo to ale marné, ústřední ředitel se vymluvil na „suchý zákon“ a tak jsme opravdu sušili – no – jistě víte co!
Omlouvám se, že jsem tady vlastně zneužil autora skvělých Událostí k jakési sebepropagaci, ale snad to nebylo tak strašné.
Když jsem Miroslava Sígla osobně poznal na jedné velmi podařené akci Pozitivních novin (oslava sedmdesátin Pepy Fouska), netušil jsem, co všechno má za sebou, a věřím, že i před sebou! A tak se můžeme těšit na další články a doufejme i knížky tohoto neuvěřitelně vitálního třiaosmdesátníka. Vím, že podobně jako období kolem roku 1968 má zmapováno i období kolem dalšího, ještě významnějšího roku 1989.

(16) pátek 4.9.2009

Po asi dvouměsíčním odmlčení nebo přesněji nekomentování, jsem se opět rozkýval a pocítil jakési nutkání „něco“ v Pozitivkách okomentovat. I když jsem to vlastně očekával, mile mě překvapil „nástup“ nových autorů, tedy zejména těch, kteří - jistě dosti neskromně mohu říci - se mnou tak nějak „souznějí“. (Vida – mrška počítač mi to slovo podtrhl, takže šup s ním do uvozovek!)
Ať už jde o „návrat ztracených synů“ Lasici či Menzela, či o autory v PN nové. Ženy mají samozřejmě přednost, takže jsem tu uvítal H. Škáchovou a sestry Elefteriadu, z množiny silnějšího pohlaví pak hned dva pány Šípy, z nichž jeden je velmi známý a druhý je z „ajznboňáckého“ hnízda, jako já.
Abych ale jen stále nejásal, musím napsat, že z těch nových autorů bych já osobně oželel M. Pertáka, který tu debutoval dlouhou povídkou, jakýmsi pokusem o „nového Hrabala“. No – proti gustu ….
Teď se ale velice rád vrátím k jásání – v červenci Pozitivní noviny „ulovily“ Ivana Rösslera. Nejen že se mi vybavilo naše letmé setkání ve volebním středisku jednoho sice velmi sympatického, leč také velmi neúspěšného politického sdružení před volbami v roce 1992, ale hned jako první se zde objevil jeho rozhovor s přítelkyní mé - dnes už bohužel nebožky tchýně a s maminkou kamarádů a kamarádek - ženy, se skvělou Sedmilhářkou Jindřiškou Smetanovou. A pak o Běle Suché, o R.A.Dvorského Hm, hm… Zejména mě ale velice velmi oslovil Rösslerův článek – Nevtíravý zpěvák Pavel Bobek.
Objevil se zde – tedy ten článek a zpěvák pouze na fotce – 4. září 2009 a pokud odpluje z hlavní stránky, najdete ho v rubrice Co je psáno.
A dochází na nejhorší, opět budu trochu exhibovat, a ať chcete či nechcete, podělím se s vámi, vážení čtenáři, se svými asociacemi, které ve mně ten skvělý článek o nevtíravém zpěvákovi vyvolal.

Pavel Bobek je o dva roky mladší než já, a tak je jasné, že jsme všechny peripetie v našem českém slzavém údolí prožívali velmi podobně. I já jsem v útlém mládí hltal foglarovky, a Hochy od Bobří řeky mám dodnes. Už z předválečného Mladého hlasatele, kterého odebíral můj starší bratr, jsem už znal seriálové příběhy Rychlých šípů.
A tak jakmile hned po válce začal vycházet Vpřed, který na Mladého hlasatele navazoval, založili jsme v Jičíně klub „Modrých šípů“. Ty kluby byly v časopise registrovány, brzy jich bylo přes deset tisíc a náš měl číslo 1931.
Měli jsme svou klubovnu v našem dřevníku, svou vlajku, chodili jsme na výlety do jičínského okolí a dokonce jsme podávali do redakce Vpředu měsíční „hlášení“ a byli jsme pyšní, když se číslo a jméno našeho klubu objevovalo v časopise!
A jen tak na okraj, s naším tehdejším vedoucím Zdeňkem se mi bohužel vybavuje v paměti jedna z nejsmutnějších vzpomínek. Stal se primářem v jedné z pražských nemocnic a setkal jsem se s ním, když má první manželka chodila na ozařování a na chemoterapii. Všechny vzpomínky nemohou být příjemné a nakonec i ten skvělý časopis Vpřed tehdy brzy po „Vítězném únoru“ přestal vycházet. K výchově nové Gottwaldovy mládeže se prostě „nehodil“!
Je ale třeba rychle zahnat chmury a „přešaltovat“ na pozitivno, i když hledat ho u nás v prvé polovině padesátých let minulého století, to byla fuška. Věřte-nevěřte, tak jako si Pavel Bobek zapisoval názvy skladeb, které slyšel a dělal si k nim poznámky, tak i já jsem si coby „quasimuzikant“ v pražské kavárně Alfa na ubrousek zapisoval přibližně notami melodie šlágrů z Radia Luxemburg, které tehdy letěly a orchestr je už hrál. Pak jsem si je doma o víkendech neuměle „transponoval“ a brnkal na piano, v Praze na koleji klimpr samozřejmě nebyl.
S nevtíravým zpěvákem jsem se pak osobně setkal – na vzdálenost necelých deseti metrů – v Semaforu při pořadu – Zavěste prosím, volá Semafor. Tam nás, diváky, Pavel učil písničku „Vlak jede krajinou, já jedu za jinou“ a vůbec netušil, že ji znám už od války!
A ještě ke zpěvákovým hitům. Vlastně nemám toto slovo moc rád. Za mého mládí se nejpopulárnějším písničkám říkalo šlágry a taky se mi to příliš nelíbilo. Opravdu se mi zdá, že šlágry i hity byly vykalkulované. Takže dávám přednost písničce věčně zelené – evergreenu.
A těch má Pavel Bobek jako málokdo!
A ještě něco. Když si vzpomenu, že tak skvělý, všestranně vzdělaný člověk se před několika lety nedostal do Senátu, pak mi mrazí v zádech.
(15) pátek 24.7.2009

Nevím, čím to je (anebo možná vím, ale nechci si to připustit), ale my dříve narození, kteří čteme tyto Pozitivní noviny a dokonce do nich i přispíváme, máme čím dál tím více tak nějak podobných a někdy i téměř totožných zážitků. Takže není divu, že tento můj „objev“ se opět potvrdil dne 29.6.2009, když Jiří Suchý vzpomínal na skvělý muzikál prvních poválečných let – Divotvorný hrnec.
Pravda – pan Suchý nevzpomínal letos, ale někdy mnohem dříve, a jako obyčejně to své vzpomínání pojal originálně. A určitě mile přehání, když tvrdí, že si vlastně z té hry pamatuje jen humor a muziku a už ne obsah a ideu, když jako neví, že žádný americký vodník neexistuje (toho si naši dva velcí klauni transformovali z jiné irské pohádkové bytosti), nebo že neví o důležitosti hrnce a konce duhy! Tuto malou mystifikaci mu jistě rádi odpustíme, zvláště když nám připomněl hezkými obrázky tehdejší hlavní protagonisty a i původní divadelní program. A tím se dostávám na svou „občasníčkovou“ parketu a dovolím si přidat několik svých vzpomínek, které mi pomohl vybavit zmíněný článek.

Hru v roce 1948 jsem bohužel neviděl, ale téměř všechny pocity, jaké uvádí Jiří Suchý, měl zřejmě můj starší bratr, který v té době v Praze jako „štáckriplovský písař“ vojákoval. Vše mi vyprávěl a písničky přehrával na piáno. Originální české nahrávky písní včetně Werichových dialogů pak velmi dobře znám z gramofonových desek a mnohé si pamatuji dodnes. Je jistě zajímavé, že na ten původní program si také trochu vzpomínám, bratr ho pečlivě schovával. Dnes mne ale úplně odrovnalo zjištění, že tam třetí družstevnici hrála Yvone Šebesťáková, kterou jsme pak mnohem poznali jako „missis Šebesťákovou“, učitelku televizní angličtiny, která „lajk spík ingliš“, a kterou pak proslavil i Suchého partner Jiří Šlitr!
Ten nádherný muzikál, kterému se tak tehdy u nás ani tak neříkalo, měl vůbec velmi zajímavou a výjimečnou historii, a dovolte mi nyní, abych ji s mírnou pomocí Googlu alespoň trošíčku připomněl.

Hra s nezapomenutelnými melodiemi Burtona Lanea měla premiéru na Broadwayi v lednu 1947 pod názvem Finian’s Rainbow a Voskovcovi s Werichem se povedl malý zázrak, když vlastně už po roce ji uvedli jako první v Evropě! Velmi pikantní je pak fakt, že premiéra Divotvorného hrnce se konala jen několik dnů po „vítězném únoru“ a zároveň to byla i jejich poslední divadelní spolupráce. Je jasné, že měli velké štěstí, neboť autoři libreta E. Harburg a F. Saidy byli jejich velcí přátelé, a naší dvojici nejenže dali práva na překlad, ale dokonce i na poměrně velké autorské úpravy! A tak z irských emigrantů se stali čeští přistěhovalci a pohádkový skřítek Ogg se změnil na českého vodníka Čochtana.
Zřejmě dostali povolení i na nové hudební aranžmá, což bylo jistě dobře, neboť se traduje, že píseň Nedostatek v podání Ljuby Hermannové (a sester Allanových) byla lepší než americký originál! Zajímavé také jistě je, že v té poválečné době měl „náš“ Divotvorný hrnec možná větší úspěch, než Finianova duha v New Yorku. Důkazem toho je fakt, že muzikál byl zfilmován až v roce 1968, i když asi koncem čtyřicátých let ve Státech mohl vadit „zčernalý“ bílý senátor! Vždyť ani ta filmová verze po dvaceti letech nebyla žádnou bombou, i když v ní snad naposledy exceloval na plátně téměř sedmdesátiletý Fred Astair a hlasivky Petuly Clarkové se také činily! (Ještě to mám všechno na videopásce schovaný…)

Čím bych tak dnes měl skončit? Třeba tím, jak se mi někdy plete píseň „Tam za tou duhou“ s krásnou melodií Judy Garlandové - „Somewhere Over The Rainbow“ - z jiného starého muzikálu – Čaroděj ze země Oz. Ale hlavně – jak mi v hlavě zní „Skřivánku náš, vysoko lítáš…. Jakpak je dnes u nás doma, zdalipak tam pořád hučí jez….“, nebo – „Nedostatek, nedostatek, to je statek kterého je vždy dostatek … holka to je ono!“
A nemusím ani připomínat dialog k popukání, který vedl Werich s malou, dle programu „tříhvězdičkovou“ holčičkou – „vypadáš jako mohl – na první pohled“, „pumprlík, kterej kejchne, když se zmáčkne“, nebo co pro mne, jakožto ajznboňáckého potomka znamenal „přenosný tunel pro železničáře na dovolenou“!

A ještě něco – moc jsem se divil, že si pan Jiří Suchý nechal utéci tuto skvělou hru a obnovené inscenace přenechal jiným. Pravda – dával vždy přednost vlastní tvorbě, chvála bohu, ale přece jen bych ho býval velmi rád jako Čochtana na jevišti viděl! Vy – přátelé - ne???
(14) úterý 30.6.2009

Brouzdaje po pravém sloupečku titulní stránky Pozitivních novin narazil jsem na - pro mne neznámé - jméno Jaroslav Kubeš. Napadlo mě, že je to třeba manžel známé autorky Blanky Kubešové a ihned jsem to myší prověřil. Jestliže mě napodobíte, tak zjistíte, že jsem se mýlil, ale přesto zcela jistě nebudete zklamáni. Pan Jaroslav je „Umanutý amatér“, jak nám ho ve svém rozhovoru ze dne 4.5.2009 představil Zdeněk Pošíval, a je nesmírná škoda, že o takovýchto „Člověcích“ se příliš nepíše!
A kdo tu občas čte mé Občasné „obšťastníčky“ tak asi tuší, co bude nyní následovat.
Ten rozhovor opět vyvolal celou řadu mých zasutých vzpomínek na různé amatérské divadelní akce z dob mého mládí, které se ovšem samozřejmě s činností „umanutého amatéra“ vůbec nemohou srovnávat. Věřím ale, že ty příhody jsou docela úsměvné.

V jedné ze tří krutých zim na počátku 2. světové války jsem začal v rodném Jičíně chodit do mateřské školky, což bylo rok před nástupem do školy téměř zvykem. Z té školky si pamatuji pouze na to, jak jsme hráli v místním divadle jakési pásmo, že se mi tam líbily hned dvě holčičky, Dana a Mařenka, z nichž jedna „hrála“ královnu zimy a seděla na trůně, ta druhá pak hrála Sluníčko. Já jsem byl pouze v jakémsi komparsu, v trenýrkách a tričku, a na jevišti jsem se velmi styděl! Z tohoto vystoupení mám dokonce pár zažloutlých černobílých fotek.
Dále si vzpomínám na divadelní pohádky s milovaným Kašpárkem, a to jak v podání ochotníků, tak hned ve dvou loutkových „bytových divadlech“. Někdy nás dokonce dospěláci nechali něco s těmi loutkami zahrát.
Brzy po válce jsem pak coby malý sokolský žák opět „zabodoval“ na prknech, která znamenají svět. Ty uvozovky jsou nutné! Bylo to na sokolské akademii, kdy jsem „velel“ s obrovskou šavlí v ruce družstvu malých dragounků. Byl jsem z toho družstva nejmenší a šavle byla velká téměř jako já. K té „roli“ jsem byl donucen, potil jsem se a po celou dobu našeho vystoupení jsem se bál, abych neupadl a tu krásnou šavli nezlomil. A ještě „důležitý“ detail – ta šavle měla nádherný střapec!

Počátkem padesátých let, to bylo už ve Vrchlabí, jsem opět několikrát na místních pódiích „zazářil“ a téměř vždy to nemělo daleko ke katastrofě. Nejprve jsme v jedné scénce na jevišti tábořili, stavěli stan a vařili čaj. Když jsme pod kotlíkem zapálili kostičku pevného lihu, bdělý hasič ihned hasil, a udělal dobře!
O rok či dva později jsme pak na témže jevišti cvičili před publikem. Přeskoky z pérového můstku přes velký stůl ještě dopadly dobře, ovšem na naše cvičení na bradlech možná vzpomínají pamětníci dodnes.
Dost nám to šlo, ale bohužel došlo k nemilé příhodě. Gymnasté vědí, co to je „špicar“ (pro nezasvěcené – je to stoj o rukou tahem), a při tomto poměrně už těžkém prvku se pěkně napínají břišní svaly a zřejmě i něco jiného. No – nebudu nikoho napínat, když jsem toho špicara „táhl“, náhle došlo k jistému zvukovému efektu, který byl slyšet po celém sále! Takže jsem předpisově doskočil z bradel do mírného podřepu a za nesmělého potlesku odešel vpravo!

Ve Vrchlabí byl v té době také slušný ochotnický soubor Šír, který si troufal na různé „hity“ klasické i současné. Z těch druhých mohu uvést tehdejší novinku Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka – Sto dukátů za Juana s „nesmrtelnou“ Kristýnkou. (Ó, jak byla ta naše vrchlabská krásná!)
Má maličkost pak vystupovala ve dvou klasických inscenacích, samozřejmě opět pouze ve sboru či v komparsu. Do Tylových Kutnohorských havířů složil hudbu ředitel místní hudební školy, který nás učil zpěvu i na gymplu a pamatuji se, že se dosti zlobil, když jsme v jedné jeho písni nepoznali motiv z naší krásné hymny. Když on tam ale byl včleněn tak nějak příliš rafinovaně…
Mnohem lukrativnější role jsme ovšem dostali v Maryše. Jako rekruti jsme ve scéně v hospodě dokonce dostali dobré vrchlabské pivo. V té ani ne půlhodinové scéně jsme toho samozřejmě moc vypít nemohli, ale stačilo to na to, že jako rekruti jsme se chovali tak, jak pak režisér vlastně chtěl. Byli jsme veselí tak, že pod námi na jevišti praskla hospodská lavice a dlouhé minuty jsme u stolu museli zůstat v podřepu! Bylo to dosti kruté, dokonce jsme se tichounce domlouvali, že odejdeme, a dávali dohromady nějaké poznámky o blbé hospodě. Ale znáte bratry Mrštíky – napsali Maryšu v dialektu a tak jsme si netroufli jejich text inovovat študáckou češtinou. Prostě jsme hrdinně vydrželi v podřepu až do konce jednání.
Bohužel naše třídní profesorka to neocenila, druhý den ve škole nám dala pořádně co proto a dokonce uvažovala o dvojce z mravů. Jó – „herci“ to nikdy neměli lehké!

A ještě něco – rozhovory pana Pošívala s jeho známými stojí za přečtení všechny a leccos třeba z toho posledního s PaedDr. F. Zborníkem (29.6.2009) má jistě co do činění i s tímto Občasníčkem.

(13) čtvrtek 18.6.2009

Smutný občasníček – aneb – To všechno odnes čas!


Nemohu si pomoci, pro slzy v očích, za které se vůbec nestydím, ještě příliš nevidím na obrazovku ani na klávesnici, ale bezprostředně po konci smutečního obřadu prostě musím napsat těchto pár svých vzpomínek na Waldemara Matušku.
Tak jako snad každému z mé generace sedmdesátníků, i do mého zorného a sluchového pole vstoupil tento opravdový český bard ihned po svém příchodu do Prahy na konci padesátých let.
Okamžitě jsem ho zaregistroval jako nepřehlédnutelnou jedničku mužského „tanečního“ a pěveckého kvarteta hned v první semaforské hře Člověk z půdy ve Smečkách.
A pak to šlo ráz na ráz. Chuligán s bendžem v Takové ztrátě krve a pak první „bomba“ - To všechno odnes čas - v první Zuzaně, to už v Městské knihovně, pak nesmrtelný duet s „Fitzpilarkou“ - Ach ta láska nebeská a dalšími hity nechci unavovat.
Jako mnoho dalších jsem litoval jeho odchodu ze Semaforu, ale našel výbornou náhradu v Rokoku, odkud mi dodnes zní v uších nedoceněný duet s Martou Kubišovou – D’Artagnan. Už ale opravdu dost, na jeho písně a nádherně zabarvený baryton i na jeho herecké role ve filmu, v televizi či dokonce na prknech Národního divadla budou jistě vzpomínat i psát mnozí povolanější.

18. června 2009 se Česká televize vytáhla a tento den věnovala památce „našeho Waldy“. Na opravdu dojemné smuteční rozloučení s tímto virtuózem hlasu, jak ho nazval jeden z řečníků, budeme dlouho vzpomínat. Jsem moc rád, že si čas udělala celá řada našich prominentů v čele s panem prezidentem, mne ale nejvíce zaujal projev Waldemarova syna, ve kterém nám vysvětlil náhlý odchod celé rodiny do emigrace, který byl pro řadu z nás v polovině osmdesátých let velmi neočekávaný. Důvod toho odchodu byl prostý – Waldemar chtěl, aby jeho syn vyrůstal ve svobodném světě! Z něho se často vracel hned po tak dlouho očekávané změně režimu a nyní se na rodnou hroudu vrátil s konečnou platností. I když ta jeho rodná hrouda je nyní vlastně také v cizině, protože se narodil v Košicích … C’est la vie!

A nyní, jak je zvykem v těchto Občasníčcích, si dovolím přidat jednu svou osobní vzpomínku.
S Waldemarem jsem se osobně nikdy nesetkal, ale chybělo k tomu jen málo! To bylo tak …
Počátkem osmdesátých let pozvali nejprve nás čtyři meteorology – tedy přesněji – dva meteorology a dvě meteoroložky – do ostravského studia ČST k natáčení pořadu Dobrá parta. Bylo to veselé povídání o našich pracovních i televizních zkušenostech jako moderátorů počasí, a moje maličkost byla tak drzá, že tam zazpívala i naši Komořanskou hymnu. Její text jsem napsal na známou melodii Jaroslava Ježka – Proti větru:

Příroda, ač matka dobrá, když počasí vaří,
Nám prorokům už ze zvyku naši práci maří.
Nechceme se vymlouvat a dělat obezličky,
Hrozně rádi denně kouknem´ pod její pokličky.

Ve věštírně komořanské, hučí to jak v úle,
Zkrotit všechny izobary k tomu třeba vůle.
Pýthie vždy je a bude naším vzorem dále,
Stoprocentní předpovědi chceme chrlit stále!


Nevím, jak je to možné, ale po roce si na mne stejné televizní studio znovu vzpomnělo a pozvalo na natáčení krátké silvestrovské hříčky. V ní televizní pracovníci nějak pomíchají nahrané pásky a na obrazovku se dostane pěkný „guláš“. Já jsem tam nazpíval tehdejší hit Mám malý stan a namluvil fiktivní předpověď počasí a – teď to přijde – Waldemar Maruška také uvedl stejnou předpověď a byla použita jeho nahrávka stejné písně. Tyto nahrávky byly nějak smíchány a výsledkem byl zmíněný „guláš“.
Na natáčení jsem se bohužel s Waldemarem nesetkal a snad nemusím říkat, jak toho lituji. Tato silvestrovská hříčka se pak vysílala někdy v odpoledních hodinách a nikdy jsem ji neviděl. I takovéto „tragedie“ přináší život!

Čím zakončit tyto vzpomínky? Asi nejlépe tím, že zpochybním název Waldemarovy snad nejznámější písně. Slibuji mu na nebesa, že se budeme snažit písně s jeho hlasem, které jsme už přenesly našim dětem a vnukům, přenést i dalším generacím. Prostě – To nikdy neodnese čas!


Foto převzato ze stránek Ondřeje Suchého se vzpomínkou na Waldemara Matušku
http://www.semanovice.cz/Galerie/galery.asp

(12)  úterý 26.5.2009

V jednom z minulých Občasníčků jsem na příkladu slůvka SEX nesměle poukázal na to, co novináři dávno vědí – jak důležitý je nadpis či titulek článku. A při „listování“ staršími články PN jsem narazil na podobnou záležitost. Dne 22.7.2008 jsem zde objevil článeček J. Čermáka s názvem – Husák mu koupil čtyři piva! Vrhl jsem se na něj – tedy ne na pana Čermáka, ale na jeho článek – a – byl jsem trochu zklamán. Nešlo v něm totiž o posledního komunistického prezidenta, ale o jakéhosi fotbalového trenéra! Byl jsem „podveden!“ Teď ale, milí čtenáři, nesmíte přestat číst, neboť to musím uvést na pravou míru.

Všechny články pana doktora Čermáka jsou pozoruhodné, o jednom, v němž se jiný náš prezident „podíval politice pod sukně“, jsem už kdysi tady jednou psal, a v tomto článku o čtyřech pivech žádný prezident ani trenér nehrají podstatnou roli. Dočtete se v něm ale ledacos o velmi zajímavém člověku – Aleši Březinovi. Nevím, jak je to možné, ale v této „oáze klidu na netu“ není autora, který by docela příjemně nezabrnkal na mé mozkové závity. A tak je tomu i tentokrát. Snad mi to ani nebudete věřit, ale i v případě pana Čermáka a jeho článku o Alešovi Březinovi jsem v těch svých zasutých vzpomínkách objevil „styčný bod!“

Jak jsem se dočetl v tom článku o Husákových pivech, Aleše pokřtil v Praze v roce 1948 evangelický farář Kučera a přestavte si, že jeho syn Honza byl v polovině padesátých let mým spolužákem na fakultě! I když jako Pražák nepatřil mezi nás „kolejáky“, přesto ho mohu považovat za dobrého kamaráda, s níž jsem prožil řadu milých příhod při studiích, na horách a zejména při „vysokoškolské vojně“. I Honza byl velmi pozoruhodný mladík, také on v sedmdesátých letech emigroval a dovolte, abych na něj krátce zavzpomínal.

Tento výborný matematik se na příklad během jediného týdne, který jsme strávili společně ještě s několika kamarády na krkonošské chalupě pod Klínovkou, naučil sám, podle instrukční knížky lyžovat tak, že jsem jako Vrchlabák žasnul! Na konci týdne jezdil lépe než já, který lyžoval od svých šesti let! Podobně pak v šedesátých letech začal sjíždět na kajaku dravé řeky v tuzemsku i v cizině a málem ho zatkli na jedné říčce na Kavkazu! Počátkem sedmdesátých let se nevrátil z americké stáže, a tak jsme ho ztratili z dohledu.

A teď jsem rád, že se v Pozitivkách objevila rubrika „Na hraně“, protože se pouštím na tenký led emigračních problémů. Někdy v roce 1984 se Honza objevil v Praze a my žasli, že se nebál přijet! Mnoho našich přátel zůstalo po roce 1968 v cizině, mnozí už měli cizí státní občanství, ale nikdo z nich se tady doma neukázal. Jednoho dokonce zatkli, když se odvážil přijet do Budapešti, aby se se svými známými alespoň na chvíli uviděl!

Honza Kučera, tehdy už řádný profesor s definitivou na universitě v Pullmannu ve státě Washington, nám vysvětlil, že si „upravil“ svůj vztah s ČSSR tím, že zaplatil – už nevím kolik – za svá studia. Byl v Evropě vlastně služebně na jakési matematické konferenci a do Prahy si jen odskočil. A právě na schůzce s ním jsme se dozvěděli, že toto „upravení vztahu“ je velmi ožehavé téma mezi emigranty! Vyplatit se či nevyplatit? Otázka prý snad těžší, než hamletovské – být či nebýt!

Ta schůzka byla velmi dojemná, Honza si vzpomněl i na to, jak se učil v Krkonoších pod Klínovkou lyžovat, byl zvědavý na naše osudy, vzpomínali jsme na fakultní léta, ale nás nejvíce zajímal jeho osud. Byl velmi pestrý jako snad osud všech, kteří to tady nevydrželi.Vlastně teprve téměř ve svých padesáti letech byl konečně definitivně zajištěn! Honza si vzal za manželku Češku, která pracovala v jedné cestovní kanceláři a tak díky ní a také četným studijním cestám procestoval doslova celý svět, což jsme mu „ze srdce záviděli a zároveň i přáli“.
Dozvěděli jsme se různé „perličky“, jako např. že volil Mondalea, že cestu autem napříč Saharou pro dehydrataci málem nepřežil, protože se bál pít místní vodu a došla mu zásoba Coca-coly, kterou si vezl s sebou, že vylezl na sedmitisícovku v Himaláji ale i na Aconcaqu, že se mu nejvíce líbila krajina v jižní Patagonii atd. No – nezáviďte! A to je pro dnešek vše.
(11)  úterý 12.5.2009
Občasníček aktuálně akutní

Byl jsem několik dnů mimo dosah internetu a velmi váhám, zda mám psát následující řádky. Nu – dováhal jsem, a tak s malým zpožděním se teď odhodlávám „občasníčkově“ upozornit na něco, co zcela jistě žádné doporučení nepotřebuje.
Jde o rozsáhlý článek vydavatele Pavla Loužeckého, ve kterém opravdu detailně popisuje změny, které se chystají v „našich Pozitivkách“.
I když jsem poměrně dobře informován téměř o všem, co se děje kolem Pozitivních novin, přesto nevím, na kterou koncepční stranu se mám přiklonit. Je to vlastně jakési mé prokletí věčného „střeďáka“. Vždyť už Archimédes říkal – dějte mi pevný bod (=střed) a pohnu zeměkoulí! Václav Židek se stal mým velkým přítelem asi před rokem a Pavel Loužecký poměrně nedávno. Dobře vím, že i oba jmenovaní zůstávají opravdovými přáteli a je mi neskonale líto, že Václav po pěti letech nepřetržité a neocenitelné práce odchází z postu šéfredaktora. I já se totiž považuji za jeho objev!
Po přečtení Pavlových vizí, z nichž mnohé jsem už znal, jsem užasl, že si troufá při všech svých aktivitách vzít na svá bedra (tedy spíše na svou hlavu a do svých rukou, i když jen na čas) funkci šéfredaktora. Samozřejmě mu držím všechny palce, aby se mu povedlo co nejvíce z jeho plánů. A jako obvykle při této příležitosti si nemohu odpustit několik svých osobních a asi i sebe středných asociací.

Vím, že je už dlouho tak trochu v módě metafora o rozlišování energie na pozitivní a negativní, ale jako fyzik musím trvat na tom, že energie je pouze jedna a pouze mění své formy. To jen tak na okraj.
Něco jiného jsou pozitivní a negativní informace. Tady samozřejmě souhlasím s názorem vydavatele, že ty negativní hrůzostrašně převládají, a že je s tím třeba něco dělat a snažit se co nejvíce preferovat zprávy pozitivní. Jen se musí dát pozor, abychom to nepřehnali.
Osobně například nevím, zda se mám považovat za „povídkáře“ či „závažňáka“, (možná jsem jakýsi hermafrodit), ale vždy se snažím o optimistický pohled či nadhled.
Zděsil jsem se, že někdo může považovat ty báječné lidi, kteří se kolem PN shromáždili za sektu!
Zpočátku mě také trochu zarazil koncept autorských týmů a také možná oprávněná námitka, že – cituji: „individuální práce svádějí autory k vlastním komentářům a k touze po sdělování vlastních příběhů a zážitků.“ Zděsil jsem, o čem bych tedy měl vlastně psát?! Pak to bylo sice vysvětleno, ale přesto si myslím, že tyto formulace mohou někoho odradit. Byl bych moc rád, kdybych se mýlil.

V závěrečných odstavcích 35. odpovědi o toleranci s Pavlem vřele souhlasím. Tato vzácná lidská vlastnost je dokonce jakýmsi mým celoživotním motem, ale – zřejmě vzhledem našemu věkovému rozdílu – i zde vidím jisté nuance. Tolerance je opravdu osou všeho dobra a zla, ale přesto čím dál více se mi zdá, že ani tolerance nemůže být bezbřehá. A tak možná největším problémem lidstva je - nalezení přesných hranic či mantinelů i v případě tolerance. Je to podobně a pravděpodobně ještě mnohem těžší, než u další všelidské hodnoty – svobody.

Ale konec planého „filozofování“, držme si palce a věřme, že ani přítel Václav Židek, ani další autoři a příznivci Pozitivních novin na ně nezanevřou, a že „listy palem v této oáze klidu alespoň občas provětrá nějaký ten čerstvý vítr.“
(10)  pátek 8.5.2009

Myslím, že každý čtenář jakýchkoliv novin si časem rozdělí autory, kteří v nich publikují, nejméně do tří skupin. Do první skupiny si zařadí ty, které tak nějak ani číst nemusí, do druhé ty, které si docela rád přečte a do třetí pak ty, na jejichž články se doslova těší! Tak je tomu i u mé maličkosti. Po dvouleté pravidelné četbě Pozitivních novin a pečlivém „zařazování“ jsem zjistil, že množina autorů té první skupiny je téměř prázdná, druhá skupina je naopak přeplněná a počet autorů, které jsem zařadil do skupiny třetí, utěšeně roste! A slušelo by se, abych prozradil, jak to své „škatulkování“ provádím.
Takže – do té první skupiny si zařadím autory, jejichž články někdy z různých důvodů nedočtu, nebo jen rychle letmo přelétnu, a musel bych dlouho přemýšlet, kdy tomu bylo naposledy .(Ale přece jen se už u mne hlásí ta …teď si nevzpomenu, jak se ta potvora nazývá ...) Ta druhá skupina je snad jasná a do té prestižní si pak postupně zařazuji autory, kteří téměř vždy zabrnkají na mé city, vyvolají nejen lehké mrazení v zádech, ale i celou řadu vzpomínek, kterými pak milé potencionální čtenáře tady otravuji. A k nim jistě musí patřit „Australočech“ či Čechoaustralan Ivan Kolařík. Na jeho příběhy, ať už se odehrávají u protinožců nebo tady v Čechách, se vždycky velmi těším. A podívejte, co mi připomněly další dva z jeho četných článků.

První z nich - O neobyčejné svatbě - je ze dne 18.7.2008 a vyšťoural v mé paměti vzpomínky hned na několik zajímavých svateb, jichž jsem byl „důležitým“ účastníkem.
Už koncem druhé světové války jsem byl v rodném Jičíně coby desetiletý za mládence na svatbě starší sestry jednoho svého kamaráda. Měl jsme prvně v životě dlouhé kalhoty, čerstvou pěšinku s patkou, „k ruce“ bohužel neznámou stejně starou družičku a děsně jsem se styděl. A představte si, že mě zachránila griotka! Stačily dva minifrťánky, které jsem vypil na židli, aby na mne bylo vidět – a – bylo po studu. Dokonce jsem pak „dával k lepšímu“ pár válečných šlágrů, které mě naučil starší bratr. A hlavně – od té doby mám tento “babský“ nápoj rád, jako všechno sladké.
Moje vlastní první svatba byla velmi normální a tím dosti nezajímavá. Vlastně asi příjemnější byla jakási „předsvatba“ v naší ústavní kapli v komořanském zámečku, kde nás za velké účasti mých spolupracovníků „oddával“ kolega, který oprášil své ministrantské zkušenosti z mládí. Zato ta druhá oficielní svatba – po třiceti sedmi letech - byla dosti raritní. Konala se na „fungl“ nové malé radnici na jižním okraji Prahy a před námi se konal veleobřad s nabitým sálem. Náš obřad pak probíhal v sedmi lidech. My – lační starosnoubenci, oddávající a jeho asistentka, přátelský pár svědků a mladá hudebnice klávesistka, která nám pak prozradila, že má stejné příjmení jako já. A ještě něco – při obřadu jsem unavenému oddávajícímu dokonce trochu napovídal, neboť novomanželka si ponechala své poněkud neobvyklé jméno!
Jinak jsem byl ještě na svatbě celkem třikrát za svědka svým známým, ale zřejmě se na tuto důležitou funkci moc nehodím, neboť dvěma párům manželství příliš dlouho nevydrželo! Možná to bylo i tím, že můj svědecký podpis a vlastně mé písmo vůbec nikdy nebylo nic moc!

A to už efektně mohu přejít na další upoutávku. V čerstvé úvaze Ivana Kolaříka O psaní nejenom milostných dopisů (7.3.2009) jde totiž mimo jiné i o písmo „an sich“. O tom „mimo jiném“ si musíte přečíst a já si opět dovolím přihřát svou polívčičku, kterou samozřejmě nikomu nevnucuji.
Se svým písmem jsem byl odjakživa na štíru a jistě i proto jsem příliš mnoho milostných dopisů nenapsal – odhaduji to asi na dva kousky. Ten můj rukopis byl tak „výtečný“, že jsem jednou dostal z matematické kompozice dvě známky – 1 za výpočty a 5 za „úpravu“! Zajímavé ale bylo, že těsně před maturitou k nám do školy, už nevím při jaké příležitosti, ale verbování to nebylo, přišlo pár vojáků – záložáků a jeden z nich byl grafolog. Jsem od mládí skeptik, ale ten voják opravdu „válel“. Podle našeho písma odhadl velmi přesně naše povahy i na jakou vysokou školu se hlásíme! Skoro jsem ho podezříval, že si to někde u našich kantorů předem zjistil.
Ale zpět k mému rukopisu. Je tak rozházený, jsou v něm různé škrty a své starší ručně psané texty někdy sám po sobě nevyluštím. Proto jsem byl vlastně téměř vždy nucen psát dopisy na stroji, nebo nyní na počítači. A tak nyní jen s dojetím vzpomínám na doslova kaligrafické písmo v dopisech a přáních mého nejlepšího vrchlabského kamaráda, který mi už bohužel nic nenapíše. Naštěstí je mám dobře schované a představte si, že jeho syn to nádherné písmo po něm zdědil!
(9)  pátek 24.4.2009

Milí občasníčkoví čtenáři, možná že nosím dříví do lesa nebo dokonce přicházím s křížkem po funuse, ale pro jistotu bych vás chtěl upozornit na „zbrusu novou“ autorku, která nosí velmi známé jméno a na stránkách Pozitivních novin nám v posledních týdnech docela pravidelně přináší své poutavé vyprávění o muzikantech a zpěvácích druhé poloviny minulého století. Po této veledlouhé větě musím jen krátce dodat, že to jméno zní – Dáša Cortésová.

Ve svých vzpomínkách samozřejmě začíná svým tatínkem Rudolfem, na jehož evergreeny jsem se v padesátých letech něco natancoval, a kterého jsem zažil jak u mikrofonu na různých pódiích, tak i na divadelních prknech, třeba jako Limonádníka. Mohutný příval mých vzpomínek mi však paní Dáša připravila při svém vzpomínání – Jací byli Vlachovci (18.2.2009).

Jméno Karla Vlacha znám od svého nejútlejšího dětství i jeho foto znám už z válečných hudebních alb, kdy s ním zpívaly sestry Alanovy, Jiřina Salačová a Arnošt Kavka, na kterého ostatně paní Dáša také vzpomínala. Opravdu jsem v necelých deseti letech znal - zásluhou svého staršího bratra, jak jsem se tu možná už několikrát zmínil - mnoho tehdejších „šlágrů“, z nichž si vybavuji třeba – Chyťte brouka, nebo Profesor Cvok, který – cituji z hlavy:
Ráno když z postele vstal, sám dobré jitro si přál,
malíček vzhůru zved´ udělal stojku hned a pak se představoval.
Když skončil oblékání, odešel ke snídani,
vajíčku pusu dal a lžičkou zaklepal na hlavu svoji paní.
Jednou na opeře byl, zpěvák se mu nelíbil,
Popad´ ho za kštici, praštil ho palicí, pak zpíval sám ze všech sil.
Atd. …. to byl pan profesor Cvok!
Pak s Vlachovci zpíval nezapomenutelný Václav Irmanov, který interpretoval Irskou ukolébavku z nádherného filmu Farář u svatého Dominika snad lépe než Bing Crossby! A jak „válel“ jako sochař ve Vláčilově Holubici! A pak už přišel tatínek paní Dáši, které pochopitelně nebudu lézt do zelí. Raději připomenu pár dalších výborných muzikantů, které jsme tehdy doslova „žrali“!

Koncem padesátých let jsme velmi fandili Studiu 5 Luďka Hulana a Karla Velebného, které hrávalo v kavárně starého Zimního stadionu na Štvanici a dokonce zde pořádalo poznávací soutěže pro posluchače. Z té doby si dodnes pamatuji nádhernou skladbu Django, rekviem za báječného levorukého kytaristu Reinhardta. Přítel emigrant mi pak po čtyřiceti letech přivezl z Ameriky jiné nahrávky tohoto – s dovolením – cikána, na kterých hraje s jiným velikánem – jazzovým houslistou Grappellim. Nezapomenutelné byly tehdejší jamessesions, kdy přicházeli i muzikanti od Vlacha a různě se při svých sólech hecovali. Vzpomínám na „duel“ trumpetistů Jiřího Jelínka a Richarda Kubertnáta. „Ríša“ improvizoval na tehdejší západní hity, ve kterých měl u Vlacha trumpetová sóla Jiří, a ten mu geniálně odpověděl improvizací na téma Ťomnoje noči. To byl naopak „sovětský hit“ Kubernáta, jakási úlitba hudebním cenzorům!

A ještě něco velmi osobního. Když zemřel kontrabasista Král, krátce hrál s Vlachovým orchestrem náš studentský přítel Honza Arnet. Ten pak emigroval a po léta jsme ho mohli pouze slyšet z éteru, když komentoval jazzové festivaly na Hlasu Ameriky. Setkali jsme se s ním pak přesně v den první volby prezidenta Havla koncem prosince 1989 v Redutě, kde hráli dva jeho bývalí spoluhráči. Povídalo se páté přes deváté, přišla i řada na to, že jsem meteorolog a Honza se šarmem sobě vlastním mi nejprve „vynadal“, že jsem nezařídil dostatek sněhu ani v Alpách, a že bude muset opět odjet lyžovat pouze do Aspenu. A když mu přátelé prozradili, že předpovídám počasí v televizi (já se tím nechlubil), pak suše prohlásil – no – někdo to dělat musí! Vůbec jsem se nezlobil a naopak jsem to použil veřejně v televizi asi po patnácti letech.
V přímém přenosu při předávání Televizní rosničky současným moderátorům se mne ptali, zda jim nezávidím, jak jsou populární. A já si vzpomněl na Honzu Arneta, který tehdy ještě dodal, že v USA dokonce předpovídá počasí z obrazovky břichomluvec s velkou loutkou! Nevím, jak se ta má upřímnost tehdy líbila.
(8)  středa 8.4.2009

Dnes jsem se rozhodl učinit opět jednou velkou výjimku a pouze s několikadenním zpožděním zareagovat současně na dvě mimořádnosti z „našich Pozitivek“, které se mi pořádně zadřely … a teď vlastně nevím kam? To ale nevadí, takže k věci.

Dne 30.3. 2009 zde vyšla skvělá aktualitka Blanky Kubešové „Kdo seje plevel, nemůže očekávat, že sklidí obilí“ a tři dny poté v Ohlasech reakce Pavla Pávka na tento příspěvek.
I já si myslím, že příspěvek paní Kubešové by neměl zapadnout a měl by se přesunout z rubriky Aktuality minimálně do Výběru toho nejlepšího, anebo – ještě lépe – vytvořit zcela novou rubriku, třeba s názvem „To musíte číst!“

A nyní jako obyčejně jsem neudržitelně nutkán sklouznout do jakési „sebepropagace“, neboť „inkriminované“ příspěvky mne opět připomněly jeden z mých prvních rádoby politických článků, do kterých jsem se pustil ihned na přelomu let 1989 a 1990. Možná si leckdo řekne – a hele – zase jeden „odvážný“ a já mohu jen dodat – pozdě, ale přece.

Protože jsem tehdy byl mnohem nesystematičtější než dnes, ten článek jsem ztratil. Sice jsem ho poslal někdy v lednu 1990 do Svobodné Evropy, kde ho přečetli, pak vyšel v Lidových novinách a dokonce jsem se dozvěděl, že i v jednom krajanském tisku v USA!
V tom článku jsem se také zamýšlel nad velkou disproporcí viny nás běžných občanů a „velevinnou“ všech členů rodné strany, kteří svými členskými příspěvky vlastně přímo finančně podporovali totalitní vládu. Dost lidí jsem tím tehdy popudil, dokonce i řadu „podlehnuvších“ kamarádů! Dále jsem tehdy navrhoval, že by všichni bývalí i současní komunisté měli v prvních svobodných volbách dostat distanc, podobně jako faulující sportovci, vyšší funkcionáři KSČ pak že by měli mít doživotní zákaz pobývat v naší politice! Jak jsem napsal, tento článek ještě vyšel, jakés-takés „revoluční nadšení“ zřejmě ještě fungovalo, ale stačilo doslova pár měsíců a už před červnovými volbami se poměrně rychle vytracovalo. A tak můj následující článek už se zřejmě vůbec nehodil. Naštěstí jeho text jsem zázrakem někde vyhrabal a myslím, že alespoň malý úryvek pro ilustraci zde mohu uvést:

Zdá se, že naše první svobodné volby po 44 letech nejsou načasovány nejlépe. Mnozí z nás se domnívají, že měly být hned začátkem roku, co nejdříve po volbě prezidenta. I s rizikem, že budou revoluční, jaksi „polosvobodné“. Anebo pak až za rok, aby nové politické síly mohly řádně vykrystalizovat a do svého čela vybrat nové a morálně čisté osobnosti.
Komunisté, kteří by měli být rádi, že zůstali na politické scéně, se cítí být napadáni ze všech stran a je neuvěřitelné, jak nemohou pochopit, že je to naprosto logické. Stále nechtějí uznat, že jejich strana může prakticky za vše, co se u nás dělo, a dokonce i za to, že jsme ji nechali vládnout více než 40 let!

Tohle tedy už nevyšlo, a i když Občanské Fórum vyhrálo první volby suverénním způsobem, bylo to zřejmě i za podpory prvních největších „překábatěných“ přeběhlíků a naše politická scéna se ani po dvaceti letech nedokázala zcivilizovat. Jsme toho svědky dnes a denně.

Vím, že Pozitivní noviny chtějí a jistě i jsou pozitivní oázou klidu na Netu, snažím se o to i ve svých článcích a vím, že těmito řádky možná opět někoho zarmoutím či dokonce naštvu – ale – ruku na srdce přátelé – co může být pro národ pozitivnějšího, než vyrovnání se s vlastní nelichotivou minulostí! Když ono to ale někdy i poměrně dost bolí, že?

Vladimír Vondráček

Poznámka redakce:
Výše zmíněný článek Blanky Kubešové byl přesunut do rubriky OHLASY  (pod číslem 542a)

(7)  pondělí 16.3.2009

Je to zajímavý úkaz, ale v poslední době se mi vždy v neděli dopoledne tak nějak „daří“ zdárně „listovat“ Pozitivními novinami a co víc – i když to asi není nic překvapivého – vždy narazím na „něco“, co ve mně vyvolá jisté emoce a následné nutkání o tom „něčem“ něco napsat. Tentokrát jsem narazil dne 9. února 2009 na článek Vlastimila Marka – Sex v názvu. A pokud jste vážení čtenáři tento článek neuvěřitelnou náhodou přehlédli, ihned to napravte! Pak jistě dáte za pravdu autorovi i mně, že ta tři první písmena v názvu článku prostě přitahují!

Článek je opět reprízou premiéry z listopadu roku 2004, a dalším sondováním jsem zjistil, že se tento autor bohužel koncem roku 2006 odmlčel. Když jsem ovšem nalistoval jeho starší články (stačí klepnout na modře tištěné názvy), našel jsem jeden s ještě přitažlivějším názvem – Holky z Playboye! A jestliže si myslíte, že nahrává pouze pánům, pak jste na velkém omylu, což ihned dokážu malou ukázkou:
Kde se dospívající dívky mohou dovědět, co to znamená být Ženou, a že muži jsou jiní než ženy, a že sledování filmů z Hollywoodu může naprogramovat jejich mysl a je samotné (aniž si toho budou vědomy) k téměř jistému budoucímu mileneckému či manželskému zklamání?
A abychom šli k prapříčině: kde se mají matky budoucích milenců a manželů českých žen dozvědět, že jsou to právě ony, kdo „dělají Muže“? Kde se mohou kluci v pubertě a dále např. dovědět, že ženy jsou naprosto jiné, že odpočívají mluvením a mají desetkrát citlivější kůži po celém těle, takže správně a dobře eroticky je pohladit je pro muže věda a námět celoživotní univerzity života?
A na to, jak správně čelit chmurné skutečnosti, že svět chce být klamán, odpovídá Vlastimil Mareček následovně:
Pozitivní zpráva: stačí se naučit rozlišovat mezi „snem“ (třeba ve formě obrázků holek z Playboye) a realitou. Máme na to v mozku jedno takové zařízení, které se taky (jako svaly) dá trénovat! S chutí do toho…
V tomto „Playboyovém článku“ mě zaujalo i několik dalších výborných postřehů. Třeba ten, že současné digitální foto dovede vykouzlit z ježibaby plážovou superstar! A nebyl bych to já, kdyby mi to nepřipomnělo i něco velmi osobního. Už před třiceti lety jsem byl totiž svědkem dalšího zázraku techniky, tentokrát zvukové. To bylo tak :
Koncem sedmdesátých let minulého století byli tři meteorologové – nestor televizních předpovědí Rudolf Koubek, Magdalena Lípová a moje maličkost – pozváni, aby účinkovali ve velké silvestrovské estrádě, kterou skvěle uváděl (to se ještě nemoderovalo!) Vladimír Menšík. Tehdy na závěr, těsně před půlnocí, zpívali protagonisté jednotlivých pravidelných pořadů ČS televize jakousi zdravici a my tři byli mezi nimi.
Samozřejmě se to tehdy předtáčelo už někdy v listopadu a dostali jsme textík, který se mi moc nelíbil. Byly v něm podivné rýmy jako kravky – plavky, a tak jsem si to dovolil přepsat. Při natáčení v malém hudebním studiu jsem svůj textík předložil, hudebnímu režisérovi se to líbilo, narychlo někomu telefonoval (snad dramaturgovi nebo dokonce scénáristovi Dietlovi či režisérovi Roháčovi) a můj text byl přijat! Se skromností sobě vlastní si ho dovolím nyní publikovat:

Přejeme vám v příštím roce mnohem lepší klima,
vždyť nám letos propršelo léto ba i zima.
Přesto budem předpovídat denně jako dosud,
proroci vždy byli biti, to je i náš osud!


Co ale bylo hlavní – hudební režisér Ducháč nás ubezpečil, že naše hlasy a tedy i můj vyladí tak, že se možná ani nepoznáme, a že z nás, naprostých pěveckých amatérů, dokáže technika udělat „dokonalé zpěváky“! A jak řekl, tak učinil. Nazpívali jsme to dokonce pouze jen na tři pokusy, a pak to smíchali tak, že jsme se na Silvestra opravdu téměř nepoznali, ač jsem kvůli tomu našemu vystoupení zůstal neovíněn!
A ještě mohu dodat dvě pikantérie. Při dvoudenním natáčení ve velkém studiu na Kavčích horách jsme jako správní playbeckoví zelenáči při naší sloce k údivu a velkému gaudiu všech ostatních zpívali z plných plic, ač stačilo přiměřeně „klapat hubou“! Však se nám všem matka příroda pak asi o čtrnáct dní později na Silvestra 1978 nádherně odměnila, když zařídila třiceti stupňové ochlazení, největší a nejrychlejší v minulém století!

(6)  sobota 7.3.2009

Doufám, že čtenáře tohoto Občasníčku neodradím, když začnu jednou marxistickou poučkou, totiž – že vše souvisí se vším! Nedá se svítit, ale ta poučka prostě platí. Jen proto je na příklad možné, že politika se míchá doslova do všeho. Důkazem toho je i autorizovaný rozhovor Dr. Josefa Kráma s legendou našeho hokeje – Uděláme z toho mrdník, proč tu není Gustav Bubník! Nám dříve narozeným připomíná nejen slavnou éru našeho poválečného hokeje, ale také jednu z nejsmutnějších stránek našeho sportu a je naprosto nezbytné, aby se tento rozhovor dostal do zorného pole co nejvíce mladších až nejmladších očí, mozků a duší!

Ten krásný čas těsně po válce jsem zažíval v rodném Jičíně a už jsem o něm několikrát psal. Pánové Krám a Bubník mi však připomněli další pozoruhodnosti tohoto období a snad je tady mohu – samozřejmě za částečného přispění Googlu - zveřejnit.
V polovině února v roce 1947 žila tehdy ještě celá Československá republika hokejem snad ještě více, než po jedenapadesáti letech v době slavného vítězství v Naganu. Televize tehdy samozřejmě nebyla, a tak jsme jako kluci prožívali všechny zápasy u rozhlasu. Jistě si všichni pamětníci vzpomenou nejen na reportéry Laufra a Procházku, ale zejména na Štefana Mašlonku. Těm se to referovalo, když Rumunsko jsme porazili 23:1 a Belgii dokonce 24:0! Vždyť za 7 zápasů dal V. Zábrodský 29 a J. Drobný 14 branek! Je zajímavé, že kromě jmen většiny našich hráčů si vzpomínám např. na švýcarské bratry Poltery a také na „kuličku“ – mrštného amerického brankáře. Bylo jistě škoda, že v Praze nehráli Kanaďané, a tak po stříbrných Švédech získali Rakušané, kteří nám k tomu zlatu tehdy výrazně pomohli, bronzové medaile, Švýcaři byli 4. a USA 5. A ještě něco – mistrovství končilo velmi zajímavým datem – 25. února 1947 a přesně rok poté …

Trochu mě mrzí, že si teď musím hned dvakrát zakverulovat. Za prvé mě mrzí, že pan Bubník nezmínil jednoho z velkých strůjců našeho tehdejšího úspěchu – kanadského trenéra Miki (Matěje) Bucknu. Vždyť tento Čechokanaďan se dostal i do oslavného textu známého šlágru:
Už to máme za sebou, už to máme za sebou, mistrovství jsme vyhráli, teď už je nám hej!
Matěj Buckna, zlatej kluk, očaroval našim puk, přejeme mu k jmeninám kluka jako buk!
Teď se můžem stále smát, Rakušanům cukr dát, jen když jsme to vyhráli, teď už je nám hej!
Hned za necelý rok se pak toto mistrovství světa, přesněji pražský zimní stadion na Štvanici, stal „hlavním hrdinou“ hezké české komedie Polibek ze stadionu.
Ta druhá moje výtka je ale podstatnější. Vím, že není příjemné šťourat se ve starých ranách, ale přesto mne mrzí, že jsme se opět nedozvěděli celou pravdu o roli Vovky Zábrodského, který snad jako jediný vyšel z té ohavné aféry s našimi hokejovými reprezentanty bez větší úhony!

No – zahrňme to lítostí a připomeňme si raději ještě dalšího našeho sportovního velikána, který bohužel největší slávy dosáhl „v cizích službách“! A opět možná, že pouze ti starší z nás vědí, že jde o Jaroslava Drobného. Ten asi jako poslední dosáhl – stejně jako před válkou Karel Koželuh a Pepa Maleček – světového vrcholu jak v hokeji tak i v tenise. A Jarda Drobný tak v roce 1949 započal „samovývoz“ českých a slovenských vrcholových sportovců, v roce 1951 a 52 vyhrál French open a v roce 1954 slavný Wimbledon – už jako Egypťan, pro nás však určitě Čechoegypťan!

Ano – vše souvisí se vším. A tak i mně to bylo častokrát vyčítáno, když jsem dával do souvislosti počasí a politiku jako na příklad sucho v roce 1947, odmítnutí Marshallova plánu a „Vítězný únor 48“, ale já si prostě nemohu pomoci!
(5)  pondělí 2.3.2009

Při listování těmito Pozitivními novinami si někdy – tedy přesněji řečeno dost často - připadám jak Alenka v říši divů, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. To proto, že zde nacházím stále nové a nové autory a autorky, kteří a které mají své zájmy a svůj hodnotový žebříček tak podobný mému, až mi to zaráží dech a musím dávat pozor, abych se neudusil. Ale vážně. Jednu takovou osobnost jsem zde objevil v neděli 28.2. 2009. Dva kratičké spojené článečky – Ruka trhu a Na rotopedu do Evropy od Eduarda Světlíka mně opravdu doslova vyrazily dech a dokonce jsem začal panu Edovi závidět, že jsem na „daň z krve a výbuchů“ nepřišel sám! A v jeho řešení energetické krize mi scházely už pouze bioplyny. Dalších slov netřeba, je nutno příspěvky přečíst!

Na další pozoruhodnou „člověčku“ jsem „narazil“ už dávno, ale dne 23.února 2009 mě básnířka, publicistka a terapeutka Olga Szymanská opět velmi mile překvapila. Tato žena má toho „na svědomí“ mnoho, ale mne velice velmi oslovila zejména svým článkem – „Šecko míluju“.

Ano, Leo Rosten vytěžil z rozporů mezi gramatikou a sémantikou snad ještě více než Christian Morgenstern. Jeho – tedy Rostenův - Hyman Kaplan rozesmává už dlouho čtenáře snad na celém světě! Autorka ale svůj článek začíná kulantní vzpomínkou i na další slovní ekvilibristy - Jana Wericha a Miroslava Horníčka, jejichž všechna divadelní vystoupení jsem měl možnost vidět koncem padesátých let minulého století na vlastní oči. Trochu mě sice zamrzelo, že pozapomněla na Horníčkova předchůdce Jiřího Voskovce, ale je omluvena, neb je o dvacet let mladší než já. Moc jsem záviděl svému staršímu bratrovi, který po válce ještě stihl obnovenou Pěst na oko a pak i Werichovo sólo Čochtana v Divotvorném hrnci. Autentických pamětníků slavných forbín a dialogů V+W už žije velmi málo, ale zachovaly se na gramofonových deskách i na filmovém plátně. Opravdu nezapomenutelný je dialog s lanem na lodi z filmu Pudr a benzin. Pamatujete? „Lano-li nenapne-li se“, „cukulatura bez napnelizmu je blbinizmus“, nebo - konzervy „Krupp Essen“ = „kroupy jísti“ z filmu Svět patří nám, anebo krásné Čochtanovy dárky jako – „pumprlík, kterej kejchne, když se zmáčkne“ a „přenosný tunel pro železničáře na dovolenou“!

A tady si musím opět smočit a přidat alespoň několik našich studentských zajímavých vynálezů a „přesmyček“, které mi „tak nějak najednou“ vytanuly v mysli. Estéti jazykoví i jiní mi doufám prominou, jestliže některé nápady a výrazy budou „mládeži a slušňákům“ nepřípustné!

Nejprve ty zbytečné vynálezy: Pouzdro na koně, ohýbač na cihly, žvýkačka pro bezzubé, oboustranně použitelná poštovní známka či plnicí pero na baterky atd. Vrcholem pak byl ochlazovač ega, vynález pro zchlazení ega největších domýšlivců. Byl to důmyslný systém zrcadel nastavených na WC tak, že dotyčnému při konání velké potřeby padala vlastní lejna na hlavu! Jistě znáte ve svém okolí i jinde celou řadu velmi „potřebných“!

Ale mnohem blíže jazykovým lahůdkám pana Kaplana byly následující přesmyčky, které jsme měli zažité tak, že jsme ta slova správně nevyslovili snad téměř nikdy:
Militaristické pitosle a samolapy, roztomilý pribičánek a žlička, choulostivý hudební termín snipíčka a zejména oblíbené a také choulostivé sloveso – mystisyfilitikovat! A to je bohužel pouze nepatrný vzorek z nesčetné plejády podobných a dle našeho názoru milých nesmyslů, které mi uvízly v paměti.

A z téhož soudku je pak rozkošná záměna samohlásek ve známé národní písničce Holka modrooká, kterou si mohou jen trochu hudebně nadaní rodičové získat své předpubertální ratolesti. U nás v rodině to tak alespoň spolehlivě fungovalo. Posuďte sami:

Holka modrooká nesedávej u potoka, holka modrooká nesedávej tam!
V potoce se voda točí, podemele tvoje oči, holka modrooká nesedávej tam!
Helke medreeké nesedévej e peteke, helke medreeé nesedévej tem!
V petece se vede teče, pedemele tveje eče, helke medreveké nesedévej tem!


Mohou následovat další samohlásky, ale zařadíte-li namísto nich naše slabikotvorné „r“, pak pokud si nezlomíte jazyk, máte úspěch u dětí zajištěn!

Hrlkr mrdrrrkr nrsrdŕvrj r prtrkr, hrlkr mrdrrrkr nrsrdŕvrj trm!
V prtrcr sr vrdr trčr, prdrmrlr tvrjr rčr, hrlkr mrdrrrkŕ nrsrdŕvrj trm!


Tož k tomto výlevu mne inspirovala paní Szymanská.

(4)  pondělí 16.2.2009 

Hned počátkem tohoto roku jsem napsal, že budu doporučovat zdejší články, které zabrnkají na mou skrytou citlivou strunu a při jejichž čtení mi zamrazí v zádech. A dnes (16.2.2009) se mi to přihodilo. Nádherný článek Ctirada Pánka – Jak vzniká prales, který je zcela po právu po jeden a půl roce reprizován, je přesně ten příklad. Ten článek pojednává o věcech velmi vážných, smutných, ale neobyčejně lidských v tom nejlepším a nejlidštějším slova smyslu. A tak žádám, až prosím, vážené a milé čtenáře, aby si ho rychle „nalistovali“ a přečetli, ještě dříve, než budou pokračovat ve čtení tohoto Občastníčku! Upozorňuji, že je to nezbytné, neboť jen tak lze – a dokonce jen možná – pochopit, jak naprosto „inverzní“ asociaci ve mně ten článek vyvolal. Posuďte sami!

 

Kdo by neměl rád les, jeho vůni, světla a stíny a také jeho plody? Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody, neboť se nám zachtělo borůvkového koláče.

 

Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak ženská polovina rodiny přes protesty části mužské, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!

Tu sobotu o prázdninách jsme si, ač neradi, přivstali a brzy po východu slunce vyrazili na jih. U cíle, který z pochopitelných důvodů nemohu prozradit, jsme na jedné lesní cestě ještě našli volné místo na zaparkování auta, i když to bylo o prsa! V lese samotném jsme se vůbec nemuseli bát, neboť se nám zdálo, že lidí na dohled je přibližně stejně jako stromů. Se známým songem Blue berry hill na rtech jsme se tím však nenechali odradit, po chvíli jsme narazili na borůvčí a spatřili první trs asi deseti modrých bobulí. Hrdě jsme ho přešli v očekávání, že co nevidět musíme narazit na modrofialovou žílu a zabereme pro sebe výnosný claim. Leč člověk míní, les mění, prostě – nenarazili jsme! Naopak, borůvek bylo čím dál, tím méně, co krok, to borůvka, někdy sice i dvě, ale zato malé. Nechtěli jsme to ale vzdát, dopředu nás hnala vidina borůvkového koláče.

Jednotlivé dřepy jsem už přestal počítat, a protože má kolena výrazně rušila lesní ticho, přešel jsem na jiný styl sběru, přesněji řečeno hledání borůvek. V hlubokém předklonu jsem se plížil sem a tam tak dlouho, dokud jsem nenarazil hlavou do hlavy dalšího hledače, který použil stejné metody. Omluvili jsme se, zatlačili své boule a hledali dál. Snad jediná výhoda borůvek byla, že neměly trny. Zato je hlídali komáři! Hned zpočátku byli doslova všude, ale po chvíli, snad proto, že jsme byli namazáni repelentním olejem, shlukla se ta havěť kolem nás. Své nálety komáři nejprve avizovali vysokým pištěním, pak se už ale s ním vůbec neunavovali a napadali nás bez výstrahy!

Asi po dvou hodinách přes četné komáří pupence jsem měl svůj hrníček téměř plný. A byl jsem přesvědčen, že by byl dokonce vrchovatý, kdybych ho při jednom výpadu za obzvláště vypasenou borůvkou nepřevrhl. I tak byl ten výpad zcela zbytečný, neboť dotyčná bobule mi mezi prsty splaskla jako mýdlová bublina. Čas plynul pod stálou kontrolou komárů, a když se slunko chystalo kulminovat, sešli jsme se na pasece. Kupodivu po sesypání našich parciálních kontingentů byla rodinná litrová bandaska téměř plná. Byl na ni docela hezký pohled, i když nejen já, ale i další zúčastnění by spíše uvítali v této duté nádobě perlivý mok s bílou čepicí pěny!

Pak jsme se vydali zpět hledat své auto. Nebyla to maličkost, nevěřili byste, jak stromy v lese vypadají všechny stejně! Zvláště některé, ale i jiné. Než jsme auto našli, narazili jsme hned třikrát na ceduli se zajímavým výstražným nápisem: Pozor – tato oblast lesa je chemicky ošetřena proti kůrovci! Požití lesních plodin je životu nebezpečné! Krve by se v nás snad  nedořezal, manželka se slzami v očích už už vysypávala tak těžko nabytý obsah bandasky do mechu. Leč já ji zarazil. Prohlásil jsem, že je to zcela jistě jen záludná finta místních domorodců na nás nenáviděné Pražáky, a i kdyby nebyla, městský člověk je přece otrlý a s jakýmikoliv chemikáliemi ve vzduchu, ve vodě i v plodinách se snadno vyrovná. A následují chvíle mně dala zapravdu. Kolem nás se trousili lidé s plnými kbelíky borůvek, které zřejmě nasbírali za pomoci různých hřebenů. 

A tak jsme měli borůvkový koláč a čekali jsme, zda přežijeme. Modré prsty po několika dnech opět zbělely, ale skvrny na kalhotách a tričkách zůstaly, neboť tehdy ještě prací prášky nebyly tak kvalitní, jako …. No nebudu dělat neplacenou reklamu!

 

K tomu musím ještě dodat čerstvější vzpomínku. Kamarád, který emigroval do Švýcarska, nám po návratu do vlasti vyprávěl, jak u nich si lidé mohou z lesa odnést pouze velmi malé množství jakýchkoliv lesních plodů, pouze pro vlastní spotřebu, jinak by je čekala pořádně mastná pokuta. I pomyslel jsem si – šťastná to země!

(3)  neděle 8.2.2009 

 

V dnešním O – o II začínám zcela netypicky – až revolučně! To na začátku nejsou dvě nuly, ale dvě „o“, a napsal jsem to tak proto, že slovo „obšťastníček“ se mi ještě ani jednou nepodařilo napsat napoprvé bez překlepu! Mimochodem – to slovo vymyslel sám pan šéfredaktor Židek, snad aby se mi alespoň trochu pomstil za mou psavost. Já se mu teď odvděčím tím, že vážené čtenářstvo upozorním na jeho článek ze dne 30.1.2009 s názvem - „I to se může stát …Aneb nevážně o vážném.“
Popis příhody „přitroublého dědka“ v tramvaji mi naopak připomněl tramvajové příhody nás -„geniálních mladíčků“ – z padesátých let.  

Tehdy byla v pražských tramvajích velmi populární hra „na zablešené“, při které jsme se my mladí „géňové“ začali intenzivně drbat a velmi často se nám povedlo, že se začala drbat celá tramvaj, tedy přesněji - kompletní osazenstvo včetně průvodčího! Vzpomněl jsem si ale i na další příhodu, která po Praze kolovala, a mám ji tedy jen z druhé ruky. Určitě ale stojí za to, abych vám ji vylíčil:

Mělo se to stát samozřejmě opět v padesátých letech, ve staré tramvaji, která měla kladku a řídila se klikou reostatu. Místo příhody – Vinohrady u Olšanských hřbitovů. Jistý mladík se nepohodl s řidičem tramvaje číslo 11, který ho za pomoci průvodčího vykázal z přepravy. Postižený s ledovým klidem vystoupil a velmi rychle mezi dvěma vozy stáhl kladku z troleje. Osazenstvo tramvaje se bavilo a rozčilený řidič tu kladku jen horko těžko nahazoval. Mezi tím ale vyhozený pasažér opět velmi rychle vběhl na přední plošinu, vytrhl kliku reostatu, vyběhl s ní z tramvaje a – hodil ji přes zeď hřbitova! Malá dopravní kalamita následovala a osazenstvo tramvaje se už tak nebavilo!

 

Ten článek z 30.1. je vlastně trojčlánek, neboť na něj navazují ještě dva příspěvky V. Kulíčka, které, jakož i jeho další velmi milé vzpomínky, byste si měli přečíst v jeho článku s tak dlouhým názvem, že ho neuvedu, abych šetřil místo. Vyšel dne 7.2.2009 a jsou v něm zejména popisovány autorovy hudební výkony ve „vojenské kapele“. I já mám podobné zkušenosti a troufnu si je zde nyní dát „k lepšímu“.

Asi o osm let později než pan Kulíček jsem kroutil zkrácenou vojnu v Pezinoku u Bratislavy, kde jsme bránili budoucí hlavní město Slovenska protiletadlovými kanóny. Koncem zimy jsem konferoval vystoupení estrádního souboru naší velitelské baterie v místním kole armádní tvořivosti a jednou jsem dokonce jakž takž zaskakoval za pianistu našeho malého kasárenského tanečního orchestru, když měl ruku v sádře. K našemu velkému překvapení nás, pár muzikantů, pak pozvali do malého vinného sklípku. Bylo to sice milé, leč náročné a neskončilo to moc dobře. Po několika malých sklenkách mi už rozjařený majitel sklípku nasadil plný koštýř do úst a pomalu pouštěl ten výborný mok. Ale čeho je moc, toho je příliš. Po pár locích jsem mu ten koštýř rukou nad svým obličejem rozbil! Střepy mi naštěstí neublížily a vinař se kupodivu ani moc nenaštval, asi na to byl zvyklý.

 

Možná bude dobré, když se zde zmíním ještě o jednom dalším, opravdu velmi zajímavém vystoupení toho našeho estrádního souboru. Byli jsme pozváni do blízkého psychiatrického zařízení, ale bohužel už jsem zapomněl, kde přesně to bylo, snad v Modré. Měli jsme tam přibližně hodinové vystoupení, pásmo scének a písniček a samozřejmě nechyběl ani náš taneční orchestr. Reakce diváků byly zajímavé. Někteří byli neteční, někteří neskutečně nadšení. Náš celkový dojem byl ale dosti pochmurný a dovršil to náš odchod. Když jsme procházeli na dvoře kolem jednoho z uzavřených pavilonů, ze suterénu nám skrze mříže podstrčil jeden chovanec jakýsi zmačkaný moták. Já jsem to zahlédl jen letmo, ani nevím, jak to s ním dopadlo. Ale od kamaráda jsem se dozvěděl, že v tom motáku byla zoufalá prosba, abychom ho doručili na jistou pražskou adresu, neboť dotyčný chovanec tam byl držen protiprávně - z politických důvodů. Bylo to v březnu 1959. No – obraťme list na něco veselejšího.

 

A když vesele, tak musím ještě připomenout povídečku M. Švandrlíka – Nový občan - ze dne 11.12.2008, která vás určitě rozesměje. Černý baron v ní sice opustil téma vojenské, ale je to o muzice, a tak jakožto exhibicionista se opět musím připojit. Švandrlíkova vzpomínka na šlágr Andulko, já už Tě nemiluju mi připomněla, jak jsme si ten text kdysi upravili a místo obligátního – „Andulko, já už Tě nemiluju, protože nejsi můj typ, radši na vojnu povandruju, to bude pro oba líp“- zpívali: „Andulo, já už Tě nemiluju, bikóz jú ár not maj tajp!“

Takže – co Čech to muzikant a polyglot!

PS: Svět je jedna šalba! Právě jsem dostal od pana Židka milé upozornění, že příběh s klikou už Vladimír Kulíček popsal (a já teď musím napsat, že mnohem lépe) už ve staré verzi Pozitivních novin pod názvem – Odpozorováno ze života II. Takže ta má dnešní verze je důkazem toho, jak zajímavé příběhy kolují mezi lidmi, různě se obměňují, přikrášlují, ale podstata zůstává a stále nové čtenáře může pobavit. Alespoň v to doufám!
Takže – příteli Vladimíre – moc se omlouvám, že Tě vlastně nechtíc vykrádám! 

(2)  sobota 24.1.2009 

Vážení a milí čtenáři Pozitivních novin, hlásím se v tomto roce poprvé s opravdu nepravidelným občasníčkem, ke kterému mě doslova vyprovokovaly dva články bratří Suchých.

Ten první je od staršího z nich - Jiřího, vyšel v PN poprvé už dne 4.3.2007 a v repríze 18.12.2008. Má název „Housle“ a možná i bez jeho přečtení tušíte, že v něm jde o hledání rýmu na toto slovo.
Jelikož v současné době právě na těchto stránkách uplatňuji „výplody“ svého rádoby básnického střeva, je jasné, že ten inkriminovaný článek nemohl ujít mé pozornosti a doufám, že pokud té vaší ušel, tak že to nyní napravíte! Věřte, že to stojí za to!

Druhý pozoruhodný článek, který by také nikdo neměl přehlédnout, je od mladšího Ondřeje. Ten je (tedy ne autor, ale článek) relativně čerstvý, najdete ho zde 10.1. t.r. a provolává se v něm „Třikrát sláva písničce ze Snadného života“.
Pamětníci jistě vědí, že se jedná o písničku Dáme si do bytu, dáme si židli, z filmu Sladký život. Ten měl premiéru na podzim v roce 1957 a nás tehdejší mladé opravdu oslovil. A protože jsem v té době užíval plnými doušky vysokoškolského života v Praze, je jasné, že mě nyní oslovil i tento článek.
Nejvíce mě samozřejmě překvapilo, jak to s tou hezkou písničkou tehdy vlastně bylo, ale nemá cenu to zde prozrazovat. Je ale jisté, že by si ho měli přečíst i později narození, aby věděli, jak to tehdy vypadlo na příklad na tanečních zábavách. A tady se mi vybavilo vzpomínek, že nevím které vybrat, se kterými se s vámi podělit.

Přiznám se, že já osobně ani mí kamarádi jsme rock and roll zpočátku příliš „nebaštili“. Mnohem více se nám líbil dixieland a swing, prostě opravdový jazz. Z cizích rozhlasových stanic jsme v polovině padesátých letech preferovali mnichovskou AFN, kde hráli třeba Glenn Millera, ale i modernější be-bop Gillespiho a Parkera, před Radiem Luxemburgem. Pánové Halley i Berry prominou, ale jejich muzika mi připadala trochu jednoduchá. V té době jsem více sportoval než tancoval a, jakožto málo odvážný, jsem na tanečních zábavách pouze obdivoval mistry, kteří se dokázali odvázat.
Ta má „neodvaha“ asi pramenila i z toho, že slabší povahy jako já byly asi zastrašeny třeba velkými akcemi, jako byl „proces s Vyšehradskými jezdci“ a podobnými. Prostě „americký způsob života“ jsem si troufl obdivovat pouze tajně. Ovšem pořádně zúžené kalhoty roury a zejména boty maďarky a proužkové ponožky jsem nosil, a protože mám širší nohu, mohu s klidným svědomím odpřisáhnout, že to byly pro mne nejpohodlnější boty, jaké jsem kdy nosil!
Ale zpět k tancovačkám. V Praze se spíše než do velkých tanečích sálů chodilo do kaváren, ve kterých samozřejmě všude hrála živá hudba. Naopak ve Vrchlabí, kam jsem každý týden dojížděl k rodičům, byly nejvíce oblíbené nedělní odpolední čaje a místní plesy – vše ve velkých sálech. A v té polovině padesátých let i tady „řádila“ parta, které se říkalo „Ridgweyovci“, podle amerického generála z Koreje.
Ti páskové také nádherně „trsali“ tak, že byli všude ze sálů vyváděni. Přesto anebo právě proto jsme je obdivovali, zvláště pak když se jim na jedné vesnické taneční zábavě povedlo přivést do sálu živou krávu! To se nepovedlo ani zmíněným Vyšehradským jezdcům, možná i proto, že v Praze byly krávy těžko k sehnání.
Jistěže to všechno byla drsná recese, ale byl to také téměř jediný způsob, jak mohla dát mládež najevo svůj odpor k režimu. Také jsme v té době poslouchali i tehdy ještě málo rušenou Svobodnou Evropu, kde měl skvělé relace Jára Kohout, který zpíval: „Já mám v notesu, všech těch fízlů adresu a já ji jednou moc nahlas přečtu!“ No - že mu to ale trvalo, za což samozřejmě nemohl. Ale vraťme do přítomnosti.
Při čtení článků pánů Suchých jsem si uvědomil, že – ač by to hematologové těžko dokazovali – většina autorů i čtenářů těchto Pozitivních novin jsou lidé stejné krevní skupiny!

(1)  sobota 3.1.2009 

Tento první Obšťastníček v roce 2009 bude dosti mimořádný, a to hned z několika důvodů. Samozřejmě v něm musím popřát všem spřízněným duším a srdcím, které (která?) zůstávají věrné (věrná) těmto Pozitivním novinám, do dalšího roku vše příjemné a pozitivní, prostě vše, co se obvykle i neobvykle na počátku roku přává.
Další „mimořádnost“ si nechám až na závěr tohoto Obšťastníčku. A nyní - jako obyčejně - bych chtěl vážené a milé čtenářstvo upozornit na stylově optimistický článek „Ze soudního spisu Iva Jahelky“, což je opravdu podařený rozhovor Renáty Šindelářové se známým „zpívajícím právníkem“. Vyšel zde v PN dne 7.11.2008 a vřele ho doporučuji všem a pokud možno ještě více čtenářům. Určitě i vám promluví z duše třeba Jahelkovo konstatování, že úroveň právního vědomí je u nás katastrofální. Já bych dokonce řekl, že u nás existuje právní bezvědomí! Rovněž jako obvykle si musím přihřát svou polívčičku, trochu se zviditelnit a „prásknout na sebe“, co vše mi ten hezký článek připomněl. A že toho bylo!

Je asi hodně lidí, kterým každý člověk někoho připomíná, tedy myslím tím, zejména co se týče fyziognomie. Jistě to znáte, vidíte někoho zcela cizího a jeho tvář vám připomene někoho zcela známého. Já v tom jdu ještě dál a při čtení různých rozhovorů a zpovědí známých osobností tak trochu domýšlivě hledám naše společné nebo alespoň podobné vlastnosti, jako mám já sám. Samozřejmě jen ty pozitivní! A tak jsem kupodivu našel řadu společných vlastností i se známým zpívajícím právníkem.

Zjistil jsem na příklad, že stejně jako s „jeho“ právem , tak i s „mým“ počasím se všichni setkáváme doslova dennodenně. Navíc do obou oborů kde kdo „kecá“ – a nejen v hospodě u piva! Jak to pak u nás může vypadat!
Protože se také ve mně občas ozve jakési „básnické střevo“ (možná, že jen střevo), zaujalo mě, že i Ivo při skládání textu počítá na prstech ruky slabiky, stejně jako já. Pravda, mé veršovánky se dostanou na veřejnost jen velmi sporadicky, na rozdíl od jeho bezvadně zhudebněných právních případů, ale jak se říká, abych byl stylový, nemusí pršet, stačí, když kape! Každopádně si myslí, že jen málokteré komediantství je odsouzení hodné, jestli vůbec jaké! A každopádně na ty pokroucené paragrafy nezapomeňme, je lépe o nich slyšet hezké písničky, než se s nimi potýkat v soudní síni! (Ach to je zase vykřičníků!)

Teď ale je už pomalu nutné, abych uvedl výše slibovanou „mimořádnost“ tohoto prvního Obšťastníčku v roce 2009. Po celoročním každotýdenním „obšťastníčkování“ se musím přiznat, že musím zvolnit. Už třeba proto, že v tomto dnešním se mi napoprvé nepodařilo napsat slovo obšťastníček ani jednou a často jsem ho musel opravovat dokonce několikrát.
Takže tímto sděluji všem, kteří si snad na tyto mé sobotní sloupečky zvykli, že letos se z nich stanou nepravidelné občasníčky. Prostě budu čekat, až mě nějaký článek v Pozitivkách osloví tak, že dokonce vyvolá velmi příjemné mrazení v zádech. Vzpomněl jsem si totiž na moudrá slova guru českého seriálu Jaroslava Dietla, který říkal – každý příběh musí mít napětí, měl by dojímat, ale i rozesmávat. Údajně prý stačí, aby příběh měl alespoň kterékoliv dva z těchto atributů, ale nejlépe je, když jsou v něm všechny tři! Jak známe naše Pozitivky, určitě se v nich i takových příspěvků najde dost! Jsem dokonce přesvědčen, že jich bude daleko víc, než těch, o kterých se mi podaří něco napsat! Ale třeba to udělá někdo jiný!

Takže jsem opět skončil několika větami s vykřičníky na konci a někdy opět na shledanou! Název těch občasných sloupečků pak ponechám na pánech šéfredaktorovi a vydavateli.
Vladimír Vondráček.

(52)   sobota 27.12.2008

Je jistě dobře, že v „našich“ Pozitivních novinách převažují většinou články oddychové, ale je jistě také dobře, že se v nich občas vyskytne článek zásadnější, důležitější a tedy i „těžší“. A to je právě příklad článku, který bych chtěl doporučit zdejšímu váženému a milému čtenářstvu dnes na závěr roku. Je to vlastně doporučení na doporučující článek Miroslava Sígla – Úplně nová mysl ovládne budoucnost, ze dne 11.6.2008.
Přiznám se, že mě název tohoto článku nejprve poněkud zarazil, protože mám velmi špatné zkušenosti s „novinkami“, které by měly „ovládnout“ budoucnost. A to jak s novinkami materiálními, tak zejména duchovními! No – nebudu to rozvádět, jistě všichni víte, co mám na mysli. V případě Síglova doporučení nového amerického bestselleru (i k tomuto termínu mám – jistě jen ze závisti - jakési skryté výhrady) Daniela H. Pinka bylo však mé „zaražení“ zbytečné.

K té knížce se váže hned několik zajímavostí, které pan Sígl zmiňuje. Třeba to, že u nás na ni prvně upozornil náš veleúspěšný manažér J. Mühlfeit, a že ji přeložil mladý student 3. ročníku Filozofické fakulty Č. Matonoha. Vím, že se u nás už drahně let moc nečte, že „literární žně“ má zejména bulvár ve všech podobách, a že z knížky Úplně nová mysl se asi v české kotlině ani v moravsko-slezských úvalech žádný bestseller nestane a že to bude škoda. Namáhat své mozky nad knížkou o lidském mozku – to se na nás chce příliš! A právě proto by bylo fajn, kdyby si co nejvíce lidí přečetlo alespoň ty výňatky a upoutávky pana Sígla. Některé z nich mě zaujaly tak, že si je dovolím v ještě větší zkratce zopakovat a eventuálně s dovolením přidám pár svých postřehů. Kurzívou tedy nyní uvedu slova a myšlenky zmíněné knížky.

To, že kapacitu našeho mozku sice využíváme stále více, leč stále nedostatečně, a že má dvě hemisféry, to asi vědí všichni, ale jak která polovina vlastně funguje, to ví možná málokdo. Neurologové jsou už zajedno, že každá hemisféra přistupuje k řízení našich činností, k chápaní světa a k reakcím na události v něm zcela jinak. Dosud převažuje způsob myšlení a zcela zjednodušující, byť hluboce analytický přístup k životu. Žijeme dobu „znalostních inženýrů“ a vysoce erudovaných osob, které manipulují s informacemi a šíří tak odborné znalosti. A za to může levá hemisféra, která analyzuje detaily, zatímco pravá syntetizuje celkový obraz. A tady jsem narazil na několik provokativních vět. Totiž – že je nutné umlčet panovačnou a vševědoucí levou hemisféru, aby poddajnější pravá hemisféra mohla ukázat, jaká kouzla dovede! A dále, že právě pravá hemisféra dělá z nás lidi!

Se vší úctou ke světovým neurologům a autoru Úplně nové mysli, zde bych si dovolil mírně polemizovat. Domnívám se, že obě naše poloviny mozku jsou rovnocenné, není třeba umlčovat žádnou z nich, protože ani jedna nemůže existovat bez té druhé a člověka dělají člověkem zcela jistě obě naše hemisféry! A – s prominutím - dokonce mi to připomíná věčné dohady o důležitosti politické pravice či levice.

Se šesti dovednostmi, které jsou podle autora nezbytné pro další činnost a úspěch lidí v budoucnu, lze ale jistě souhlasit. Na tom, že nová doba vyžaduje vždycky nové myšlení, není nic nového, jde jen o to, připravit na to co nejvíce lidí. Asi opravdu půjde o jakousi „reformu“ v našich mozcích, která nebude jednoduchá. A tak si dovolím zakončit dalším citátem, který je starý jako já, byl napsán v roce 1935 a je od Karla Čapka: Pokud lidé dovedou věřit, že všechno bude jiné, potud mohou být vedeni cestami reforem!
Že by se to alespoň trochu povedlo v roce 2009? Držme si palečky!

(51)   sobota 20.12.2008

Ve svých Obšťastníčcích sice občas sklouznu na tenký led politické úvahy, ale dnes se pouštím na led možná ještě tenčí. Chtěl bych vážené čtenářstvo těchto internetových novin upozornit na celou sérií článků Slavomíra Pejčocha – Ravika o Bibli. I když to téměř nikdy nedělám, dnes začnu několika citacemi z jeho článku Proč číst bibli? Vyšel tu dne 1.6.2008 a dle mého názoru je určen zejména těm, kteří prostě v boha věřit nechtějí, nebo nemohou.

Bezvěrec může pochybovat to bohu, ale nemůže popřít, že se bude lišit myšlení a konání člověka, který si uvědomuje svou nezanedbatelnou individuální odpovědnost před vyšším řádem, a že jinak bud jednat individuum, které přijme běžné praktiky našeho století, kodex živočišného boje o existenci. Nelze také pochybovat o tom, které myšlení a konání je prospěšnější životu, lidem a světu!

Těžko najdeme výstižnější pohled na tuto – dle mého názoru – možná nejdůležitější problematiku naší současné doby! A Ravik pokračuje větami, které podepisuji do posledního písmene.

Civilizace nemá nic společného s technikou, ale spíše se subtilními vazbami morálky, se vztahem solidarity mezi lidmi, s kultivací ducha, s tolerancí a snášenlivostí. Není ostatně náhodou, že největší duchové lidstva málokdy hledají uplatnění ve světě moci.

A pak je tam zmínka o žoldnéřích moci, které naopak tento svět přitahuje, a o vytlačování víry na periférii veřejného života. A když připojím opět svůj názor, tak musím napsat, že jedním z největších dilemat lidstva je najít správné hranice tolerance. Až se to povede, bude mít lidstvo vyhráno!

Doufám, že těchto několik Ravikových řádků naláká k přečtení nejen zmiňovaného úvodu, ale i k nalistování dalších pokračování biblických příběhů.

Přiznám se, že patřím k těm, kteří o Bohu spíše pochybují, a že se o tuto mou skepsi zasloužily církve! Přesto jako tolerantní člověk všem věřícím trochu jejich víru závidím a zároveň i přeji, protože možná prožívají šťastnější život. Myslím si totiž, že být tolerantní, snášenlivý, milovat bližního svého, ctít otce svého i matkou svou, nelhat, nekrást, nesmilnit atd., se může podařit i nám skeptikům. Je k tomu ale asi třeba více vůle, když si myslíme, že nás nikdo odněkud shora nevidí! Věřící to mají po této stránce jednodušší – věří, že Bůh vidí a ví vše!

V dětství jsem samozřejmě chodil na náboženství, byl jsem dokonce i byl biřmován. Ale to vše nestačilo, abych ve své víře-nevíře snad už v pubertě „díky“ církevním dogmatům pořádně neochladl. Velmi dobře se pamatuji na Náboženskou prvouku s obrázky, které nám nyní byly v PN připomenuty. Biblické příběhy tedy znám z této „zkrácené“ Bible a oceňuji, že i po tisíci letech mají nám co říci.!

A protože jsme stále v oáze klidu a pozitivní pohody, dovoluji si na závěr ještě doporučit skvělé vyprávění amerického spisovatel Roarka Bradforda – Černošský pánbůh a páni Izraeliti a Starej zákon a proroci.

(50)   sobota 13.12.2008

V tomto svém dnešním Obšťastníčku dělám zase jednou výjimku a propaguji autora, který to asi vůbec nepotřebuje. Tak jako nás jeho mladší bratr Jan už léta baví na divadelních prknech a televizních obrazovkách, tak i příjemné povídky a fejetony Ivana Krause si už své čtenáře dávno našly.
Ale jak se říká – chvály není nikdy dost a je jen dobře, že tento skvělý autor publikuje i na stránkách Pozitivních novin. A tak si dovoluji upozornit na pár „zdejších“ dílek Ivana Krause. První je staršího data, premiéru mělo už 10.11.2006, reprízu 22.4.2008 a je to „Česká pohádka (Honza a drak)“. Druhé pak je mnohem novější – fejeton „Já a velký třesk“ je ze dne 24.10.2008.

Současná pohádka o Honzovi je tak poučná, že by bych ji doporučil za povinnou četbu všem, kteří umějí číst! Je to vlastně čtení dosti tristní, ale veselého ducha zachraňují všemožní ministři blahobytu, odhadu, rozkvětu, spokojenosti, úspor, výdajů či zisku a jejich „licitace“! Snad jsem touto malou ukázkou upoutal pozornost a mohu dodat, že v tom vládním výčtu mi chyběl snad jen ministr populizmu a čehokoli! A protože jsem zvědavý, docela by mne zajímalo, kteráže to země byla autorovi inspirací?! Že by …? Ale ne …!

Druhý fejeton o velkém třesku pak přímo zabrnká na nejcitlivější struny každého, kdo má rád humorné filozofování a hru se slovy. Kdybych řekl, že je to i má oblíbená parketa, tak mi možná nebudete věřit, ale pokusím se to dokázat tím, že některé autorovy myšlenky dále trochu rozvedu a povím vám, co vše mně při čtení „Krausova velkého třesku“ napadlo. Nevím zda se to smí, nestačil jsem se nikoho dovolit, ale v těchto pohodových internetových novinách mi to snad projde.

Zaujal mě samozřejmě ve fejetonu citovaný názor svatého Augustina, že před stvořením světa, tedy před velkým třeskem, nebyl čas. Kromě stařičké odrhovačky „Meine liebe Augustin“ mne napadlo, že prostě zřejmě nebyl ještě čas na jakékoliv tvoření.
Dále pak se mi vybavil bezvadný aforismus, že – čas je způsob, jakým příroda zajišťuje, aby se všechno neodehrávalo najednou! Jméno autora této sentence jsem bohužel zapomněl. Zato nikdy nezapomenu na jazykové žongléry Voskovce a Wericha, kteří lakonický výrok profesora Turnera, že – nic je nestabilní, přetavili do své písničky - Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi….A při této příležitosti bych si dovolil připomenout, jak zajímavá je čeština. Napadlo vás někdy, že – „mít nic“ a „nemít nic“ znamená totéž?!

Ale zpět k Ivanovi Krausovi, který v tom fejetonu postupně přechází od filozofie k politice. To já dělám taky rád, bohužel to neumím tak elegantně! Nebudu nic prozrazovat o poltických ohebných částicích, ale Krausův objev, že většina byrokratů pochází z černé díry, musím doplnit v tom smyslu, že by bylo smysluplné je do té černé díry zahnat zpět!

Když nyní jen tak nenápadně prohlížím co jsem dnes zplodil, vidím, že příliš originality v tom není. Takže je to už jedno a klidně přidám – opět bez dovolení - ještě pár dalších zcela neoriginálních aforismů, které jsem „ukradl“ někde na Googlu:
Existuje myšlení, jež potlačuje myšlení a je to jediné myšlení, jež by se mělo potlačit!
Ten kdo hledá pravdu, musí pochybovat o všem! (Drze dodávám – ovšem!)
Budoucnost začíná dnes! (Dodal bych, že jsme možná něco prošvihli a ona začala už včera!)
Malá chyba na začátku se stane velkou chybou na konci! (Princip nabalující se sněhové koule).
Nejde o to, jít hlavou proti zdi, nýbrž o to, najít očima dveře!
Dobré, že?

(49)   sobota 6.12.2008

Dnes začnu s velkým povzdechem – ach, proč jsem byl a stále jsem tak nesoustavný, proč jen mám své vzpomínky tak neuspořádané a jsou v nich mezery až propasti!
K tomuto povzdechu mne vyprovokoval dne 3.10.2008 článek Jana Rybáře – Kde Britové cvičili Gabčíka s Kubišem, který tímto vřele doporučuji váženému čtenářstvu Pozitivních novin.

Hned ten nadpis mi připomněl dva skvělé spolupracovníky, které od druhé poloviny padesátých let minulého století pracovali v pražském Hydrometeorologickém ústavu. Oba byli samozřejmě o více než 15 let starší, jednoho jsem poznal blíže, druhého jen okrajově, ale oba byli „mlčícími hrdiny“, kteří po druhé světové válce svlékli uniformy britských jednotek.

Ten první, kterého jsem poznal lépe, byl Karel Svoboda – jak příznačné – nomen omen! Byl malé sporé postavy, pocházel buď přímo z Lidic nebo z blízkého okolí,(ach ta má paměť!) a do Anglie se dostával složitě, mimo jiné i přes francouzskou cizineckou legii.
Když jsem nastoupil do letecké předpovědní služby tehdejšího HMÚ na Ruzyň, Karel tam pracoval jako meteorologický radista – přijímal depeše s údaji o počasí - a pak jsme společně s všeobecnou předpovědní službou přešli na jih Prahy do Komořan. Tam už ovšem nahradily radisty dálnopisy a fonické radiové přijímače, a tak Karel začal pracovat jako asistent dlouhodobé předpovědi. Jeho přepečlivě vedené výkazy napozorovaných údajů o počasí by se měly ukazovat v muzeu! Tehdy se vše vypisovalo samozřejmě ručně na papír!
Vídávali jsme se denně, ale o svých zážitcích z války moc rád nemluvil. Celá jeho rodina byla totiž vyvražděna a snad si i trochu dělal výčitky, že to zavinil jeho odchod! Každopádně byl v parašutistickém výcviku, znal Kubiše i Gabčíka a dokonce se měl s nimi zúčastnit atentátu na Heydricha!
Při výcviku (nevím, zda to bylo právě ve Skotsku) se ale zranil, a tak jako radista s vysílačkou seskočil až o rok později v Beskydách. I členové této skupiny byli po několika měsících pochytáni a skončili v zajateckých táborech.
Na jaře 1945 pak Karel Svoboda přežil i pochod smrti! Jako většina „zápaďáků“ se vděčnosti režimu nedočkal, a když zemřel (někdy v osmdesátých letech, opět to nevím přesně), měl jen skromný pohřeb v malé síni krematoria ve Strašnicích. Pár jeho starých kamarádů – veteránů se tam ale sešlo.

Druhým hrdinou, kterého vzal pod své krovky v padesátých letech náš meteorologický ústav byl Richard Hussmann. Vyšší, štíhlý, prostě - „anglán“. Jméno asi bohužel málokomu něco říká, ale mnohem známější je jeho pseudonym – Filip Jánský. Ano – jeden z „nebeských jezdců“, který svá dobrodružství z Anglie tak skvěl popsal ve své knížce, a který si dokonce svůj pseudonym – Jánský - vybral podle jednoho dosti svérázného ústavního šoféra!
Richard Hussmann pracoval v knihovně v tehdejší hlavní budově ústavu v Praze na Smíchově v Holečkově ulici a setkali jsme se vlastně pouze jedinkrát, zato při velmi zdařilé akci.
Jako obyčejně opět nevím, zda to bylo v roce 1960 nebo 1961, ale jednou, tuším že v září, zorganizoval pan Hussman skvělý zájezd do Plzně. Návštěva pivovaru a pak hlavně taneční bujará veselice při dudácké kapele v jednom plzeňském sále – to jsou zážitky, které jistě nejen mně, ale i ostatním účastníkům zájezdu zůstanou navždy spojeny se vzpomínkou na dalšího „našeho“ hrdinu.

(48)   sobota 29.11.2008

Pomalu se blíží Vánoce a ať chceme či nechceme, krátké dny a dlouhé noci nás všechny zcela jistě poznamenávají negativně a v této době tedy sehrávají „naše“ Pozitivky roli obzvláště důležitou. A tak i tento Obšťastníček by se chtěl do této adventní doby zapojit pozitivně.
Proto bych dnes chtěl upozornit na dva pozoruhodné články, které zde vyšly v druhé polovině měsíce října. První najdete v datu 19.10. 2008 a je od Pavla Loužeckého. Jeho přečtení doporučuji i proto, že se velmi hodí pro nás, kteří váháme, co koupit našim drahým pod stromeček. Článek má totiž název – „Tip na dokonalý dárek.“ Více teď neprozradím, najděte si ho!
Jen o deset dní později, tedy 29.10., byl zde publikován rozsáhlý a veskrze pozitivní rozhovor dvou hlavních „tahounů“ těchto novin, tedy Pavla Loužeckého a Václava Židka s obdivuhodnou ženou – Monikou Šimkovičovou. Rozhovor byl veden v rozkošném krámku, který se nachází na Malé straně v Saském dvoře. Už ve výše uvedeném článku se můžeme dozvědět, že v tom krámku jste doslova jako u vytržení a v tom rozhovoru, který je doplněn četnými fotkami, nás autoři blíže seznamují s jeho provozovatelkou. A to, proč jsem „u vytržení“ z těchto dvou článků já, to se pokusím vysvětlit v následujících řádcích.

Jak už říkával Švejk, je dobře, když je někdo přímo odněkud! A představte si, že po mém boku už 16 let žije žena, která se těch místech narodila! A to není vše.
Její maminka, tedy má druhá tchýně, přišla do Prahy z jižních Čech jako sedmnáctiletá a žila v komplexu těch malostranských domů mezi Lázeňskou ulicí a Saským dvorem od roku 1939! Je to až neskutečné, ale v propletencích vztahů mohu pokračovat.
Tatínek současného majitele poloviny tohoto komplexu, který je tak vstřícný ke svým nájemníkům, dokonce počátkem roku 1950 vezl mou tchýni s mou budoucí manželkou v bříšku do porodnice!
A dále – tatínek mé ženy měl právě v tom dvoře, nedaleko „inkriminovaného“ krámku celá léta garáž, která poskytovala asyl nejprve jeho motocyklu se „sajdkárou“ značky Indián a později obligátní škodovku. No a má žena tam bydlela až do své první svatby a současného majitele dosti dobře zná.
A tady si za svou manželku i tchýni musím trochu postěžovat, i když vím, že to není nic platné. Majitel, o němž v rozhovoru můžeme slyšet od paní Šimkovičové samou chválu, zdědil bohužel jen polovinu toho malostranského komplexu a druhou, ve které dodnes žije má tchýně, zdědila jeho sestra. A ta je pohříchu zřejmě docela jiné krevní skupiny, neboť tam provozuje několik vináren a pro staré „civilní“ nájemníky příliš pochopení nemá, což je řečeno velmi eufemisticky! Je to tak, jsou prostě majitelé a majitelé …. s tím nic nenaděláme.
Nesmím ale skončit trapným fňukáním, a tak ještě než vám opravdu zcela nezištně doporučím jako dárek něco z onoho malostranského krámečku, musím zde uvést jednu svou mnohem starší zkušenost ze začátku šedesátých let a jistě poznáte proč.

Krátkou a dosti nepodařenou dovolenou v Polsku u Otmuchovského jezera jsem tu už kdysi připomněl v jednom svém hodně starém Obšťastníčku (tuším, že má číslo 26 a je ze dne 28.6.2008 – snad se také jednou mohu „propagnout!), ale při čtení těch dnes doporučovaných článků se mi vybavilo něco, co má s činností paní Š. hodně společného.
Představte si, že jako suvenýr jsem si tehdy z Polska přivezl pilníček na nehty ve tvaru krásné dámské nožky, oděné do mřížkované punčošky. Byl samozřejmě kovový, ale piloval bezvadně a vydržel mi snad dvacet let, dokud jsem ho neztratil. Možná, že by ten tvar pilníčku mohl být inspirací i pro paní Moniku!

Takže – s mírným předstihem přeji pokojné Vánoce všem lidem dobré vůle a pozitivního myšlení!

(47)   sobota 22.11.2008

Jistě jste si vážení čtenáři všimli, že Pozitivní noviny vzaly pod své krovky zejména autory dříve narozené.
Sobecky přiznávám, že je to jistě dobře, protože my staří máme už méně času se alespoň na stará kolena na tomto poli prosadit a navíc - jistě nebudeme už dlouho překážet mladým v rozletu!
Na druhé straně ale musím obdivovat ten svěží elán mladých, kteří to jistě také nemají lehké. Matně si vzpomínám, že jsem se v těchto svých Obšťastníčcích snažil propagovat zatím pouze dva mladistvé, a tak bych dnes chtěl tento deficit alespoň trochu vyrovnat a upozornit na dalšího mladíka, jehož fejetony by neměly zůstat bez povšimnutí!
Jmenuje se Tomáš Zářecký a kromě jiných mě zaujal jeho fejeton „Těžký život literáta“, ze dne 23.8.2008.
Ani mě nepřekvapilo, že autor snad o dvě generace mladší má stejné problémy jako my staříci.
A může být pro nás i satisfakcí, že jakousi formou mladické sklerózy trpí i mládež, a že ta potvora není pouze výsadou „stářeže“! Ocenil jsem i Tomášovu touhu po přístroji, který by myšlenky přímo vrhal na papír, ale zde bych – jsa poučen léty – byl trochu opatrnější, protože ani papír nemusí snést všechno.

Při čtení toho svěžího fejetonku se mi opět vybavily literární potíže Antonína Somra, zplozeného Jiřím Suchým do Člověka z půdy. Naše inspirační potíže se s těmi jeho nedají vůbec srovnat, protože chudák pan Somr uměl pouze psát a nikoliv číst, takže cokoliv nadatloval do stroje, byl to samý plagiát.
A to pomíjím skutečnost, že tento „spisovatel“ z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století měl na své (zřejmě) Remingtonce pouze jedno písmeno „č“. To my jich dnes na klávesnici máme nespočítatelně – stačí tu č-klávesu trochu déle podržet!

A ještě na něco jsem si vzpomněl – totiž na jeden svůj starší článeček v PN, ve kterém jsem se snažil vypořádat s podobnou problematikou, totiž se svou grafomanií. Nevím, zda se sem hodí sebepropagace, ale snad mi bude odpuštěno, když zde nyní připomenu pár svých tehdejších myšlenek.

Když jsem se nyní na penzi a na stará kolena probíral svými šuplíky, uvědomil jsem si sice pozdě, ale přece, že jsem asi grafoman, tedy člověk, trpící chorobnou psavostí! Jistěže to není příliš příjemné zjištění, a tak jsem se rozhodl proti grafomanii bojovat. Samozřejmě ne tím, že bych psát přestal, ale naopak. A ačkoliv jsem tvor poměrně jednoduchý, učinil jsem to rafinovaně, a to tak, že se právě zvýšenou psavostí podívám této psavé mánii na zoubek. A posuďte prosím, co jsem odhalil!
Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet a přišel jsem na to, že grafomanie neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude!
Grafomanie je naprostá a sprostá fikce, kterou si vymyslela spisovatelská a básnická loby, a to ze zcela sobeckých a zištných důvodů. Hájí tím své zájmy a v každém začínajícím autorovi vidí hned nekalou konkurenci. A tu vidí zejména v mladých autorech, kteří mohou být ještě dlouho literárně plodní, což naštěstí není můj případ. Tato loby trestuhodně zamlčuje, že na polibky literární múzy zdaleka nemají monopol pouze básníci a spisovatelé renomovaní. Vždyť i oni byli zpočátku zcela neznámí!

Proč toto vše píšu? Chtěl bych přesvědčit všechny zatím neznámé autory, aby odhodili svůj ostych, stále se pokoušeli vypudit ze sebe to, co v nich je, a aby konečně začali dobývat spisovatelský a básnický Olymp! Až každý z nás popíše pár prvních stránek, pak stačí už jen málo – sehnat nakladatele, vydat knížku, nebo alespoň najít své čtenáře na těchto milých internetových stránkách. Tisíceré díky za ně!

(46)   sobota 15.11.2008 

Tento Obšťastníček by se možná spíše hodil za jeden dřívější, který měl pořadové číslo 37 a byl mnohem chmurnější. Týkal se článku o „Požíračce lidských duší“, tedy o literatuře a o televizní i jiné současné „zábavě“ pro děti. Ten dnešní však bude podstatně pozitivnější!
Chtěl bych opět upozornit na starší článek Jarmily Moosové – Krteček, to jsem vlastně já! Prvně vyšel už 13.4.2006, podruhé 27.10.2008, a asi nemá cenu zdůrazňovat, že je to rozhovor s tehdy pětaosmdesátiletým Zdeňkem Milerem.
Vím, že to, co teď napíšu, bude vypadat jako dědkovské nostalgické vzpomínání, ale interwiev s „Krtečkem“ mi opět připomnělo mnohé. Jaký to kontrast mezi dětskou literaturou našich mladých let a současnými literárními skvosty, které nebudu jmenovat, protože jim nechci dělat reklamu!
Pamatuje si dnes ještě někdo na předválečné a válečné dětské časopisy Srdíčko, s kresleným seriálem Punťa a Kiki, který byl pravděpodobně inspirací už známějším čtyřem kresleným postavičkám v časopisu Čtyřlístek?
Naše generace jistě nezapomněla na Mladého hlasatele a na sice notně idealizované, ale i dnes ještě - módně by se řeklo – kultovní Foglarovy Rychlé šípy. Tento časopis odebíral můj bratr, a tak jsem už za války jako svou první četbu – kromě už zmíněných hezkých komiksových příběhů pejsků Punti a Kiki – znal i seriálové příběhy Rychlých šípů.
A tak jakmile začal hned po válce vycházet pokračovatel Mladého hlasatele -Vpřed, založili jsme klub „Modrých šípů“. Ty kluby byly v časopise registrovány, brzy jich bylo přes deset tisíc a náš měl číslo 1931.
Měli jsme svou klubovnu v našem dřevníku, měli jsme svou vlajku, chodili jsme na výlety do krásného jičínského okolí a dokonce jsme podávali do redakce Vpředu měsíční „hlášení“ a byli jsme pyšní, když se číslo a jméno našeho klubu objevovalo v časopise!
A jen tak na okraj, s naším tehdejším vedoucím Modrých šípů - Zdeňkem se mi bohužel vybavuje v paměti asi nejsmutnější střípek. Stal se primářem v jedné z pražských nemocnic a setkal jsem se s ním, když má první manželka chodila na ozařování a na chemoterapii.
Všechny vzpomínky nemohou být příjemné a nakonec i ten skvělý časopis Vpřed brzy po „Vítězném únoru“ přestal vycházet. K výchově nové Gottwaldovy mládeže se prostě „nehodil“! Hrome – i sem se mi plete ta prokletá politika! Honem pryč!
Také jsme v dětství hltali Ferdu mravence a „dětskou červenou knihovnu“ - Káju Maříka, která ale rozhodně dětskou duši nezkazila!
Se zahraniční literaturou to bylo slabší, bohužel mi v té době „utekli“ jak Petr Pan a medvídek Pú, tak i Alenka v říši divů. A tak se pouze trochu pamatuji na anglického psa Bonza. V pubertě pak jsem sice také „zavadil“ i o nějaké ty staré Rodokapsy, ale spíše jsem hltal Karla Maye a dnes možná zapomenutého našeho spisovatele J.M. Trosku, který navazoval na Vernerova kapitána Nemá.
I moje děti vyrostly na hezkých pohádkových knížkách, které se zachovaly z našeho mládí a také na nádherných večerníčcích. Právě lidem jako Zdeňkové Miler a Smetana, či bohužel už zesnulí Radek Pilař a Václav Čtvrtek můžeme děkovat, že naše děti „nezvlčely“! Vnoučata to už budou mít horší, ale musíme doufat, že i ony tím současným marastem proplují „bez ztráty kytičky“ s pokud možno co nejčistším štítem. Musíme to ale hlídat!

A na závěr ještě osobní vzpomínka na Zdeňka Milera. S tímto geniálním kreslířem jsem sešel asi dvakrát, když si na svých procházkách před více než dvaceti lety kupoval naše jablíčka na zahradě v Kunraticích. Kdybych byl domýšlivý, tak teď napíšu, že možná i to naše ovoce přispělo k tomu, že se dožívá tak vysokého věku. Ale samozřejmě to nenapíšu!
P.S. Naše babička, tedy moje tehdejší tchýně, jako náruživá zahrádkářka neměla krtka samozřejmě vůbec ráda!

(45)   sobota 8.11.2008 

Minule jsem v tomto svém sloupku doporučoval mládí v rozpuku a dokonce ženské mládí, dnes se zaměřím na druhou stranu časového autorského spektra, tedy na nejzralejší mužské stáří.
A když bychom to vzali přesně, tak jde vlastně o smíšený tandem, protože bych chtěl váženému čtenářstvu doporučit článek ze dne 17.5 2008, ve kterém zástupkyně šéfredaktora Jitka Vykopalová oživuje vzpomínky Vladimíra Kulíčka, legendárního moderátora plavců – otužilců.
Je jasné, že ve vzpomínkách pana Kulíčka nemohl chybět legendární otužilec -„náš“ šéredaktor Václav Židek. Přestože studenou vodu na rozdíl od nich přímo nesnáším (mám mnohem raději studené pivo!), vyvolal ve mně doporučovaný článek také celou řadu sportovních vzpomínek, se kterými bych se chtěl se čtenáři PN opět podělit.
Ještě však než k tomu „podělení“ dojde, musím upozornit na skutečně neskutečnou velereportáž zmíněné paní Jitky z týdenních „švédských oslav“ 40. výročí naší srpnové okupace, ve které - tedy samozřejmě ne v okupaci, ale v reportáži - se jí podařilo polapit a vyzpovídat opravdové Osobnosti a Celebrity, kterým ta velká písmena zcela jistě patří! Tu reportáž si určitě přečtěte!
A teď už se mohu s klidným svědomím vrátit – a teď už to mohu říci - k příteli Vladimíru Kulíčkovi. Protože se blíží se zima, přítel jmenovec mi promluvil z duše, když připomněl, jak se kdysi lyžovalo. A tak i já tu teď s dovolením přispěji nejprve vzpomínkou na tu dobu.

Lyžovat jsem se naučil už v útlém dětství za války v Jičíně, kdy bylo za sebou několik pořádných zim. Sníh ležel i v nížinách kolem Jičína a mé první lyže měly „bačkorové“ vázání. Na druhých „univerzálních lyžích“ s „hutfieldovým“ vázáním - doufám, že se to tak nějak píše - jsem už dělal tehdy módní telemarky. O deset let později, ve Vrchlabí kolem roku 1950, jsme sice ještě všichni měli lyže dřevěné, ale už i lepené a s kovovými hranami a pérovým vázáním – kandahárem.
Ale to hlavní – kolem Vrchlabí nebyl tehdy jediný lyžařský vlek a tak jsme místní kopečky vyšlapávali, abychom si pak několikrát sjeli a s tímto vázáním jsme i běhali! To bylo puchýřů! Ve Špindlerově Mlýně vedla na Pláně jednosedačková lanovka s minimální kapacitou a provozovaly ji Československé státní dráhy. Ano, byla to lanovka, ze které krkonošská panoramata obdivovala rodina Homolkova ve známém filmu.
Rolby veškeré žádné, červenou i černou sjezdovku jsme si nahoru upravovali pěkně sami! Není divu, že v té době u nás vyrůstali spíše lyžaři běžci (Cardal, Matouš), než sjezdaři. A když se zamyslíme, tak tomu tak je vlastně do dnes!

Protože jsem v mládí proháněl doslova všechny meruny, pumlíče, míče a míčky, mám nejvíce vzpomínek na sporty kolektivní – a z nich nejvíce na volejbal. Musím tedy pečlivě vybírat a tady se dnes hodí vzpomínka na dvě opravdu zajímavá a značně extrémní volejbalová klání.
První se odehrálo počátkem šedesátých let v tehdejší NDR u Baltu, druhé pak někdy kolem roku 1980 na „dálném východě“ – na slovenské Šíravě. A tam bych si dovolil začít.

Bylo to na sportovní hrách meteorologů, na kterých se vždy projevovala sice značná, ale jinak docela zdravá rivalita mezi českomoravskými a slovenskými pobočkami ústavu. S trochou recese jsme při těchto hrách razili heslo: „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát za každou cenu!“ Kolegové ze Slovenska tu recesi někdy moc nechápali! Zato všichni dobře chápali další povedený slogan: „Podržte mi berle, budu startovat!“
Díky těmto hrám, které se konaly každoročně, jsem poznal celou naši republiku, doslova od Šumavy k Tatrám, a vlastně ještě o kousek východněji. A právě v tom nejvýchodnějším cípu jsme hráli nejzajímavější volejbalové utkání. Počasí na východoslovenské Šíravě se tehdy vyloženě nepovedlo a hráli jsme v takovém vichru, že děvčata vůbec nedostala při servisu proti větru míč přes síť a z druhé strany pak létal daleko za hřiště! A i nám – mužským borcům - ten vichr občas míč vrátil zpět na naši polovinu! Soutěž se pochopitelně nedohrála.
A už tam jsem si vzpomněl na další nedokončený volejbalový zápas. Bylo to asi o dvacet let dříve, koncem prázdnin v roce 1961, kdy jsem byl prvně v NDR u Baltu. Jeli jsme tam s kolegou, asistentem na technice a jeho studenty, a jednou jsem si vyjednali v Khülungsbornu volejbalové utkání s místní německou partou. Dopoledne bylo krásně, ale už když jsme po obědě šli na hřiště, uviděli jsme v dáli nad mořem mlhu. Byla to tak zvaná mlha advekční, která se pohybovala pomalu směrem nad pobřeží a během půl hodiny nebylo vidět z jedné strany hřiště na druhou! Takže – další nedokončený mač!

(44)   sobota 1.11.2008

Pánové a dámy – pardon, omlouvám se – dámy a pánové všeho věku, seniorky a senioři, vážení přátelé! Dovoluji si začít tímto dlouhým oslovením neboť dnešní Obšťastníček není jen tak ledajaký, ale opravdu mimořádný.
Chtěl bych - vlastně prostě musím - vás všechny oslovené a také samozřejmě i všechny další upozornit na jednu mladou autorku a vyzvat vás, abyste pak zalistovali ve starém seznamu PN a vyhledali články Daniely Tkadlečkové.
Já na ni „narazil“ 23.5. tohoto roku, kdy mne zaujal její článek Blbý, blbší a nejblbší!
Ach – jak jsme se shodli v kritice televizních blbostí typu Vyvolení či Milionář si vybírá manželku!
Ten den slavím svůj svátek a dostal jsem od neznámé Daniely moc hezký dárek! Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem se dočetl, že jde o mladičkou osmnáctiletou dívku, která už v patnácti letech získala 3. místo v literární soutěži PN v kategorii do 18 let.
Úplně mne pak dostal její ještě starší článek - Raději žádné změny, z konce roku 2005, ve kterém uvádí své postřehy z našich škol.
Je neuvěřitelné, jak žákyně 9. třídy odhalila nepříjemnou konzervativnost učitelů, kteří dle jejího názoru - a jistě ne ojedinělého - v duchu stále zůstávají v době socializmu před rokem 1990!
Vím, že to kantoři neměli lehké, ale kdo měl?

Jak bývá zvykem, nyní by měly následovat mé vlastní vzpomínky na má školní léta. S těmi jsem se ale na těchto stránkách s vámi, milí čtenáři, podělil už několikrát a tak jsem už na toto téma „vystřílel“ téměř všechen prach. Pokusím se sice vylovit ze své paměti ještě něco, ale moc už toho asi nebude.

Je to zvláštní a přitom typické, že starší vzpomínky jsou značně selektivní, vybavují se spíše ty příjemné a pozitivní, než ty nepříjemné. Rádi vzpomínáme na pedagogy hodné, i když nás třeba naučili méně, než ti přísnější! A tady je docela zajímavé, že si po všech těch letech pamatuji jména téměř všech učitelů i profesorů, kteří mne kdy učili. Je to asi důkazem toho, že ti kantoři byli většinou osobnostmi, což se bohužel o značné části současného učitelstva asi říci nedá, když to poznala už v 9. třídě Daniela Tkadlečková! Snad se tedy do tohoto vzpomínání bude hodit i několik těchto mých těžce vydolovaných vzpomínek.
Bylo to počátkem padesátých let minulého století, kdy po jedné tuhé krkonošské zimě nás na jaře požádal jistý profesor, abychom mu pomohli oživit jeho starou jednoválcovou aerovku, kterou garážoval v kůlně na školním dvoře. Ochotně jsme to hezké autíčko roztlačovali po tom dvoře asi čtvrt hodiny, když pedagog zděšeně zvolal: „Promiňte hoši, zapomněl jsem odbrzdit ruční brzdu!“ Pak už to šlo mnohem lépe.
Nezapomenutelné byly každoroční exkurze do blízkého pivovaru v rámci výuky organické chemie. Bohužel na naši třídu se už nedostalo, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jsme nejvyšší ročník gymplu, kde se ta organika vykládala, absolvovali v rámci další reformy za šest neděl o prázdninách v roce 1953 a za druhé proto, že poslední exkurze se konala 23. listopadu 1951.
Tehdejší prezident, jehož jméno naše škola nesla, měl ten den narozeniny a studenti obojího pohlaví, kteří „byli nuceni“ v pivovaře ochutnávat náš národní mok, se po návratu do školy chovali tak, že to bylo klasifikováno jako zostuzení významného dne! Ta třída nad námi byla vůbec vykutálená, neboť „díky“ ní jsme jednou nemohli navštívit další atrakci – putovní krajskou výstavu ovoce. Ti výtečníci – koštéři - ji totiž pár hodin před námi doslova sbaštili!
A nakonec příhoda mé spolužačky – kantorky, tedy z druhé strany katedry a z let osmdesátých. Jeden čas učila na zvláštní škole v nejmenovaném krkonošském městě a i žáci této školy se pochopitelně museli učit o Leninovi. Když se pak zeptala malého Róma, co si z výkladu zapamatoval, dostalo se jí následující odpovědi: „Co je nám po ňom? To je volajakého sra.. s dedkom, dávno zdochl a my abysme sa o ňom učili!“

P.S. Myslíte-li si, že jsou ty dvě tečky zbytečné, klidně si za ně doplňte …ní!

(43)   sobota 25.10.2008

Je to obdivuhodné, jak Pozitivní noviny objevují téměř nebo dokonce zcela neznámé autory, které bychom asi bez nich nikdy neobjevili!
A tak je i dnes mou milou „povinností“ upozornit na jednoho takového. Je ode mne možná nošením dříví do lesa doporučovat pana Jaroslava Víznera, protože nám ho zde už představil Ondřej Suchý a Víznerův článek o srpnu 1968 ze dne 4.8.2008 pak znamenitě zhodnotil Milan Dubský.
A zase – jako obyčejně - mně zejména zmíněný článek s názvem „Ahoj tati, potřebovala bych něco vědět“ připomněl tolik věcí, že si prostě nemohu pomoci a musím k tomu opět přidat pár svých vět.

Předně - článek ve formě rozhovoru táty s dcerou mi připomněl skvělou knížku Pavla Tigrida – Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Její torontské Škovereckého vydání mi přivezl po dvacetiletém odloučení přítel z Ameriky hned počátkem roku 1990, a byla to po dlouhé době opět velmi tlustá knížka, kterou jsem přečetl „jedním dechem“. Ale zpět k Víznerovi. Úplně mne dostal líčením „natáčené tmy“ v „srpnové“ popelnici a zejména fantastickou příhodou s „lustrovým“ mikrofonem v bytě tehdy „obyčejného“ občana Havla.
Ty Ščipačevovy verše jsem slyšel už dříve z úst jedné trochu přestárlé svazačky-herečky, a to mi zase připomnělo „odvážné moderní“ verše jiného, tehdy ještě nezmoudřelého svazáka Pavla Kohouta – „jednou rukou verše píši, druhou držím revolver“. A samozřejmě i nádhernou následující repliku brněnského kritika Trefulky v Hostu do domu- „dalo by se zeptat, které z obou těch věcí dělá básník levou rukou!“

Ach – ten mozek dokáže zachovat v paměti pořádnou směsku příhod! Mezi ně patří i vzpomínky na začínající Divadlo Na zábradlí. Tandem Vyskočil+Suchý a tedy i Klarinety jsem tam bohužel nějak prošvihl, ale těžko mohu zapomenout na Autostop s Vytlačilem a Haškem, či na Devět klobouků pro Prahu s Fialkou a Hermannovou. Myslím že to asi bylo ještě před příchodem Jaroslava Víznera do tohoto divadla. Vše píšu z hlavy, která je asi o rok starší, než jeho, bohužel jsem si nikdy nepsal žádné poznámky, a tak jen doufám, že se moc nepletu.

Vážení a milí čtenáři, nevím, jak se orientujete a rejdíte po stránkách Pozitivních novin vy, ale měli byste si dále přečíst i další Víznerovy články. Na příklad – Chytit štěstí, když jde kolem, ze dne 21.3.2008. V něm se autor svěřuje s odvrácenou tváří reakcí čtenářů, dá-li se těm nenávistným tak říkat! I já, coby moderátor televizních předpovědí jsem se dočkal podobných lahůdek. Někdy v prosinci 2002, když přišly mrazy, jsem u nás v Komořanech na otázku televizního redaktora odkud se vzaly, odpověděl, že od východu, a že odtamtud k nám v zimě nikdy nepřichází nic dobrého. A to jsem si dal! Jakýsi pan inženýr mne ve svém dopise zepsul tak, že by ode mne pes kůrku nevzal, nebo – moderněji řečeno – že by si o mne nikdo ani kolo neopřel! Co se pletu do politiky, teď že si troufám, kdybych to řekl před listopadem, tak že bych byl hrdina, ale nyní jsem už jen zbabělec a hlupák. To cituji jen to přijatelnější! A já bloud jsem hned začal psát slušnou odpověď, jak podle jedné věty dovede český člověk odsoudit druhého, že do politiky jsem se namočil už v roce 1992, ale pak jsem toho nechal. Přehlédl jsem, že se dotyčný sice podepsal i s titulem, leč bez adresy! A tak jsem to jako obyčejně zahrnul do lítosti.

I dnes se ale budu snažit skončit veseleji. Na jaře v roce 1973 nám přišel do ústavu dopis, ve kterém pisatel uváděl jakési zmatené návrhy co se týče předpovědí počasí. I na takové dopisy jsme se někdy snažili odpovídat a to byl i tento můj případ. Už nevím, jaké podivnosti byly navrhovány, ani jak jsem se je snažil pisateli vymluvit. Brzy jsem ale dostal odpověď, kterou jsem si kupodivu založil a po létech našel. Opravil jsem v ní pouze několik čárek mezi větami a zde je, přespána ze čtverečkového papíru:

P.T. Hydrometeorologický ústav v Komořanech.
Dr. Vondráček, p.f.
Pane doktore, děkuji Vám za Váš ctěný vědecký posudek o mém geniálním objevu.
Současně Vám sděluji, že obsah posudku pokládám za plnou moc k tomu, že bez veškeré zodpovědnosti mohu provádět zásahy do počasí, v kterémkoliv ročním období.

Zdravím Vás ……..

a následoval podpis s plnou a čitelnou adresou, kterou si dovolím neuvádět!

(42)   sobota 18.10.2008

Po dvou Obšťastníčcích, které se týkaly „žhavé“ současnosti, přichází na řadu opět jeden s „ponorem“ do chladnější minulosti. Příspěvky pana Kulíčka jsem už tady sice doporučoval, ale když jsem tentokrát zabrousil v seznamu zdejších autorů do jeho článků, moc mě překvapil jeden s „mou“ tématikou. Je z období jarní rovnodennosti, ze dne 23.3.2007 a jeho název jistě upoutá kdekoho – Mrak vemenovitý viděti! (Pro zajímavost - „chytrý“ počítač slovo vemenovitý zavrhl tím, že ho podtrhl.) Každopádně ten článeček stojí nejen za přečtení, ale i za zamyšlení! A zde je výsledek zamyšlení mého.

Pan Vladimír Kulíček nám připomněl prostřednictvím tety Kateřiny skvělého Jirotkova Saturnina, který, jak známo, rozděloval lidi v kavárně dle toho, jak se zachovají při pohledu na mísu koblih! „Náš“ autor pak velmi decentně rozděluje lidi dle všímavosti – na zcela nevšímavé, na všímavé, ale pouze pragmaticky a egoisticky, a konečně třetí skupinu tvoří lidé, kteří se zajímají zcela nezištně o všechno možné, protože je to obohatí. Právě na této parketě jsme se s panem Kulíčkem sešli a mimo jiné jsem byl velmi překvapen, že byl zřejmě na vojně „u modrých“!
Skvělý je jeho postřeh o Slunci v nadhlavníku, kdy v rovníkovém pásu mezi oběma obratníky „ztrácíme“ dvakrát do roka zcela úplně svůj stín. Připomnělo mi to hezký obrázek mého staršího kolegy, který jako meteorologický expert zaváděl v šedesátých letech leteckou meteorologickou službu v Ghaně. Když se vrátil, přivezl kromě suvenýrových tam-tamů i fotky, na nichž se jeho malý synek vešel do stínu svého malého slamáčku! A vůbec se nedivím, že se pan Kulíček na Velkých Antilách divil, že naši lidé tuto raritu přecházejí nevšímavostí! Zřejmě většina našich turistů má oči, mozek, srdce a zejména duši „nastavenu“ na jinou vlnu, než my, kterým tyto zajímavé přírodní jevy něco říkají. Samozřejmě naprosto stejné je to s dalšími nádhernými obrazy, které nám zdarma předhazuje Matka Příroda, zejména na obloze. Mezi tu nádheru pak zcela určitě patří i „jeho“ oblak cumulus mamátus.
Z podobného soudku, ale z nočních hodin, je i má vlastní zkušenost z jižnějších šířek. Na jih od rovníku jsem bohužel nebyl, takže Jižní kříž znám pouze z hvězdné mapy jižní polokoule, ale hledíte-li na noční oblohu v oblastech pod 30. stupněm, také by vás mělo překvapit, jak jsou ty hvězdy nějak jinak. S manželkou jsme na Lanzarote v době podzimní rovnodennosti hledali Velký vůz několik nocí, než jsme si uvědomili, že Polárka je o 20 st. níže než u nás, a tak toto nejznámější souhvězdí je většinou pod obzorem!
A ještě se musím vrátit k vemenovitému mraku, který pan Kulíček marně ukazoval mladým pubescentům. Sám poznal, že je měl oslovit „patřičněji“ a na jeho prosbu až žádost o radu bych odpověděl, že ty perly by se samozřejmě měly házet výběrově – tedy ne každému, protože jich zase není tolik, aby se jimi mohlo plýtvat! A na závěr, abych se mladé generace zastal, připojím jednu „genderovou“ anekdotu, která je v opačném gardu:
Ve školní jídelně si chce student přisednout ke stolu, kde sedí nerudný profesor. Ten se ohradí: „Prase si nezaslouží, aby sedělo s labutí!“ Student se usměje a řekne: „Tak já letím!“
Tím samozřejmě profesora naštve a ten se rozhodne, že mu to u zkoušky osladí. Leč student je na zkoušku bezvadně připraven a test vyplní bezchybně. A tak dostane ještě poslední ústní otázku: „Kdybyste si mohl vybrat ze dvou pytlů, v jednom by bylo zlato a v druhém rozum, který byste si vybral?“ Student zaváhá jen krátce a odpoví, že ten se zlatem. A profesor vítězoslavně zvolá: „No vidíte, to já bych si vybral ten s rozumem!“ Student ale nezaváhá a opáčí: „Ano, každý si vybere to, co mu chybí!“ Profesor šílí a na studentův test napíše – BLBEC - a pošle ho s ním pryč. Student se za chvíli vrátí s testem a s připomínkou: „Pane profesore, vy jste se mi tu sice podepsal, ale zapomněl jste přidat známku…!“

(41)   sobota 11.10.2008

Pod tlakem skvělých fejetonů Rudolfa Křesťana podléhám v poslední době zřejmě aktuálním tlakům. A tak dnes opět upozorňuji na asi týden starý fejeton Rudolfa Křesťana s názvem Pod tlakem tlačítek, k němuž je připojena pozvánka na křest Křesťanovy už patnácté knížky, který se uskuteční po neděli.
A abych byl spravedlivý, k sepsání tohoto Obšťasníčku mě ještě vyprovokoval hezký článeček zdejšího autora – zlínského básníka Břetislava Kotyzy – Jakpak je tam u vás doma.
Ten zde vyšel 14.8.2008 v rubrice fejetony. Ty dva fejetony se vlastně tak nějak pěkně doplňují, a tak to vezmu hezky po pořádku, tedy podle času.
A těm, kterým druhé jméno příliš mnoho neříká, doporučuji, aby se s ním seznámili v rozhoru Vladimíra Stibora ze dne 30.8.t.r.

O tom jak e-maily, kteréžto slovo mi dlouho připomínalo emailové nátěry či lavory, a SMSky vytlačují krásné pohlednice a papírovou korespondenci vůbec, toho bylo napsáno už docela dost, ale pan Kotyza to moc hezky shrnul. A navíc, i když jistě nechtěně, v problémech používání mobilů se oba zmíněné fejetony doslova doplňují, takže je určitě nutné přečíst si je oba, a to v jakémkoliv pořadí.
I já jsem „dřívěji“ „mailoval“, než „esemeeskoval“, mobil používám necelé dav roky a velmi sporadicky. Tím ale mohu efektně přejít k fejetonu druhému – o tlaku tlačítek.

I když se potkáváme jen náhodně, Rudolfa snad mohu považovat tak trochu za svého přítele. Bydlíme na stejném sídlišti, s jeho první ženou jsem hrával před drahně lety bridge a on mě také jednou před Medardem pozval na rozhovor do pořadu Československé televize Nedělní ráno.
Ten jeho fejeton byl pro zdejší PN vybrán příznačně, protože je veskrze pozitivní, ostatně jako většina Rudolfovy tvorby. Mně pak ty jeho hrátky s tlačítky opět připomněly jeho velmi starý fejeton o čudlíku!
No – a jak to tak u mne chodívá, ten čudlík mi pak zase připomněl jednu mou také velmi starou příhodu s podobnou maličkostí, kterou si zde s obvyklou skromností dovolím uvést.

Jsou věci velké, ať už svým tvarem či významem a pak jsou věci malé, které jsou většinou součástí věcí větších, ale přesto je jejich význam zásadní. Prostě – existují důležité maličkosti!
Je jasné, že když se na sebedražších kalhotách poškodí taková maličkost jako je zip, jsou tyto rázem do společnosti nepoužitelné. Tedy alespoň u slušných a soudných lidí.
Obraťme však svou pozornost od garderoby k modernímu prostředku naší doby – k autu. To má – jak je jistě známo – celou řadu maličkostí, bez nichž je jízda zcela nemožná! Jako příklad lze uvést třeba ventilek pneumatiky anebo volnoběžnou trsku karburátoru.
Jsem sice člověk technicky dosti nešikovný, ale přece jen v tomto směru určitě předčím Miroslava Horníčka, blahé paměti, který se přiznával, že jeho technické znalosti končí u skoby!
To já jsem postoupil dále – ke šroubu. Většinou rozeznám, kde má hlavičku, kde špičku, a řekne-li se mi několikrát, kam šroub nasadit a kterým směrem točit, jsem docela schopen tu maličkost zašroubovat.
A tato dovednost mi přišla vhod, když jednou přišla manželka domů a s vážnou tváří pronesla, že ta naše Škodovka chcípá, tedy že její motor zháší.
Od poučenějších kolegů jsem zjistil, že je to určitě drobná závada, že bude zanesená volnoběžná tryska, a že stačí ji profouknout.
Dále mi prozradili, že se jedná o jakýsi malý šroubek s dírkou, kterou v karburátoru stříká tekutina zvaná benzin. Dokonce mi řekli, kde to vše na motoru najdu a tak jsem začal duševně i tělesně připravovat na odstranění závady.
Protože nepracuji rád sám, požádal jsem o asistenci svého tehdy desetiletého syna. Jak se ukázalo zanedlouho, byl to velmi dobrý nápad.
Otevřel jsem kapotu motoru a jali jsme se hledat karburátor. Syn ho nalezl velmi brzy, a také dříve než já poznal kýženou zlatou hlavičku volnoběžné trysky. Myslel jsem, že máme vyhráno, ale člověk míní ….
Přístupu ke trysce vadila jakási hadička, která jistě měla nějaký účel a netroufl jsem si ji poškodit.
Po několika pokusech zapadl šroubovák do drážky v hlavičce trysky a nastalo sondování, kterým směrem je třeba otáčet. Doprava to nešlo, tak jsem použil přímo svého tehdy ještě pružného mozku a otočil jsem doleva. Heuréka – šroubek povolil!
Za chvíli se tryska ocitla v mé ruce a mé vědomí zalil báječný pocit vítězství nad technikou. Profoukl jsem několik malých dírek a poznal, že přátelé nelhali, neboť jsem opravdu pocítil na rtech příchuť benzínu.
Syn mě okouzleně pozoroval a povzbuzoval k finálnímu výkonu – ke zpětnému zašroubování trysky.
Pomalu a opatrně jsem šroubek nasadil tam kam patří a v tom – cink! Tryska vypadla, cinkla o jakýsi plech a zmizela v útrobách motorového prostoru. Co teď?
Dech se mi zatajil, ale tu mi přispěchal na pomoc synek, který si vzpomněl na jednu pohádku. V ní mladý kralevic nemohl nalézti vystřelený šíp, a tak stejným směrem vystřelil šíp druhý a brzy našel oba!
I vzal jsem další šroubek podobný trysce, nasadil do boku karburátoru na stále zející díru a tentokrát úmyslně pustil šroubek do útrob motoru.
No – zkrátím to. Opakovali jsme tuto akci ještě asi třikrát, ale historie se neopakovala anebo pohádka lhala. Dokonce jsem donutil své nebohé dítě lehnout pod auto, ale ani jeho malá ručka žádný šroubek nenahmatala.
Ještě jsme autem všelijak různě kývali a čekali, zda z něho něco vypadne. Ale nevypadlo!
Na radu seběhnuvších se kibiců jsem díru v karburátoru provizorně zacpal dřevěným kolíčkem a poskakující auto odvezl do poměrně blízkého servisu – bylo to většinou s kopce.
Trysku tam sehnali až za několik dnů, ušetřil jsem na benzínu, příroda si trochu oddechla od mnou vyráběných exhalací a já si podruhé vzpomněl na Miroslava Horníčka, který hned v úvodu své knížky Chvála pohybu píše, že lidstvo by mělo chodit.
A ještě něco – automechanik mi sdělil, že v tom motorovém prostoru žádné šroubky nenašli!

A jéjé – to jsem to dnes natáhl, není to vlastně také nějaký fejeton? Nelezu Rudolfovi a dalším do zelí? Jestliže ano, tak – pardon!

(40)   sobota 4.10.2008

Dnes tak nějak musím udělat velkou výjimku a reagovat žhavě aktuálně na čerstvý článek Josefa Fouska: Rozcestí / Hospoda je imitací domova, který vyšel na těchto stránkách dne 1.10.2008.
Oba krátké fejetony jsou sice data staršího (vyšly knižně v roce 2006), ale našel jsem v nich tolik myšlenek, které jakoby vypadly z mé vlastní hlavy, že si nemohu pomoci a prostě musím reagovat okamžitě!

První Fouskův fejeton o politicích musí potěšit každého, kdo jen trochu přemýšlí o tom, kde se vlastně stala ta „chybička“, že lidé si do svého čela neustále nedovedou zvolit ty nejlepší z nás!
I já jsem se v devadesátých letech vždy před volbami snažil apelovat na voliče, aby volili zodpovědně a svůj hlas dali lidem čestným, morálním a neušpiněným minulým režimem, aby neskákali „na špek“ populistům.
Bylo to ale jen volání opuštěného na poušti! Vím, že se to v Pozitivkách moc nenosí, ale při této příležitosti bych chtěl připomenout, že opět máme před volbami. A tady to přímo člověka nutí připomenout třeba pár postřehů Karla Čapka na toto téma. Budu našeho možná největšího spisovatele citovat jen velmi přibližně:
Politika je to, co dělají politikové a politici jsou lidé, kteří dělají politiku! (Krásná definice kruhem!) Dali se na to, protože si myslí, že jsou k tomu přeurčeni, a my ostatní jim pak na to platíme!
K tomu by se dalo dodat, že před pár lety jiný významný Čech – Miloš Forman - to výstižně vyjádřil slovy – Nnedělejme politikům voly! A protože jsem jak známo trochu domýšlivý, přidám k tomu pár svých postřehů:

Zamyslel se někdy někdo nad nepoměrem počtu členů našeho parlamentu k počtu našich obyvatel, ve srovnání s poměry třeba v USA, ale jinde ve světě? Kdyby ty počty byly jakž takž úměrné, to by se ulevilo Malostranským palácům a možná by i zbyla nějaká ta almužna na důležitější instituce a záležitosti, než jsou politické strany a politika!
Největším problém pak zřejmě je, že sice máme politiků hned několik maxihabadějů, ale státníka ne a ne objevit.
Což takhle vypsat hlasování o tom, kolik má být poslanců, či zda má být udržován senát?
A našla by se i další, možná ještě zajímavější témata. To by bylo zajímavých referend!
Samozřejmě by se musely spojit, abychom se náhodou neuhlasovali. Ale vůbec nejdůležitější v této problematice není formulace základní otázky, jak se mnozí domnívají, ale podmínky platnosti referenda, což si naopak neuvědomuje téměř nikdo.
Těm, kteří se ohánějí „voxem populí-voxem Deí“, by stačilo poukázat na úplnou maličkost. Ať si jich přijde k volbám kolik chce, ale referendum by mělo mít závaznou platnost pouze v případě, že na jeho otázku odpoví kladně nadpoloviční většina všech oprávněných voličů a ne jen polovina zúčastněných. To přece není žádný relevantní hlas lidu! Dovedeno ad absurdum by totiž stačilo, aby k volbě přišli tři voliči a pro byli dva!

A ještě jsem si vzpomněl na moudrá slova, která pronesl ústy svého známého detektiva Marlowa americký spisovatel Raymond Chandler: Policejní práci i politiku by měli dělat co nejlepší lidé, a přitom ani v jednom z těchto oborů není nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo!
Není to vlastně odpověď na otázku, kde se vzala ta prvotní „chybička“?

Ale pryč od „velké“ politiky a podívejme se na Fouskův druhý fejeton. K němu bych rád dodal, že hospoda je nejen imitací domova, ale také pro leckoho supluje školu. I zde se „dělá“ politika, pravda, jen tzv. pivní, ale když to vezmeme kolem a kolem, tak se příliš od té „velké“ neliší! Snad jen tím, že ta naše malá pivní hospodská politika tolik neškodí. Ale samozřejmě – je důležité najít tu správnou hospůdku!

A abych to ještě více odlehčil, na závěr pár nesmělých valčíkových veršíků:

Jazyk se na patro lepí, výčep je nabitý k prasknutí,
pivo je mok velkolepý, nikdo tě domů jít nenutí.
Pivo když sklenici orosí, pak ani abstinent neodolá,
o další půllitr zaprosí, hospoda česká – toť vysoká škola!

(39)   sobota 27.9.2008

V tomto dnešním Obšťastníčku se pouštím – a přiznám se, že docela rád – na parketu sice dosti nebezpečnou, ale neskonale zajímavou, na parketu naší polistopadové politiky. K tomu mne nasměrovalo hned několik článků v PN, které musí zaujmout každého, komu není lhostejný nepříliš šťastný vývoj naší společnosti v tomto jednadvacátém století.
Jde zejména o článek JUDr. Josefa Čermáka – Václav Havel – vznešený klaun. Napsal ho autor, který má jistě co říci k našemu vývoji po listopadu 1989, neboť – jak jsem se dočetl v jiné upoutávce – držel drahnou dobu ruku na tepu krajanského Toronta.

Dr. Čermák v tom článku velmi zajímavě recenzuje poslední dokument o Václavu Havlovi a k mému milému údivu používá podobné postupy, jako já v těchto Obšťastníčcích! Při svém psaní se mu totiž vybavují vlastní zážitky a starší postřehy, které mu zmíněný filmový dokument připomněly.
Pro mne byly v autorově článku nejzajímavější dva postřehy – že se náš první polistopadový prezident „podíval politice pod sukně“, a pak největší zajímavost – jak ve svém projevu v Torontě v roce 1990 - zřejmě neúmyslně, ale jaksi latentně - zahrál na separatistickou strunu! A oba tyto postřehy se staly jakousi nahrávkou na mé vlastní „politické“ zkušenosti.

I já se totiž, pochopitelně na mnohem nižší úrovni, snažil v roce 1992 podívat politice pod sukně. Ten pohled byl nesmělý a dopadlo to tak, že jsem se politikou pouze nepatrně umazal.

Počátkem roku 1992 se Občanské fórum štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové, tedy má parketa, vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele Egona Lánského, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl. Bohužel Ti nejznámější už v červnových volbách nekandidovali, a možná i proto jsem se dostal na čelné místo jejich kandidátky v mém rodném Východočeském kraji i já! Všichni kandidáti prošli lustracemi, mám tedy osvědčení podepsané ministrem Langošem a bylo docela zajímavé sledovat, jak se někteří obávali, co na jejich lustračním osvědčení bude.

Zapojil jsem se do předvolební kampaně a několik příspěvků mi noviny otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992:

1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.
Varovné hlasy se ozývají zejména od malých stran, a dokonce i od jinak velmi sympatických politiků, od nichž by to nikdo nečekal. Všichni varují před dalším tříštěním politického spektra. Příliš velký počet politických stran samozřejmě svědčí o malé vyspělosti nás všech, ovšem na druhé straně faktem zůstává, že ani desítky stran nám asi nestačí. Jen tak je možné, že podle průzkumů tři měsíce před volbami není 30% občanů rozhodnuto, koho má volit! A Demokraté 92 by chtěli oslovit právě ty nerozhodnuté a také, ty, které dosavadní strany zklamaly.
Musíme doufat, že se nové hnutí vyvaruje chyb původního OF, jehož politické spektrum bylo opravdu neúnosně široké. D 92 nechtějí mít ve svých řadách ani bývalé komunisty a jejich cílem by nemělo být jen obligátní podílení se na moci, ale maximální snaha o nastolení spravedlivého demokratického řádu. Vždyť už Karel Čapek říkal, že lidi nepotřebují moc, ale pomoc!
Podaří-li se novému hnutí oslovit pověstnou mlčící většinu, pak by měla v červnových volbách opravdu zabodovat, a to od Šumavy k Tatrám!

No – jak víme, nepovedlo se! A to jsem se snažil pomáhat hesly jako – Nejlevnější předvolební kampaní do Guinessovy knihy rekordů a do parlamentu. Natočili jsme několik televizních propagačních klipů, zúčastnil jsem se několika mítinků v Čechách i na Moravě a dokonce jsem naivně přestal na čas předpovídat počasí v televizi, aby nám nebylo vytýkáno, že jsme na obrazovce „zvýhodňováni“!
Protože jsme měli volební číslo 13 a na Slovensku Mečiárovo HZDS číslo 7 , vymyslel jsem další nepoužitý slogan - Se šťastnou třináctkou chceme flekovat červenou sedmu od Šumavy k Tatrám a nikdy jinak!
A právě v tomto jsme asi narazili! Zřejmě totiž nazrával čas na rozpad Československé republiky. Ve volbách jsme dostali něco přes půl procenta a v tom smutku jsme se museli smát, jak se pak v novinách rozebíralo, zda jsme hlasy ukradli Občanskému hnutí či Občanské demokratické alianci, které v těch volbách také proklatě neuspěly!
Ano – leccos jsme si představovali jinak! Naivita je hezká, ale měla by mít své meze, jako nakonec všecko!

(38)   sobota 20.9.2008

Určitě mne nikdo nemůže podezřívat, že nadržuji silnějšímu pohlaví, neboť dnes jsem si už po několikáté za sebou jako objekt svých doporučení opět vybral ženu. Tentokráte jde o autorku, která přispívá do těchto Pozitivních novin snad od jejich založení.
Autorský záběr Mileny Buriánkové, nehájené seniorky, jak se sama nazvala, je značný, jak už to na těchto internetových stránkách bývá. Za přečtení určitě stojí i její příspěvky ve staré verzi PN, ale já bych dnes chtěl upozornit na její článeček ze dne 24.8.2007 – Schválnosti života, který byl zcela oprávněně zařazen do rubriky „Pohlazení“. Ano, jedná se o opravdové pohlazení, neboť zejména vlastní trapasy jsou kořením našeho života. A jako obvykle mám nezkrotitelné nutkání předvést podobné soukromé „kořenění“ z vlastní dílny.

Jako důkaz, že už na jaře v roce 1989 „setrvalá níže na politickém barometru“ přece jen začínala slábnout, (odborně lépe řečeno – začala se vyplňovat), se nám podařilo uspořádat podnikový zájezd do Offenbachu v SRN. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů z Evropského regionálního meteorologického centra. V jejich centru jsme mimo jiné viděli i nejmodernější počítač, jehož výsledků jsme využívali v Komořanech při našich předpovědích počasí. Německé předpovědní mapy byly tehdy jedním z mála základních zahraničních podkladů, které jsme měli k dispozici.

Starali se o nás báječně, a jako průvodce nám byl přidělen bývalý letištní kolega – emigrant. K slavnostnímu přípitku nás dokonce přijal i sám starosta města a o naší návštěvě vyšel článek v místních novinách. Měli jsme také zajištěnu dvoudenní permanentku na místní koupaliště s krásným bazénem, v němž, jak se oprávněně chlubili, trénoval tehdy jeden z nejlepších světových plavců, několikanásobný olympijský vítěz Gross. To jméno v nás ale tehdy žádné pikantní asociace nevzbuzovalo! Pikantérie až trapasy se však dostavily později také.

Byli jsme tam vlastním autobusem, a tak nám němečtí kolegové připravili zájezd k Rýnu s návštěvou velkých vinic. Vinné sklípky tam sice nemají, ale koštování v restauraci, která patřila starému vinařskému rodu, nás neminulo. Majitel dodával své víno dokonce prezidentu Reaganovi do Bílého domu, a velký děkovný diplom s jeho podpisem visel na stěně.
A tady přichází na řadu první trapas. Víno se koštovalo z malých decilitrových skleniček s krásným starodávným erbem vinařského rodu. A jistě tušíte, že leckterý čecháček se chystal ten hezký suvenýr získat. Jaké ale bylo naše překvapení, když nám majitel každému ty sklínky daroval! Bylo to samozřejmě domluveno a platili to naši hostitelé v rámci občerstvení.
A ať to mám za sebou, přidám další, tentokrát osobní trapas. Mladé rodině naší dcery jsme slíbili, že jim přivezeme nějakou tu elektroniku, a tak jsme šli nakupovat. V menším specializovaném obchodě jsme si vyhlédli barevný televizor a malé rádio – „jezevčíka“, kterého jsem chtěl vyndat z otevřené vitríny.
Ani nevím proč, snad z obavy, aby nám ho někdo nevykoupil, protože nás v tom obchodě bylo koupěchtivých více! Ale ouha – když jsem to rádio uchopil, spustil se v obchodě alarm! No - trapák jak hrom. Přiběhl prodavač, ale naštěstí viděl, že už máme na pultě připravený televizor. Usmál se, rádio dal zpět do vitríny a přinesl nám další ze skladu. Vzpomínka pěkná, leč stydlivá, že?

Bezvadných trapasů by bylo jistě více, ale schovám si je „na pak“, třeba se nějaké ještě budou někdy hodit!

(37)   sobota 13.9.2008

Nikdo mi to možná nebude věřit, ale tentokrát se mi při výběru zajímavých a „k přečtení nutných“ článků přihodila zajímavá věc. Chystal jsem se totiž doporučit dva a půl roku starý článek Jany Stuchlíkové: Požíračka dětských duší, aneb O nepopsaném listu a zodpovědnosti.
Byl v těchto novinách publikován už 1.2.2006 a nalézt ho lze ve starším seznamu autorů. A jako „na potvoru“ mě 9.9.2008 předběhl pan Židek svým článkem Bít či nebít! Snad ale nebude nošením dříví do lesa, když přes to ještě přidám několik svých postřehů.
V tom starém článku jsem se také zděsil, že renomované a největší naše nakladatelství knížek pro děti – Albatros – mohl vydat Požíračku mrtvol a jiné příšerné historky! Říkal jsem si, že třeba nakladatelství šláplo vedle, rodiče svým dětem knížku nekoupí, nakladatelství bude mít ztrátový titul a příště takových zhůvěřilostí vyvaruje. Leč další řádky Jany Stuchlíkové mě vrátily do tvrdé reality, když jsem se dozvěděl, že existují hazardní herny pro děti, do kterých „zodpovědní“ rodiče vodí své ratolesti, kupují jim hrací žetony a sledují, jak se děti „baví“!
Co je moc, to je moc – dle mého názoru, je to na kriminál …..Tedy do basy /jak se teď moderně říká – do tepláků/ bych poslal jak ty rodiče, tak provozovatele těch heren!

S těmi negativy však musím přestat, jsme přece v Pozitivkách a tak mi trochu spravil apetit přítel Václav Židek svým příspěvkem od Josefa Hlinomaze. A hned se mi opět vybavila má školní léta a to, jak jsme byli trestáni my, o necelou generaci mladší, než náš milý herec a naivní malíř. Snad tedy mohu přidat pár vzpomínek.

Je to zvláštní, ale mí rodiče mě opravdu tělesně téměř nikdy netrestali! Maminka vůbec ne a tatínek tak sporadicky, že si na žádný výprask vlastně moc nepamatuji. Ne že bych nezlobil, ale snad to bylo tím, že si tuto metodu odbyli už dříve při výchově mého staršího bratra, který byl údajně „divočejší“. Jako malý se prý topil v Jizeře a pak také nad ním v Jičíně u nádraží dokonce přejel autobus, což se obešlo bez jakéhokoliv zranění! Bratr nestačil utéci a tak se prostě natáhl na zem a vešel se starému vozidlu mezi kola.

Pamatuji si ale, jak nás za války a těsně po ní trestali naši kantoři, a bylo to téměř stejné, jak to popisuje pan Hlinomaz. Tedy – zejména rány rákoskou či pravítkem přes dlaně, ale také velmi nepříjemné krákání na vlasy na našich skráních. Ovšem velmi kuriózní příhodu si pamatuji někdy ze sekundy.
Na gymnáziu jsme chodili i na náboženství a hodný pan katecheta to s námi neměl lehké. Stále nás napomínal a došlo i na nějaké ty pohlavky. Samozřejmě malé, výchovné, ale i těch by muselo být tolik, že nám sám pan katecheta navrhl, že ten malý tělesný trest přijde až po třech napomenutí. A tak když mi jednou už chtěl dát pohlavek, ohradil jsem se, že ta napomenutí byla zatím pouze dvě! Byla to jistě nehorázná drzost a hodný pedagog to nevydýchal. Rozmáchl se a chtěl mne plácnout přes holé stehno, neboť jsem měl kraťasy. Já ale stačil hbitě stáhnout desku lavice - to tehdy šlo - a pan katecheta málem urazil její okraj! Muselo ho to dost bolet, ale zřejmě si pomyslel, že ho Pánbůh trestá a křesťansky mi odpustil!

Takže – bít či nebít? Myslím, že tato otázka skoro "hamletovská" patří také mezi věčná dilemata. Co rodič, to jiný přístup, co dítě to jiný problém. Určitě je ale lepší neškodný malý pohlavek či slušné naplácání na zadek, než dětem koupit výše uvedený „literární skvost“ a jít s nimi do herny!
A ještě na něco jsem si nyní vzpomněl. Pamatujete, jak hezky plácal Jindřich Plachta ty své dva synovce ve starém filmu – Nebe a dudy?

(36)   sobota 6.9.2008

Vážení a milí – a doufám, že i věrní – čtenáři Pozitivních novin. Dnes bych chtěl napravit svůj možná neomluvitelný rest a připomenout vám zdejšího velmi všestranného autora – Jana Řehounka.
Pokud si ho „nalistujete“ v seznamu autorů, pak poznáte, že nepřeháním. Rozpětí jeho zájmů je opravdu široké. Od povídek, různých upoutávek na výstavy a jiné akce zejména na Výstavišti v Lysé nad Labem, od lidových zvyků, při nichž „zavadil“ i o mé oblíbené povětrnostní pranostiky, až po medailonky třeba i méně známých našich osobností.

A tady jsem u meritu své dnešní upoutávky. Pan Řehounek nám dne 21.6.2008 připomněl 110. výročí narození spisovatelky Amálie Kutinové. Bohužel tato spisovatelka a lékárnice upadá v zapomnění, ale naštěstí je určitě známější její dcera Marie Kubátová, která šla a stále jde v jejích šlépějích. A jako obyčejně – i tento medailonek mi vybavil celou řadu zasutých vzpomínek na mládí v Jičíně a ve Vrchlabí.

Hned čísla 110 a 1898 mi samozřejmě připomněla, že paní Kutinová se narodila ve stejném roce, jako můj tatínek. To ale není všechno. V medailonku jsem zjistil, že se má životní cesta protkla hned několikrát s životní cestou této spisovatelky a její další rodiny. Ale hezky popořádku.

Nevím bohužel přesně, bylo to asi na jaře v roce 1948 , ale jsem téměř přesvědčen, že paní Kutinová se „na mne“ dívala při cvičení na sokolském sletu Jičínské župy Čížkovy, který se konal v Křinci, kde tou dobou „lékárničila“. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsem ji pak vídával ve Vrchlabí na jejích procházkách. Její knížky byly určeny spíše dívkám než klukům, a tak jsem poznal spíše jen její folklorní činnost.

Samozřejmě mnohem více jsem znal její dceru, která bydlela ve Vrchlabí poměrně blízko mých rodičů, a také jsme k ní chodili pro léky do lékárny. Krkonošské poudačky paní magistry Kubátové zná naštěstí kde kdo, ačkoliv její televizní večerníčky o Trautenberkovi byly uváděny bez jejího jména! Ale z jejich rodiny jsem nejvíce znal jejího manžela, také lékárníka. Byl vlastně i mým jakýmsi „nadřízeným“, protože koncem padesátých let vykonával funkci předsedy volejbalového oddílu Auto-Škoda Vrchlabí. A musím se pochlubit, v těch letech vyhrávalo naše družstvo mužů Krajský přebor a mělo „nastartováno“ do druhé ligy!

Počátkem prázdnin 1958 slavila vrchlabská odbíjená velký úspěch. Vyhráli jsme turnaj ve známé volejbalové vsi – v Dřevěnicích u Jičína. Na něm jsme pouze v sedmi hráčích, tedy jen jeden na střídání, porazili i družstvo Bílé Třemešné, za něž hrál i náš mistr světa – skvělý nahrávač - Karel Paulus!
Je pravda, že tehdy byl ten turnaj podstatně slaběji obsazený, než dnes. Ale také je pravda, že během dalších dvaceti let se stal největším volejbalovým turnajem v Evropě a naše vítězství je v jeho historii zaneseno! Náš hrající trenér Standa Jaroš, který na vojně „válel“ za ATK s takovými esy jako Brož či Tesař, během dalších několika let dovedl vrchlabský volejbal až do druhé ligy. Během šedesátých let pak manželka Standy Alena vychovala skvělý tým vrchlabských volejbalových dorostenek. A abych se vrátil k rozšířené rodině paní Kutinové – na těchto volejbalových úspěších se jako funkcionář podílel i její zeť – magistr Kubát.

A na samý závěr jedna má další profesionální perlička. Před několika lety byla zřízena na východní Moravě tak zvaná interová meteorologická stanice v obci se zajímavým jménem – Štítná nad Vláří, která v životopise Amálie Kutinové také sehrála svou roli! A navíc - ta stanice se už několikrát „vyznamenala“ zajímavými počasovými extrémy.

(35)   sobota 30.8.2008

Pomalu ale jistě mi začínají docházet nápady na úvody těchto stále docela pravidelných propagačních sloupků. Doufám, že se mi zatím s jistým úspěchem daří zatutlat své grafomanské ego a propagovat zejména zdejší články, které mne zaujaly, a o kterých se domnívám, že by měly zaujmout i vás – pravidelné čtenáře Pozitivních novin. A samozřejmě eventuelně i čtenáře náhodné, ze kterých by se mohli pravidelní čtenáři stát!
Takže tentokrát bych chtěl upozornit na hezký článek Eleny Paclové – Den rajských potěšení. Kupodivu se v něm nejedná o rajskou zahradu ani o rajskou omáčku, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o fantastické zážitky z létání! Určitě se vám budou líbit. A pokud jde o zážitky, tak to je jak známo má zdejší parketa, a proto si dovoluji připojit pár „leteckých“ zážitků vlastních.

Poté, co čas koncem roku 1989 konečně trhnul oponou – tedy tou železnou, se létání stalo konečně jedním ze základních druhů cestování. V líčení zážitků v doporučovaném článku však jde a i v mých vzpomínkách půjde o jiné létání. Podobně jako paní Paclová i já jsem se těsně po válce zhlédl zřejmě ve stejné dětské knížce – Kluci v povětří. A už v roce 1946 či 1947 jsem prvně letěl malým sportovním letadlem značky Zlín. Bylo to na leteckém dnu v Jičíně a letěl jsem ještě s jedním kamarádem. Krásy Českého ráje z ptačí perspektivy jsou k nezapomenutí a amatérský pilot – majitel místního papírnictví – nám sice také z legrace nabízel, že s námi nějaký ten loping udělá, ale nakonec zůstalo jen u několika pro naše žaludky jakž-takž únosných „střemhlavých“ náletů. Bylo to dobře, protože letadla tehdy zřejmě nebyla nejspolehlivější. „Náš“ pilot se totiž za pár týdnů s týmž letadlem při svém sólovém letu zřítil!

Tehdy jsem také několik let záviděl dětem, které měly černý kašel, protože jsem se dozvěděl, že jsou pro ně v rámci léčení pořádány zdarma vyhlídkové lety! No – byl jsem mladý, byl jsem blbý. Když jsem se v roce 1948 na podzim přestěhoval do Vrchlabí, tam se tehdy bezmotorově létalo na svahu Jankova kopce a kluzáky a větroně se vystřelovaly gumou, kterou napínalo pokud možno co nevíce adeptů dalšího létání.
Tehdy to vlastně už končilo a na letišti začínaly normální vleky za motorovým letadlem. Do kurzu bezmotorového létání se bylo možné přihlásit až v patnácti letech a před tím bylo nutné projít i kursem leteckého modelářství.
Ale zkrátím to. Postavil jsem pár docela létajících modelů, ale k vlastnímu létání se z naší klukovské party nedostal nikdo. Bylo to totiž časově velmi náročné. Dva starší kamarádi trávili zpočátku jen letištními brigádami a později konečně i létáním veškerý volný čas a my raději provozovali mnohem více sportů, časově nenáročnějších a pohodlnějších. A tak slyšet šustění vzduchu kolem křídel větroně mi zůstalo bohužel odepřeno! Navíc – počátkem padesátých letech po několika úspěšných úletech sportovních i vojenských pilotů „za kopečky“ bylo nadlouho s malým létáním utrum!

Další má vzpomínka na „malé“ létání je opět z Vrchlabí, ale z doby mnohem pozdější. Při jednom kulatém výročí českého gymnázia přijal asi padesáti člennou delegaci této školy, která nesla hrdý název Gymnasium Klementa Gottwalda, předseda tehdejšího městského národního výboru.
Na konci krátkého proslovu vyzval nás, absolventy, abychom ve světě propagovali svoje rodné město. Ta výzva byla ujetá hned z několika důvodů. Pro většinu z nás přítomných Vrchlabí totiž určitě nebylo rodným městem a propagovat ho ve světě, do kterého pro nás vlastně byl přístup zakázán, bylo tedy nemožné.
To mi tehdy pouze proběhlo myslí, ale nahlas jsem projevil jiný svůj problém. Požádal jsem tehdejší místní konšely, zda by neprosadili, aby byly ve Vrchlabí obnoveny vyhlídkové lety nad Krkonošemi, že bych velmi rád ukázal svým potomkům kraj svého mládí.
Už se nepamatuji, jak na to reagovali, ale marná ta výzva nebyla. Na večerní oslavě mne oslovil mladší kolega-abiturient, onoho času náčelník /nebo jen zástupce?/ vrchlabského svazarmovského letiště a pozval celou naši rodinu na podzimní vyhlídkový let. Nabídce nešlo odolat a tak o jednom dalším víkendu při počasí babího léta s námi opravdu nad Krkonoše vylétl.
Obletěli jsme Sněžku, kde už byl bílý poprašek prvního sněhu, poznal jsem seshora několik známých horských bud a děti puberťáci byly nadšené! Jen má první manželka se trochu bála, že je to letadlo malé. Trochu k tomu ovšem přispěl i náš pilot-náčelník. Trochu totiž žertoval o tom, že „ten klacek, co se točí před námi“, není ani moc potřebný, že už jsme nahoře a kdyby náhodou uletěl, že stejně „pravděpodobně zakufrujeme“ v pořádku na zemi, protože jinam se spadnout nedá! Přistání bylo samozřejmě hladké a zážitky celé rodiny také téměř „rajské“!

(34)   sobota 23.8.2008

Podle sebe soudím tebe! Ani nevím, zda toto rčení má kladný či záporný význam. A protože jsem si už tak nějak zvykl psát tyto své pravidelné týdenní výlevy, dle úvodního rčení dokonce doufám, že si na ně alespoň trochu zvykli i čtenáři Pozitivních novin. Takže jsem tu opět s dalším připomínáním zdejších článků. Tentokrát bych chtěl připomenout vzpomínku Vladimíra Kulíčka na knížku Blanky Kubešové: Vltavěnka – Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů.
Tyto krásné a dojemné vzpomínky zde vyšly už na podzim v roce 2005 a podruhé 13.6.2008.
A jako obvykle mi tito dva kmenoví autoři připomněli hned několik pozoruhodných postav či postaviček.

Asi nebudu sám, komu příběh krásné Heleny připomněl mnohem známější Viktorku, jejíž příběh nám předala Božena Němcová ve své Babičce. Protože jsem ale člověk někdy až neuvěřitelných asociací, dokonce se mi vybavila další literární postava Pepka Vyskoče z Haškova Švejka, která určitě uvízla v mé paměti zejména zásluhou skvělého castingu pro známý film z padesátých let. Chtěl bych ale zdejší společnosti vylíčit má setkání s dvěma pozoruhodnými postavami, možná lépe řečeno figurkami, které jsem poznal osobně. Obě vzpomínky jsou z mého dětství a mládí, tedy také hodně staré.

První se váže k Českému Ráji, k rodnému Jičínu, jehož dominantou je známá Valdická věž, jejíž bránou se vchází na jedno z nejhezčích náměstí v naší zemi. Před druhou světovou válkou a těsně po ní žil v Jičíně pozoruhodný podivín – pan Panocha. Bydlel na Valdické věži nahoře a vybíral mírné vstupné od přečetných návštěvníků. Z ochozu této věže byl nádherný pohled na jičínskou kotlinu, lemovanou panoramatem okolních kopců od Zvičíny přes Kumburk, Bradlec, Tábor a Kozákov až po Brada, Přivýšinu a Prachovské skály.
A nesmím zapomenout na nebližší kopce – Zebín na severu a Velíš na jihu. Pan Panocha měl plnovous, chodil většinou v bílých šatech, nosil slaměný klobouk a ve volných chvílích sedával na malé lavičce pod věží a občas vedl mystické řeči s návštěvníky.
Byl jsem tehdy velmi malý a moc jsem tomu nerozuměl, ale pamatuji si, že jsme se mu my děti smály, neboť o něm kolovaly nerůznější historky. Třeba ta, jak chtěl dokázat, že Kristus opravdu mohl chodit po vodní hladině! A tak to zkoušel na blízkém Ostruženském rybníku a samozřejmě se málem utopil. A to, že byl v Jičíně velmi populární dokazuje fakt, že když byl upravován park před tehdejší místní obchodní akademií, byla tam postavena téměř dvoumetrová květinová Valdická věž a na jejím úpatí seděla na malé lavičce figurka pana Panochy se slamákem!

S další, možná ještě zajímavější figurkou jsem se ještě mnohem blíže seznámil počátkem padesátých let ve Vrchlabí. Byl to neodsunutý sudetský Němec Fricek, těžko odhadnutelného věku. Mohl být tak o deset až patnáct let starší než tehdy já a byl to tak zvaný neškodný blázen. Jako starý krkonošák jezdil na lyžích a dokonce skákal na místním lyžařském můstku v Hořením Vrchlabí. Kdokoliv ho kdekoliv potkal, chtěl na něm, aby mu ukázal jak umí skákat. A Fricek velmi ochotně – třeba i v kině na pódiu před plátnem - předváděl svůj skokanský styl!
Se dvěma svými spolužáky jsem Fricka blíže poznal na jedné prázdninové brigádě. Pracovali jsme asi čtrnáct dní ve vrchlabské cihelně a byla to pořádná rachota. Jílovitá hlína se mísila s vodou a stlačovala ve formě do nekonečného hranolu, který se posunoval pod jakýsi kráječ. To byla vlastně páka ve tvaru kovového rámu, do kterého se upevnilo několik drátů a těmi se pak ručně odkrajovaly cihly.
Jedna mokrá cihla vážila téměř sedm kg a odbírat je po odkrojení byla práce nesmírně těžká. Mokré cihly se nakládaly na vozíky a vozily do pece k vypálení. Krájet cihly bylo samozřejmě ještě těžší. Zkoušeli jsme to se dvěma dráty, ale nezvládali jsme to. Přitom rentabilní byl provoz pouze při třech drátech, což stihl jen jeden cihlář a jediný, kdo to uměl a stíhal dokonce se čtyřmi dráty a při rychlejším posunu, byl právě Fricek.
Ten bydlel sám v malém domku v cihelně a na dveře si dával „pojistné nitky“, protože každého podezříval, že mu do jeho místnosti leze. Bohužel ho jeho spolupracovníci různě škádlili, což samozřejmě nelibě nesl.
A když mu jednou dali na komín sklo a jemu kouřila kamna – sám si totiž vařil – rozzlobil se tak, že začal „stávkovat“! Prostě odmítl pracovat u kráječe a cihelna několik dnů stála! Bylo na konci naší brigády a tak ani nevím, kdy Fricek stávkovat přestal. Každopádně za několik let byla vrchlabská cihelna zrušena definitivně.

(33)   sobota 16.8.2008

Protože minulý Obšťastníček byl o humoru a byl odlehčený, až se to možná ani nehodilo, měl bych to dnes nějak napravit a vyvážit. A tak moje dnešní doporučení bude neobvyklé hned z několika důvodů. Tentokrát půjde humor stranou, neboť bych chtěl doporučit zdejší články „generační dvojice“ – tedy matky a syna Heinových. A hned na začátku asi poněkud poruším dva morální úzusy, neboť dám přednost mládí před stářím a navíc i mužskému pokolení před ženským.

Články Jakuba Heina jsou už z přelomu let 2005/2006, najdete ve staré verzi Pozitivek, a kdyby vyšly v jiných než těchto neobvyklých novinách, ani by se nechtělo věřit, že je napsal dvanácti či třináctiletý kluk! Co je v nich vlídné poetiky a nečekané hloubky! Třeba vánoční rozjímání nebo jakési „pojednání“ o ortopedických botách! A už je to tu zas, co věta, to vykřičník! A přitom všechny na správném místě! A nebyl bych to já, aby mne ty Jakubovy ortopedické boty něco nepřipomněly, tentokrát ovšem něco velmi smutného.

Ve Vrchlabí jsem měl nejlepšího kamaráda, který byl jednou z posledních obětí dětské obrny po válce. Svatík měl jednu nohu velmi slabou, vyztuženou kovovou podpěrou a nosil pochopitelně ortopedickou botu. Přesto se snažil na tento handicap zapomenout a v mládí poměrně slušně lyžoval i hrál basket. V době mých studií jsme se něco narajzovali na jeho předválečném motokole Jawa.
Byl výborný konstruktér, a jak už to bývá, když neměl dokonalé nohy, bylo mu to vynahrazeno zručností. Dovedl plést perfektní koše, pájkou vypaloval krásné obrázky do dřeva a pro jeho písmo, které uchovávám na jeho vánočních pohledech, nenalézám slov, neboť pouhé slovo kaligrafie nestačí! Bohužel to musím napsat v minulém čas, neboť loni nás všechny zarmoutil a během roku podlehl rakovině.
Musím se ale vrátit k těm ortopedickým botám. Jednou v padesátých letech jsme byli s kamarády na Bardemově španělském filmu, jehož jméno jsem sice zapomněl, ale není důležité. Nebyla to veselohra a důležité je, že tam byla jedna scéna, kterou možná velký režisér nedomyslel. V jakémsi městečku na konci jakési slavnosti běží dlouhý průvod slavících a na jeho konci pokulhává malá postava. Vypadalo to sice komicky, kino se smálo a Svatík vedle mne nuceně veselým tónem prohodil – hele – tohoto posledního tlačej malý boty! A mne zamrazilo v zádech!

Vraťme se ale k článkům Aleny Heinové, maminky Jakuba, a hned poznáte, že geny zde zapracovaly opravdu pozitivně. Pohlazením po duši jsou hned dva její články o Radovanu Lukavském, při čemž ten druhý je bohužel nekrolog. Jeho název – Krásný den až do usnutí – přímo pohladí po duši! A tady mi to opět nedá, abych opět nepřipojil něco osobního a přece jen veselejšího.

Už v minulém Obšťasníčku jsem na sebe prozradil, že rozhodně nepatřím mezi workoholiky. Asi uhodnete, na kterém konci pomyslném profilu od pracanta po lenocha se nacházím Jen málokdo, sotvaže se ráno probudí, nemůže se dočkat až půjde opět spát! Ovšem teď už „díky“ čerstvé rodinné zkušenosti vím, že je to jeden z příznaků strašné Alzheimerovy choroby. To ale doufám není ještě můj případ, neboť spát se mi nechtělo snad jen mezi mými patnácti a pětadvaceti lety. Naštěstí mohu dodat, že teprve nyní v poslední době jsem objevil nádherný slogan, který tuto mou podivnůstku opodstatňuje: Tvá budoucnost závisí na tom, co si vysníš. Tak neztrácej čas a jdi spát! Ano – takový jsem já, matinko – jak říkávala – tedy v ženském rodě – mamzelle Nitouche!

(32)   sobota 9.8.2008

Každý kdo si nejen usmyslel, ale jaksi se zavázal k pravidelnému psaní čehokoliv asi ví, jak často se dostane do situace, kdy se mu do psaní prostě nechce. Pro mne, jakožto vyhlášeného antiworkoholika, jsou tyto situace velmi časté a vyrovnávat se s nimi není jednoduché. Na rozdíl od současného trendu vysokého pracovního nasazení jsem totiž přesvědčen, že líní lidé jsou - když se to tak vezme kolem a kolem – pro společnost hodnotnější, než lidé pracovití. Vcházím z toho, že všechny velké vynálezy spatřily světlo světa díky lenosti vynálezců, kteří chtěli sobě i jiným usnadnit život. Příkladů bychom našli mnoho, stačí připomenout třeba postel nebo otvírák na pivo! Možná se budete divit, ale myslím to téměř vážně.

Tímto pro mnohé možná nepřijatelným úvodem se však snažím elegantně dostat k dalšímu doporučení a upozornění na veskrze pozitivní článek Jiřího Vlastníka – Člun plný humoru, o psu nemluvě. Je staršího data, vyšel zde už 7.10.2007.

Typický představitel anglického humoru je mi sympatický nejen svým „prostředním“ českým jménem, ale zejména svým nejznámějším sloganem o práci, na kterou se vydrží dívat celé hodiny!
A protože prý stále mohu, chtěl bych při této příležitosti upozornit na několik dalších velikánů tohoto suchého humoru.

V roce 1970 u nás vyšla skvělá knížka amerického spisovatele a karikaturisty Jamese Thurbera – Karneval. Je to výbor z jeho tvorby, včetně báječných kreslených vtipů a možná existuje i novější vydání. Jako ukázku si tu dovolím zkráceně přepsat jednu jeho bajku:

Medvěd, který toho nechal.

Ve hvozdech Divokého západu žil jednou jeden medvěd, který se dovedl vždy rozhodnout. Buď se do něčeho pustil, nebo toho nechal. Když se dal do nemírného pití, pil skoro celý týden. V noci se pak potácel domů a porážel stojan na deštníky a stojací lampy a vytloukal lokty okna. Pak padl na zem a zůstal tam ležet jako špalek, dokud neusnul. Jeho manželka z toho byla náramně nešťastná a dětičky hrozně vyděšené.
Po čase však medvěd nahlédl omyl svého návyku a začal se polepšovat. Nakonec se z něho stal slavný abstinent a neúnavný řečník proti alkoholismu. Každému návštěvníkovi se doma chlubil, jak zesílil a do jaké kondice se dostal od té doby, co nepije. Aby to dokázal, stavěl se na hlavu a na ruce, dělal po domě přemety a porážel stojan na deštníky a shazoval stojací lampy a vytloukal lokty okna. Pak si lehal na zem, unaven zdravým cvičením a usínal jako špalek. Jeho manželka z toho byla nešťastná a dětičky hrozně vyděšené.
Naučení: Člověk může stejně tak dobře dopadnout na nos jako na zadek!

Buďme ale trochu sebevědomí a neopěvujme stále jenom cizí autory. Dle mého názoru lze k těmto dvěma autorům směle a bez uzardění připojit našeho Zdeňka Jirotku. Česko-anglický humor tohoto autora léčí chmury a splíny už několika našich generací. Jeho Saturnin, házící tu koblihy po hostech v kavárně, tu paní do vodotrysku, svádějící řemdihovou bitku se zlodějem a stavějící na hausboatu treningovou tenisovou stěnu, je zcela nedoceněná postava nejen naší, ale i světové literatury.

Nevím, kde se ve mně bere ta drzost, ale mám takové zvláštní nutkání. Kdysi jsem se pokoušel o jakýsi scénář muzikálu Saturnin, samozřejmě bez dovolení kohokoli a tedy jen do šuplíku. A tak si troufnu na závěr přidat text jedné písničky „bohužel zneuznaného muzikálu“ – samozřejmě na nesložený nápěv:

Saturnin

Vystřídal jsem mnoho pánů v životě svém krátkém, pruhovaná vesta patří k uniformě mé.
I když často knoflíky si musím přišít drátkem, u všech pánů měl jsem svoje jisté renomé.
Ten poslední nade všemi se jak kolos tyčí, úsměv na rtech, hrdé čelo, v očích plamínky,
Pevný jako skála v bouři, i když vítr fičí, zastínil mé nejkrásnější dávné vzpomínky.

Není pán jako pán, já to mohu tvrdit klidně,
Vždyť znám pány z Prahy, z Paříže i z Vídně!
Proto vám povídám, všechny ženy po něm touží,
Projel světem křížem krážem všech sedm světových louží!

V Africe i v Austrálii, na severním pólu, lovil můj pán všechno, co mu přišlo na mušku,
Ode dneška budem jezdit na safari spolu, tři muzea už se těší na jeho pušku.
Trofeje, co vidíte zde, to je pouhé torzo, vy jste první návštěvníci, je to pro vás čest,
Už se těším, jak tu vznikne vyhlášené korzo, otvíráme přesně v jednu a končíme přesně v šest!

Není pán jako pán, já to mohu tvrdit klidně,
Vždyť znám pány z Prahy, z Paříže i z Vídně!
Proto vám povídám, šiřte jeho slávu dále,
Vidíte, že máte tady báječného lovců krále!

(31)   sobota 2.8.2008

Jak se připravit na třídní sraz a Pro krásu se musí trpět – to jsou dva letošní „jarní“ články členky redakční rady PN a velmi plodné autorky Jitky Dolejšové, které se mi zalíbily v poslední době, a které co nejvřeleji doporučuji k přečtení co nejširší obci zdejších „pozitivniček“ a „pozitivníků“!
A na tomto mém dnešním doporučení je milé i to, že na rozdíl od minule doporučovaného rozhovoru s paní Ingrišovou, který nějak vypadl z přehledu příspěvků Jarmily Moosové a musel se poněkud pracněji hledat „přes“ sloupeček osobností, tyto dva články lze nalézt „klasicky“ v seznamu autorů.

I já se vždy velmi rád zúčastňoval třídních srazů a dokonce na dvou gymnáziích – v Jičíně a ve Vrchlabí.
Na tom prvním jsem absolvoval pouze primu a sekundu a pak – jak jsem už v jednom svém starším Obšťastníčku prozradil - byl náš ročník poznamenán v roce 1948 „vynikající“ školskou reformou Zdeňka Nejedlého.
A tak i když jsme tomuto „velikánovi“ nic neprovedli, poškodil nás snad ještě víc, než Antonína Dvořáka! No a pak jsem maturoval na „zkráceném“ gymnáziu ve Vrchlabí. Těch vrchlabských srazů bylo mnoho habadějů /také jsem zde už tom tuším psal/ a na jednom z nich jsem si docela mile spletl jednu absolventku, kterým jsem vždy suverénně tykal, s novou mladou profesorkou.
Od roku 1990 jsem se snažil navštěvovat i abiturientské srazy v rodném Jičíně, kdy jsme vždy navštívili i krásná místa v Českém ráji. Z různých důvodů jsem bohužel prošvihl ve Vrchlabí ten nejdůležitější sraz po padesáti letech, a tak jsem se nesetkal s několika spolužáky, kteří jinak na naše srazy nejezdili!
V posledních letech se množí i srazy absolventů základních škol, a tady se musím omluvit, že jsem je ani jednou nestihl. Alespoň jsem bývalým spolužákům poslal koláž fotek svých vnoučat a poprosil vyhlášenou třídní zpěvačku, aby zazpívala na známou melodii můj text, který si s drzostí sobě vlastní dovoluji zveřejnit i zde:

Holky z naší školky

S čímpak se holky z naší školky dneska vytasí?
Prý umí ze všech nejlíp předpovídat počasí!
Nepřekvapí je fronta teplá ani studená,
Však právě dnes jim mrznou ruce ba i kolena!
Au, au, au, rosničku mít jak pan Tau,
Jednou být prostě „ein“, pane to by bylo fajn!
Jé, jé, jé, počasí vzít do rukou,
Nahradit cůpky svý pěknou novou parukou.

A kdyby lidi chtěli na neděli hezky mít
A nikdy nemuseli na výletě v dešti klít,
Tak ať se blýská z dálky, z blízka ba i na časy,
Zajistí holky z naší školky krásné počasí.
Au, au, au, umět to líp, než pan Tau,
Stále být prostě ein, pane to by bylo fajn!
Jé, jé, jé, počasí vzít do rukou,
Holky vám zajistí, překrásné počasové „ šou“!

Zbývá jen dodat, že právě ta zpěvačka nosila na základní škole „copy do houpačky!“

Jinak si při této příležitosti nemohu odpustit ještě vzpomínku na snad nejdojemnější televizní inscenaci Jiřího Hubače – Nezralé maliny - s životní rolí Miloše Nedbala!

Leč přejděme od nostalgie k současné realitě a ke „kráse, pro kterou se musí trpět“. Přiznám se, že s typickou mužskou škodolibostí jsem si v tom druhém článku Jitky Dolejšové přišel na své!
Dívky, děvčata, slečny, paní a dámy, promiňte to, ale – patří vám to, trpte! A to proto, že jdete proti Matce Přírodě. Což nevíte, že v přírodě jsou téměř vždy pestřejší a krásnější samečkové???


(30)   sobota 26.7.2008

V jednom ze svých Obšťastníčků jsem se už přiznal k tomu, že jako bohužel „monoglot“ jsem vždy obdivoval lidi, kteří se dokázali prosadit nejen na domácí půdě, ale v i cizině, nejlépe hodně daleké. I mezi autory těchto výjimečných internetových novin je možné najít celou řadu našich emigrantů, kteří rozhodně ve světě naší zemi ostudu neudělali. Dnes bych ovšem chtěl připomenout člověka, který si zaslouží, aby jeho jméno nebylo nikdy zapomenuto.

Je až příznačné, že článek, na který chci upozornit, jsem zde sice nejprve celkem snadno objevil, protože jméno Ingriš mi leccos říkalo. Když jsem si ho ale chtěl přečíst později ještě jednou a pozorněji, tak nějak jsem se k němu nemohl dostat! Řeč je o báječném rozhovoru s Ninou Ingrišovou, který s manželkou Eduarda Ingriše vedla Jarmila Moosová v březnu roku 2006. Najdete ho, když si ve sloupku OSOBNOSTI naklepáte jméno Niny Ingrišové a vřele doporučuji pozorně přečíst nejen zmíněný rozhovor, ale i vše, co následuje za ním. Ručím vám za to, že nebudete té půlhodinky litovat!

Je až neskutečné, co vše dokázal „náš velký český člověk“ Eduard Ingriš za svůj poměrně dlouhý a zejména velmi dobrodružný život stihl vykonat. Nevím, ale je velmi pravděpodobné, že druhého tak všestranně úspěšného člověka naše malá země snad nezplodila. Znáte snad někoho jiného, kdo by okouzlil svým uměním, odvahou a šarmem tak rozličné světové osobnosti a celebrity jako byli Ernst Hemingway, Thor Heyerdal a Marilyn Monroe? A to vybírám jen opravdu namátkou!

Mluvit o jeho nesmrtelné Niagaře by bylo nošením sov do Athén, tento jeho song z roku 1931 měl a stále má ve svém repertoiru snad každý kytarista, ale že se jako aranžér vlastně nezištně podílel i na světovém úspěchu Vejvodova „polkofoxtrotu“ Škoda lásky, to asi věděl málokdo!

Při čtení neuvěřitelného curriculum vitae Eduarda Ingriše se mi opět vybavilo leccos zajímavého. Třeba to, jak významný byl u nás rok 1905. Kolik našich velikánů se v tom roce narodilo! Opět jen namátkou třeba Jiří Voskovec či Jan Werich, kteří sice nakonec v Americe také uspěli, ale bohužel už mnohem hůře dopadl Jaroslav Ježek. Ten byl jen o rok mladší než Ingriš, zcela jistě se dobře znali a jistě si zdravě konkurovali na prknech našich hudebních divadel v třicátých letech minulého století. Dokonce se mi do vzpomínek zamotal i asi o 8 let starší operetní skladatel Jára Beneš. A to jsem prosím ročník 1935. Co vše se u nás dělo, když jsem se právě rodil!

Ale nakonec musím jako obvykle přidat i osobní vzpomínku na Eduarda Ingriše. Samozřejmě jsem se s ním nikdy nesetkal, a dostanu se k němu pořádnou oklikou..

To bylo tak. Už za války jsem odolal naléhání dědy, který mne chtěl nejprve učit hrát na poloviční housle, jejichž zvuk jsem „díky“ svému fidlání nesnášel, ale pak mi dal alespoň základy hry na klavír. Dobře si pamatuji, jak jsem se urazil, když mi měřil rozpětí mezi palcem a malíčkem, a když tvrdil, že obsáhnu na klaviatuře kvintu, tedy pět bílých kláves. A já přitom věděl, že jich obsáhnu téměř sedm!
Když můj děda na podzim v roce 1943 při běžné chřipce doma na posteli ve spaní zemřel, zastavily se hodiny! Bylo to v pravé poledne a já pak jen chvíli po tom, co maminka zrcátkem zjistila, že děda nedýchá, přišel ze školy domů, našel jsem maminku uplakanou a divil jsem se, proč hodiny stojí!
Pak jsem chodil nějaký čas do hudební školy, kterou však Němci brzy zavřeli, a tak jsem s různými přestávkami a velmi nesoustavně a bez „domácí přípravy“ chodil i k několika učitelkám, a někdy dokonce i „za piáno“!
Bayerovku jsem tak přehrál asi třikrát a byl jsem věčný repetent. Samozřejmě znám noty, spousty písniček, ale raději hraji zpaměti či podle kytarových akordů. A právě ke kytaře mne nasměroval Eduard Ingriš svou bezvadnou učebnicí „Na kytaru bez not“. Pamatuji se, bohužel jen neúplně, jak v té učebnici pojmenoval jednotlivé struny kytary dívčími jmény – nejsilnější byla tlustá Ema, název strun A, D a G jsem zapomněl, jedna z nich snad byla plnoštíhlá Dáša, ale na štíhlou Hanku a tenkou Evu si pamatuji velmi dobře. Mimochodem – jednu docela tenkou Evu mám teď doma.

(29)   sobota 19.7.2008

Ty Pozitivky mě prostě dostaly a jde jen o to, aby mi manželka i nadále tolerovala mé vysedávání u počítače. Projížděje (projíždějíc? – ty přechodníky mi moc nejdou!) jejich stránkami jsem opět narazil na dalšího autora od protinožců Ivana Kolaříka. Samozřejmě je to důchodce, jak jinak, ale jeho článečky jsou svěží jak od právě dospělého a zmoudřelého puberťáka. (Snad mi pan Kolařík ten příměr promine?)
Velmi rád mohu doporučit asi cokoliv od něj, ale jmenovitě se mi moc líbily jeho články „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu“, který vyšel už 22.12.2006 a pak novější „Atom na ně“ za dne 15.4.2008, který popisuje téměř neuvěřitelnou událost. Už při pohledu na tato data je vidět, že pan Kolařík je Pozitivním novinách stále věrný, což není u ostatních autorů vůbec samozřejmé!
Ten druhý článek je výňatek z připravované knížky „Světácké střípky smyslného seniora“, a představte si, že i já, jsa /jsouc?/ asi o deset starší než zmiňovaný autor, už asi půl roku se snažím o něco podobného. Dokonce – aniž bych ten název znal – jsem si to nazval „Střípky paměti!“
A s jedním takovým střípkem bych vás teď chtěl „obšťastnit“.
Na rozdíl od předvánočního klidu ve třídě žáka Kolaříka my měli fajnového kantora, který k nám byl benevolentní i po Vánocích. Bezvadně to sobě i nám zdůvodňoval, že na nás žácích nemůže chtít nějaké výkony, když máme hlavy nacpané vánočním cukrovím. A tento střípek mi uvízl v paměti tak, že jsem ho dokonce zařadil do balady, kterou jsem kdysi napsal do Almanachu vrchlabského gymnázia při jeho padesátém výročí v roce 1995.

Balada gymnaziální

Ta naše bouda, milý starý brachu,
prý vznikla v roce devět, jak stojí v almanachu.
Snad proto architekt se nepoučil v cizích krajích
a postavil nám chodby ba i WC na jih!
Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko,
vždyť okna našich tříd mířila na Benecko.
A tam, jak známo – nebydleli žádní kmáni,
ba naopak známí profesorští velikáni.
A ostatní pak jako bys je zasil,
hned poblíž gymplu nalezli svůj asyl.
I dnes vždy o Vánocích slýchám stále znova
ta dávno slavná profesorská slova:
„Co může chudák kantor dělat s váma,
když máte lebky své zacpané vánočkama?“
Chci vzpomenout na lavici, která těsná byla,
i na tu, ve které sedávala naše první víla.
Vždyť kde kdo z nás tu nalezl pár malých cůpků
a prvně kradmo zahleděl se do živůtků,
které tak často vábívaly naše lačné oči,
že dodnes při vzpomínce na některé se nám hlava točí!
Ta léta sice odvál čas, i vzpomínky se ztrácí,
však sklerózu lze porazit, když si s tím dáme práci.
Tož – bojujme s tou potvorou, víme, že dum spiro - spero!
Tím končím, račte prominout, už vysychá mi pero.

Odpustíte mi to?

(28)   sobota 12.7.2008

K napsání tohoto Obšťastníčku jsem našel tentokrát inspiraci dne 14. dubna 2008, kdy v PN vyšel fejeton Libuše Čihákové – Jak se vlk nažral…. Opět vřele doporučuji přečtení, i když by mě docela zajímalo, nakolik je příběh pravdivý a co je báječná licence.
Nám dříve narozeným to připomnělo něco, co ti čerstvěji narození už asi vůbec nechápou, a pokud chci opět připojit své zkušenosti se socialistickými úplatky, budu mít co dělat, aby jim to alespoň něco řeklo! Ale zkusím to.

Podle výše podpultovního příplatku 5 000 Kčs za auto v Mototechně, což bylo asi 10% kupní ceny, odhaduji v článku vylíčenou koupi na léta sedmdesátá.
I my jsme v té době chystali „inovaci“ Škodovky, ale naše zkušenost byla zcela jiná. Pravda, „za příčinou“ neskonale většího kufru jsme měli políčeno na Wartburga, který byl normálně téměř nedostižný.
Ale přítel, který po delším pobytu v zahraničí měl tuzexové konto, nám docela odvážně nabídl v patřičném kurzu odprodej bonů, a další schopný známý nám zprostředkoval koupi kýženého vozu v prodejně Tuzexu.
Kdo neví, o čem je řeč, prosím, aby si ta zašlá slova vyhledal třeba na Googlu! Bylo to někdy v únoru, a dokonce to měl být vůz vyrobený na podzim, rokem výroby „starší“ a tedy s mírnou slevou. Ovšem – sleva nebyla zadarmo! Abych to zkrátil, pro soudruha prodávajícího to bylo v přepočtu také právě 5 000 Kčs, kterýžto obnos byl předem domluven a samozřejmě předán i přijat!

I v našem případě se tedy jednalo asi o desetiprocentní korupci, ale mohu poskytnout příklad jen nepatrně starší a relativně ještě drastičtější. Má drahá polovice – na rozdíl ode mne – měla ducha mnohem obchodnějšího, a tak mi přes různý řetěz známých dohodila koupi jugoslávské lyžařské bundy. Měl jsem ji „objednanou“ v jednom pražském obchodě ve Vodičkově ulici – už tam dávno není, tedy ten obchod, ulice samozřejmě ano – a k běžné ceně 550 Kčs jsem musel přihodit stovku! V té době jsem měl necelých 2 000 Kčs čistého měsíčně…

Nakonec – na odlehčení – se vrátím do dob na konci našich studií, tedy do období kolem roku 1958.
A tady už je naprosto nezbytné přiblížit tehdejší ekonomickou realitu. Upozorňuji, že to nemá být nostalgické vzpomínání na staré zlaté časy, i když samozřejmě – mládí je mládí!
Po promoci jsme nastupovali s platem 1 040 Kčs, já přebýval pár měsíců ještě načerno na koleji a na večeře za 2,60 stále chodil do menzy. Pivo desítka stála v hospodě 1,40 , deset cigaret Partyzánek 1,60, samozřejmě bez filtru, a prosím – zapamatovat si tu cenu! A teď se konečně dostávám k jádru věci.
V té době se všude v hospodách, restauracích i u holiče objevily na stěnách výchovné plakáty s nápisem – Neurážejte nás spropitným! I mile rádi jsme to vyzkoušeli. Nás bylo asi pět, útrata nevelká, každý měl jen asi dvě či tři piva. Při placení neměli číšníci nikdy moc rádi, když se platilo za celý stůl dohromady, každý ví proč, ale jeden z nás platil za všechny.
Vrchní sečetl účet a významně chrastil v kapse drobnými. My jsme ale ukázali na plakát na stěně a nechali si vyplatit drobné nazpět do haléře! S kyselým úsměvem nám byly drobné vysázeny na stůl. Pak ale přítel zamával papírovou pětikorunou a vrchní se k nám s údivem vrátil. Vzal od přítele tu pětikorunu, hlučně a s hlubokou úklonou děkoval, ale pak přišel zlatý hřeb naší zkoušky. Přítel ledabyle pronesl svou další objednávku – přineste nám, prosím, troje Partyzánky a jedny zápalky! Počítejte - sirky stály 20 haléřů!

No – mládí je někdy kruté a naštěstí v Praze vždy bylo restaurací a hospod na výběr dost!

(27)   sobota 5.7.2008

Je to až k nevíře, že ač se kouknu kam se kouknu, alespoň v těchto sympatických Pozitivních novinách, tak všude nacházím duše spřízněné, že až!!! A tak jsem tu objevil dalšího skorospolužáka z jičínského Lepařova gymnázia, kam jsem chodil bohužel jen první dva roky, než nám „milý“ soudruh „Těžkostravitelný“ až Nejedlý sjednotil školu a poslal na podzim v roce 1948 do měšťanky!
Stanislav Rudolf, který byl na tom gymplu asi o tři třídy výše, měl štěstí a unikl tomu. Snad i proto bylo jeho celkové vzdělání kvalitnější než to moje, a tak mu to píše tak, jak mu to píše, což můžeme posoudit třeba z článku o něm a z upoutávek na jeho nové knížky, které Renata Šindelářová nazvala příhodně – „Prostě, kdo umí – umí!" Víc k tomu netřeba dodávat, snad jen to, že zde vyšel už 27.11.2007. Prosím – nalistovat!
A jako obyčejně, se vší mně vrozenou skromností, se snad mohu trochu ohřát na jeho slávě. Vzpomněl jsem si totiž, že jsme se spolu sešli na jedné veřejné nahrávce Čs.rozhlasu někdy v osmdesátých letech minulého století, v tehdejším „Pakulu“, na konci Pankrácké pláně. Nevím, zda si na to Stanislav vzpomene, ale i když jsme se z Jičína neznali, domluvili jsme se, že jsme oba potomci „ajznboňáků“ atd. Byl to pořad pro mládež, on tam mluvil o svých knížkách, já něco o počasí a dokonce jsem tam zpíval jednu svou „počasovou“ parodii za doprovodu kytaristy, který tam samozřejmě zpíval pár svých písniček.
A kdo mě tu čte, už asi tuší, že bude následovat ten můj „slavný“ text, drze napsaný na pochod Jaroslava Ježka – Proti větru:

Příroda, ač matka dobrá, když počasí vaří,
Nám prorokům už ze zvyku naši práci maří.
Nechceme se vymlouvat a dělat obezličky,
Hrozně rádi denně kouknem pod její pokličky.

Ve věštírně komořanské, hučí to jak v úle,
Zkrotit všechny izobary k tomu třeba vůle.
Pýthie vždy je a bude naším vzorem dále,
Stoprocentní předpovědi chceme chrlit stále!


A jestliže náhodou bude Standa Rudolf tento můj Obšťastníček číst, tak bych si dovolil připomenout jednu ze svých posledních vzpomínek na jičínské gymnaziální škamny.
V únoru 1948 se na našem gymplu ještě lidé zvláštního ražení neprosadili. V posledních únorových dnech jsme příliš nevnímali vznik lidových milicí, protože snad ani zatím v Jičíně nebyly, zato se študáci i kantoři velmi zajímali o uvažovaných změnách ve školství, které ihned začal připravovat, či spíše už měl připravené, ministr Nejedlý.
Nechtěli jsme uvěřit, že by gymnázia byla zrušena a všichni jsme doufali, že se nová vláda nemůže dlouho udržet. Jak jsme byli bláhoví!
Naše naděje zhasla už 10. března, když k nám dopoledne vstoupil do třídy náš profesor zeměpisu a tělocviku, se kterým jsme si v Sokole tykali, ale ve škole samozřejmě ne. Nikdy nezapomenu na jeho slzy v očích, když nám chvějícím se hlasem sdělil, že ministr zahraničí Jan Masaryk skonal. A všechny nás poslal domů.
Tam jsem se dozvěděl o tom, že náš opravdu milovaný ministr skočil z okna, čemuž nikdo neuvěřil a já osobně tomu nevěřím dodnes. A když už jsem u těch neuvěřitelností, mně zase snad nikdo nikdy nevěřil, že jsem komunistickou ideologii prokoukl už jako pubertální hošík, že jsem už od té doby svůj názor nezměnil a nenalétl ani na různá vábení počátkem šedesátých let, ani na jaře v roce 1968!

(26)   sobota 28.6.2008

Život bohužel není jen samá „chechtanda“, ale to „bohužel“ zde vlastně asi ani není na místě. Kdyby tomu tak bylo, asi bychom se „ubavili“ k smrti! A tak dnes jsem ze starších článečků vybral jeden, který to dokazuje.
Moc se mi zalíbil článek Zdislava Wegnera – Starý vlk, ze dne 1.8.2007. Autor v něm dokázal na několika stránkách zabrnkat na naše city, a i když v něm převažuje smutek, rozhodně není pesimistický. Autor je mimo jiné i překladatel do polštiny, připomněl mi mnohé, a protože se jedná o polské motivy, vybavily se mi mé polské příhody z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Snad nebude vadit, když ten smutek „Starého vlka“ trochu vyvážím příhodami trochu veselejšími.

Na jaře v roce 1957 vyjeli vrchlabští volejbalisté na první zahraniční sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Tam jsme sice vyhráli oba zápasy, ale jeden z nich, v dusné atmosféře haly s podlahou z dřevěných kostech a za neslýchaného fandění místních fanoušků, jsem nervově nezvládl.
Opravdu se mi klepaly ruce a několikrát jsem musel střídat. Z tohoto zájezdu mám ale ještě další velmi pozoruhodné vzpomínky.
Byli jsme ubytováni ve státním tělovýchovném středisku a dosti nás hostili. Sice nám moc nejela sladká polévka s marmeládou, ale závěrečná večeře byla na svou dobu opulentní, tedy zejména co se alkoholu týče! Vidím to jako dnes – sál téměř zvící tělocvičny, stoly seřazené do písmene U, a na nich, vždy asi po půl metru, se střídaly láhve s vínem, vodkou a minerálkou, a to přesně v uvedeném pořadí.
Minerálka došla po půl hodině a tak to nemohlo dopadnout dobře. Navíc já coby exhibicionista jsem začal rusky vyprávět několika Polákům politické anekdoty, a když je uslyšel kuchař, který právě něco doplňoval na stole, pozval mě do kuchyně. Moc se mi nechtělo, nevěděl jsem o co půjde, ale on mi také rusky řekl, že tam má lepší víno.
Byl to bělogvardějec, duše spřízněná a v kuchyni měl opravdu skvělé arménské portské! Co se týče „ovínění“ a „ovodkování“, byl jsem pěkně načatý, ale portské mi chutnalo tak, že to skončilo nechutně. Promiňte mi mou upřímnost, ale nikdy jsem si nemyslel, že je možné, aby hltanem probíhaly zcela současně dva naprosto protichůdné pochody – dolů víno a nahoru ……

Další polskou anabázi jsem zažil jako čerstvý ženáč ve velmi suchém létě roku 1962. Asi v polovině srpna jsme vyjeli stopem přes Hradec a Náchod do Polska k Otmuchowskému jezeru. Jako „křena“ jsme si sebou vzali manželčinu kamarádku, více než metrákovou Jindru, která pak za pár let emigrovala. Důležitější je ale fakt, že kamp byl poloprázdný, neboť jezero bylo napůl vysušené! Koupat se nedalo vůbec, do vody na malé umytí se chodilo padesát metrů po prknech, položených v bahně. Navíc přes Praděd foukal od jihu pěkně silný a teplý fén! Zabalili jsme to po dvou dnech a odjeli vlakem do Opole.
Tam jsme sehnali asi na tři dny nocleh v soukromí, kde jsme si uložili své saky-paky a ze všeho nejdříve jsme navštívili místní parní lázně. Byli jsme zajímavá a pořádně umolousaná trojka. Měli jsme tehdy módní bavlněná pruhovaná námořnická trička a v lázních nás považovali za nějaké artisty, neboť v městě se právě producíroval bulharský cirkus. Mysleli si, že Jindra je „unterwomanka“ a naše maličkosti na ní dělají stojky, což bych tehdy nakonec i uměl! Pak jsem byl ještě velmi překvapen u holiče, u kterého jsem se dal oholit, když mi ještě namydlenému nabídl cigaretu!

Z tohoto polského výletu mám ale i další, kulturnější zážitky. Protože v té době u nás neběžel snad ani jeden americký film, odskočili jsme si stopem do Wroclavi na Rio Bravo, kde jsme se mohli kochat nádhernou chůzí Johna Wayna a na zpáteční cestě v Kudowě Zdroji jsme ještě stihli herecký koncert Spencera Tracyho a Kathariny Hepburnové ve filmu Adamovo žebro.

Další díly Obšťastníčku: č.1 -  č.25

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 03. 2010.