Vladimír Vondráček: Bajka o dvou růžičkách

Rubrika: Literatura

Oficiálně je bajka krátký literární útvar, jakýsi jinotaj, ve kterém zvířata jednají jako lidé, a jehož posláním by mělo být nějaké morální ponaučení. Ačkoliv autor vůbec nechce lézti do zelí ani velikánům, ani malikánům bajek a podobných miniatur, přesto si tímto drze dovoluje rozšířit množinu aktérů, působících v těchto poněkud bizarních bajkách.

Bajka o dvou růžičkách

Byla jednou jedna malá zahrádka, tedy spíše předzahrádka až předzahrádečka, která jen horko těžko vegetovala v jedné malé vísce před jednou malou jihočeskou chaloupkou. Moc toho na ní – tedy samozřejmě nikoliv na té chaloupce, nýbrž na předzahrádce - nerostlo, ale přesto tu obdivuhodně zápasilo s občasnou nepřízní povětrnosti několik druhů zahradních kytiček. Na jaře nejprve sněženky, pak fialky, modřince, tulipány, narcisy, mečíky, lilie a někdy dokonce i divizna, takže toho tam vlastně občas kvetlo docela dost, až radost pohledět.

Samozřejmě ale nesmíme zapomenout na to nejdůležitější. Mezi touto flórou dominovaly dva útlé keříky růží stolistých. Na jednom vyrůstával květ opravdu nádherně červený a na druhém krásně bílý. Tedy v případě, že matička příroda dodala dostatek vláhy, což naštěstí bývalo téměř každoročně. Přesto se to však někdy tak nějak zvrtlo.

A co se takhle jednou nestalo, tedy vlastně co se stalo! Po poměrně mrazivé, ale téměř bezsněžné zimě se na jaře rostlinkám do růstu příliš nechtělo, ale jarní sluníčko volalo. První jarní květinky to jakž tak zvládly, ale našim dvěma růžovým keříkům dalo pořádně zabrat, aby obnovily alespoň několik svých lístečků, a přece jen se v létě zmohly alespoň na jedno červené a jedno bílé poupátko. Pak se ale sluníčko snažilo až moc, v kraji delší dobu ani nekáplo a přišlo sucho.

Rozvíjející se kvítka se sice kamarádila s několika zpěvavými ptáčky, kteří jim zpočátku docela nezištně přinášeli ve svých zobáčcích kapičky vody, kterou nabrali ve vzdálenějším potůčku. Protože veškerou živoucí přírodou netrpělivě očekávaný déšť stále nepřicházel, i tento pramínek začal bohužel rychle vysychat a tak ptáčkové moudře začali vláhou šetřit. Od jistého dne tedy pak požadovali na růžičkách, aby jim za každou kapičku vždy dala každá alespoň jeden svůj lísteček.

Červenou růžičku to ani příliš nepřekvapilo a klidně těm ptačím osvěžovatelům za každou kapičku svými lístečky platila. Ne tak růžička bílá. Ta byla příliš hrdá a prohlásila, že se žádným ptáčkem oholit o své lístečky nedá. Jak se rozhodla, tak učinila a bez vláhy začala pomalu, ale jistě uvadat. A tak ptáčkové sice létali od vysychajícího potůčku i nadále k oběma růžičkám, ale napájeli pouze červený kvítek. Dostávali od něj za každou kapičku vody zelený lísteček a zatímco červená růžička stále poměrně čile kvetla, hrdá bílá vedle ní dále vadla. Brzy jí uvadl bílý kvítek a ani její lístečky už nebyly příliš zelené. Bohužel však nastal den, kdy červenému kvítku zelená platidla došla a milí ptáčkové přestali vláhu dodávat, neboť ani životadárný potůček na tom už nebyl nejlépe. No – abychom to zkrátili, velmi brzy pak uvadla i jinak velmi flexibilní růžička červená. Na uvadlé keříky nebyl hezký pohled, ale příroda je příroda a i sucho k ní patří! Ptáte-li se, proč nepomohli růžičkám páni tvorstva – majitelé chaloupky, pak vězte, že sami měli s nedostatkem vody převeliké problémy a košile je vždycky bližší než kabát..

A z toho tedy plynou hned dvě důležitá ponaučení. Jednak - zadarmo nic nedostaneš a druhak - ať dáš, nebo nedáš, stejně zvadneš!

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 06. 2012.