Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné.
V těchto střípcích vzpomenu často na spoustu situací a celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Někdy budu postupovat chronologicky, někdy pak i tématicky, ale určitě budu občas přeskakovat zejména v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám.
Ani nevím do jaké škatulky - jestli vůbec literární - by toto mé vzpomínání šlo zařadit, nezávazně bych to nazval literatura faktů, nahlížených zcela subjektivním pohledem. A tady mě napadá, zda vůbec existuje i u podávání faktů nějaká objektivita. Myslím, že těžko, neboť žádná myšlenka nemůže být zcela objektivní - vždyť vzniká v individualitě subjektu! A jakmile je vyslovena či napsána, pak vždy záleží nejen na úhlu pohledu autora té myšlenky, ale i na úhlu pohledu posluchače či čtenáře.
To ale nějak moc filozofuji a přitom se jako obyčejně naivně domnívám, že ty mé výlevy budou někoho zajímat. Třeba ale někomu připomenou něco, co sám prožil, a snad moc neuškodí, když osobní vzpomínky nás seniorů zůstanou zachovány třeba jen pro naše přímé potomky. A kdyby ani oni o ně nestáli, pak jsem alespoň strávil řadu příjemných chvil u klávesnice a obrazovky!

 

Vzpomínky mi zůstanou.
Tato tři slova tvoří název nádherného textu Vladimíra Dvořáka k ještě nádhernější písni Geroge Geshwina. Melodie této písně bude asi starší než já, protože tento geniální americký skladatel zemřel v roce 1937 a nebylo mu ani čtyřicet let! U nás tento song nazpíval počátkem padesátých let minulého století Rudolf Cortés a text začínal takto:
Šel čas jak říční proud, den za dnem, týden, věk.
V mém srdci zůstal troud, v němž kvete záhon dávných vzpomínek.
Další verše jsou už víceméně milostné, což se do mého kontextu určitě nehodí, toho troudu ve svém srdci také nemám mnoho, ale s přibývajícím časem stále více zahradničím na záhoně dávných vzpomínek. A mohu to dokázat hned třeba tím, že slůvko čas mi připomnělo další píseň, v níž se pěje:
Čas je běžec s dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si,
Čas ten bere všechno skokem, za každého počasí!
Tato mnohem mladší a také téměř zapomenutá česká písnička autorů J. Bauera, V. Hály a V. Blažka pak vznikla v době, kdy jsem se tím obdivuhodným fenoménem - počasím - zabýval profesionálně už několik let.
A právě mezi zrodem těchto dvou melodií se za prvních třiatřicet let mého života zasulo do mé paměti tolik vzpomínek, že se tam už nevejdou a alespoň některé se tlačí ven na veřejnost. Budiž jim to prominuto!

Ta třiatřicítka jsou vlastně Kristova léta a určitě všechny překvapím, když napíšu, že pro mne v tomto věku začala druhá, naštěstí dnes už delší část mého života. A to nejen proto, že to bylo v osudovém roce 1968, který neblaze poznamenal mnohé a mnohem více, než mou maličkost.
Pro mne totiž dosti paradoxně začalo v tom roce „stáří“! Tehdy totiž jeden malý, asi pětiletý výtečník, když jsem ho pokáral, že se houpá, a ulomil větev malého stromku na našem novém pražském sídlišti, na mne opovržlivě vykřikl: „Co je ti do toho, dědku poplivanej!“ Zůstal jsem úplně „stife“ s pusou otevřenou - téměř jako ta ryba na obrázku!

Více než ten dědek mě naštvalo to poplivání, ale vím, že dětský úsudek je často krutý a tak jsem „pokorně“ své zaškatulkování malým nezbedou přijal. Nakonec i z tohoto malého „kádrováka“ vyrostl spořádaný občan, který mě dnes slušně zdraví a zcela jistě si na to své dětské extempore - na rozdíl ode mne - nepamatuje.
A tady se mi vybavuje jakási reciproční situace, kdy určitě velmi zajímavá vzpomínka vypadla z paměti mně!
O tom ale příště.

♦♦♦