Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (2)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení, a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (2)

 
Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné.
V těchto střípcích vzpomenu často na spoustu situací a celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Někdy budu postupovat chronologicky, někdy pak i tématicky, ale určitě budu občas přeskakovat zejména v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám.
Ani nevím do jaké škatulky - jestli vůbec literární - by toto mé vzpomínání šlo zařadit, nezávazně bych to nazval literatura faktů, nahlížených zcela subjektivním pohledem. A tady mě napadá, zda vůbec existuje i u podávání faktů nějaká objektivita. Myslím, že těžko, neboť žádná myšlenka nemůže být zcela objektivní - vždyť vzniká v individualitě subjektu! A jakmile je vyslovena či napsána, pak vždy záleží nejen na úhlu pohledu autora té myšlenky, ale i na úhlu pohledu posluchače či čtenáře.
To ale nějak moc filozofuji a přitom se jako obyčejně naivně domnívám, že ty mé výlevy budou někoho zajímat. Třeba ale někomu připomenou něco, co sám prožil, a snad moc neuškodí, když osobní vzpomínky nás seniorů zůstanou zachovány třeba jen pro naše přímé potomky. A kdyby ani oni o ně nestáli, pak jsem alespoň strávil řadu příjemných chvil u klávesnice a obrazovky!

 

Vzpomínky mi zůstanou.
Tato tři slova tvoří název nádherného textu Vladimíra Dvořáka k ještě nádhernější písni Geroge Geshwina. Melodie této písně bude asi starší než já, protože tento geniální americký skladatel zemřel v roce 1937 a nebylo mu ani čtyřicet let! U nás tento song nazpíval počátkem padesátých let minulého století Rudolf Cortés a text začínal takto:
Šel čas jak říční proud, den za dnem, týden, věk.
V mém srdci zůstal troud, v němž kvete záhon dávných vzpomínek.
Další verše jsou už víceméně milostné, což se do mého kontextu určitě nehodí, toho troudu ve svém srdci také nemám mnoho, ale s přibývajícím časem stále více zahradničím na záhoně dávných vzpomínek. A mohu to dokázat hned třeba tím, že slůvko čas mi připomnělo další píseň, v níž se pěje:
Čas je běžec s dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si,
Čas ten bere všechno skokem, za každého počasí!

Tato mnohem mladší a také téměř zapomenutá česká písnička autorů J. Bauera, V. Hály a V. Blažka pak vznikla v době, kdy jsem se tím obdivuhodným fenoménem - počasím - zabýval profesionálně už několik let.
A právě mezi zrodem těchto dvou melodií se za prvních třiatřicet let mého života zasulo do mé paměti tolik vzpomínek, že se tam už nevejdou a alespoň některé se tlačí ven na veřejnost. Budiž jim to prominuto!

Ta třiatřicítka jsou vlastně Kristova léta a určitě všechny překvapím, když napíšu, že pro mne v tomto věku začala druhá, naštěstí dnes už delší část mého života. A to nejen proto, že to bylo v osudovém roce 1968, který neblaze poznamenal mnohé a mnohem více, než mou maličkost.
Pro mne totiž dosti paradoxně začalo v tom roce „stáří“! Tehdy totiž jeden malý, asi pětiletý výtečník, když jsem ho pokáral, že se houpá, a ulomil větev malého stromku na našem novém pražském sídlišti, na mne opovržlivě vykřikl: „Co je ti do toho, dědku poplivanej!“ Zůstal jsem úplně „stife“ s pusou otevřenou - téměř jako ta ryba na obrázku!

Více než ten dědek mě naštvalo to poplivání, ale vím, že dětský úsudek je často krutý a tak jsem „pokorně“ své zaškatulkování malým nezbedou přijal. Nakonec i z tohoto malého „kádrováka“ vyrostl spořádaný občan, který mě dnes slušně zdraví a zcela jistě si na to své dětské extempore - na rozdíl ode mne - nepamatuje.
A tady se mi vybavuje jakási reciproční situace, kdy určitě velmi zajímavá vzpomínka vypadla z paměti mně!
O tom ale příště.

♦♦♦
 
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 01. 2010.