| Magdalena Dobromila Rettigová patřila mezi naše první národní buditele, přesto, že se narodila v rodině, kde se mluvilo pouze německy.
Přesto, že ji připomíná pouze slavná „Kuchařka“, není její jméno zapomenuto, většina lidí u nás ví, že právě tuto kuchařku napsala.
Je trošku úsměvné, když všechny prameny o této spisovatelce vyzdvihují, že pocházela z německého prostředí. Kde by byla přišla na konci osmnáctého století k českému prostředí? Česky mluvit nepatřilo tehdy ke znakům „dobré společnosti“. Každý vrchnostenský úředník, jímž byl i otec Magdaleny, nemluvil jinak než německy, to ani jinak nešlo. 
František Martin Pelcl (1734 - 1801), první profesor češtiny na pražské univerzitě, v době jejího narození učil češtinu a český dějepis na vídeňské univerzitě; profesorem v Praze byl jmenován až r. 1793. Pokusil se v r. 1775 vydal Balbínovu „Obranu jazyka českého“, ale náklad byl zabaven a on uvězněn. R. 1781 bylo zrušeno nevolnictví a tím se mohlo stát, že čeština začala z venkova pronikat i do měst. Krameriovy noviny začaly vycházet až r. 1789.
Josef Dobrovský, který ve vzkříšení češtiny nevěřil, napsal svoji „Ausführlichges Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice češtiny) až v r. 1808.
Magdalena Rettigová, rozená Artmannová, se narodila 31. ledna 1785 ve Všeradicích u Hostomic na Berounsku, kde byl na zámku její otec purkrabím, tzn. byl správcem zámku, kde v té době vládl rod Mitrovických.
I když Magdalena měla šest sourozenců, zůstala nakonec sama. Krátce po jejím narození nastaly na zámku změny a její otec si hledal místo u hrabat Šporků. Podle některých pramenů prý ve Stanicích u Prahy. Nenašla jsem ale žádné Stanice ani v seznamu obcí ČR ani zámek Stanice v Sedláčkových „Hradech a Zámcích“; Šporkové měli v té době v držení Milešov u Kutné Hory, Lysou nad Labem. Heřmanův Městec a Konojedy u Kostelce nad Černými Lesy. V Konojedech by vypadalo pravděpodobné, že by zde František Artmann našel uplatnění, protože v té době Šporkové zámek přestavovali, ale potvrzení pro to nemám.
Magdalena se ale musela se již v pěti letech naučit plést, aby si sama pletla punčochy. Se stejně starými dětmi si hrát nemohla; pro slečnu „ze zámku“ se to nehodilo a jiné úřednické děti v okolí nebyly. Matka ji učila číst a psát a také se cituje, že ji učil piarista Eugenius Frank, který byl kdysi vychovatelem u hrabat Kouniců.
Otec ale zemřel, když jí bylo sedm let. Tehdy žil ještě její malinký bratříček, který brzy zemřel také. Matka dostala malou penzi a odstěhovala se s dcerou do Plzně k své bohaté sestře. Podle jiných pramenů nejdříve bydlely v Praze a až když bylo Magdaleně deset let, odstěhovaly se nakrátko do Plzně.
V Plzni v deseti letech začala Magdalena navštěvovat školu. Školní docházka tehdy byla povinná od 6 do 12 let, pokud ovšem dítě nemělo nějakého domácího učitele. První tři roky byla škola triviální, kde se vedle náboženství učilo číst, psát a počítat, někdy i v češtině, druhý stupeň byla škola hlavní většinou v krajských, někdy i v okresních městech, kde se vedle náboženství učily základy latiny, dějepis, zeměpis, matematika a fyzika. Ale vyučovací řeč byla už pouze německá.
Vzhledem k její společenské osamělosti jí nezbývalo nic jiného než četba. A v té době se dívkám nedostávaly do rukou jiné knihy, než náboženské. Četla tedy většinou biblické příběhy; různé příběhy, i vyslechnuté náhodou, si zapisovala.
Pak se přestěhovaly po roce a půl do Prahy, opět k nějaké bohaté tetě, a zřejmě se dostala Magdalena také na nějaká divadelní představení, protože dokonce tehdy německy napsala divadelní hru, která se nedochovala, s názvem „Holztante“. Přeložit by se to dalo jako „Dřevěná tetička“, ale pravděpodobně se jednalo o krajový název - říkalo se tak v sedmnáctém století ženám pocházejícím ze Schwarzwaldu v Německu. - Ale moje sonda vypuštěna do světa - doŠvýcarska a Rakouska mi bližší informaci nepřinesla.
V r. 1798 Magdalena vážně onemocněla a byla v pražské nemocnicí v ulici Na slupi „U Alžbětinek“ a tam ji to ovlivnilo natolik, že se chtěla stát jeptiškou, ale maminka jí to nedovolila.
V domě, kde s matkou bydlela, se pronajímaly i pokoje pro studenty. Podle některých pramenů potkávala v domě studenta Jana Rettiga (1774 - 1844), který studoval práva. Ovšem doba, kdy se mohli poprvé uvidět, není zcela jistá. Opět některé prameny uvádějí, že se viděli poprvé, když bylo Magdaleně dvanáct let, což bylo v r. 1797, podle některých pramenů se s ním poprvé potkala, když jí bylo patnáct let, což by bylo v r. 1800. Rettig práva studoval mezi r. 1797 až 1801.
V každém případě se do sebe zakoukali, ale matka se sňatkem nesouhlasila - Rettig nebyl pro dceru dostatečně dobrou „partií“. Ale když byla Magdalena nemocná a byl strach, že nemoc nepřekoná, svolila matka s tím, že pokud se dcera pozdraví, že se to vyřeší jinak. Ale ona svatbu prosadila. Jan Alois Rettig pocházel z poloněmecké rodiny, jeho otec byl Němec - a Jan svůj vztah k českému národu zřejmě začal hledat už za vysokoškolských studií, kdy bylo možné zhlédnout ve Stavovském divadle nebo u Hybernů české hry, kdy už vycházely Krameriovy noviny.
Podle některých pramenů se Magdalena Artmannová vdala v r. 1808 právě v den svých třiadvacátých narozenin. Přesto, že se vdávala z lásky, byly její pozdější názory zcela odlišné, přestože její manželství bylo považováno za šťastné. Psala prý později, že kdyby jí bylo dvacet let, že by se raději vrhla ze skály, než aby se vdala. Může to ale být způsobeno především tím, že z jedenácti dětí, které přivedla na svět, se pouze tři dožily dospělosti.
Její manžel se zaměřil na komunální právo - býval zaměstnancem různých radnic, čímž bylo dáno, že se manželé poměrně často stěhovali. Prvním místem po svatbě Magdaleny Retttigové byl Tábor. Manželé tam pobyli asi pět let, narodily se jim dvě děti, ale obě zemřely. Z tohoto období nejsou o jejich životě celkem další zprávy. Dalším místem, kde Rettig sloužil, byla Přelouč. Opět zde byli pět let. Zde se narodily dvě z dětí, které přežily do dospělosti - Karel, který se pak vyučil sazečem, působil v Terstu.Ví se o něm, že měl dceru Angelu, která byla vynikající pianistkou. Druhým dítětem byla Jindřiška Mílina (1813 - 1854), slavná sopranistka nejdříve ve Stavovském divadle v Praze, pak ve Štýrském Hradci a pak dvorní pěvkyně Královské opery v Mnichově. O ní je možné se dočíst v Pozitivních novinách v článcích Jetti v hrobě Její Excelence a PIUM FALSUM - Od písně Kde domov můj k Lumírovi Nedvídkovi Deset let po svatbě se manželé Rettigovi dostali do Ústí nad Orlicí a zde se vlastně začalo rozvíjet vlastenectví obou dvou.
Protože paní Magdalena často churavěla, byl jejím lékařem František Xaver Koráb (1762 - 1843), který byl ale zároveň velkým vlastencem. On to byl, který upozornil na tehdejší nezpůsob rozhovoru v domácnosti Rettigových, kde se mluvilo „pisl pémiš pisl tajč“ trošku česky, trošku německy. Podle některých pramenů k rozhodnutí došlo při oslavě svátku paní Magdaleny v létě 1819, kdy se společnost rozhodla, že za každé německé slovo se bude platit pokuta a z výtěžku se pořídí knihovna. Z vybraných peněz se pořídilo asi třicet knih a paní Magdalena se stala knihovnicí. Podle některých pramenů se v té době se také manželé Rettigovi seznámili s vlasteneckým knězem Josefem Liboslavem Zieglerem (1782 - 1846), který sám hodně knih půjčoval. On byl tím, který jim navrhl užívání druhého - vlasteneckého jména. Od té doby se paní Magdalena podepisovala Magdalena Dobromila Rettigová a její manžel měl jména Jan Alois Sudiprav Rettig. V jiných pramenech stojí, že se Zieglerem se Rettigová seznámila až u Pospíšila v Hradci Králové
Od r. 1819 psala paní Magdalena jen česky.
Další významnou ústeckou osobností byl místní lékárník Jan Evagelista Andres (1783 - 1825), s jehož manželkou se paní Magdalena přátelila. Pan lékárník ve svém domě zařídil místní divadlo, kde se dávaly i dost těžké divadelní kusy. Podle některých pramenů se i paní Magdalena zúčastnila jako účinkující.
Ale i její manžel začal psát - nejdříve napodoboval lidovou poezii; báseň „Jablíčko“ mu vyšla k almanachu „Dobroslav - aneb rozličné spisy poučného i obveselujícího obsahu v řeči nevázané“, který v letech 1820 až 1822 vydával Ziegler v Hradci Králové. - Některé prameny připisují báseň „Jablíčko“ jeho ženě. - Pak vycházel, stejně jako jeho manželka z německých vzorů; oba také z němčiny překládali. Z Rettigových prací uvádím pouze dva názvy z let 1821 a 1822 „Kouzelná píšťala aneb Na odslouženou v klevetníku“ a „Neškodí přátel zkoušeti“. - Pro srovnání můžeme uvést, že Ján Kollár (1793 - 1852) napsal „Slávy dceru“ v r. 1824 a sám hledal způsob verše, protože část knihy je psána časomírou, která se k češtině vůbec nehodí. - Bylo to tedy období hledání pro každého tehdejšího vlastence.
Nejdříve Rettigovi v Ústí bydleli v Kostelní uličce a pak v r. 1823 v tzv. „Princově domě“ na východní straně náměstí.
Když se tedy paní Magdalena Dobromila stala knihovnicí, znamenalo to pro ni, že každou knížku sama přečetla, aby ji mohla doporučit dalším čtenářům. Tak se také stalo, že Ústí nad Orlicí bylo jedním z měst v Čechách, kde se r. 1820 konala jedna z prvních čtenářských besed. Tuto besedu vedla Magdalena Dobromila Rettigová. - Také hned na začátku r. 1820 napsala provolání, které vybízelo ústecké rodáky a české ženy, aby pěstovali český jazyk; sama provolání stokrát opsala a rozeslala na mnohé adresy po Čechách, i na Moravě, dokonce je poslala i do Vídně, a tak se seznámila s mnoha vlastenci.
Magdalena Dobromila psala dopisy ráda. Dokonce je psala i veršovaně - většinou bývaly i poučného charakteru. Tehdy byla korespondence jedinou možností, jak udržovat společenské kontakty - cestování bylo obtížnější. Rettigová si dopisovala například s básníkem Karlem Sudimírem Šnajdrem (1766 - 1835), často si dopisovala s ústeckým rodákem, páterem a spisovatelem Matějem Josefem Sychrou (1776 - 1830), který byl také jedním z těch, kteří dbali na správnou češtinu.
Prameny uvádějí, že dokonce Rettigová předváděla už v Ústí své kuchařské umění a v domácnosti manželů Andresových měla jakousi „kuchařskou“ školu, protože její byt v Kostelní uličce byl těsný. Zde se také při vaření předčítaly české knihy.
První práce Rettigové, stejně jako jejího manžela, mohly vycházet pouze v almanaších a časopisech. Tak vyšla, podle literárního kritika Arneho Nováka (1880 - 1939) nasládlá a mravoučná knížka „Arnošt a Bělinka“ v r. 1820 a v r. 1821 „Mařenčin košíček“. Ovšem v její době šlo o oblíbené knížky - většina literárních kritiků mívá k ženským románům podobné připomínky a ženy je mají přesto docela rády.
Za pobytu v Ústí se narodil další z potomků manželů Rettigových Josef Ondřej Liboslav (1821 - 1871), který se stal knězem - piaristickým profesorem, spisovatelem, ale mimo to byl významným mineralogem, což byla i záliba jeho matky.
V r. 1824 byl Jan Sudiprav Rettig přeložen do Rychnova nad Kněžnou. Zde Rettigovi bydleli přímo v radnici, na níž je dnes pamětní deska. Podle určitých pramenů jela paní Rettigová s paní Andresovou někdy před r. 1826 do Hradce Králové nakoupit knihy pro knihovnu, kterou spravovala. Setkala se tam s vydavatelem Janem Hostivítem Pospíšilem (1785 - 1868). Když se dozvěděl o jejích aktivitách, že sama píše a i předčítá svoje práce, nabídl jí vydání jejích prací. Podpořili ji ještě Ziegler, spisovatel Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859) a také rychnovská hraběnka Růžena Kolovratová, rozená Kinská ze Vchynic (1780 - 1842).
O vzniku slavné kuchařky se traduje historka, že za paní Rettigovou dojížděl i z Ústí její lékař Koráb a že ji místo honoráře požádal o soupis receptů jejích vyhlášených lahůdek. Tak vyšla poprvé u Pospíšila v Hradci Králové „.Domácí kuchařka, aneb Pojednánj o masytých a postnjch pokrmech pro dcerky České a Moravské“.
Zajímavé ovšem je, že Rettigové „Kuchařka“ nebyla v té době na trhu jedinou kuchařskou knihou a přesto pronikla do podvědomí jako kniha velmi úspěšná a žádaná, až na tolik, že v r. 1831 vyšlo její další vydání. Z hlediska současného je možné kladně hodnotit především úzkostlivou snahu autorky o čistotu, vzhled i chuť pokrmů i mnohé praktické rady do domácnosti. Zajímavé je, že během autorčina života vyšla ještě v dalších dvou českých a čtyřech německých vydáních.
Přínos „Kuchařky“ v té době byl především v jejím uvedení češtiny do každé domácnosti. To je právě to pozoruhodné, že se natolik rozšířila. - Ovšem i dnes patří Rettigové „Kuchařka“ mezi požadovaný sběratelský artikl.
V následujících letech vyšly její poučné příběhy - v r. 1825 „Věneček pro dcerky vlastencké“, v r. 1827 divadelní hra „Bílá růže“ a „Křesťanka vzývající Boha aneb Kniha modlitební pro nábožné pohlaví ženské“.
V r. 1829 jí vyšly „Chudobičky - Feldblumchen, dárek útlé mládeži v jazyce Českém i Německém“ opět dílo spíše sentimentální, věnované slečně hraběnce Kolovratové.
Ke konci období v Rychnově měla Rettigová těžký úraz ruky - nebylo jisté, zdali bude moci ještě psát. Ale zásluhou proslulého ranhojiče z Hořiček si ruku vyléčila a mohla na dalším svém působišti pokračovat ve své buditelské činnosti. V r. 1834 byl totiž Jan Sudiprav Rettig přeložen do Litomyšle a Litomyšl bylo opět místo, kde vlastenecký živel působil.
Úspěchy její „Kuchařky“ určily pak další směr její tvorby - zaměřila se především na praktické knížky.
V Litomyšli žila Rettigová od r. 1834 až do své smrti. Bydlela na dnešním Toulovcově náměstí čp. 151, kde je pamětní deska.
Za jejího pobytu v Litomyšli vyšly z jejích mravoučných knížek v r. 1834 „Narcisky“ a v r. 1835 „Kvítí májové“.
V Litomyšli se manželé Rettigovi opět zapojili do akcí místních vlastenců. Paní Rettigová organizovala různá setkání, kávové společnosti a k nim přispěla i svojí odbornou publikací „Kafíčko a vše co je sladkého – Sto předpisů, kterak se všeliké nápoje i to, co je k přikousnutí při besedách neb společnostech paní a pánů, připravovat mají“ která vyšla hned dvakrát - v r. 1843 a 1845.
Byla organizátorkou výletů (landpartií) s nějakým vlastivědným cílem.
V r. 1838 vyšla její knížka „Dobrá rada slovanským venkovankám, aneb Pojednání, kterak lze ony pokrmy sprosté lacině a chutně připraviti, a tak se buď pro budoucí svou domácnost, neb pro službu cvičiti“.
Vzhledem k tomu, že v té době dobrá partie a spokojenost manželova byla podstatná pro vlastní existenci žen, se nemůžeme divit titulu knížky z r. 1840 „Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby spokojenosti své i manželovy došla“. Přímo oslovuje svobodné dívky a vysvětluje jim, proč se muži nežení: „Já však, milé dívčinky, chci s vámi soukromně pohovořiti a jen mezi čtyřma očima každé chci to tajemství svěřiti, v čem to záleží, jaká toho příčina, proč se mužové čím dál tím méně ženějí, proč milovníků sice v hojnosti, ale těch, jenž by se s milenkou svou navždy požehnáním kněžským spojiti dali, denně ubývá; kdo tím vinen, povím vám, i dovolím, abyste to také svým milým družkám svěřily – „Vy samy, roztomilé dívčinky, vy samy tím vinny jste!“
Z dalších jejich prací jsou to především divadelní hry - z r. 1838 hra „Vdovec a vdova“, která se nedochovala, „Masopustní žert“, který byl vydán až po autorčině smrti. Ke konci svého života napsala na přání zámeckých slečen Valdštejnových loutkovou hru „Koš“ pro zámecké divadélko. Dokonce snad i sama hrála v ochotnickém divadle v hostinci U černého orla.
Většinou se zúčastnila všech kulturních akcí v Litomyšli pořádaných a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Na příklad i cestovatel Josef Kořenský (1847 - 1938) cituje Rettigové zprávu z Květů z 25. čísla ročníku 1840 o litomyšlském rodákovi Janu Jílkovi, který procestoval všechny světadíly a psal o svých zážitcích domů. Charakteristiku mladého muže doplňuje paní Rettigová následovně: „O povaze a rázném smýšlení našeho cestovníka svědčí listy samé. K vysvětlení jeho neobyčejné chuti k cestování připomínám, že již co studující v gramatikálních třídách v Litomyšli zvláštní zalíbení jevil v zeměpise a historii, zanášeje se čtením obojího i při řemesle řeznickém, k němuž r. 1831 ze studií přestoupil.“
V r. 1843 vyšlo „Pojednání o telecím mase, každému, komu se přejídáno věnováno“.
V létě 1844 zemřel její manžel a Magdalena Dobromila Rettigová ho následujícího léta - 5. srpna 1845 - následovala. Pochována je na hřbitově v Litomyšli.
Božena Němcová (1820 - 1862), která Rettigovou osobně poznala, si jí vážila natolik, že odmítala svůj vlastní portrét s tím, že Rettigová by si ho zasloužila víc.
Na památku Magdaleny Dobromily Rettigové jsou pamětní desky ve Všeradicích na místní hospodě, v Rychnově nad Kněžnou a v Litomyšli. V Litomyšli je nad to ještě pomník z r. 1875, na němž je medailón s reliéfním poprsím spisovatelky podle návrhu profesora kreslení místní reálky Leopolda Ferbera (1838 - 1912), který vytvořil místní umělec František Metyš.
Když se začalo v konci století na Rettigovou zapomínat, napsal v r. 1901 Alois Jirásek (1851 - 1930) veselohru „M. D. Rettigová“.
V r. 1961 byl televizní film „Magdalena Dobromila Rettigová“ od režiséra Františka Filipa (* 1930).
V současnosti je ve Všeradicích už třetím rokem pořádána kuchařská soutěž O pohár M. D. Rettigové. V Rychnově nad Kněžnou je v Muzeu hraček v radnici na Starém náměstí expozice Magdaleny Dobromily Rettigové, kde jsou vystaveny jednak dobové předměty, které se vztahují k hospodaření, a jednak i osobní věci spisovatelky.
Až na „Kuchařku“, která jí zajistila nesmrtelnost, jsou Rettigové spisy podrobovány kritice pro svou sentimentálnost, mentorství a nepříliš dobrý literární styl. Ale měli bychom si uvědomit, že byla jednou z prvních českých spisovatelek; také témata, o nichž psala, byla tehdy uznávaná - viz například německé vzory. Někdy je jí vytýkána i krutost, s jakou „trestá“ provinilce ve svých dílech proti různým přikázáním. Ale pokud například vezmeme tehdejší pohádky - například bratří Grimmů, setkáme se s krutostí, někdy obzvlášť vybranou. - Není možné posuzovat z hlediska zkušenosti, kterou mezi její dobou a dneškem lidstvo prošlo.
|
