Je to rodné město i regenta všech panství rodu Smiřických T. Štefka z Koloděj. Ředitele hvězdárny Klementina a rektora pražské univerzity A. Strnada. Biskupa litoměřického a zastánce bolzanovy filozofie J. F. Hurdálka. Kotěrova žáka a architekta japonských staveb J. Letzela a jiných osobností. Je to rodné město mého otce, o pár let mladšího nežli zdejší rodačka Ljuba Skořepová, chodícího do stejné školy jako rodák Josef Škvorecký.

Po otci z Náchoda – z kraje, protkaného literáty, výtvarníky a hudebníky. Poslední jmenovaní, seskupení v Náchodském swingu, hrají ho dodnes. Otec, s nastudovanými nahrávkami jiných jazzmanů a orchestrů a jezdící široko daleko za jejich koncerty, zdejším hudebníkům orchestru na zkouškách „radil“, dělal i oponenta, no a oni ho za to milovali jako „veš v kožichu“.

Po tátovi jsem kromě fonotéky zdědila lásku ke swingu a jazzu i optimismus, kterým je tento druh hudby prostoupen. Od ostatních umělců kraje mám čtením knih a studiem výtvarných děl dnes snad větší kus představivosti a fantazie.

 

Mé dětství je svázáno s krajinou Beskyd, v nichž se proháněl zbojník Ondráš.
Počátek osidlování vytryskl jako pramen bystřiny zakládáním pasek a hospodářství. Frýdecké panství se rozšiřovalo a při divoké Ostravici založili i Čeladnou, rodiště mého dědy.Přes ni jsem se údolím Čeladenky dostávala na úpatí majestátního Smrku.
Po matce z osady Podolanky – v polesí, kde kromě revíru a dvou chalup postavili děda s babičkou tu svou. Z kříže cest dole na pasinku je stejně daleko na Čeladnou jako do Starých Hamrů. Strmě na vrchol Smrku. Z doliny na Martiňak a pak na Horní Bečvu, kam matka-děcko denně „doskotačila“ do školy, přes Pustevny na Radhošt. Stejně daleko je z kříže podolanských cest do Ostravy jako do Žiliny.

Kromě několika předmětů z chalupy jsem si v sobě odnesla pěsničky. Babička je zpívala při pastvě krav, při senách, po cestě do i z kostela, v záři petrolejky i teplu kachlových kamen. Z období, stráveném tu místo skoro celé školky, jsem si odnesla mluvu s výrazy a akcentem.

 

Ke dvojímu dědictví jsem podle předků rodičů udělala rodový strom. A uvědomila si, že chci vědět, jaké role hrají, ba musí hrát moje nohy – pilíře tohoto dědictví.
Pilíř První: Četla jsem otcovy sešity, poznámky, postřehy, výstřižky. Půjčovala si odborné materiály a knihy. Učila jsem se swingové a jazzové hudbě rozumět. Později jako redaktorka jednoho týdeníku jsem měla na starosti kromě rubriky Výstavy i rubriku Hudba. Musela jsem chodit a chodila ráda na koncerty a vystoupení jazzu a swingu a ostatních hudebních žánrů. Při hudebních festivalech, operách a koncertech jsem se učila rozumět zároveň vážné hudbě.

Pilíř Druhý: V osmdesátých letech jsem se rozhodla podívat se na „naši“ chalupu. Těžko navázat na chvíli, kdy jsme museli babičku s dědou kvůli stáří z hor nadobro odvézt. Věděla jsem, že bratranec babičky z dolních Podolanek chalupu odkoupil.
„Šak sme přecik rodina!“, pravil stryk a nechal mě v ní týden a i souhlasil s další mou návštěvou. Tehdy jsem v Čechách poznala Františku z Frýdlantu nad Ostravicí. Jakmile jsem ji poprvé slyšela mluvit, byla jsem „ztracená“ – připomněla mi období dětství, prožité v horách. Spřátelily jsme se.
Podruhé jsme se sešly v Podolankach. Od té doby je to každý rok. „Tětka Fanka“ je živou kronikou kraje: autorkou básnických sbírek a veršů ve starohamerském nářečí, autorkou lidových pěsniček, dnes v repertoáru předních cimbálových muzik a souborů.

V devadesátých letech, plných neúspěchů, osobních proher i stresů, jsem pevnost obou pilířů téměř ztratila. Pro osobní záchranu jsem se dostala k „věcem mezi nebem a zemí“.
Po mnoha seminářích, letité teorii a praxi sem při posledním rozhovoru se svým guru slyšela pro sebe poselství: „Využij svých pevných základů: Postav most!“ Vůbec jsem nechápala.

Jako typický Vodnář jsem přece vždycky svou fantazií a představami byla hlavou v oblacích a moje nohy ulítávaly za ní. Pro zachování určitého rozměru a objemu mezi oběma body přece jasné a logické. A když hlavou pořád lítám a budu lítat do smrti!, tak kde mám najít ten pevný základ nebo aspoň jediný pevný bod? Co kdybych… s fantazijními úlety a své hlavy… zkusila nechat nohy na zemi? Tím, že si vědomím, z čeho obě vyšly a co už znají? Pak by si obě mohly podržet svou paměť i místa, odkud vzešly – pevně se ukotvit. Zkusila jsem to: rozměr mezi nimi se zvětšil a tím se zároveň znásobil objem. Obsáhla jsem mnohem víc.
A pochopila, že tím základem budou moje ukotvené nohy jako pevné břehy pro MOST.

 

Že kromě mého pocitu žádné spojnice nejsou? To by pro mne básník dřeva D. Jurkovič jednak – kromě úpravy zámku v Novém Městě nad Metují a dalších staveb v okolí – nemohl navrhnout v kraji mého otce ani úpravu chaty A. Jiráska na Dobrošově (nad Náchodem) a domů v Pekle. A zároveň by – kromě lázní v Luhačovicích, staveb ve Vsetíně a v Bystřici pod Hostýnem i Křížové cesty na Hostýn – nemohl navrhnout v kraji mé matky ani Maměnku, Libušín a zvoničku pro Pustevny. A že v minulosti jeho návrhu Valašské dědiny pro Národopisnou výstavu i vil v Praze a zároveň v přítomnosti budoucí rozhledny v Rožnově pod Radhoštěm (dle nyní nalezených plánů) není spojení? A spojnicí je, že stejnou měrou miluji a ctím hudbu obou svých krajů. Že rodem z kraje bohatého literárním odkazem mám sama schopnost psát: proto jsem rodnému městu a kraji a otcovu odkazu mohla věnovat sbírku veršů, a že matčin kraj tradic, pověstí, lidových písní je mým krajem dětství, jež mám v úmyslu uctít stejně. A v této spojitosti je oboustranná dávná tradice, opravdová lidovost a lidskost, optimismus, krása něha.

 

(ke 2. únoru – dnu svých 55. narozenin, ve spojitosti se stejným dnem narození V. Chytilové, po jejíž profesi jsem vždy toužila)