Danuše Markovová: Otevřenost nadevše
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Člověk může být otevřený všemu a všem, ale musí být připraven také otevřeně čelit případným nepříjemnostem. Čím je otevřenější, tím podstupuje většímu riziku. Tuto přímou úměru mohu doložit živě. Dnes jsem dorazila do školy téměř na poslední chvíli. Ve snaze zachránit každou drahocennou minutu jsem už cestou po schodech do své pracovny lovila na dně tašky svazek klíčů. Vylovila jsem je těsně poté, kdy jsem vysypala přede dveřmi polovinu obsahu z tašky na zem. Takový zlozvyk mám od malička. V tu chvíli jsem si všimla nenadálé změny. Stojím sice před svou pracovnou, avšak čímsi ozvláštněnou. Je bez dveří! Stejně tak i dalším prostorám, kterým vládnu, tato samozřejmá součást chybí! Všechny místnosti nabádaly nejen k nahlédnutí. Na chvíli jsem zalitovala toho zbytečného času stráveného hledáním klíčů. V mžiku mě však napadly daleko horší souvislosti, vyplývající z nezvyklé skutečnosti. Žertovně jsem však prohodila před kolegou: „Jsem otevřený člověk ze všech stran!“ Tím jsem si dodávala kuráže, aby nedošlo k naplnění slov: Jen vstupte, milí hosté, dnes je den otevřených dveří, přesněji řečeno den beze dveří! Já jsem tu dvě hodiny nebyla!  Projelo mnou divné mrazení, zda se neblahá předtucha nenaplnila a zda si někdo něco opravdu „nevypůjčil“, za co hmotně zodpovídám. Pátravě jsem se rozhlédla po všech cennostech svého teritoria a s úlevou jsem zjistila, že opak je pravdou. V učebně nic neubylo, ale přibylo! Nové artefakty do výtvarného projektu, které děti svědomitě přinesly a uložily bez mé přítomnosti do učebny. To jsem opravdu měla kliku! Zase pouze v představách, neboť natřené dveře, s novou mosaznou klikou, byly namontovány až posléze. Musela jsem ony aktivní muže činu, co mi způsobili toho dopoledne tolik překvapení nejen vyhledat, ale i úpěnlivě poprosit, aby dveře ještě téhož dne nasadili. Co kdyby mi opět v učebně něco přibylo, jak bych k tomu přišla? Nejvíce otevřená jsem však byla v období dětství. Maminku jsem často přiváděla do nelehkých, ba trapných chvilek, a to nejčastěji před sousedkami v domě. Mluvila jsem holou pravdu, proto jsem nerozuměla častým rodičovským výtkám. Ale jak měli rodiče vysvětlit čtyřletému dítěti, že pravda se dá také zaobalit do voňavějších podob a nemusí se odhalovat tak surově a navíc zaujatě pro věc, jak jsem to teatrálně tehdy uměla já. „Tak si představte“, bavila jsem postarší sousedky z ulice, „u babiček a dědy v Čechách nemusíme chodit na záchod. V noci všichni čuráme v kuchyni do kýblu a to je velká výhoda... a taky se nemusíme s Jiříčkem denně umývat...a taky...“ vysvětlovala jsem nové a nové přednosti prázdninového pobytu. V tom nejlepším mě však maminka zastavila jedovatým pohledem, který se do mě nemilosrdně zabodl přes otevřené okno směrem k lavičce, na níž seděly hned čtyři drbny; téměř s otevřenou pusou nevěřícně pokyvovaly hlavou, zatímco já jsem před nimi ve stoje líčila své nezapomenutelné zážitky. Maminčin nesmlouvavý tón hlasu: „Danuško, domů!“ udělal přítrž dalším možným blamážím. Škoda, tak moc se mi chtělo ještě vykládat o všech těch událostech, kterých jsem dodnes plna. Už si nepamatuji, jak rodiče tehdejší choulostivou situaci výchovně dořešili, neboť mě od malička učili mluvit nic než pravdu, a to se jim vskutku vymstilo. Otevřenost může mít nesčetně mnoho podob, proto vnímejme svět s otevřenýma očima, aby v něm bylo dostatek místa pro otevřenost našich duší... |
Obraz Až k nebi © Danuše Markovová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jan Krůta |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Karel Šíp |
 |
Josef Fousek |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
PhDr. Jiří Grygar |