Danuše Markovová: Psí ráj
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Od dob, co s námi ještě donedávna sdílel domov náš pes Robin, se nemohu ztotožnit s psími spojeními, která v nás mají evokovat pouze pocity nelibé. Stále mi nejde na rozum, proč se neblahá psí pojmenování tak sveřepě uhnízdila do našich hlav i jazykovědných slovníků. Odkud se vlastně vzala a ustálila natolik, že tyto nepravdy z nás občas bez rozmyslu vypadávají, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad jejich skutečným obsahem? Proč nám má psí nálada kazit den, následkem něhož žehráme na psí počasí a tím se z nás postupně stávají studení psí čumáci, navíc tropící psí pozdvižení? A už vůbec nerozumím metafoře - cítit se pod psa - při pohledu na našeho, svého času slastně rozvaleného lenivce na navršených polštářích pohovky u televize, přikrytého po uši dekou, zatímco ostatní se pro jeho pohodlí raději krčí vedle. Určitě to nemůže být vinou venkovní psoty. Je už načase takovým idiomům udělat přítrž; dát jim konečně nový, teplý kabát, aby nás psí spojení výhradně hřála, tak jak to dokáží čtyřnozí mazlíčci. Prožijme psí procházky, dělejme si psí chutě, praktikujme psí lenošení před obědem i po něm. Oddávejme se nekonečným psím radostem! To jsou trefná, na míru ušitá sousloví, a tak se jich nevzdávejme, ani když tropí psí kusy.  Odpusťme jim kdejakou taškařici právě pro jejich bezelstné psí oči. Povznesme se nad případnými škodami, i když jde o nové sametové střevíčky s rukavičkami, rozcupované s takovým zaujetím pro věc, že ani jediný švec ve městě nenajde odvahu jim dát původní tvář. Zlost z nás kupodivu vyprchá mnohem rychleji, než tušíme, a opět jsou na vině bezbranná hnědá kukadla, pronikavě upřená na nás. Když na mě poprvé pohlédla, nedokázala jsem jim po celých deset let nic odepřít; ten pohled se stal motorem celé naší domácnosti a poměrně rychle se prokousal až do hloubi všech srdcí v rodině. Náš malý nalezenec z krabice, položené kdesi vedle popelnice, využil těžkých životních začátků k osedlání nás všech - včetně návštěv. Kdokoli překročil práh domu, naše mládě nelenilo, běželo do předsíně pro vodítko, byť se před chvílí vrátilo z procházky. Návštěva nedokázala odolat tomu tklivému výrazu, doprovázenému prosebným poštěkáváním, a šla chtě nechtě znova. Svým jímavým kňučením si velice rychle vydobyl zvláštní privilegia, která jsme omlouvali chabými argumenty: Ten chudáček si asi zažil věci, než k nám přišel. Ochočil si nás dokonale. Vbrzku pochopil naše slabiny. Přidělil nám role, na nichž skálopevně trval: Páníček - procházky, děti – hrátky a legrace, já - plná miska a foukání bolístek. Babičku si omotal nejvíce. Při prvním hlídání o prázdninách nám volala zodpovědně do zahraničí: „ V kolik hodin dostává večeři?“ Pokud zaskakovala jen přes týden, nikdy nezapomněla napsat na lístek: Robinek byl na procházce už dvakrát, poprvé se vykakal, nechala jsem mu svítit, kdyby ses zdržela. Večeřel, zbytek má v lednici. Ahoj mamka. Tak jak se z ničeho nic ocitl v našem domě, tak z něho jednoho dne plavným psím tempem utekl a už se nevrátil. Dodnes po něm cítíme prázdnotu nejen v domě, jak moc nám chybí! Chtěla bych věřit, že prožívá opravdový psí ráj, na který byl zvyklý. |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
|
|
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 03. 2010.
